Prezident Miloš Zeman odmítl vyhovět návrhu premiéra Petra Fialy na jmenování lidovce Petra Hladíka ministrem životního prostředí s vysvětlením, že jmenovat ho „zatím není připraven.“ Premiérovi tak dva měsíce před svým odchodem z funkce nabídl příležitost požádat Ústavní soud, aby vnesl jasno do toho, jak má prezident postupovat v případech, kdy mu premiér závazně navrhne jmenování nebo odvolání ministra.

Nejen Zeman, ale i jeho předchůdci ve funkci prezidenta občas odmítali jmenovat nebo odvolat některé ministry. Argumentovali přitom, že ústavní formulaci, že prezident jmenuje nebo odvolává členy vlády na návrh premiéra, nelze vykládat tak, že prezident jmenovat nebo odvolat člena vlády musí.

Nejasnosti okolo výkladu tohoto ústavního ustanovení už způsobily několik politických krizí. K těm přispěla i další slabina ve výkladu ústavy, která se týká lhůt. Ústava prezidentovi neukládá žádné lhůty pro jmenování nebo odvolání členů vlády, nebo dokonce i pro jmenování nového premiéra. A to nejen po volbách, ale i v případě, že vláda toho předešlého nezískala důvěru Parlamentu.

Hladíkův případ je modelový, a proto by se jím měl zabývat Ústavní soud, který by snad mohl poskytnout závazný výklad toho, co prezident jen může a co musí.

O modelovém případu lze mluvit proto, že v případě Hladíka může mít prezident skutečně pochybnosti o tom, zda navržený kandidát splňuje potřebná kritéria pro výkon funkce ministra. Hladík se totiž ocitl v hledáčku policie kvůli machinacím s obecními byty v Brně. Nebyl sice z ničeho obviněn, nevede se proti němu žádné řízení, ale Zeman i tak může argumentovat tím, že by bylo záhodno počkat, až policie šetření celé kauzy dokončí.

Jedna otázka pro Ústavní soud by tedy měla znít, zda prezident může na základě svého subjektivního posouzení vhodnosti navrženého ministra premiérův návrh odmítnout. Sám Zeman kritéria pro případné odmítnutí premiérova návrhu nebo i pro výběr samotného premiéra po volbách značně rozostřil, když kupříkladu neváhal jmenovat premiérem trestně stíhaného Andreje Babiše.

Několikrát také sice přímo neodmítl daný návrh z věcných důvodů, ale využil toho, že mu ústava nepředepisuje žádné lhůty. Jeho hrozby, že s jmenováním nebo odvoláním toho kterého politika nebude spěchat nebo že bude zdržovat jmenování nového premiéra poté, co vláda jím jmenovaného premiéra nezískala v prvním pokusu důvěru Sněmovny, byly založeny právě na tom, že lhůty může libovolně natahovat.

A tím, že mu ústava nepředepisuje žádné lhůty se oháněl kupříkladu také při svém odmítání jmenovat ministrem kultury sociálního demokrata Michala Šmardu. Premiér Babiš raději Zemanovi oficiální návrh na jeho jmenování ani neodeslal, a sociální demokracie nakonec od svého návrhu ustoupila a místo Šmardy navrhla Lubomíra Zaorálka.

Formulace, že Zeman „není zatím připraven“ Hladíka jmenovat naznačuje, že si prezident nechává otevřená vrátka i pro výklad, že jmenování Hladíka odmítá z věcných důvodů, což by ho v případě kompetenčního sporu činilo před Ústavním soudem zranitelným. Příslovce „zatím“ výklad posouvá do oblasti termínů.

Nenechat to být

Premiér Fiala může být v pokušení nejnovější spor se Zemanem takříkajíc vysedět. Zeman končí v prezidentské funkci 8. března, bylo by tedy teoreticky možné ponechat řízení ministerstva životního prostředí až do konce jeho mandátu v rukou Mariana Jurečky (KDU-ČSL), který je po odstoupení své spolustranice Anny Hubáčkové řízením ministerstva pověřen. S návrhem na jmenování Hladíka by se pak mohl Fiala obrátit až na nového prezidenta.

K takovému postupu svádí i to, že i kdyby se Fiala obrátil na Ústavní soud, a ten by stačil ve věci rozhodnout ještě před Zemanovým odchodem z funkce, Zeman může případné kroky, kterými by rozhodnutí ÚS vyhověl, oddalovat až do okamžiku, kdy z pozice prezidenta odejde.

Pokud by se dokonce explicitně odmítl rozhodnutím ÚS řídit, je jedinou možností, jak ho „potrestat“, ústavní žaloba. Jenže i kdyby se našly v Senátu a Sněmovně potřebné třípětinové většiny pro podání takové žaloby s návrhem Zeman odvolat z funkce, je jisté, že ÚS by se žalobou začal zabývat až po konci Zemanova mandátu. Držel by se přitom zřejmě precedentu z roku 2013, kdy se odmítl zabývat ústavní žalobou na prezidenta Václava Klause proto, že mu už skončil mandát.

Přesto lze argumentovat, že už jen případné rozhodnutí ÚS v kompetenčním sporu, jejž by v kauze Hladík vyvolal premiér Fiala, by mohlo projasnit, co prezident v případě jmenování a odvolávání ministrů na návrh premiéra může a co musí.

To, že se Fiala bude do tohoto sporu chtít pustit, ač už nemá ve vztahu k Zemanovi fakticky co ztratit, však bohužel nejspíš očekávat nelze. I příští prezident(ka) tak bude mít při výkladu svých pravomocí volné pole, a české demokracii místo toho, aby měla k dispozici jasná pravidla hry, nezbude než zase jen doufat, že příští prezident(ka) bude „slušnější“ člověk než ten současný.