↗

Nebyla to demonstrace proti vládě, byla to demonstrace Putinovy páté kolony proti podstatě politického zřízení. Foto Michal Čížek, AFP

O demonstracích na Václavském náměstí v Praze a dalších městech 28. září se v médiích obvykle mluví jako o protivládních. Ve skutečnosti ale šlo o protesty proti „systému“ — podstatě politického zřízení České republiky i zakotvení země v západních bezpečnostních a politických strukturách. Organizátoři akce otevřeně mluvili o „nenásilné revoluci“, jejímž cílem je  „o 180 stupňů otočit politický směr v zemi“.

Demonstrace navázaly na veřejné shromáždění stejného charakteru ze začátku září, které svolali stejní organizátoři. Toho se, zdá se, ve větších počtech než 28. září zúčastnili i lidé, kteří chtěli demonstrovat v prvé řadě proti pomalému a nerozhodnému postupu vlády při řešení rychlého růstu energií a inflace.

Tón demonstrace z 28. září byl už převážně jen protisystémový. Řečníci sice útočili na současnou vládu a požadovali její demisi, ale rámovali tyto své požadavky výzvami ke změně systému a bezpečnostního zakotvení země. Nemělo by tedy dle nich jít v prvé řadě o demokratické řešení současné krize, z nějž by rychle vzešla nová, demokraticky zvolená vláda, ale především o změnu poměrů.

Řečníci na demonstraci žádali mimo jiné uzavření smluv na plyn přímo s Ruskem, konec dodávek zbraní Ukrajině napadené Ruskem, či „ukončení plánovaného ředění národa“ ukrajinskými uprchlíky. Dále požadovali kupříkladu vystoupení z NATO, EU, OSN a Světové zdravotnické organizace (WHO), dobrovolnost očkování, či potravinovou soběstačnost.

Nádech politického dadaismu mělo prohlášení organizátorů celé akce, Jiřího Havla a Ladislava Vrábela, že se 10. října vypraví za prezidentem Milošem Zemanem, kterého požádají o odvolání vlády a vypsání předčasných voleb. Odkazovali se přitom na čl. 62 ústavy, podle kterého hlava státu „jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi“.

Ze samotného smyslu ústavy české parlamentní demokracie přitom vyplývá, že prezident vládu nemůže jednostranným aktem odvolat. Může, či spíše musí, tak učinit jen v případě, že rezignuje premiér země nebo celá vláda.

Šlapání po ústavě

Hned několik požadavků, které na demonstracích zazněly, bylo v rozporu s literou i duchem české ústavy. Ta nejen definuje Českou republiku jako demokratický právní stát, ale také stanoví, že Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

Požadavky na změnu politického směru o 180 stupňů nelze vykládat jako volání po demokratické změně vlády. Je to v podstatě volání po revolučním obratu. Přičemž směrem 180 stupňů od demokracie lze najít jen různé formy autoritářství.

Když tedy organizátoři mluví o revoluci (prozatím říkají „pokojné“), přesně vystihují, o jak zásadní změnu politického uspořádání jim jde. Přišli i s návodem pro první kroky, když vyzvali poslance, aby vystoupili ze svých stran, nechali si mandát a pracovali jako nezávislí „přímo pro český národ“.

O co organizátorům protestů i většině demonstrujících jde, ostatně vyplývá i z požadavků na vystoupení České republiky z NATO, EU, OSN a dalších mezinárodních organizací. A také z bezostyšně vyslovovaných sympatií k autoritářskému systému v Rusku, který rozpoutal brutální válku na Ukrajině.

Většina médií navzdory jasnému protidemokratickému a obecněji protisystémovému charakteru demonstrací o akcích z 28. září referovala jako o „protivládních“ demonstracích. Těmi přitom byly jen do té míry, že prvním krokem k nastolení nějaké formy nacionalistické autokracie má být pád vlády.

Požadavek, aby prezident vládu v rozporu s ústavou jednostranným aktem odvolal, je voláním po svržení vlády. Po jejím pádu má být prý prvním krokem vytvoření vlády národně uvědomělých odborníků.

Kdo jsou demonstrující

Mnozí pozorovatelé dění v České republice, i ze zahraničí, byli překvapeni počtem protestujících. Ve skutečnosti většina lidí, kteří se nyní sešli na jedné demonstraci, se neradikalizovala až teď.

Svátek Dne české státnosti byl už v minulosti příležitostí demonstrovat pro nejrůznější anti-systémové síly. Až do krize, kterou vyvolala epidemie covidu-19, ale byly rozdrobeny do nejrůznějších skupin, jejichž vzájemné potyčky patřily ke koloritu státního svátku upomínajícího raně středověkého panovníka.

Krize vyvolaná epidemií covidu-19, a zejména pak pokusy státu tak či onak krizi řešit restriktivními opatřeními či očkovacími kampaněmi, mnohé z toho opakovaně v režimu nouzového stavu, různé skupiny spojily pod praporem odporu k vládě — a to už i té předešlé, Babišově. Ale zejména obecně ke státu. Odtud byl už jen krok k útokům na samo demokratické zřízení či bezpečnostní zakotvení země v západních strukturách.

Nakolik byly některé aktivity antivaxerů, kteří dokázali různé antisystémové skupiny spojit, organizovány a placeny z Ruska, bylo a je předmětem spekulací. Jisté je, že někteří lídři antivaxerského hnutí, jak se ukázalo, nejrůznější vazby na Rusko měli — kupříkladu v podobě podnikatelských aktivit.

V desetitisícovém davu na Václavském náměstí jsme tedy viděli pohromadě lidi, kteří by v minulosti po sobě házeli dlažební kostky a musela by je od sebe oddělovat policie. Dopady covidové krize, která mezi nimi vytvořila taktické spojenectví, nyní přebila krize energetická a válka na Ukrajině.

Většina demonstrujících ve světle těchto krizí evidentně zjistila, že mají společného jmenovatele — odpor k politickému zřízení vzešlému ze sametové revoluce v roce 1989, včetně zakotvení České republiky v evropských a západních strukturách. Tento společný jmenovatel ve světle nových krizí zastínil dřívější rozpory antisystémových sil, které se týkaly především jejich taktiky v prosazování antisystémových požadavků.

Na Václavském náměstí se tak sešla pestrá společnost, v níž bylo možné najít nejen představitele komunistické strany, Trikolóry a jednotlivce z SPD (nejviditelněji Jaroslava Foldynu), ale i různé „rebely“ z akademické obce, jako je třeba Miroslav Ševčík z Vysoké školy ekonomické, či hosty z německé Alternativy pro Německo. A samozřejmě též představitele různých antisystémových hnutí, která známe z minulosti. Od symbolů nenávistně nacionalistického hnutí, v podobě hymnu zpívajícího Tomáše Ortela, až po lidi spojené s krajní levicí.

O jakou jde hrozbu

Ač počet demonstrujících mohl vypadat hrozivě, stále ještě jde jen o představitele a následovníky politických extrémů, kteří nyní sice našli cestu ke společnému postupu, ale nejsou v celkovém součtu zatím, zdá se, o mnoho početnější než v minulosti. Jistá „hrozivost“ jejich veřejných vystoupení má co do činění spíše s kontextem — tedy s hlubokou mezinárodní i ekonomicko-energetickou krizí.

V takovém kontextu je hranice mezi lidmi, kteří legitimně protestují proti vládní politice, ale nechtějí změnu systému, a protisystémovými silami, poměrně tenká, a může se měnit v závislosti na dalším vývoji. Demonstrace na začátku září se zúčastnilo i mnoho lidí, kteří chtěli vyjádřit svůj nesouhlas s vládní politikou. Na té poslední podle všeho mnoho takových lidí chybělo.

Buď proto, že si mezitím uvědomili, že sedli extrémistům na lep, anebo proto, že je uklidnila opatření, která vláda přijala za účelem kontroly cen energií. Velká odpovědnost leží nyní na odborech. Ty svolaly do Prahy na 8. října vlastní demonstraci, která má vyjádřit nesouhlas s vládní politikou.

Riziko, že se na tuto akci, na níž může být počet demonstrujících mnohem větší, „nabalí“ antisystémové síly, je značný. Odpovědnost za to, že se tak nestane, leží zejména na předsedovi nejsilnější české odborové organizace Josefovi Středulovi, prezidentském kandidátovi, který bude hlavní tváří protestu.

Hlavním dilematem pro vládu ve vztahu k zatím proběhlým demonstracím antisystémových sil, je otázka, do jaké míry další podobné akce tolerovat. Ústava sice zaručuje právo na svobodné vyjádření názorů, ale zároveň definuje Českou republiku jako demokratický stát, který respektuje svoje závazky vyplývající z mezinárodních smluv, jež parlament přijal.

Výzvy celé řady řečníků na proběhlých demonstracích, jakož i hesla na transparentech, ovšem toto zakotvení země zpochybňují. Navíc otevřeně omlouvají ruskou agresi na Ukrajině. Stát tedy možná nebude moci dalším podobným akcím jen nečinně přihlížet, pokud si chce zachovat tvář. A média by se měla naučit důsledně rozlišovat mezi protesty protivládními a protisystémovými.