↗

V českém prostředí se styčné body krajní levice a pravice prakticky ilustrují společnou účastí KSČM a SPD na protisystémových demonstracích. Foto Facebook KSČM

V politologii a tím spíše v populární politické publicistice máme potíže se zařazením politických směrů. Tradiční pravolevé spektrum nestačí. K vertikální ose se přidává horizontální, kde na jedné straně, třeba nahoře, je liberální, případně progresivní, a na opačném konci konzervativní zaměření. Tak se nám objevují překvapivé, avšak reálně zastoupené kombinace jako konzervativní levice nebo progresivní pravice.

Tak se nabízí i možnost, že pravici a levici nevyjadřuje přímka směřující na obě strany od politického středu, ale že se politické preference pohybují po kruhu — a v jednom bodě se krajní pravice potkává s krajní levicí. To by mohlo platit, pokud bychom byli ochotni za levicový považovat například stalinismus po jistou dobu spřátelený s nacismem.

Svoboda a přímá demokracie by podle svého názvu patřila do sociálního a liberálního kvadrantu politického kompasu. Přímá demokracie doplňující nebo nahrazující demokracii zastupitelskou se pokládá za typický programový požadavek radikální levice. Chce odstranit sociální hierarchii a veřejná správa má být přímo kontrolována občany. Například v některých publikacích Sdružení pro levicovou teorii se technická potíž s častým všelidovým hlasováním o mnoha politických a ekonomických otázkách navrhuje řešit využitím širokého přístupu k internetu.

Přitom svoboda v politické formaci Tomia Okamury je míněna jako neregulovaný trh — jako ekonomická svoboda ve smyslu eliminace zásahů státu do podnikání. Reálná ekonomická moc není zprostředkována politickými institucemi, což je klasický pravicový program.

Přímá demokracie v pojetí české SPD je nacionalistická. Neakceptuje stát založený jako Česká republika podle své ústavy na občanském principu. Vrací se k modelu národního státu. Překvapivě — vzhledem k původu zakladatele a předsedy SPD — jde o národ v etnickém smyslu.

S požadovaným etnicky podloženým rozhodováním souvisí odpor tohoto politického hnutí k alespoň některým etnickým menšinám, například Romům, odpor k menšinám náboženským, jako je především islám, a snaha omezit vliv nebo i pouhou přítomnost lidí cizí státní příslušnosti, tedy přistěhovalců z regionů, kde vládnou kruté diktatury nebo probíhají války. V den, kdy začala ruská agrese vůči Ukrajině, se v prvním překvapení připojili přítomní poslanci SPD k ostatním stranám, ke všem pěti vládním a k hnutí ANO, a spolu s celou sněmovnou invazi ruských vojsk jednomyslně odsoudili.

Brzy na to ale úlek překonali a vrátili se ke svému původnímu stylu. Volají po návratu přistěhovalců na Ukrajinu po skončení války a přejímají ruský narativ ohledně Ukrajiny. Možná ani budoucí účast zdejších Ukrajinců na českém politickém dění se do jejich pojetí přímé demokracie nevejde.

Styl řízení politického hnutí bývá charakterizován jako autoritářský. Z toho vzniká obava, že se pod svobodou a přímou demokracií skrývá spíše autoritářský model státu. Spojení nacionalismu, konzervativní politické agendy a autoritářství ukazuje celkem známým směrem.

Její pravicové ekonomické pojetí, její neoliberální, možná snad libertariánský program by tomu mohl bránit, ale jako skutečnost se jeví to, že po vytlačení komunistů ze sněmovny převzala SPD komunistickou agendu. Vše nasvědčuje i tomu, že odebrali komunistické straně část jejích voličů.

Bude to pravděpodobně proto, že komunisté pozapomněli na svůj program lidového vlastnictví výrobních prostředků a direktivní ekonomiky, ale ponechali si autoritativní, konzervativní a nacionální politický styl. Přesun volebních preferencí byl tedy vlastně programově nevýznamný.

Vzhledem k politické realitě Okamurovy Svobody a přímé demokracie nepřekvapuje její podpora ze strany politických konzervativců. Václav Klaus senior se nechal na pražském jednání frakce Evropského parlamentu Identita a demokracie slyšet, že v komunálních volbách hlasoval pro SPD.

Podpora SPD z Dukova prostředí je mezi katolíky spíše výjimkou

SPD se poprvé dostala do Zastupitelstva hlavního města Prahy. Má v něm tři mandáty. Jedním z jejích zastupitelů je Václav Nerušil, který byl neúspěšně pražským lídrem její kandidátní listiny v loňských sněmovních volbách.

Nerušil pracoval na odboru vnějších vztahů pražského arcibiskupství. Spravoval webovou prezentaci tehdejšího arcibiskupa Duky. V předvolební kampani se měl vyslovit, že „pokud nějaká strana reprezentuje křesťanské hodnoty, tak je to právě SPD“. Dal to do souvislosti s vlastenectvím, odmítáním eutanazie a stejnopohlavních sňatků a obranou vlastní kultury, tedy s klasickou církevní agendou.

Růst počtu okamurovských zastupitelů v severozápadních Čechách v některých regionech severní Moravy a českého Slezska, a dokonce i v Praze, potvrzují i souběžné průzkumy preferencí pro volby do Sněmovny. Pohybují se už kolem třinácti procent.

Církevní podpora v tom sotva může hrát významnou roli. Reálných účastníků římskokatolického církevního života je nějakých čtyři a až pět procent obyvatel.

Navíc podpora ze strany církve není jednoznačná. Je těžké odhadnout, kolik voličů, aktivních katolíků přesunulo své sympatie od lidovců a křesťanského křídla ODS reprezentovaného Markem Bendou k SPD. Podporoval je donedávna pražský arcibiskup Dominik Duka, ale Jan Graubner, který se přesunul z Olomouce na stolec pražských arcibiskupů, metropolitů a primasů, působí dojmem, že Dukův radikální konzervativismus nesdílí zcela.

Odmítavě se k Dukově podpoře SPD vyslovil také jeho řádový spolubratr z dominikánského řádu a v létech 2006-2018 ve třech volebních obdobích představený české dominikánské provincie Benedikt T. Mohelník, a také zastoupení konferencí vyšších řeholních představených mužských a ženských komunit.

Ideové spojenectví komunistů ražení Josefa Skály, SPD, Trikolory, Svobodných, Volného bloku, strany PRO, Dělnické strany sociální spravedlnosti a části církve či církví se může jevit jako spojování nespojitelného. Skutečné politické preference je však spojují navzdory deklaracím a názvům. A je to dění, které by mělo vyvolat vrcholnou ostražitost snad dosud většinové demokratické, liberální a případně i sociální části politického spektra.