Volební průzkumy a modely před prezidentskými volbami ukazují setrvale vysokou podporu pro Andreje Babiše, Danuši Nerudovou i Petra Pavla. Tito tři kandidáti mají největší šanci postoupit do případného druhého kola, a stát se tak na příštích pět let hlavou státu. Demonstrantům scházejícím se opakovaně na pražském Václavském náměstí, aby projevili radikální až extrémní odpor vůči Fialově vládě, se nepodařilo vygenerovat kandidáta přímo ze svého středu. Proto nyní hledají svého reprezentanta.

Hnutí Svoboda a přímá demokracie Tomia Okamury, kterému se v posledních letech úspěšně dařilo absorbovat téměř veškeré nacionalistické a národovecké proudy, již na jaře oznámilo, že jako sebevědomá opoziční síla nasadí do prezidentské volby vlastního kandidáta.

V úvahu přicházely od počátku dvě strategie — silová a opatrná, tedy buď kandidatura samotného předsedy Okamury, jemuž se za ty roky podařilo celkem dobře politicky etablovat, nebo kandidatura některého z politiků, kteří jsou s hnutím spjatí.

Počátkem září přišla SPD s rozhodnutím do volby vyslat jednoho ze svých poslanců, bývalého ministra Zemanovy vlády a velvyslance v Rusku a na Ukrajině Jaroslava Baštu. Ten se stal nejen potvrzením „opatrné“ varianty, ale také naznačením, že si čelní představitelé hnutí uvědomují, že v prezidentských volbách na rozdíl od těch poslaneckých nemusí mít své jisté.

Bašta jako kandidát všech nespokojených?

Oznámení kandidatury přišlo přesně týden poté, co se proruským aktivistům podařilo svolat desetitisíce lidí k protestu na Václavské náměstí. Ti tam demonstrovali nejen proti drahým energiím a nedostatečným ekonomickým opatřením Fialovy vlády, ale také proti další pomoci bojující Ukrajině.

Na začátku září měl málokdo tušení, že se skupině organizátorů pod vedením Ladislava Vrabela podaří nespokojené dostat do centra Prahy ještě několikrát a že před jejich aktivitami bude z hlediska počtu účastníků blednout i demonstrace odborářů. Přesto bylo patrné, že Jaroslav Bašta bude muset svou kampaní cílit zejména na ty, kdo se cítí nezastoupení.

Zpočátku se tato snaha nejevila příliš úspěšně, podpora jeho kandidatuře se omezovala prakticky jen na sympatizanty SPD a prorazit jinam se jí nedařilo. Přispěl k tomu i fakt, že tváří v tvář aktuálním krizím že se prezidentské volby zdály pořád příliš vzdálené.

Hra navíc v té době byla stále otevřená: o podporu národovců se kromě Bašty ucházela například Alena Vitásková, Josef Skála nebo plejáda dalších, u kterých se s plnou vážností nedalo předpokládat, že by do boje o Hrad kdy mohli zasáhnout.

Ladislav Vrabel mezitím několikrát znovu zaplnil náměstí a soustředil se přitom na svou vlastní protivládní a protiukrajinskou agendu, kdežto politiku prostřednictvím účasti u volebních uren záměrně opomíjel.

Na demonstraci na konci října nechal na pódiu vystoupit samozvané prezidentské kandidáty, sám se však k horečnému sbírání podpisů nikdy příliš nevyjadřoval. Ve veřejném životě si našel neinstitucionalizovanou polohu artikulující principy nevolební participace, jež se mu pro mobilizaci nespokojených lidí osvědčila víc než série neúspěchů, které menší národovecké strany provází v českém prostředí v porevoluční éře prakticky neustále.

Organizátoři si nadto moc dobře uvědomovali, že se účastníci svolávaných akcí rekrutují z různorodých věkových, sociálních, ale také politických pozic. Když na demonstraci na konci října vystoupil bývalý premiér Jiří Paroubek, který se dnes stylizuje do role nacionalizovaného — „povlastenčeného“ — někdejšího sociálního demokrata, dav za to Vrabela bouřlivým potleskem rozhodně neodměnil.

Z reakcí na jednotlivé proslovy bylo na všech Vrabelem svolaných akcích patrné, která témata účastníky nejvíce oslovují: odpor proti Ukrajincům a téměř cokoliv kriticky mířeného proti Fialově vládě. Přestože se někteří řečníci snažili oživit i téma protestu proti vakcinaci, účastníci již reagovali mnohem vlažněji. Přitom pro vrabelovce na pódiu je téma odporu proti koronavirovým opatřením něčím, co významně determinovalo jejich dnešní aktivity.

Od ČSSD k SPD

Po roce 2015 sice dokázal velkou část podobně smýšlející scény aktivizovat narativ takzvané migrační krize, avšak personálně se od té doby „vlastenecká scéna“ — jak se antisystémový proud české politiky rád označuje — dost proměnila.

Politiky spojené s tehdejším Úsvitem přímé demokracie nebo hnutím Islám v ČR nechceme, kteří se ve své době stali lídry antimigračního odporu, dnes mezi vrabelovci své místo nenacházejí. A do politické podpory dnešnímu Václaváku nemůžeme počítat ani dosluhujícího prezidenta Miloše Zemana, který se snažil ze situace po roce 2015 politicky těžit a byl v té době těmto politikům klíčovou oporou.

Na rozdíl od tehdejší situace však dnes již Miloš Zeman nehraje o znovuzvolení, ale o klidný politický důchod. Jeho cesta od sociálního demokrata „jdoucího vládě po krku“ přes „eurofederalistu“ až po politika ostře kritizujícího cokoliv souvisejícího s migrací jako by kreslila obrysy kariérní dráze i jeho tehdejším souputníkům, včetně Jaroslava Bašty.

Více než ve sněmovně je třeba v regionálním zastoupení SPD vidět, kolik současných zástupců tohoto hnutí bylo dříve spjato s ČSSD. Zeman sám se sice na konci své politické kariéry od tohoto proudu odklonil tím, že vyjádřil podporu Ukrajině, jeho věrní však zůstali.

Ladislav Vrabel má k Zemanovi ambivalentní vztah. Proto se při debatách o prezidentských volbách k Zemanovi jako vzoru příliš nevztahuje, ačkoliv by to z mnoha důvodů dávalo smysl. Ty však nejsou aktuální. Vrabelova tribuna se záměrně nestává fórem pro jednu konkrétní menší stranu.

Také rozdílný přístup k mobilizaci podporovatelů je jedním z důvodů, který od sebe odklonil Vrabela a právníka Jindřicha Rajchla, bývalého člena Trikolory, dnes vytvářejícího strukturu strany PRO.

Mnohem účinněji než spojení s jednou skupinou totiž funguje provázání s narativy: ať už protiukrajinskými, nebo antiamerickými, antievropskými a obecně izolacionistickými. Poptávce po těchto myšlenkách se Bašta snaží jít čím dál víc vstříc. Ve svém novoročním projevu se pokusil použít havlovský rámec „naše země nevzkvétá“, aktualizovaný na dnešní situaci.

Opojení trumpismem

Již od oznámení své kandidatury se Jaroslav Bašta prezentuje jako rebel bojující proti každému režimu: jak proti tomu komunistickému, kdy byl jako chartista vězněn, tak proti tomu současnému. Částečně vybočil i z „tradiční“ rétoriky SPD, která se zaměřuje zejména na kritiku migrační politiky a vládních ekonomických opatření, a v proslovu zmínil i motivy, které ho silám z Václavského náměstí magneticky přitahují.

Jedná se nejen o kritiku Evropské unie, ale také o zmínky o zlých Spojených státech amerických, které mají podle něj čím dál větší ekonomický vliv na Evropu. Bašta pracuje i s konspirační teorií deep state, podle níž politicko-mediální kartel ovládá světovou politiku, což je jen do moderního hávu obléknutá představa o spiknutí iluminátů.

Tato část Baštovy rétoriky je přímou reakcí na Vrabelův pokus přenést do českého prostředí základní myšlenkové hodnoty amerického trumpismu, postavené zejména na boji proti elitám za užití všech možných prostředků. To, že pro Vrabela tento myšlenkový svět není ničím cizím, dokládá i jeho podpora trumpovským kandidátům v podzimních amerických mid-term elections, jinak na hony vzdáleným českým mediálním luhům.

Jako sláma z bot čím dál víc u organizátorů antisystémových protestů na Václavském náměstí vyčuhují kromě podpory Trumpa i jejich další záměry. Jedná se hlavně o podsouvání agendy, kvůli níž demonstranti na Václavské náměstí původně nepřišli. I když chtějí z velké části slyšet hlavně o tom, že za všechno můžou Ukrajinci, dostanou k tomu jako bonus i kritiku Světové zdravotnické organizace, Organizace spojených národů, ze které Vrabel žádá vystoupit, nebo další porci konspiračních teorií. Přesně podle hesla „všechno se vším souvisí“. A kdo neodolá, podlehne i neutuchajícím výzvám k finanční podpoře — třeba nákupem Vrabelových nemovitostí v Srbsku, „bezpečně mimo Evropskou unii a NATO“.

Oživený politický odkaz Miroslava Sládka

Víc než Okamurovy začátky, postavené spíše na podnikatelském záměru, Vrabel a skupina jeho spolupracovníků připomínají aktivity prvního porevolučního radikálního krajně pravicového politika Miroslava Sládka. Tomu se v letech 1990—1998 opakovaně dařilo plnit náměstí nespokojenými lidmi, kteří sami sebe vnímali jako poražené probíhající politické a ekonomické transformace. Zde Sládek pronášel rasistické, protivládní, protiněmecké antisystémové výroky. Na rozdíl od Vrabela měl však Sládek parlamentní zastoupení, což byl v době bez internetu poměrně podstatný předpoklad jeho úspěchu. Stejně jako Vrabel měl však i předseda republikánů problémy s justicí, které vedly k vazebnímu stíhání v době parlamentní volby Václava Havla prezidentem v roce 1998.

Jaroslav Bašta jako eso z rukávu před letošními prezidentskými volbami vytáhl slib, že odvolá vládu Petra Fialy. Odkazuje se na odstavec a) článku 62, který bez dalšího stanovuje, že „prezident odvolává vládu a přijímá její demisi“. Ačkoliv se ústavní právníci shodují na tom, že realita takhle jednoduchá nebývá, Bašta si toto motto dal i na billboardy — tak jako hesla „proti bídě“ a „proti válce“. Tato rétorika cílí na účastníky protivládních demonstrací a jejich sympatizanty přímo a nezprostředkovaně.

Přes mnohdy ostrý konkurenční boj o voliče mezi reprezentanty antisystémové politiky se za Baštou šikuje sjednocená podpora národoveckých iniciativ. Již před časem kandidáta SPD jako jedinou možnou alternativu podpořil předseda Dělnické strany sociální spravedlnosti, nástupkyně soudem rozpuštěné extrémistické Dělnické strany Tomáš Vandas. Tomu Bašta vykrystalizoval jako jediný možný kandidát po vyřazení Denisy Rohanové, jež se sama voličům nestihla ani pořádně představit.

Stejně tak v posledních dnech Baštovu kandidaturu přes nesouhlas s mnoha postupy SPD podpořila i Národní demokracie Adama B. Bartoše, odsouzeného za antisemitské výroky. Bašta získal i podporu Trikolory, která jej pokládá za jediného vlasteneckého kandidáta. Naopak KSČM ani její předsedkyně Kateřina Konečná, která se Vrabelových demonstrací pravidelně účastní, po krachu kandidatury Josefa Skály podporu nikomu konkrétnímu nevyjádřila.

Pod tíhou tlaku svých příznivců nezbylo ani Vrabelovi nic jiného než Baštu podpořit, byť se ani nyní jeho pozornost k prezidentským volbám příliš neupíná. Tak či tak nyní sdílí Baštovu novoroční promluvu s oslavným „Ten člověk je zázrak“ a dodává, že kandidát SPD říká přesně totéž, co on čtvrt roku na náměstích.

Teprve budoucnost ukáže, zda za touto podporou stojí dohoda nebo „pakt o neútočení“ s předsedou SPD Tomiem Okamurou, který se sám tlakem ulice může cítit ohrožen. Přestože to tak velká část účastníků protestů nemusí nutně vnímat, pro „vrabelovské“ politiky je Okamura přece jen příliš umírněný a srostlý se stávajícím systémem.

Mnohé může naznačit již další demonstrace svolaná na 21. ledna, tedy přesně v mezičase mezi dvěma koly prezidentských voleb, na kterou je předseda SPD stejně jako další politici z národovecké scény pozván jako řečník.

Oříšek pro Babiše: čím si koupit „vlastence“

Vrabel si stejně jako Okamura musí uvědomovat, že Baštovy preference dnes neodpovídají scénáři hladkého postupu do druhého kola, byť se situaci tímto způsobem snaží prezentovat. Kandidátem, který se pro maximalizaci svých zisků nezřídka posouvá do nacionalistických pozic, je také Andrej Babiš, kterému by se hlasy „z Václaváku“ hodily nejen v prvním, ale i ve druhém kole.

Mnoho nespokojených si Babiše pořád spojuje s covidovými uzávěrami, které je z velké části přiměly se občansky angažovat. To však neznamená, že by nutně byl u těchto voličů bez šance. Mnoho z nich je ochotno vnímat jej jako „menší zlo“ a zároveň „toho, kdo má šanci“. Princip je to podobný jako před posledními sněmovními volbami: Babiš sice některé tyto hlasy získal, zároveň se tím však připravil o možnost po volbách spolupracovat s Trikolorou nebo Přísahou, které volební systém ponechal za branami parlamentu.

Problémem Babišovy „catch-all“ strategie tak, jak se ji snaží po celou dobu prezentovat, však je, že pokud chce oslovit Václavák, bude se mu špatně přesvědčovat umírněné voliče, zklamané ze své volby vládních stran. Těm totiž obvykle snadná a radikální řešení nestačí.

Pokud chce Babiš v prezidentských volbách zvítězit, musí tyto hlasující získat na svou stranu stejně, jako se to dvakrát povedlo Miloši Zemanovi. Ten to měl v mnoha ohledech snazší: na spoustu svých podporovatelů působil sečtěle a zejména před druhou volbou v roce 2018 dokázal snadno vyvolat dojem, že je lepší než ostatní protikandidáti. Byť se mu povedlo uspět za užití radikální rétoriky, našel si v ní uvěřitelnou a autentickou polohu, kterou nikdo ještě radikálnější v zásadě nepodrýval.

Andrej Babiš si je velmi dobře vědom role nacionalismu v přímé prezidentské volbě. Neměl by jinak zapotřebí zdůrazňovat to, na jaké všechny státníky má telefon, co vyjednal a že rozhodně není Slovák, ale Čech. Jeho klidná a uměřená kampaň snažící se oslovit ještě mnohem širší spektrum voličů, než které je potřeba pro vítězství v poslaneckých volbách, však radikálním požadavkům příliš naproti nejde. Alespoň ne prvoplánově.

I na této scéně se najdou lidé, kteří Babiše v prezidentské volbě v prvním kole podpoří — jako například Tomáš Čermák, který byl donedávna ve vazbě za své nenávistné výroky na adresu ukrajinských uprchlíků. Stále se mu ale nepodařilo vyvolat kýžený dominový efekt, který jeho tým možná očekával. Necelé dva týdny před volbami je však také nutno říct, že v mobilizaci nacionalistických voličů rozhodně není všem dnům konec.

Leccos se také může změnit mezi dvěma koly prezidentské volby. Pokud se Andrej Babiš do finálového souboje probojuje, bude muset přesvědčit jednak umírněné voliče, aby volili jeho, jednak nacionalistické radikály, aby k volbám vůbec dorazili a odpustili mu to, co mu dosud zazlívali. Ani jedno nebude snadné. Pomoci mu v tom můžou někteří národovečtí politici, kteří jeho volbu před druhým kolem doporučí. To není vyloučené, byť se o něm Okamura před prvním kolem vyjadřuje nebývale kriticky. Obecně se očekává, že Babiš vsadí především na diskreditaci svých protivníků, zejména svého soupeře nebo soupeřky v druhém kole.

Z Okamurovy rétoriky před prvním kolem je viditelná nejen podpora stranickému kandidátovi, ale také vzkaz Babišovi, že pokud bude chtít jeho podporu před kolem druhým, bude pro to muset něco udělat. Babiš ale Okamurovi nemá za jeho podporu co nabídnout. Pokud se zvýší pravděpodobnost Babišova úspěchu, mnohé se může snadno změnit.

Klasická politologická poučka říká, že dvoukolový většinový systém je k antisystémovým kandidátům s radikální vyhraněnou rétorikou nepřátelský. Získat víc než padesát procent hlasů v demokratickém systému totiž vždy znamená oslovit i ty voliče, kteří ostře vyhraněného kandidáta nepodporují.

Praxe tuto tezi často potvrzuje. Proto se sládkovcům nepodařilo proniknout do Senátu v prvních letech jeho existence. Stejně tak se ve volbách do horní komory nedaří uspět i SPD, případně jiným stranám tohoto typu. Podpora národoveckých politiků, ať už bude mít jakoukoliv formu, sice může Babišovi v druhém kole pomoct, sama o sobě ho však do prezidentského křesla rozhodně neposadí.