Ani náckové, ani neviňátka. Co jsem si odnesl ze sobotní demonstrace
Jan KašpárekOdmítnout antidemokratické a proputinovské vyznění sobotní pražské demonstrace neznamená vzdát se snahy o pochopení frustrace demonstrujících. Chystané protesty odborů mohou nabídnout lepší vyjádření pochopitelného hněvu občanů.
Zatímco se titulky a sociální sítě plnily šokem některých lidí z oficiálně asi sedmdesátitisícihlavé demonstrace „Česká republika na prvním místě“, která zaplnila přinejmenším horní půlku Václavského náměstí, stál jsem opodál. Převážně zády ke zdi a mimo hlavní dav jsem se držel ze dvou důvodů. Jednak kvůli několika partičkám holohlavých „sympaťáků“ v oblečení neonacistických značek, jednak protože bych jinak dobře neviděl, kdo na protest svolaný dříve okrajovými a stále zcela nehoráznými spolky dorazil.
Oni chlapíci, s nimiž se obvykle nedá vést zvlášť vybraná debata, tvořili jen pár kapek v pozoruhodném rybníčku protestujících. V davu opentleném množstvím českých vlajek se podle různých insignií daly rozpoznat oddíly od KSČM po Svobodné, od antivaxerů Daniela Landy po Vandasovce. Pro většinu tváří jsem ale nenašel jiné označení než „takoví normální lidi“.
Námětem k uváhám dalších dnů se mi pak nestalo dlouhé řečnění, opakující jinými slovy to, co tisickrát zaznělo na jiných demonstrací, ale mnohem jednodušší a současně složitější věc: co a proč jsem ty hodiny na Václaváku vlastně sledoval. A co budu sledovat znovu ke konci září, kdy si chce koalice národovců a antivaxerů dát repete.
Národovecký slepenec
Premiér Petr Fiala, představující pro protestující jednoho z hlavních zloduchů, o ideovém slepenci protestujících prohlásil, „že ruská propaganda a dezinformační kampaně se objevují na našem území opakovaně a někdo jim prostě podléhá“. Když z akce de facto obvinil prokremelské síly, nebyl sice daleko od pravdy, ale analýza je to slabá — jako by si celé shromáždění pohodlně zúžil na motivace pořadatelů.
Vývoj ruské propagandy šířené tím, co se zjednodušeně označuje za dezinformační scénu, by hlavně v posledním půlroce vydal na studii. Zajímavé ale je, že většina tradičních dezinformačních webů se sobotní demonstraci předem nevěnovala. Řada z nich samozřejmě prosazuje obdobný světonázor a soubor antipatií jako organizátoři protestu, tvrdit ovšem, že mnohdy poměrně irelevantní portály nahnaly na náměstí desetitisíce lidí, by bylo přehnané.
Roli patrně sehrály spíše tematické skupiny na sociálních sítích, ultrapravicoví „influenceři“ a zapojení nejrůznějších politických uskupení: od SPD přes Trikolórou či Chcípl Pes po změť obskurních proruských, antivaxerských či fašoidních spolků a osobností: namátkou iniciativa DOST, Národní domobrana a další.
Přes ně jsou samozřejmě organizátoři či přední podporovatelé protestu na dezinformační scénu napojeni — třeba v případě někdejšího prezidentského vicekancléře (toho času vedoucího antisemitský portál Protiproud) Petra Hájka, pravidelného přispěvatele podobných webů Michala Semína či provozovatele spíše marginálního webu Otevři svou mysl Davida Formánka.
Organizace jde ale na vrub hlavně strukturám, jež se naučily veřejnému působení při protestech vůči očkování a protiepidemickým opatřením, v některých případech ještě dříve v rámci xenofobního protiuprchlického hnutí. Často jde o pitoreskní postavy: zhusta prospěcháře, ale i od reality odtržené idealisty svého druhu, národovecké i ezoterické „vůdce“, nepřiznané fašisty i halasné libertariány, narcistní pološílence, pragmatiky i nostalgiky.
To, že akci pořádala koalice antivakcinační, ultrapravicové a proruské scény s čistě bizarními postavami, není ani nijak překvapivé. Zajímavé bude spíše pozorovat, zda si platforma zachová soudržnost, nebo ji obratem rozpráší typické interní spory a snaha utrhnout z náhlé záře reflektorů co nejvíc pro vlastní projekt. Samotná zastřešující značka, „Česká republika na prvním místě“, se zřejmě jen těžko ukáže nosná.
Případné tenze a štěpení se mohou projevit poměrně rychle, zvlášť díky zapojení obřího počtu politických stran lovících příznivce v podobných vodách. Krom SPD následované Trikolórou, Svobodnými a KSČM najdeme v užším kruhu podporovatelů, organizátorů nebo řečníků nejméně sedm dalších politických subjektů — byť zcela okrajových.
Nejhorší variantou pro tuto národoveckou a objektivně proruskou koalici je následování osudu někdejšího antimigračního hnutí: tedy propad do chaosu a žabomyších válek. Nejhorší variantu pro liberální demokracii v České republice pak představuje buď udržení určité koheze, nebo naopak shrábnutí celého banku jedním schopným hráčem či vyprofilování charismatického vůdce. Aniž bych chtěl sklouzávat k laciným karikaturám, takových osobností se teď dané scéně nedostává.
Vzhledem k často egomaniakální povaze lídrů jednotlivých uskupení by však bylo zvláštní, kdyby zachovali zdání jednoty, nebo alespoň dokázali najít vlastní témata a ne jen pouhou negaci. Požadavky sobotní demonstrace jsou sice místy až podivně detailní (odmítání geneticky upravených plodin nebo „osvobození“ od Světové zdravotnické organizace), nechce se ale věřit, že by někdo skutečně šel do ulic kvůli nim. Ale uvidíme: více ukáže příští demonstrace.
Tekutý hněv
Organizátoři protestu jsou jednodušší částí rébusu. Hlavní otázkou je, kdo za nimi vlastně přišel, respektive proč účastníci náhle tak přečíslili jakoukoli dřívější akci se srovnatelnou agendou. Samozřejmě za tím stojí i nynější extrémní drahota a všeobecné obavy z nadcházející zimy, ale to na vysvětlení nestačí.
Spíše vidíme další z výsledků dlouhodobé frustrace části společnosti nezastoupené v liberální politice, jež nijak zvlášť nevydělala na polistopadové transformaci, vcelku právem nevěří státu ani jeho institucím a je dále frustrována tím, jak ji nemalá část veřejně činných osobností označuje za hloupou, zmanipulovanou, komunistickou a podobně.
O sobotní demonstraci patrně víceméně platí, co řekl před časem politolog Jan Charvát v rozhovoru pro Aktuálně.cz: „To, co dělají proruští trollové, je, že frustraci lidí usměrňují, ale nejsou schopni ji vytvořit. Kdyby přišli do společnosti spokojených lidí, tak v ní nebudou úspěšní. Představa některých lidí, že to všechno dělá Rusko, je nesmyslná. Rusko nevytváří nespokojenost, ale maximálně s ní manipuluje.“
Bylo by chybné všem účastníkům protestu přisuzovat stejné pohnutky, názory či záměry. Vidíme spíše poměrně chaotický eintopf — jednotný je prakticky jen v protivládním postoji a hněvu na poměry. Ten pro řadu protestujících počíná u drahoty, existenční nejistoty a dalších ústrků, problematickým se ovšem stává, když se povaří s antivaxerstvím, nevraživostí k Ukrajincům, odporem k veřejnoprávním médiím, do absurdity vyháněným nacionalismem a podobně.
V základu se opakuje táž rétorika jako u „antirouškařského“ a později antivaxerského hnutí: elity a média jsou prolhané a zkorumpované, vědci koupení, politici se nás snaží prodat zahraničním aktérům, běžný člověk nikoho nezajímá. Pozoruhodný je přitom určitý průsečík: jak v případě pandemie, tak nyní války, potažmo ruského imperialismu, se vezme širší, mezinárodní problém a převede se na tezi ve stylu „co si to na nás v Bruselu/Washingtonu/Praze zase vymysleli“.
Patrně jde o jeden z důvodů, proč je jinak nesourodé hnutí víceméně jednotné jen v národovectví a hlásání „obrany našich lidí“. Nejde ovšem bohužel jen o nevinné mávání vlaječkami, ale vidíme přesah k šovinismu a fašoidnímu pomrkávání, jak dokazují fráze jako „zastavme ředění národa“. Dobrým indikátorem byl zmíněný výskyt plnohodnotných neonacistů na demonstraci, kteří dané narážky zjevně pochopili v jejich plném významu.
Kremelský přesah akce vypíchnutý premiérem Fialou je, co se týče organizátorů, zjevný — jinak bychom ostatně neměli možnost vidět tolik otevřeně proruských aktérů — jako je Žarko Jovanovič — či příležitostně nějaké to triko s Putinem.
S přehnanými generalizacemi bychom měli být opatrní. Jistě, podle protestujících by patrně měla skončit podpora přepadené Ukrajině a nastat jakýsi obecný mír — jakkoli by v nevyřčené praxi znamenal hlavně zmasakrování a útlak Ukrajinců. Což je, abych parafrázoval George Orwella, sice objektivně proputinovské, ale dotyční se z velké části patrně vůbec nemusí pokládat za zvláštní milovníky kremelského diktátora. Jejich postoj bude spíše mnohem nekonkrétnější, difúzní.
Ač je morální panika z toho, že jdou desetitisíce lidí poslouchat proruskou ultrapravici a antivaxery, na druhé straně v podstatě pochopitelná, je na místě odmítnout povýšenecké řeči o „dezolátech“ či příležitostné volání různých obskurních figur liberální politiky po rozehnání protestu vodními děly.
V sobotu jsme viděli příznak dlouholeté nespokojenosti a rozkladu společenské koheze. A ta se nespraví takříkajíc zametením rozzlobených lidí pod koberec. Akutně tu chybí síla schopná razantně vyjádřit nespokojenost, aniž by současně nepřihrávala rozkladu demokracie a Putinovi.
Nekonečné čekání na spasitele
Proti drahotě a nedostatečným krokům vlády budou demonstrovat i odbory, byť až 8. října — po příští akci národovecké koalice. A jakkoli Českomoravskou konfederaci odborových svazů i jejího předáka Josefa Středulu nemůže značná část tuzemských liberálních kruhů vystát, je to dobrá zpráva i pro ni. Odborová centrála je solidním protějškem v sociálním dialogu. Má moc situaci klidnit i eskalovat, volí ale předvídatelné prostředky. Její požadavky bývají uměřené, otevřené kompromisu, podložené masivním analytickým aparátem.
Má-li někdo v české společnosti, kde prakticky zmizela jakákoli skutečná levice, vést kritiku vlády a hájit sociální práva, vyloženě se nabízí, aby to byla právě odborová konfederace. Přinejmenším jde o jediného silného aktéra, který přichází s něčím nosnějším než liberální hodnotovou politikou — podle níž bude k zahřátí v zimě stačit vztek na Putina —, a současně nebudí podezření, že začne hajlovat.
O to větší je škoda, že s otevřenými protesty a požadavky přichází poměrně pozdě. Je nasnadě se ptát, zda vstup odborů do hry vůbec něco s rozvířenými vášněmi udělá, nebo se linie ČMKOS a naštvaných lidí ze sobotní demonstrace zkrátka tak moc míjí, že tu žádná kultivace již ani není možná.
Nadějím bohužel nepřidává Středulova prezidentská kandidatura. Jako poměrně široce přijímaný aktér se nyní staví do schizofrenní role a vlastně nikdo neví, v jakou chvíli je ještě lídrem odborové centrály, a kdy už se mění v kandidáta vyhrnujícího si rukávy na předvolební fotku. Minimálně někteří z lídrů národovecké protivládní koalice na to jistě své příznivce neopomenou upozornit.
Kam se protivládní protesty a obecně nespokojenost vyvolaná drahotou pohnou do začátku zimy, je dnes víceméně nemožné říci — bude však poučné sledovat příští národovecký protest a hodnotit, jestli a jak se promění účast či obsah. Jisté se zdá v podstatě jen to, že si Fiala nespokojené lidi vehnané do náruče polofašistů a antivaxerů neusmíří. Jejich frustrace je příliš hluboká, než aby se dala zamáznout dalším vládním „vysíláním signálů“.
Vzhledem k tuzemské kultuře krotkých protestů asi nikdo v dohledné době nevyháže poslance z okna ani ztečí nedobude Strakovu akademii. Dokonce je možné, že zájem o demonstrace zkrátka opadne. Ale problém se tím neřeší. Zůstanou-li v České republice lidé s oprávněným pocitem, že jsou opomíjeni a odvrženi, bude tu i jejich vztek. A nevyužijí-li ho levicové síly k podpoře progresivní politiky, po šanci hbitě skočí fašismus.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!
Před časem jsem napsal, že demokratická levice by chtěla by reprezentovat zájmy většiny, ale nereprezentuje její postoje. Je mi líto, ale ta demonstrace vyjadřovala postoje obrovského množství "takových normálních lidí" zcela autenticky. Za klidnějších časů se tito lidé projevují umírněněji a třeba volili demokratickou levici, dokud je nezačla dráždit kulturním progresivismem na jedné straně a na druhé straně se nestala součástí všeobecné zkorumpovanosti politiky. Co si budeme nalhávat, většinový (bývalý) levicový volič moc liberální není, a to v žádném směru. Bylo by skvělé, kdyby tady byla důvěryhodná demokratická levice, ani moc progresivistická, ani moc konzervativní, která by zároveň byla politicky liberální a přitom dostatečně silná, aby se nemusela spojovat s autoritářskými populisty nebo demokratickou pravicí. Jenže autoritářští populisté tohoto voliče umějí oslovit líp. Větší šanci dávám "socializaci" naší demokratické pravice. Jako v dobách studené války vedla hrozba komunismu k polidštění kapitalismu v západní Evropě, tak i demokratická pravice dnes musí za každou cenu usilovat o zachování sociálního smíru, protože v sázce je příliš mnoho.
bylo by fajn, kdyby se naše pravice polidštila a "zesociálněla", ale to se nestane. Resp. pokud by se to stalo, vznikne pravice nová, "ideově pevná". Velká část pravicových voličů (úspěšní boomeři) uvažuje velmi ideologicky a odklon ke středu (v jejich vnímání doleva) svým stranám neodpustí. To je podstata pasti, v níž jsme.
Nelze přijmout tezi, že levice u nás kohokoli dráždila svým progresivismem. Lidé uvěřili demagogii, že naše levice je nějak extrémně progresivní, přitom byla progresivní minimálně (ČSSD).
Levice musí být autentická. Nesmí se vzdát humanismu, nesmí podléhat "duchu doby", pokud směřuje k nenávisti atd. Ale zároveň, jak píšu v paralelní diskusi, musí vzít vážně obavy lidí a zrnko pravdy, které mají i ti extremisté.
„takoví normální lidi“ - ano, víceméně stejný dojem jsem měl i já sám, když jsem sledoval televizní záběry z oné demonstrace. Ovšem - právě toto je tím nejpovážlivějším zjištěním.
Napřed ale k oněm "normálním lidem": v podrobnější analýze v jiném diskusním vlákně jsem konstatoval, že za určitých, krizových rámcových podmínek a okolností i v zásadě slušní lidé začínají jaksi "sklouzávat" po Gaussově křivce směrem dolů - tedy s extrémním pozicím. To je víceméně zcela objektivní proces, opakující se za daných podmínek vždy znovu, ve všech zemích světa a ve všech časech.
Na straně druhé je ale krajně znepokojující muset přihlížet (a poslouchat), jak i tito napohled zcela "normální", a dokonce i docela inteligentně působící lidé vyjadřují názory a přesvědčení, která se obsahově víceméně zcela kryjí s pokřivenými, populistickými hesly extremistických vůdců a demagogů.
Ukazuje se znovu a znovu: jsou velké segmenty společnosti, které vůbec nejsou schopny/ochotny vytvořit si alespoň v jádru racionální, vyvážený obraz světa, a místo toho mají silný sklon k zúženému, redukcionistickému, ideologickému výkladu skutečnosti. Nevím, jestli jsou k dispozici nějaké výzkumy, jak procentuálně velký je tento segment společnosti; ale je nutno se obávat, že v každém případě mnohem větší, nežli kolik by bylo společensky únosné. Že extrémistické názory a postoje zastávají deklasované vrstvy společnosti, je celkem vzato "normální", je jen krajně obtížné s tímto jevem něco dělat. Ale že - a to sice velice rychle a snadno - k vyznávání těchto názorů sklouznou i značné počty víceméně středové společnosti - to je skutečností alarmující.
Kromě jiného je tím opět jednou zpochybněn samotný princip demokracie - totiž její původní představa, že demokratický politický systém je založen na racionálním, odpovědném diskursu vedeném samotnou občanskou společností. Při takto vysoké míře rozvášněné iracionality se ona představa "racionálního diskursu" jeví být pouhou chimérou.
Současná krize se dozajista nějakým způsobem "ustojí", potenciál protestujících (navíc velmi heterogenních) se nezdá být tak silný, aby mohl nějak zásadně ohrozit stávající státní uspořádání. Nicméně problém sám přetrvává: jak je možno pěstovat racionální společenský demokratický diskurs s velkými iracionálně myslícími, a iracionálně jednajícími částmi společnosti?...
Pan Dospiva: v zásadě naprostý souhlas. "Bylo by skvělé, kdyby tady byla důvěryhodná demokratická levice, ani moc progresivistická, ani moc konzervativní, která by zároveň byla politicky liberální a přitom dostatečně silná, aby se nemusela spojovat s autoritářskými populisty nebo demokratickou pravicí." - Ano, tak tomu skutečně je; nicméně zůstává trvalým problémem, na jakém základě takovouto levici vystavět.
"Ani moc progresivistická, ani moc konzervativní" - to nějak příliš připomíná ono známé "ani nahá ani oblečená". Klíčovým problémem je, že současná levice naprosto ztratila schopnost nějakého přesvědčivého výkladu přítomného světa. A proto vůči němu nemůže ani zaujmout jednoznačný, přesvědčivý postoj. Především levice není schopna zaujmout jasný postoj k vládnoucímu sociálně ekonomickému uspořádání, tedy ke kapitalismu. Někdejší - marxistickou teorií fundované - zásadní odmítnutí kapitalismu už zcela ztratilo svůj ideový fundament; a nějaký nový nebyl nalezen. Levice se tedy víceméně slepě zmítá mezi smířením se s tržní ekonomikou na straně jedné, a mezi odmítáním "neoliberalismu" na straně druhé; a přitom si ani nedokáže přiznat, že obojí znamená totéž. Tedy že tržní ekonomika sama ze své podstaty vždy bude směřovat k "neoliberalismu".
Současná levice (především ta klasická) se tedy stále úporně snaží "nebýt nahá ani oblečená", na jedné straně je sama součástí socioekonomického establishmentu, ale na straně druhé se snaží přece jenom nějakým způsobem negovat, nebo přinejmenším zmírňovat jeho důsledky. Na takto schizofrenním základě je ovšem sotva možné vybudovat si nějakou přesvědčivou levicovou ideovou pozici.
Liberálně-progresivní levice (tedy: Piráti) si s takovýmito složitými teoreticko-ideovými problémy vůbec neláme hlavu; nýbrž záležitosti denní politiky řeší víceméně ad hoc, na základě jakého obecného humanismu. Tato její ideologická nesvázanost je sice bezpochyby její velkou předností; ovšem na druhé straně je otázkou, jak dlouho si tato levice může vystačit s tím, že nedává žádné odpovědi na klíčové otázky charakteru společenského uspořádání.
A druhým problémem této levice - jak správně konstatoval pan Dospiva - je to, že jí chybí schopnost jakého "zdravého konzervatismu". (Ten samotný by stál za důkladnou analýzu a širokou diskusi.)
V každém případě lze konstatovat: ten fakt že zde v současné době chybí nějaký přesvědčivý, aktivní levicový proud není jenom nějakou čistě subjektivní záležitostí, jenom nedostatkem schopných lídrů; nýbrž tento stav je objektivně podmíněn vnitřní implozí teoretického aparátu levice. Pouhé nářky nad restaurací "neoliberalismu" tento chybějící teoreticko-ideový aparát nemohou v žádném případě nahradit.
Levicová politika funguje dobře jen pod jednou podmínkou -- totiž, že její politická/é strana/y nerezignovala/y na utváření politického programu.
To jest, že neredukovaly svoji činnost na klopýtání za "veřejným míněním", tedy za agenturami produkovanými představami, co si myslí a chtějí různé velké skupiny lidí a které z nich má šanci oslovit -- podle těchto agentur -- ten či onen politický směr vynesený na dvojrozměrné škále.
V podobné důsledku marketingové závislosti šla do háje ČSSD a strhla sebou na poměrně dlouhou dobu do toho háje i možnosti levicové politiky u nás.
Jan Dospiva hovoří o jakési kolektivní personifikaci --"většinovém (bývalém) levicovém voliči" a ví, že tento fiktivní přelud není "moc liberální ..., a to v žádném směru". A rozhodně nechce být drážděn "kulturním progresivismem" (nechme stranou, že progres se česky řekne pokrok).
A já vím, že každá levicová strana skončí poměrně brzy v řiti, pokud se místo toho, aby přesvědčovala konkrétní živé lidi o smysluplnosti svého programu a učila se v dialogu s nimi, začne podbízet takové z vlhkých snů marketingových odborníků vydestilované mátoze "většinového levicového voliče".
Mimochodem: Pokud by byla většina volebního potencialu levicových stran byla opravdu xenofóbní a jejich primární starostí bylo, abychom ty ukrajinské .. vyhnali zpátky na východ, jen co skončí válka (jeden z opakovaných sobotních požadavků), neliberální a draždilo ji, že na levici se považují za lidi i ti jiné pleti nebo sexuální orientace, pak má slušná levice jedinou pragmatickou možnost -- oslovit jiné lidi. Protože v boji o to, jak se ještě víc podbízet lidské nenávisti prostě nemá proti pravicovému, fašistickému navinulému populismu šanci.
"Levicová politika funguje dobře jen pod jednou podmínkou -- totiž, že její politická/é strana/y nerezignovala/y na utváření politického programu."
Jenže, pane Profante, ono je krajně obtížné utvářet nějaký politický program tam, kde není k dispozici žádný projekt ideový. To skutečně není totéž.
A ideový projekt či program může vzniknout jenom a pouze tam, kde se podařilo nalézt přesvědčivé odpovědi na základní otázky člověka, společnosti a ekonomiky na současném stupni jejich vývoje. Co to znamená in concreto, jsem podrobněji rozebral v mém předešlém vstupu.
Současný svět je přímo nemocný tím, že všechno lidské převádí jenom a pouze na politiku. Odkud a kam vlastně vůbec vede vývoj lidské společnosti, jaké je místo člověka v tomto světě a v tomto dějinném vývoji - takovéto "zbytečné" otázky se vůbec neřeší, veškerá aktivita je fixována jenom na "ten správný" politický program. Který je ovšem ze své nejvlastnější podstaty vždy jenom partikulární; tedy se svou relevancí omezen jenom na jeden určitý segment společnosti.
S takto zúženou orientací ovšem nikdy není možno vytvořit nějaký projekt, nějaký cíl skutečně univerzalistický; tedy takový který by měl potenciál oslovit celou společnost, nebo přinejmenším její rozhodující většinu.
Levice si stále ještě chce pěstovat svou odvěkou představu, že už jenom tím že je sociálně zaměřená že se s ní přece přirozeně a nevyhnutelně musí ztotožnit naprostá většina společnosti. A nechce si přiznat, že dnešní moderní, individualistická společnost je už někde zcela jinde, nežli jakou byla v dobách masových dělnických hnutí.
Ano, je faktem že obecně hodnotově se nadpoloviční většina české populace deklaruje nalevo (respektive "spíše nalevo"). Ale to naprosto neznamená, že by tuto potenciálně levicovou většinu bylo možno oslovit jenom jakýmsi levicově politickým programem. Dejme ještě jednou za pravdu panu Dospivovi: část populace je konzervativně orientovaná. A to sice napříč politickým spektrem.
Jistě, část těchto konzervativců jsou vyložení zpátečníci, reakcionáři; s těmi může levice sotva hledat nějakou společnou řeč. Ale - část z nich prostě vyznává klasické konzervativní hodnoty, a bylo by velice zpozdilé je jenom proto zatracovat. Naopak, k těm je nutno hledat cestu, ty je nutno si získávat. Ale - to je možno právě jenom ve sféře idejí, nikoli partajně politických programů.
Chybí mi Vaše víra v uspořádanou závislost.
Možná by se dalo ukázat, že to progresivní, co se v dějinách z hlediska lidské svobody, zmírnění krutosti a elementární nouze prosadilo, napřed někdo vymyslel a promyslel. Spíše ne, ale třeba to někdo jednou jakžtakž přesvědčivě dokáže.
Jisté ale je, že se to nikdy neprosadilo jako realizace tohoto vymyšlení a promyšlení, ale politickým jednání lidí, kteří to případné promyšlení buď neznali nebo nepochopili. Roza Luxemburgová kdysi napsala nádhernou úvahu o revoluci, která je odsouzena stát se diktaturou, pokud trvá na realizaci předrevolučního programu -- protože ten nutně nemohl zohlednit nové situace, rizika a možnosti, které vyvstaly až s aktem revoluce. Tím spíše to platí o společném jednání lidí v nerevolučních dobách.
Politická strana -- pokud není jen klub politických vyčůránků -- jedná v prostoru, ve kterém je možné něco změnit. Vytváří svůj psaný i nepsaný politický program a promýšlí ho a upravuje v dané situaci a ve prospěch možností, které tato situace otevírá. Ideová neměnná politika je vskutku politika idiotů (tedy lidí politicky nečinných) -- stačí se podívat na ideovou zásadovost Fialovy ODS, která trvá na nezvyšování daní za každou cenu (ve jménu ideje spravedlivého odměňování schopností a zásluh).
Samozřejmě, strany jako Československá strana sociálně demokratická měly své ideje, pathos a dokonce do jisté míry utvářely i životní styl svých členů. Dělnická akademie byla pro příčetného sociálního demokrata v našich zemích důležitější než kdo je předseda strany -- ale to byla extenze politického jednání.
Jednalo se -- a mělo by se jednat -- o totalitu, ve které se politické programy opíraly o ideje a a ideje se rozvíjely oporou o politiku.
Aby mi bylo rozuměno, neříkám, že by se demokratická levice měla podbízet. Otázka spíš je, jestli tu pro ni je vůbec ještě prostor a zda může hrát nějakou smysluplnou roli. Cca 45 % voličů volí ANO, SPD, KSČM, Trikolóru apod., dalších cca 45 % voličů volí liberální a pravostředové strany. Kdyby se třeba ČSSD dostala zpátky do Sněmovny, ke komu se má přidat? A co prosadí?
ve vašem posledním příspěvku jste to popsal naprosto přesně.
Jediná šance tedy je rozbít to rozdělení půl na půl a přetáhnout někoho z jednoho a někoho z druhého tábora.
Ale ne podbízením směrem k rasismu, nacionalistickému sobectví anti-EU atd.
Prostor pro levicovou politiku je tu obrovský.
Ono to totiž není tak, že bychom v této zemi měli 45 % voličů "liberálních a pravostředových stran " (pokud tu vůbec máme takto popsatelné strany; ale chápu, že myslíte přibližně strany současné vládní koalice) a 45% procent voličů stran populistických a xenofóbních.
Máme tu jen lidi, kteří v posledních volbách volili tyto dvě skupiny (jednalo se přibližně o padesát procent těch, kteří mohli volit). A jejich motivace byla velmi různorodá -- protestní hlasy, ochotné volit každého, jehož volbou nas*rou ty nahoře, aniž by od svých zvolenců cokoli očekávali, volba menšího zla. Volba podle jednoho dílčího tématu nebo proti němu. Volba podle dílčích profesních zájmů atd.
Voličů, kteří volili podle ideového profilu volené strany, pro souhlas s jejím programem jakožto celkem anebo protože volí tuto stranu tradičně -- odhadoval bych to tak na 40% procent u Pirátů, přibližně stejně u ODS, 60% u lidovců a statistickou chybu u TOPky.
Pro ČSSD tu ovšem ve střednědobém horizontu prostor není, i kdyby se náhodou dostala do parlamentu. Důvod je jednoduchý -- strana v personálním rozkladu, která nemá co říct a nemá co nabídnout.
Všechno, co v jejích současných programech za něco stojí, je staré přes třicet let.
Prostor pro levicovou je tu obrovský -- pokud svou levicovost bude chápat postideologicky. Různé Budoucnosti a jim podobné straničky nemají šanci, protože vznikají procesem z rafinovaní z toho, co americké kampusy a valná část evropský medií považují za levicovou tradici -- tady ani netěží z té tradice samotné a už vůbec ji nepoužívají jako surovinu k vytváření něčeho nového. Umělohmotné straničky s uměohmotnými lidičkami stylizovanými pode "marketérů". (Fůj, ohavné slovo, ale k veřejným vystoupením těchto obskurdit bohužel pasuje jak pr..l na hrnec.)
Jinými slovy: Nechybí potenciální voliči levicových stran. Chybí tu -- už nejméně deset let -- jakákoli důvěryhodná levicová politická strana, kterou by mohli volit.
"Jednalo se -- a mělo by se jednat -- o totalitu, ve které se politické programy opíraly o ideje a a ideje se rozvíjely oporou o politiku" - pane Profante, tuto Vaši větu mohu bez jakýchkoli výhrad podepsat.
Jenže - a právě o to se jedná - v současné době se nacházíme právě v tom disproporčním, nevyváženém stavu, že se provádí jenom čistě pragmatická, technokratická politika (respektive státní správa), aniž by byla přítomna jakákoliv vyšší, vůdčí idea.
Takovouto vůdčí ideou bylo svého času například křesťanství; které se ovšem v reálném užití namnoze taktéž velmi vzdálilo od původní ideje, tedy od autentického učení jejího zakladatele; nicméně i přesto (či spíše: právě proto) se stalo účinným nástrojem pro "to progresivní, co se v dějinách z hlediska lidské svobody, zmírnění krutosti a elementární nouze prosadilo". A není asi pochybností o tom, že tuto vůdčí ideu napřed někdo "vymyslel a promyslel".
Když svého času proces humanizace lidského společenství přestoupil na kolej individuální občanské svobody, i v tomto případě tomuto aktu předcházely dlouhé diskuse a spory ohledně této "ideje svobody". I tuto ideu tedy někdo "vymyslel a promyslel". A ovšem - i v daném případě se v reálné praxi reálná podoba této nové svobody velmi lišila od původní ideje; například z ní víceméně zcela vypadl (původně jako konstitutivní míněný) moment bratrství.
A mimochodem: i tato "idea svobody" na svět přišla prostřednictvím revoluce, a prosadila se jako naprosto závazná; kdo s ní nesouhlasil, velice rychle svůj život skončil pod gilotinou.
Zkrátka, pane Profante, jak sám naprosto správně konstatujete, celé dosavadní lidské dějiny byly ve svém komplexu "totalitou", neustálým dialektickým vztahem a zpětným působením mezi "vymyšlenou" ideou na straně jedné, a mezi reálnou, pragmatickou politikou jakožto "uměním možného" na straně druhé.
To co já ale konstatuji na současném stavu je právě ten fakt, že v tomto vztahu obou těchto dějinných momentů došlo k zásadní nerovnováze, kdy naprosto absentuje jakákoli vůdčí idea, a vše je redukováno pouze na otázku každodenní, víceméně ryze technokratické politiky.
Mimochodem: nepsal jsem nic o nějaké revoluci, ani o nějakém závazném, fixním, neměnném ideovém/ideologickém kánonu. Jde ale o to, že současná společnost by si měla dokázat ujasnit alespoň natolik zásadní otázku, kam vlastně má vůbec vést budoucí cesta a proč.
A je to otázka v prvé řadě právě pro levici. Od pravice takovéto nové impulsy nelze principiálně očekávat. Industriální pravice si vystačí s komercí, s ideologií "svobodného trhu"; hodnotová, konzervativní pravice si vystačí s "tradičními" hodnotami, tedy s minulostí. Je to tedy jenom a pouze levice, která může mít potenciál pohlédnout do budoucnosti. Která může přijít s nějakým novým, progresivním projektem, s novou ideou.
Mé tvrzení, které zde ještě jednou opakuji, je to, že pokud levice nebude schopna takovouto novou ideu vytvořit, pak bude marným všechno volání po nějaké nové, agilní, přesvědčivé, autentické levicové straně. S výstavbou nových "Dělnických domů" se dnes už příliš mnoho rezonance v národě asi získat nepodaří.
Myslím že ta odborářská demostrace a na ní navázaná pražská koalice Solidarita úspěšné nebudou (to druhé v podzimních volbách). Ale pokud ano, vadit mi to nebude.