Poslední a již tak dost mizerné týdny zpestřila všeobecně rozhořčená diskuse o možnosti povinného očkování proti covidu-19. Do té se v následujícím textu nezapojíme. Zato se budeme věnovat pohnutkám lidí, kteří se vakcinaci rozhodli vzdorovat.

Může to poskytnout vodítko pro debatu o tom, kolik ze současných odpůrců očkování lze přesvědčit o jeho potřebnosti a jakými metodami. Ani zavedení povinného očkování totiž samozřejmě nezpůsobí, že se skutečně všichni očkovat budou.

Je přitom nesporným faktem, že bez ohledu na to, co si kdo myslí, přináší očkování proti covidu-19 zásadní snížení rizika těžkého průběhu i objemu přenášeného viru. Pokud bychom byli proočkovanější, v nynější epidemické vlně by zemřelo mnohem méně lidí, zdravotníky by nedrtil příval dalších nekonečných směn, a nepřišlo by tak zásadní omezení plánované péče. A zřejmě by mnohem lépe fungovaly školy.

Důsledky relativně vysoké míry odporu k očkování jsou tedy otřesné. O to více je důležité jim porozumět v jejich šíři i nuancích.

Předně je třeba vyjít ze skutečnosti, že debaty na sociálních sítích, z nichž to někdy vypadá, jako by polovina Čechů byli antivaxeři, neodpovídají realitě. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé vyloženě odmítající vakcínu netvoří ani pětinu dospělých. Přesto je to poměrně vysoké číslo a jedná se o mnohem rozmanitější skupinu, než se jeví.

Odborníci dlouhodobě říkají, že má mnohem větší smysl přesvědčovat váhavé než razantní odpůrce. Mezi lidmi, kteří se nechtějí očkovat, jsou sice i tací, kteří vyhrožují lékařům, systematicky šíří lži, hrají si na bojůvku před domem prezidenta Lékařské komory, chodí poslouchat antisemity na Letnou a obecně s nekonečnou arogancí ohrožují sebe i ostatní. Ale je jich jen výrazná, byť halasná menšina.

Netvoří reprezentativní vzorek. Myslet si, že odpůrci očkování jsou výlučně zlí sobečtí hlupáci, kteří věří Aeronetu a bojí se mikročipů, je pohodlné, ale nepřesné. Realita je mnohem komplexnější a v něčem dokonce horší. Povinné — či skrze zelené certifikáty vynucované — očkování odmítají i jinak vcelku normální lidé.

Očkování je normální. Hroutí se tu ale důvěra ve stát a jeho instituce

Skoro každý v České republice je vakcinován proti alespoň devíti nemocem. Díky tomu neumíráme na černý kašel, nerodí se děti postižené krutým zarděnkovým syndromem a tak dále. Jak velké je očkování dobrodiní doceňujeme méně než naši předci, protože jsme zapomněli, jak vypadal svět s nemocemi, jež díky němu prakticky vymizely. Očkování je zkrátka normální.

I proticovidové vakcíny přinášejí zcela nesporně užitek. Proti mRNA látkám ale bují dlouhodobá lživá kampaň živená pochopitelným strachem z dynamické, nepřehledné situace, nemluvě o dezinformacích kolem covidu obecně. Ze zištných i politických důvodů, neznalosti, hysterie, potřeby spekulovat a vymezovat se je ohromné množství sdělení o očkování ve veřejném prostoru v lepším případě nekompletní, v případě horším zavádějící, upravené na míru či přímo lživé.

Stát ani elity ale zmatení veřejnosti nijak promyšleně neřeší, stále naopak trvá stav, kdy se k očkování skrze média vyjadřuje kde kdo, včetně lidí, kteří navzdory tomu, že nosí bílý plášť, rozumí očkování jako instalatér stavbě mořských průplavů. Aby člověk, který se o téma nikdy nezajímal, s jistotou rozpoznal věcné nesrovnalosti, je skoro nemožné. Ne proto, že by lidé byli hloupí, ale zkrátka proto, že je v problematice skutečně vzdělán jen zlomek společnosti.

Když stát a jeho instituce přeskočí nutný krok promyšlené osvětové kampaně a terénní sociální práce, a rovnou přejde k úvahám o povinném očkování, lze to navíc chápat i jako snahu zbavit se odpovědnosti. Faktickou, zcela nehumánní a ke zdravotnictví i obětem nemoci bezohlednou zdejší strategií je dlouhou dobu promořování. A snad vůbec nejhorší je, že ani budoucí vláda o tématu nemluví způsobem, který by vzbuzoval naději, že chaos nahradí promyšlená strategie a koncepce.

Očkování je zásadním bodem protipandemického úsilí, ne však jediným. Když se teď Česká republika rozhodla, že se z krize vymaní právě jeho prostřednictvím, což bylo bývalo snad i možné, navrhovaná opatření přicházejí jako obvykle katastrofálně pozdě, po dalším epidemickém selhání, navíc způsobem, který dále nahrává obavám.

Když letní marketing vykresloval vakcinaci jako „tečku za koronavirem“, byl trochu dryáčnický. V rozumné společnosti by se lídři mohli přetrhnout, aby vysvětlili, proč jsou teď „najednou“ zapotřebí třetí dávky a další opatření. Jenže když to nedělají, nelze se divit tomu, že mnozí lidé vůbec nechápou, co se tu děje.

Postoj k očkování je v posledku věcí důvěry. Člověk má tendenci věřit ne faktům, jako spíše důvěryhodným příběhům, institucím, lidem. Pokud to schází, skrze takzvané konfirmační zkreslení se pak lze zabetonovat i v nesmyslných pozicích a jakkoli nelze mezi antivaxery a „vaxery“ vytyčit symetrii, se silnými tématy přichází sklon k vytváření neprostupných skupin.