Poslední a již tak dost mizerné týdny zpestřila všeobecně rozhořčená diskuse o možnosti povinného očkování proti covidu-19. Do té se v následujícím textu nezapojíme. Zato se budeme věnovat pohnutkám lidí, kteří se vakcinaci rozhodli vzdorovat.

Může to poskytnout vodítko pro debatu o tom, kolik ze současných odpůrců očkování lze přesvědčit o jeho potřebnosti a jakými metodami. Ani zavedení povinného očkování totiž samozřejmě nezpůsobí, že se skutečně všichni očkovat budou.

Je přitom nesporným faktem, že bez ohledu na to, co si kdo myslí, přináší očkování proti covidu-19 zásadní snížení rizika těžkého průběhu i objemu přenášeného viru. Pokud bychom byli proočkovanější, v nynější epidemické vlně by zemřelo mnohem méně lidí, zdravotníky by nedrtil příval dalších nekonečných směn, a nepřišlo by tak zásadní omezení plánované péče. A zřejmě by mnohem lépe fungovaly školy.

Důsledky relativně vysoké míry odporu k očkování jsou tedy otřesné. O to více je důležité jim porozumět v jejich šíři i nuancích.

Předně je třeba vyjít ze skutečnosti, že debaty na sociálních sítích, z nichž to někdy vypadá, jako by polovina Čechů byli antivaxeři, neodpovídají realitě. Průzkumy veřejného mínění ukazují, že lidé vyloženě odmítající vakcínu netvoří ani pětinu dospělých. Přesto je to poměrně vysoké číslo a jedná se o mnohem rozmanitější skupinu, než se jeví.

Odborníci dlouhodobě říkají, že má mnohem větší smysl přesvědčovat váhavé než razantní odpůrce. Mezi lidmi, kteří se nechtějí očkovat, jsou sice i tací, kteří vyhrožují lékařům, systematicky šíří lži, hrají si na bojůvku před domem prezidenta Lékařské komory, chodí poslouchat antisemity na Letnou a obecně s nekonečnou arogancí ohrožují sebe i ostatní. Ale je jich jen výrazná, byť halasná menšina.

Netvoří reprezentativní vzorek. Myslet si, že odpůrci očkování jsou výlučně zlí sobečtí hlupáci, kteří věří Aeronetu a bojí se mikročipů, je pohodlné, ale nepřesné. Realita je mnohem komplexnější a v něčem dokonce horší. Povinné — či skrze zelené certifikáty vynucované — očkování odmítají i jinak vcelku normální lidé.

Očkování je normální. Hroutí se tu ale důvěra ve stát a jeho instituce

Skoro každý v České republice je vakcinován proti alespoň devíti nemocem. Díky tomu neumíráme na černý kašel, nerodí se děti postižené krutým zarděnkovým syndromem a tak dále. Jak velké je očkování dobrodiní doceňujeme méně než naši předci, protože jsme zapomněli, jak vypadal svět s nemocemi, jež díky němu prakticky vymizely. Očkování je zkrátka normální.

I proticovidové vakcíny přinášejí zcela nesporně užitek. Proti mRNA látkám ale bují dlouhodobá lživá kampaň živená pochopitelným strachem z dynamické, nepřehledné situace, nemluvě o dezinformacích kolem covidu obecně. Ze zištných i politických důvodů, neznalosti, hysterie, potřeby spekulovat a vymezovat se je ohromné množství sdělení o očkování ve veřejném prostoru v lepším případě nekompletní, v případě horším zavádějící, upravené na míru či přímo lživé.

Stát ani elity ale zmatení veřejnosti nijak promyšleně neřeší, stále naopak trvá stav, kdy se k očkování skrze média vyjadřuje kde kdo, včetně lidí, kteří navzdory tomu, že nosí bílý plášť, rozumí očkování jako instalatér stavbě mořských průplavů. Aby člověk, který se o téma nikdy nezajímal, s jistotou rozpoznal věcné nesrovnalosti, je skoro nemožné. Ne proto, že by lidé byli hloupí, ale zkrátka proto, že je v problematice skutečně vzdělán jen zlomek společnosti.

Když stát a jeho instituce přeskočí nutný krok promyšlené osvětové kampaně a terénní sociální práce, a rovnou přejde k úvahám o povinném očkování, lze to navíc chápat i jako snahu zbavit se odpovědnosti. Faktickou, zcela nehumánní a ke zdravotnictví i obětem nemoci bezohlednou zdejší strategií je dlouhou dobu promořování. A snad vůbec nejhorší je, že ani budoucí vláda o tématu nemluví způsobem, který by vzbuzoval naději, že chaos nahradí promyšlená strategie a koncepce.

Očkování je zásadním bodem protipandemického úsilí, ne však jediným. Když se teď Česká republika rozhodla, že se z krize vymaní právě jeho prostřednictvím, což bylo bývalo snad i možné, navrhovaná opatření přicházejí jako obvykle katastrofálně pozdě, po dalším epidemickém selhání, navíc způsobem, který dále nahrává obavám.

Když letní marketing vykresloval vakcinaci jako „tečku za koronavirem“, byl trochu dryáčnický. V rozumné společnosti by se lídři mohli přetrhnout, aby vysvětlili, proč jsou teď „najednou“ zapotřebí třetí dávky a další opatření. Jenže když to nedělají, nelze se divit tomu, že mnozí lidé vůbec nechápou, co se tu děje.

Postoj k očkování je v posledku věcí důvěry. Člověk má tendenci věřit ne faktům, jako spíše důvěryhodným příběhům, institucím, lidem. Pokud to schází, skrze takzvané konfirmační zkreslení se pak lze zabetonovat i v nesmyslných pozicích a jakkoli nelze mezi antivaxery a „vaxery“ vytyčit symetrii, se silnými tématy přichází sklon k vytváření neprostupných skupin.

Lidé se mohou bát, být rozčileni jednáním oponentů, v horším případě propadnout dojmu, podle kterého svým postojem vzdorují jakémusi univerzálnímu zlu. Uvedené tendence navíc silně podpořila logika fungování sociálních sítí. Ale nevytvořila je.

Z průzkumů navíc vyplývá, že nejméně očkováni jsou mimo jiné chudší a ti s nízkým vzděláním. I vzhledem k podobným zahraničním poznatkům můžeme vyvodit, že antivaxerským manipulátorům typu Lubomíra Volného či Daniela Landy často sedají na lep ti, s nimiž se nynější systém nijak nemazal, a nemají mnoho důvodů mu věřit. Lze se ptát, proč by měli začít důvěřovat zrovna teď.

Příklady, jak takové lidi získat, existují. Ale Česká republika v terénní sociální práci bohužel není příliš zběhlá. A nejen že — nad rámec často zdola vznikajících očkovacích týmů — se alespoň ze začátku ani nesnažila jednat aktivně, ale také nevybrousila pasivní část vakcinačního systému. Ten není nijak nízkoprahový ani přehledný, přístupnost se navíc liší podle regionu.

Nedůvěra ve farmaceutické korporace je oprávněná. Paušální nedůvěra v jejich produkty nikoli

Nákaza není jen zdravotní, ale i sociální kalamitou, má také svou politickou ekonomii. A instinkt nedůvěřivého člověka říká, že vždy jde o peníze. V antivaxerském příběhu se tak vcelku přirozeně předpokládá, že vakcinace je vpřed tlačena korporátní lobby.

Ani zde nelze upřít v argumentaci odpůrců vakcín legitimní, byť nelogicky rozvedený základ. Farmaceutické koncerny samozřejmě mají v pandemii i řešení zdravotních krizí obecně svůj finanční zájem. O tématu jsme ostatně v létě publikovali poměrně rozsáhlý seriál. To, že korporace na krizi vydělají, ale neznamená, že by ji živily, nebo dokonce vyvolaly. Neříká to ani nic záporného o vakcínách.

Nedůvěra je na místě. Ale právě proto je zapotřebí třídit fakta od propagandy či podvodů. Těch se mohou dopouštět jak korporace, tak zarytí příznivci konspiračních teorií. V případě očkování proti covidu a v České republice běžně používaných vakcín je zcela zjevné, že odpor vůči nim žádný věcný základ nemá.

Oddělit od sebe ale hodnocení firem a hodnocení jejich produktů může být nesnadné. To platí dvojnásob vzhledem k výše rozebranému aspektu nejistoty. Dlouhodobé a principiální řešení je jen jedno — a to z oblasti veřejného zdraví znovu prakticky vyloučit motiv privátních zisků, který zasévá oprávněnou nedůvěru.

Lidé nechtějí být zviditelněnými, veřejnými těly

Je tu však ještě další faktor. Nákazu jsme si hlavně od posledních uzávěr zvykli chápat jako něco, čemu čelíme akty individuální odpovědnosti. Vznikla jakási nová normalita. Když se ale na dnešní situaci podíváme z nadhledu, stále se uvidíme v bezprecedentní situaci.

Po mnoha generacích se společnost musela zmobilizovat, aby čelila biologické hrozbě. Naše těla se stala potenciálním bojištěm, jsou ohrožena a ohrožující současně.

Zatímco při řešení běžných společenských problémů jsme zvyklí, že stát „něco“ udělá, tedy většinou vydá peníze, které zaplatíme na daních, zde krize ťala doslova „do živého“. Velké veřejné dění, které plní novinové titulky, vniklo do našeho soukromého žití, ba dokonce tělesné integrity. Naše těla se tedy „zveřejnila“, stala se kontroverzními a podléhají „opatřením“, disciplinaci ve formě respirátorů, stupňujícího se tlaku na očkování a podobně.

Je to nezvyklé, nepříjemné a trochu děsivé. Kdyby se teď vrátil do civilizace člověk dva roky kompletně izolovaný od informací, vůbec by nechápal, co se děje. Nebyl by totiž zahrnut v probíhajícím celospolečenském pohybu, a nepodílel se tak na logických konstrukcích, skrze které jsme se naučili pandemii chápat. A v něčem podobném lze hledat i další z klíčů k antivaxerství.

Lidé, kteří byli ve společenském pohybu pominuti nebo se z něj vlastním vzdorem vyčlenili, se zkrátka pohybují v jiných myšlenkových plochách, někdy dokonce ve zcela jinými prizmaty vnímaném světě. Ten je mimoběžný ke světu pandemickému, je ale nucen se s ním střetávat.

Část společnosti, jež ohrožení a důvody k disciplinaci nevidí, se tedy cítí být bezdůvodně zkrácena na právech. Tím spíše, že pro nynější situaci nemá precedent, a vypomáhá si tak příměry k historickým diktaturám.

Dotyční jsou odhodláni bránit svobodu, ve skutečnosti ovšem brání něco osobně mnohem citlivějšího: svůj koncept předpandemického „normálního“ světa, kde jsou těla a životy „svobodné“ od diktatury „přírody“. Vzdorují skutečnosti, že je svět plný nejednoznačností, protikladný a lidé jsou chtě nechtě na sobě navzájem závislí, sdílející fyzický prostor a smrtelní. Je to výraz zoufalého volání po normálním světě.

Svoboda není libovůle, ale možnost podílet se na tvorbě pravidel závazných pro všechny

Rétorika vzdorující očkování si tu mnohdy vypůjčuje mantru o tom, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. To ovšem převrací naruby.

Teze o svobodách jako oddělených bublinách byla vždy spíše politickým mottem než analyticky získaným konstatováním. Pandemie obnažila, že svobody nejsou bubliny, ale mnohem spíše plochy možného: můžeme jednat společně, posilovat se i oslabovat, navzájem se podpírat, vytvářet záchytné sítě, sdílet. Pamatujete na heslo „společně to zvládneme“?

Na zkratkovitě biologickém příkladě a v celospolečenském měřítku to demonstruje kolektivní imunita. Protože naprostá většina dětí podstupuje nepohodlí — omezení svobody — v podobě injekce, rozvíjíme tím jejich svobodu razantním zvýšením pravděpodobnosti, že v raném věku neumřou například na záškrt.

Mrtví a upoutaní na lůžko nejsou svobodní, protože zkrátka nemohou nic dělat. A přeneseno ke covidu, pokud se nám podaří epidemii zkrotit, uhájíme mnohé svobody včetně například možnosti nechat se léčit díky tomu, že nebudou přetížené nemocnice. Nemluvě o psychickém a sociálním rozměru.

Ztratilo se tu ze zřetele, že svoboda je i společenská kvalita. Lidé, kteří se vzájemně chrání a pečují o sebe, obecně rozšiřují svobodu všech zúčastněných. To je odvěká společenská samozřejmost, zastíraná ovšem logikou svobody jako bubliny.

„Bylo dekretováno, že svoboda vzniká v extrémním individualismu a neomezeném sobectví. Tu ovšem přece věci byly postaveny na hlavu. […] Nikdy nikde stav svobody nevznikl jako dílo jedince (ani bezohledného, ani ohleduplného jedince), ani jako dílo skupiny jedinců. V historii byla svoboda vždy nastolována jako ochranné opatření celku společnosti proti gigantickým sobeckým jednotlivcům. Jak — když ne úmyslně — je možno přehlédnout, že stav svobody je dílo kolektivní, k němuž přispívá celá společnost a do kterého celá společnost skládá své naděje?“ píše nadčasově Ferdinand Peroutka v Demokratickém manifestu.

V této protikladnosti lze hledat další z příčin pocitu mnohých, že se porušují jejich práva, když se žádá odpovědnost. Ostatně ne náhodou proti opatřením i očkování často stojí libertariánská pravice, pro niž je fakt, že lidé vždy fungují na více či méně kolektivní bázi a potřebují vzájemnou — nejen fyzickou, ale duševní a sociální — péči, nepohodlný.

Přesto musíme říci, že když člověk odmítá nynější použití státní moci k vynucování kroků proti šíření covidu, včetně případného povinného očkování, a hájí představu, podle níž jsou lidé vlastně bytosti dané individualistickou právní logikou, jde o legitimní tezi. Stejně tak nutno připustit, že restrikce či tlak na očkování zkrátka zasahují do tělesné autonomie jednotlivce. Z tohoto hlediska je antivaxerství pochopitelné — asi není mnoho lidí, kteří by milovali, když se jejich těla vystavují restrikcím nebo jsou do nich píchány injekce.

Argumentace, již jsme rozvedli výše, ale jasně ukazuje, že do lidské svobody nyní zasahuje hlavně pandemie jako taková, a pokud někdo tvrdí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, právě virus a jeho dopady by měl do své úvahy zahrnout. Jinak mu vznikne karikatura svobody v pojetí Václava Klause, svoboda de facto zaměnitelná za libovůli či vyloženou zvůli, svoboda zahrnující právo bezohledně ubližovat druhým.

To je svoboda čistě negativní, pomíjející sociální realitu i emoce, založená na umanutém popírání seberacionálnějších myšlenkových struktur, kterými odborníci a valná část společnosti chápou situaci. Je svobodou prskat na druhé virus či pálit uhlí, dokud to jde. To ale není svoboda, je to zpupné vynucování vlády práva silnějšího.

Společný zájem: neumřít na covid a nepozabíjet se

Vidíme tedy, že antivaxerské sentimenty i obyčejné averze k zapojení se do řešení pandemie navazují na balík mnohem hlubších jevů a problémů. Bez porozumění příčinám situace a motivům odpůrců očkování nelze nalézt praktické východisko, jež nám umožní situaci zvládnout.

Potřebujeme hlavně přeočkovat zranitelné třetími dávkami i vakcinovat dosud neimunizované. Protiočkovací sentimenty poškozují veřejné zdraví a musí být konfrontovány.

Lidé, kteří se očkovat nechtějí, k tomu tedy budou zřejmě dříve či později dotlačeni, nebo prodělají covid. Ochota vést další zacyklené diskuse s nynější vlnou klesá k bodu mrazu.

Zdá se, že nejrazantnější a společensky nejmenší skupina odpůrců směřuje do izolace, respektive stále oddělenější reality. Již nyní nepřijatelné, agresivní výpady proti lékařům, hygienám či očkovacím týmům se tím mohou stupňovat. Ty, kteří jsou k něčemu podobnému svolní, opravdu nemá valný smysl přesvědčovat. Je třeba naopak postupovat razantně tak, aby se zdravotníci cítili oceňovaní a v bezpečí.

Kvůli lidem, kteří se očkovat nechtějí, ale nestrhly je podobně asociální sklony, má však smysl nepropadnout pomstychtivosti a pohodlné generalizaci. Takových je totiž většina a jejich motivy, jak jsme si ukázali, nejsou jen ryze absurdní. Ostatně spolu budeme muset žít i po pandemii.

Je zcela nesporné, že kompetentní a dobře fungující stát by hledal cestu, jak co nejrychleji a nejúčinněji naočkovat co největší množství lidí. Zavedení všeobecné povinnosti je jen jednou z cest k danému cíli. A samo o sobě nemusí být cestou ani nejrychlejší ani nejúčinnější.

Jako vůbec nejdůležitější se jeví promýšlet, jak obnovovat ve společnosti důvěru, jakými technikami na takovém cíli pracovat. Minulá vláda v tom zcela selhala. Zatím se ale nezdá, že by už v daném směru přemýšlel byť jeden člen vlády nastupující.