↗

Abychom vše vydrželi, budeme potřebovat hodně posilujících dávek pomoci, radosti, vlídnosti, hravosti a shovívavosti. Výhodou je, že na rozdíl od covidové vakcíny není k rozdávání těch duševních třeba být zdravotnický profesionál. Foto MSAustralia.org

Jedna z věcí, které na mě v minulém roce i na samém začátku toho nového udělaly největší dojem, bylo příjemné a naprosto profesionální chování všech pracovníků očkovacího centra, kam jsem si postupně přišel pro tři dávky vakcíny. Ať už na jakémkoli místě poměrně složité soustavy úkonů, které je nutné s asistencí postupně absolvovat, všichni byli vstřícní, milí, dokonce laskaví.

Uvědomil jsem si, kolik tak za den zdravotnice v malém kamrlíku ve velkém Kongresovém centru zabodne jehel do svalů, kolik stejných dotazníků jiná musí projít a proškrtat, kolikrát musí pracovník administrativy opakovat stále totéž stále novým a novým lidem. Není to tak dramatická a hrdinská služba jako v nemocnicích s covidovými pacienty, ale úmorná a náročná je určitě.

Obdivoval jsem, jak si při rychlém provozu připomínajícím letištní terminál dokázaly ty ženy a muži udržet dobrou náladu a milé vystupování, i když jsem z nich někdy přes úsměv v očích nad respirátorem vycítil únavu. Působilo to na mě jako další, tentokrát psychická vakcína, důležitá vzpruha, malé povzbuzení uprostřed dne, uprostřed pandemie, uprostřed života.

Taková psychická posilující dávka je opravdu potřeba. Covidový rok, první celý rok poznamenaný pandemií, nebyl jednoduchý. Vybavují se mi spory okolo vakcíny, které někdy názorově příkře rozdělily ty, kdo k sobě jinak měli blízko, spousta nervozity a netrpělivosti, nebo zoufale cynické (cynické ze zoufalství?) komentáře ke zprávám a článkům o obětech pandemie.