↗

Abychom vše vydrželi, budeme potřebovat hodně posilujících dávek pomoci, radosti, vlídnosti, hravosti a shovívavosti. Výhodou je, že na rozdíl od covidové vakcíny není k rozdávání těch duševních třeba být zdravotnický profesionál. Foto MSAustralia.org

Jedna z věcí, které na mě v minulém roce i na samém začátku toho nového udělaly největší dojem, bylo příjemné a naprosto profesionální chování všech pracovníků očkovacího centra, kam jsem si postupně přišel pro tři dávky vakcíny. Ať už na jakémkoli místě poměrně složité soustavy úkonů, které je nutné s asistencí postupně absolvovat, všichni byli vstřícní, milí, dokonce laskaví.

Uvědomil jsem si, kolik tak za den zdravotnice v malém kamrlíku ve velkém Kongresovém centru zabodne jehel do svalů, kolik stejných dotazníků jiná musí projít a proškrtat, kolikrát musí pracovník administrativy opakovat stále totéž stále novým a novým lidem. Není to tak dramatická a hrdinská služba jako v nemocnicích s covidovými pacienty, ale úmorná a náročná je určitě.

Obdivoval jsem, jak si při rychlém provozu připomínajícím letištní terminál dokázaly ty ženy a muži udržet dobrou náladu a milé vystupování, i když jsem z nich někdy přes úsměv v očích nad respirátorem vycítil únavu. Působilo to na mě jako další, tentokrát psychická vakcína, důležitá vzpruha, malé povzbuzení uprostřed dne, uprostřed pandemie, uprostřed života.

Taková psychická posilující dávka je opravdu potřeba. Covidový rok, první celý rok poznamenaný pandemií, nebyl jednoduchý. Vybavují se mi spory okolo vakcíny, které někdy názorově příkře rozdělily ty, kdo k sobě jinak měli blízko, spousta nervozity a netrpělivosti, nebo zoufale cynické (cynické ze zoufalství?) komentáře ke zprávám a článkům o obětech pandemie.

Proti zaujatosti a omezenosti, ale ani proti strachu a zoufalství, nikdo vakcínu nevyvinul a ani nevyvine. Zdroje imunity jsou v člověku, jsou v jeho nitru, v jeho naději, trpělivosti i touze, v představivosti. Někdy je těžké tyto zdroje aktivovat, zdají se vyčerpané, skryté, nedostatečné. A někdy zase stačí malý impuls, sotva postřehnutelné bodnutí včelky, a otevřou se jako skrytý poklad.

Začínající rok jistě také nebude jednoduchý, a nejen kvůli covidu a jeho mutacím. Mnoho lidí si sáhne na dno svých sil, dostane se na dno finančně, utrpí fyzická i psychická zranění. Bude hodně zmatku a sporů, netrpělivosti a nervozity. Někdo bude pomyslně lámat hůl nad druhými lidmi, nad úřady a institucemi nebo nad celou zemí. Někdo bude pomáhat, nakolik mu síly stačí, a přece bude mít pocit, že to je málo.

Abychom to vydrželi a přestáli, budeme potřebovat hodně posilujících dávek pomoci, radosti, vlídnosti, hravosti a shovívavosti. Výhoda snad je, že na rozdíl od covidové vakcíny není k rozdávání těch duševních třeba být proškolený zdravotnický profesionál. Můžeme je rozdávat všichni, a to dokonce i tehdy, když se nám zdá, že zrovna nemáme na rozdávání.

Milí čtenáři, přeji do nového roku hodně sil tělesných i duševních, výdrž a v pravou chvíli blízkost někoho, kdo dokáže posloužit posilující dávkou.