↗

V epidemii covidu jsme možná dostáhli vrcholu, ale ještě dlouho na něm setrváme. Bude to to jako pouť po nehostinné stolové hoře. Jaké dlouhodobé následky si jako společnost odneseme? Foto Matt Affolter, WmC

Slovním spojením posledních dní je stolová hora. Obraz vonící dálkami a dobrodružstvím má však v realitě pandemického dneška poněkud méně lákavý obsah. Je metaforou pro dlouhé plahočení covidem zkoušené společnosti po „kamenité náhorní rovině“, kde počty nakažených a další klíčové údaje klesají jen velmi zvolna, takže zátěž na zdravotnický systém se nesnižuje, ale zůstává dlouhodobě příliš vysoká. Do toho zatím nevíme, co se změní s nástupem nové varianty omikron.

Zdá se nepravděpodobné, že by Česká republika zavedla skutečný lockdown po vzoru sousedního Rakouska. Jakmile čísla klesají, převládne názor, že to nějak zvládneme i bez něj. Že tuhle vlnu přechodíme. Uzávěry, zákazy a další vynucovaná opatření jsou nepopulární a mírně klesající pandemické ukazatele mohou pomoci politické reprezentaci „zůstat v klidu“.

Povinné očkování ve světě

Klid ovšem rozhodně nepanuje. Diskutuje se o povinném očkování proti koronaviru, které se stalo celosvětově jedním z nejžhavějších politických témat. Česká republika je i v této disciplíně svým způsobem „best in covid“, protože má fakticky dvě vlády — jednu odcházející, druhou nastupující —, a každá v této otázce zastává opačný postoj.

Odcházející vláda po několika týdnech kritiky, že nic nedělá, pochopila, že aktivní přístup je namístě, a rozhodla se prosadit povinné očkování vybraných skupin — všech občanů nad šedesát let, zdravotníků a dalších profesí, které přicházejí do častého kontaktu s lidmi. Vláda budoucí to odmítá, protože zjevně nechce začít tím, že podpoří nepopulární krok, který přinejmenším část jejích příznivců považuje za nepřípustné zasahování do svobody jednotlivce.

Jak k povinnému očkování přistupují jinde? Zcela povinnou vakcinaci pro všechny občany dané země najdeme ve světě málokde — v Indonésii, Mikronésii a Turkmenistánu.

Jedna z nejlidnatějších zemí světa, Indonésie, zavedla povinnost vakcinace už v únoru, a těm, kdo se očkovat nenechají, hrozí pokuty a jiné nepříjemné tresty, jako například odepření možnosti využívat zdravotních a dalších služeb. Podobně drsný přístup zavedl Singapur, kde si „neočkovaní na základě vlastního rozhodnutí“ musí za léčení sami připlatit. A nejde o žádné drobné, ale o zhruba 400 000 českých korun.

Další země postupují jinak, soustředí se na jednotlivé skupiny obyvatel, přičemž přístupy se zajímavě liší. Středoamerická Kostarika zavedla v listopadu povinnou vakcinaci pro děti od pěti do osmnácti let. Už v září tento stát prosadil také povinnost očkování pro všechny státní zaměstnance. Ostatně přes tlak na státní zaměstnance na to jde celá řada zemí.

Nejrozšířenějším přístupem je ale nakonec očkovací povinnost pro zranitelné profesní a věkové skupiny. Řecko zavede od 13. ledna 2022 povinné očkování pro všechny obyvatele starší šedesáti let. Za nesplnění této povinnosti hrozí pokuta sto eur každý měsíc. Británie zavede — ovšem až od 1. dubna — povinné očkování pro zdravotníky. To už platí od září ve Francii — očkovací povinnost se vztahuje na tři miliony pracovníků ve zdravotnictví, sociálních službách a dalších profesích.

Jako první z evropských zemí schválilo povinné očkování pro všechny dospělé obyvatele Rakousko. V platnost toto pravidlo vejde prvního února příštího roku. Německo má hlasování o očkovací povinnosti před sebou. A zdá se, že se formuje většina pro schválení takového kroku. Uvažuje se také o tom, jestli může být povinná vakcinace nařízena na úrovni Evropské unie.

Je ale třeba dodat, že ty nejúspěšnější, nejvíce proočkované země povinné očkování neplánují. V Evropě jde například o Dánsko nebo Španělsko. Portugalsko dokázalo bez povinné vakcinace přesvědčit k očkování téměř devadesát procent obyvatel. Jak popisuje František Kalenda, tento výsledek měl více příčin, nejen nasazení populárního viceadmirála jako hlavní tváře očkovací kampaně. Důležitý byl i seriózní přístup hlavních médií v zemi, která se snažila důsledně vyvracet dezinformace a nedávala prostor senzacechtivosti.

Co když to tentokrát „přechodíme“?

Posledních několik dní počty nakažených v naší zemi zvolna klesají. Rýsuje se tedy možnost, že tuto vlnu překonáme bez lockdownu a dalších omezujících opatření, možná i bez povinné vakcinace. Jak ukazují třeba reakce na zprávy o přetíženosti nemocnic — a ve vyhrocené podobě propíchané pneumatiky na autech kladenských zdravotníků —, u části obyvatel se rozšířila značná skepse a otrlost. Zdravotníci ať koukají dělat svoji práci a nestěžují si, vždyť jsou za to placení...

Pokud tuto vlnu „přechodíme“, je možné, že se mezi podstatnou částí obyvatel upevní a rozšíří přesvědčení, že to byla opravdu jen taková trochu horší chřipka. Vysoká cena zaplacená za toto přechození — mrtví, lidé s dlouhodobými následky, krachující veřejné zdravotnictví a vyhořelí zdravotníci, učitelé a další na mnohé nebude působit jako dostatečně varovné memento.

Pozice těch, kteří byli od začátku proti jakémukoli omezování vlastní svobody — včetně povinné vakcinace — se upevní. Je to znát už teď, odpůrci povinného očkování jsou stále více přesvědčení, že máme co dočinění s totalitními praktikami. Na druhé straně ztrácejí mnozí s těmito spoluobčany poslední zbytky trpělivosti. Vzájemná domluva je tak stále obtížnější, přitom tu budeme v budoucnu žít bok po boku.

Přecházet nemoci se obvykle nedoporučuje, přesto to mnozí lidé z různých důvodů dělají — nemohou si třeba dovolit výpadek z práce, případně jsou na své práci či sociálních aktivitách závislí. Za přechození nemoci přitom mohou zaplatit dlouhodobými zdravotními problémy. Co se asi stane, když nemoc přechodí celý stát, celá společnost? Jaké dlouhodobé následky se připravují pro budoucnost?