České republice se stále nepodařilo uspokojivě vyřešit debatu o uznávání protilátek, potažmo protilátkových testů odhalujících dříve prodělanou nemoc covid-19. Téma ve veřejném prostoru výrazněji krouží zhruba od léta za přispění některých politiků včetně těch z nastupující vlády. Aniž bychom měli ambici téma jednou provždy rozetnout, je na místě popsat limity celé diskuse i možná dlouhodobější východiska.

V debatě o protilátkách se míchá několik rozdílných motivací, pro část lidí jde o téma výsostně politické — či dokonce osobní — a výměny názorů se rychle propadají do chaosu. Na jednu stranu je pochopitelné, že lidé, kteří infekci prodělali, chtějí být i bez průkazu pozitivního testu evidováni jako uzdravení, a dosáhnout tedy na zelený certifikát. Na stranu druhou je již sama fixace na protilátky matoucí.

Imunita je mnohem širším komplexem, vzájemně propojeným balíkem mechanismů, jež se navzájem ovlivňují, vyrábějí jedny druhé, posilují či naopak regulují svůj účinek a tak dále. Pružnost a síla imunitního systému je navíc dosti individuální, výrazně se liší i podle věku.

Jde ji rozdělit do učebnicových kategorií (protilátková—buněčná, vrozená—získaná), ale i to je zkratka. Popisovat zde dopodrobna například funkce různých lymfocytů nemá valný smysl, ale není možné se pustit do diskuse o konkrétním nastavení, pokud nepojmenujeme její limity. Jinak řečeno: zjištěné protilátky lze nějakým způsobem uznat a přímo tomu neoponujeme, ale dosavadní uchopení tématu je nešťastné a nevede k praktickému řešení. Důvodů je více.

Nemíchejme vše dohromady

Zaprvé: výrok „mám protilátky“ sám o sobě nic moc konkrétního neříká. Protilátek je mnoho, a proto třeba některé uměle připravené, monoklonální protilátky fungují jen proti určitým variantám viru.

Protilátky jsou různých typů a třídit je lze hned několika různými způsoby. Sama přítomnost měřitelné hladiny, titru protilátek sděluje, že proběhla imunizace; bez informací o typu protilátky, konkrétní hodnoty a kontroly v čase je to ale sdělení s velmi omezenou vypovídající hodnotou.

Odborně se obvykle — mimo sérologický výzkum — doporučuje protilátky měřit jen z konkrétních důvodů, třeba kvůli diagnostice možných postcovidových problémů či u osob s poruchami imunity. Na tom, že si zvídavý člověk test i tak zaplatí, není nic špatného, měl by ovšem vědět, co dělá.

Známe případy, kdy lidé například skepsi k očkování podpírali historkami o tom, že se jejich očkovanému známému žádné protilátky nezjistily. To ale není žádným překvapením, když dotyčný patrně postoupil test anti-N protilátek, který vyjde pozitivní jen v případě prodělané předchozí infekce, nikoli po očkování.

Zadruhé: ano, výzkumy ukazují, že postinfekční odolnost je obecně velmi slušná a patrně odeznívá v čase průměrně pomaleji než ta vakcinační. Tedy u lidí, kteří si utvoří skutečně slušnou sadu protilátek, což nejsou všichni. Ale i tak je to skvělá zpráva.

V minulosti byl sklon postinfekční imunitu spíše podceňovat. Ale v debatě nejde pomíjet, že z hlediska rizik je prodělání nemoci zkrátka mnohem méně výhodné, a to i u mladých lidí. Opačná tvrzení vykazují survivorship bias — jsou založena na přehlížení „neúspěšných“, tedy těch, kteří zemřeli nebo si odnesli dlouhodobé následky.

Rámuje-li se prodělaný covid jako „přirozená imunita“, bývá to někdy naschvál. Jistě, imunitu lze dělit na získanou uměle-záměrně a infekcí. Termín „přirozená“ ovšem v nynějším kontextu sloužívá k zarámování očkování jako „nepřirozeného“, což je nesmysl.