Část politiků a veřejnosti nadále požaduje, aby stávající systém průkazů bezinfekčnosti založený hlavně na očkování zahrnul i výsledky protilátkových testů. Mezinárodní platnost dokladu o protilátkách by sice byla nejspíš zanedbatelná, v tuzemsku by se ovšem řady oficiálně imunních lidí mohly rozšířit o osoby, jež se s novým koronavirem setkaly, ale neměly v době nákazy pozitivní test.

Odborná obec i vládní orgány jsou k protilátkovým testům vcelku skeptické. Poukazují na chybějící standardizaci a nekompletnost obrazu, který naměřený titr protilátek poskytuje o stavu celkové imunity proti covid-19. Nakonec ovšem rozhodne vláda, snad do konce léta. Může při tom vycházet z celé řady argumentů a dat.

Výzkumy říkají, že hladiny neutralizačních protilátek mohou — respektive alespoň před deltou mohly — sloužit jako solidní vodítko ke stanovení míry ochrany před nákazou. Analogicky nižší titry souvisejí s vyšším rizikem infekce, která může postihnout i očkované. Jak jsme ale nedávno obsáhle rozebírali, případné prolomení postvakcinační ochrany zpravidla stále provází působení buněčné imunity, tedy mnohem mírnější průběh nákazy a z hlediska principu pravděpodobně i nižší infekčnost.

Termín buněčná imunita vyžaduje alespoň stručné rozvedení. Formálně se totiž sice rozlišuje odolnost humorální neboli protilátková a odolnost celulární neboli buněčná, v úhrnu jde ale o propojený systém. Protilátky v něm mají několik funkcí — mimo jiné „zalepují“ kontaktní místa viru —, nefungují ale samostatně. Produkuje je určitý druh B-lymfocytů. Další druh T-lymfocytů tvorbu řídí a podporuje. A potom působí v organismu další T-lymfocyty, jež likvidují nakažené buňky, a brání tak viru v množení.

I pokud tedy například delta varianta prolomí protilátkovou ochranu a člověk se nakazí, buněčné mechanismy jsou pravděpodobně stále s to zabránit těžkému průběhu nemoci i většímu rozšíření viru po těle. Průběh infekce je ve výsledku kratší, lehký či neznatelný, provázený rychlejším poklesem virové nálože. Zmíněné „zabijácké“ T-lymfocyty mají vůči protilátkám výhodu, neboť se patrně zaměřují na mnohem širší okruh virových proteinů — ani zmutovaný virus by před nimi neměl uniknout.

Co to znamená? Protilátky jsou pouze výsečí imunity. Říci na základě jejich měření, kdo je jak silně a jak dlouho imunní, zůstává obtížné. A buněčná imunita se běžně neměří — jde totiž o poněkud obtížnější disciplínu.

Uznání protilátek jako důkazu bezinfekčnosti se ovšem netýká ani tak teoretické debaty o jejich imunitní funkci, jako spíše snahy zahrnout mezi oficiálně imunní i ty, kteří sice covid prodělali, ale nemají jej stvrzený pozitivním testem. Takových osob je zřejmě dost. Jak lidí nakažených nevědomky, tak těch, kteří z různých důvodů zkrátka nešli na test.

Jejich požadavky v základu dávají smysl, postinfekční imunita funguje. Počet prokázaných opakovaných nákaz je v České republice navzdory převládající delta variantě velmi nízký: Státní zdravotní ústav jich registruje jen něco přes dva tisíce. Předpokládá se, že případů reinfekce mohl být i více než dvojnásobek, minimálně jedna z možných infekcí však v takovém případě proběhla bez symptomů. Bilanci komplikuje, že nevíme, kolik lidí v jedné z epizod propadlo epidemiologickým sítem, a navzdory reinfekci jsou tedy evidováni jako nakažení jen jednou, případně vůbec.

Protilátky nejsou celá imunita

Úskalí měřených protilátek je několik. V přehledné formě je pro nynější protilátkovou debatu vysvětlili čeští odborníci z Mezioborové skupiny pro epidemické situace (MeSES). Zvlášť aktuální ve vztahu k nynějšímu naprostému virové varianty delta je připomenutí, že „přítomnost celkových či neutralizačních protilátek proti specifické variantě viru není zárukou neutralizační aktivity proti jiným variantám (…) Imunita získaná v důsledku původního viru nemusí být vůči novým variantám dostačující, a očkování je proto efektivním způsobem posílení imunity.“

MeSES — podobně jako evropské i například americké regulační orgány — dále varuje před značnou nahodilostí v měření protilátek. Neexistuje totiž standardizace a i samotné laboratoře nabízející komerční testování upozorňují, že jejich výsledky nelze porovnávat s testy jiných pracovišť. Vyšetření protilátek se odborně doporučuje jen v konkrétních případech. Třeba u zájemců o darování rekonvalescentní plazmy, u lidí s potlačenou imunitou či při diagnostice možných postcovidových problémů.

Naopak se nepokládá za nutné testovat protilátky před očkováním. A přímo se varuje před testováním po očkování: pokud nejde o odborně indikovaný test, může jít o zbytečné vyhazování peněz, při němž se nic konkrétního nezjistí. Americký regulační úřad FDA protilátkové testy pro určení účinnosti vakcinace výslovně nedoporučoval již na jaře.

„Protilátkové testy se nemají využívat k vyhodnocení úrovně imunity či ochrany před covid-19,“ psalo FDA. Podobně hovoří britské orgány. Oficiální zdravotnická doporučení přímo uvádějí, že „protilátkový test vám neřekne, zda jste imunní proti covid-19“. Ve Velké Británii existuje na testy protilátek omezený nárok, a to jen u jasně vymezených profesních skupin či v rámci výzkumu.

Změnilo by uznání protilátek něco?

Možné povýšení protilátek na alespoň dočasnou analogii očkování často překračuje rámec věcnosti a ze zprvu důležité odborné debaty se stává politikum. Podobně jako u jiných témat, i protilátek se chopili lidé, kteří programově zlehčují pandemii a odmítají očkování. V extrémních případech vedou argumentační linii, z níž vychází jako nejvýhodnější varianta nikoli očkování, ale nákaza. Jde o nebezpečné a zcestné interpretace, jež v důsledku poškozují i legitimní argumenty pro uznání protilátek.

Jako nejčernější scénář si lze představit, že se dezinformovaní lidé budou snažit záměrně nakazit, aby získali „covidpas“. To nicméně mohou dělat i nyní, nezávisle na platnosti hladin protilátek. Premiér Andrej Babiš (ANO) si naopak myslí, že uznávání protilátek může motivovat ty dosud neočkované, u nichž by test odhalil jen nízké protilátkové titry. A možné také je, že případné posvěcení protilátek neudělá s ochotou k očkování ani opatrností zkrátka nic.

Nově, byť zatím jen předběžně publikovaná studie z Velké Británie, se snažila zjistit možné změny v chování u poměrně rozsáhlého vzorku osob testovaných na protilátky minulý rok. Výzkumníci konstatují, že pozitivně testovaní měli pocit alespoň dílčí ochrany, na druhou stranu se neukázal žádný zřejmý rozdíl v jejich aktivitách. Může ale existovat částečná korelace mezi přítomností protilátek a tím, že se dotyční chovají méně opatrně od začátku.

Testované zde předem informovali, aby se ani v případě pozitivního výsledku nepřestávali chránit — je tedy diskutabilní, nakolik tím vědci do vlastního výzkumu zasáhli, případně jestli zahrnutí lidé odpovídali pravdivě. V chápání testů může sehrávat roli i jazyk, jímž se hovoří. Starší, rovněž britský výzkum zjistil, že lidé s prokázanými protilátkami se častěji chápou jako covidem neohrožení, pokud jim vědci popsali protilátkové testy jako „testy imunity“. Když si tedy odborníci i laboratoře dávají mezinárodně pozor, aby celkovou imunitu s protilátkami nezaměňovali, zjevně to má smysl.

Odborně stanovené podmínky, nebo chaos?

Zda bude Česká republika uznávat protilátky jako průkaz bezinfekčnosti, se má rozhodnout do konce srpna na základě klinické studie a odborných argumentů. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch (nestraník za ANO) nedávno uvedl, že téma chápe jako širokou odbornou debatu, již zatím nelze rozetnout. Vláda se zjevně nechce ukvapovat, přestože po ní posvěcení protilátek žádá dlouhé měsíce nejen část veřejnosti, ale i vícero opozičních stran.

Vzhledem k uvedenému lze říci, že se vláda chová racionálně, jakkoli svou zdrženlivostí jistě popuzuje tu část populace, která má covid za sebou, ale nechce se dát očkovat. Racionálně proto, že pokud by uznání protilátek nemělo být jen populistickým gestem, musí je podle odborníků provázet standardizace. Jinak řečeno: všichni potřebují přesně vědět, co a jak měřit, stejně jako kam až lze odpovědně stanovit hranici dostatečné ochrany.

Jednotnou metodiku alespoň pro měření neutralizačních protilátek vypracovala Světová zdravotnická organizace. Je ale případně nutné vyjasnit, co si počít s výsledky jiných protilátkových typů, jak dlouho mohou testy platit a podobně. Nastavit spravedlivé a současně věcně správné pravidlo může být navíc obtížné i z jiných důvodů. Například proto, že protilátkové hladiny budou pravděpodobně rychleji klesat u seniorů či u lidí s poruchami imunity. Inspirovat se v zahraničí můžeme jen velmi omezeně — naprostá většina zemí naměřené protilátky vůbec neuznává.

MeSES také varuje před možnou paradoxní situací. „Uznání určité naměřené koncentrace totálních protilátek jako ekvivalentu dokončeného očkování by vedlo k paradoxní situaci, kdy by rychlejší cestou k získání certifikátu než dokončené očkování bylo měření protilátek již po první dávce,“ varovala expertní skupina koncem července.

Zahrnutí (ideálně neutralizačních) protilátek do stávajícího systému „covidpasu“ podle zkratky O-T-N (kdy je průkazem bezinfekčnosti očkování, test či prodělání nemoci v posledním půl roce) tedy není snadné, ale za opravdu důsledného nastavení může dávat smysl. Jestli je správné provedení realistické, ukáže čas, respektive vláda.

Dlužno přiznat, že naměření protilátek a odborné stanovení jejich ochranné hladiny bude případně poskytovat lepší důkaz o ochraně než pozitivní test v posledním půlroce. Takto dokázaná infekce sice nyní slouží jako univerzální vstupenka kamkoli, na druhou stranu ale neříká vůbec nic o reálné imunitě. Ani jejím výseku v podobě titru protilátek.

Ideální je nadále očkování. I po prodělaném covidu

Odmyslíme-li si ty, kteří se nemohou očkovat, ale mají protilátky, zbývá nám — pravděpodobně větší — skupina, jež protilátky má a očkovat se může, leč nechce či neví, zda je to vzhledem k prodělanému covidu bezpečné.

Prodělaný covid původně znamenal, že nebylo nutné, či dokonce ani vhodné se přinejmenším v několika nejbližších měsících dát očkovat. Lidé do tří měsíců po nemoci měli uzavřený přístup k očkovací registraci. Ministerstvo zdravotnictví však opatření koncem června zrušilo s ohledem na výskyt nových virových variant — na injekci je tedy alespoň teoreticky možné jít hned po skončení covidové izolace.

Proč onen původní tříměsíční odstup? „Z důvodu prioritizace dostupných dávek“, vysvětlovalo suše stanovisko českých odborných společností již na začátku českého vakcinačního úsilí. Ani tehdy se ovšem prodělání covidu nechápalo jako kontraindikace očkování. Nyní máme dávek k dispozici dost, dokonce průběžně klesá počet zahájených očkovacích cyklů.

Je tedy možné si na injekci zajít skoro kdykoli. Ale je to vhodné? Stručná odpověď zní: ano, v případě nejistoty po konzultaci s lékařem. Víme, že ideální imunity — zvlášť proti nebezpečnějším virovým variantám — se velmi pravděpodobně dosahuje nikoli nákazou, ale až kombinací prodělané infekce s očkováním. Konkrétní studie hladin neutralizačních protilátek i buněčné paměti mají sice poměrně malé statistické vzorky, v základu ale potvrzují hypotézy, podle nichž vakcinace po dřívějším covidu představuje snad vůbec nejsilnější variantu ochrany.

Mnohé odborné interpretace říkají, že „promořeným“ stačí jedna očkovací dávka, z nového výzkumu však jako ještě silnější vychází kombinace dřívější nemoci a dvou dávek. Hodnocení je mimo kompetence tohoto článku, jde o téma průběžně vedené odborné debaty. Česká republika každopádně očkuje dvoudávkově (s výjimkou jednodávkového Janssenu) i dříve nakažené. Náměstkyně ministra zdravotnictví Martina Koziar Vašáková nedávno vysvětlila, že jinému postupu brání i aplikační postup stanovený výrobci vakcín.

Od očkování po předchozí infekci může odrazovat obecně panující přesvědčení, že lidem s postinfekční imunitou přináší vakcinace horší vedlejší účinky. Někteří odborníci podobná tvrzení rozporují s odkazem na nedostatek přímých důkazů. Současně však od začátku očkování existují indicie v podobě menších studií a výstupů sebereportovacích aplikací, že prodělání covidu opravdu souvisí s častějším výskytem přinejmenším některých mírných projevů imunitní reakce — únavy, bolesti hlavy a svalů, zimnice či zvýšené teploty.

Poněkud větší, zatím stále nerecenzovaná studie publikovaná v dubnu došla ve Velké Británii k podobným závěrům. Skoro všechny vedlejší účinky hlásili častěji lidé po předchozím covidu, byť rozdíl nebyl dramatický: celkem oznámilo některou obtíž 56 procent „promořených“ ve srovnání se 47 procenty imunitně naivních. Nejcitelnější rozdíl našli výzkumníci u bolesti svalů. Celkově evidovali běžné vedlejší účinky typu horečky, nevolnosti či únavy. Tedy žádné drama.