V České republice se šíří delta varianta nového koronaviru (B.1.617.2). Podle zpráv Národní referenční laboratoře pro chřipku a nechřipková respirační virová onemocnění míra záchytu delta varianty mírně roste, byť kvůli nedostatečným datům nelze hovořit o jasném trendu.

Delta u nás snad není všude, ale zřejmě jí ani není zvlášť málo. Ať již takzvaným diskriminačním PCR (alelickou diskriminací) či sekvenováním se odhalilo skoro 130 případů v osmi krajích napříč republikou.

Kromě delty se u nás vyskytuje velmi houževnatá, ale pomalejší beta (B.1.351), stejně jako po všech stránkách nepříjemná gama (P.1). V jednotkách případů se objevují i exotické, průměrně nebezpečné varianty i rekombinace dříve převládající alfy (B.1.1.7), ovšem doplněné o mutace snižující vazbu protilátek (E484K).

Souběžně s tím, jak rostou záchyty nových variant, se zastavil pokles epidemických čísel. Po měsících se zarazily u hranice zhruba stovky pozitivně testovaných denně, během týdne poskočily asi o polovinu vzhůru a propočty reprodukčního čísla zamířily nad číslo jedna.

Vzhledem k tempu a intenzitě minulých rozvolnění protiepidemických opatření je vlastně s podivem, že se něco takového děje až nyní. Tedy ve vlastně docela dobré situaci: v nemocnicích leží minimum lidí s covidem, úmrtnost klesla na minimum, proočkovanost roste.

Infekce se nyní drží hlavně kolem větších měst, jinde je jí pomálu. Zdaleka nejvíc nového covidu najdeme v Praze, vyšší výskyt registruje i Plzeň a Ostrava. Týká se především mladých, věkový průměr nově nakažených klesl na zhruba jednatřicet. V nejstarších skupinách jsou počty naštěstí minimální, denně v řádu jednotek.

Zjevně jde jak o vliv letních aktivit, tak o míru proočkovanosti. Ta je v kategorii do třiceti let stále minimální: kompletní vakcinaci za sebou nemá ani deset procent, alespoň jednu dávku dostala jen zhruba třetina dané skupiny.

S postupem delty je přitom plné očkování zásadní. Varianta je vybavena únikovými mutacemi, což znamená, že je do jisté míry schopna obcházet imunitu. Účinnost vakcín sice po řádném očkovacím cyklu — čtrnáct dní od podání poslední očkovací dávky — zůstává velmi slušná, s jen dílčí vakcinací je to ale vcelku bída. To je ostatně jeden z důvodů, proč se deltě tak daří v již měsíce značně znepokojené Velké Británii.

Daná varianta je nejen houževnatější, ale také mnohem rychlejší — zřejmě citelně více než dosud dominantní alfa (B.1.1.7). Proč jde o problém, je zjevné, stačí si vzpomenout na předjarní epidemickou vlnu, kdy tehdejší opatření přestávala fungovat právě vlivem vyšší nakažlivosti alfy.

Upřímně řečeno: to, co zatím víme o deltě, je extrémní. Její základní reprodukční číslo (R0) — tedy počet dalších osob, jež průměrně nakazí jeden infikovaný při absenci restrikcí — se odhaduje na pět až osm. Varianta SARS-Cov-2, jež v Evropě vyvolala první vlnu, měla R0 kolem tří.

Delta znamená potřebu dvou dávek

Vyšší nakažlivost je základní evoluční výhodou. V alespoň částečně proočkované populaci variantu při virovém soupeření podporují i únikové mutace. Je tedy nasnadě, že delta převládne. Protože se — nejen — u nás zjevně šíří nepříliš kontrolovaně, byť alespoň zatím v omezené míře, v podstatě tomu nelze zabránit. Stane se to v řádu měsíců.

Ukončit zbývající protiepidemické restrikce by v takové situaci bylo sebevražedné. Nákazu potřebujeme nadále blokovat. Je nadějné, že si vláda vzala alespoň nějaké poučení z loňského léta a nepropadá úplné mánii. Pověstné loučení s koronavirem na Karlově mostě snad v dohledné době nikdo opakovat nehodlá. Ve stínu desetitisíců mrtvých posledního roku by to byl ostatně vrchol nejapnosti.

I když politici v posledních měsících opět podcenili riziko nových variant a výskyt delty — ostatně i gamy — se zde navzdory jejich závažnosti komentuje, jako by se vlastně nechumelilo, lze jako racionální hodnotit alespoň to, že kabinet vyslyšel experty a zrušil podivné ustavení tří týdnů od první očkovací dávky coby průkazu bezinfekčnosti. Zaváděl je z pochopitelných pohnutek — kvůli letním dovoleným a snaze motivovat veřejnost k očkování poměrně rychlým benefitem. Odborně ale ustavení nedávalo smysl.

Nynější změna vyvolala oprávněné rozhořčení. A ano, je sice absurdní, že bezpočet lidí byl oficiálně pokládán za bezpečné, a teď se jim náhle sdělilo, jak jsou ve skutečnosti stále rizikoví, současně je ale nutno říci, že je to zkrátka vina prvotního neuváženého nastavení.

Jen je škoda, že se ani po nynější změně nejde snadno domoci zkrácení očkovacího intervalu, dříve nataženého kvůli nedostatku vakcín. Vláda by zmatek měla také kompenzovat opětovným zvýšením dostupnosti testů.

Stávající možnosti bezplatného testování jsou omezené a jejich nastavení dopadá i na ty, kteří se chtějí očkovat, ale zatím se nedostali k oběma dávkám. To je případ i několika set tisíc mladých, jejichž dispozice nevědomě přenášet infekci jsou nadprůměrné, a je tedy namístě je k testům co nejvíce — pozitivně — motivovat.

Teorie o soužití s virem jsou nyní čistě akademické

Jakkoli je situace jiná a nesrovnatelně lepší než v předjaří, stále v zásadě platí, že očkujeme s virem o závod. Útlum epidemie neznamená, že by virus vyklízel pole.

Vzhledem k rychlosti delty je nasnadě, že opravdu může přijít další epidemická vlna, jakkoli zásluhou očkování méně smrtící než dříve. Dokonce ani nemusí počkat až do podzimu.

Jakmile převládne delta, budeme zápasit s ještě větší bestií než doposud, byť nesrovnatelně lépe vyzbrojeni. Narazíme ale na problém. Jestli má delta opravdu základní reprodukční číslo pět až osm a budeme-li počítat s určitou, byť ne extrémní šancí na prolomení vakcinační ochrany, zjistíme, že hranici kolektivní imunity lze odhadovat až kamsi na devadesát, ba i o něco více procent populace.

To znamená, že na ni v dohledné době nedosáhneme — tolik lidí se ani zdaleka nechce očkovat. Do budoucna navíc můžeme čekat potřebu dodatečné dávky.

V dlouhodobém hledisku bude záležet i na vyjasnění imunologických mechanismů. Teoreticky by očkovaní nemuseli být donekonečna chráněni proti lehké infekci, ale vlivem určitých lymfocytů by je očkování — zvláště třeba v kombinaci s dříve prodělaným covidem — chránilo před těžkým průběhem i roky. To může znamenat jakési naplnění fráze, podle níž se lidé „s covidem naučí žít“. Ale taková debata zatím není na pořadu dne.

S covidem teď určitě žít nemůžeme. Pořád — oproti jiným lidským koronavirům — nejde o nachlazení. SARS-Cov-2 zůstává příliš rychlý, příliš smrtící, příliš spojený se znepokojivými střednědobými důsledky.

O čem se zde vůbec bavíme? Viděli jsme to v půlroce na přelomu let 2020 a 2021. Teorie o údajně žádoucím „promoření“ populace tehdy snad kdokoli soudný vykopl dveřmi, a tak je nenechme vrátit se oknem.

Potřebujeme deltu vybržďovat. Ideální scénář — tedy faktická eliminace viru z českého či evropského území — již bohužel není příliš realistický, chybí k němu politická i všeobecná vůle.

Jakkoli to epidemii samo o sobě nevyřeší, stále se upínejme k očkování. Sice se může zdát, že v něm jdeme do finále, není to však pravda. Někteří lidé jsou ohledně vakcíny stále nerozhodnuti. Ve veřejné debatě pořád v plné nahotě nevyniklo klíčové dilema: není na výběr mezi očkováním a ničím, ale očkováním a pravděpodobným proděláním covidu. I mladí by tedy měli volit vakcínu.

Na druhou stranu jsou i mezi seniory tací, kteří se očkovat chtějí, ale nemají termín. Je to zhola absurdní: kolem třiceti tisíc nejstarších nebo padesáti tisíc sedmdesátníků zůstává podle dat ministerstva zdravotnictví registrováno, ale nikde jim ještě nepíchli injekci.

Namístě je podezření, že velká část z nich chce očkování od praktického lékaře — zvláště třeba na venkově, daleko od očkovacích center. Jejich lékař ovšem nedostal skoro žádné očkovací látky.

Nejsme tedy na konci pandemie, jen v jakémsi dalším přelomovém bodu. K čemu povede, závisí převážně na nás. Můžeme využít času, který jsme získali stlačením minulé epidemické vlny. Je ale zapotřebí strategie, inteligentního a důvěryhodného řízení i nezávislé odbornosti.

A v České republice jsme již mnohokrát viděli, jak mohou být takové výdobytky vzácné. Zvláště před volbami.