Polovina země je očkovaná. Systém ale nedosáhl na periferie, vypadli i senioři
Jan KašpárekPo necelých osmi měsících od začátku očkování proti covidu-19 v České republice je čas rekapitulovat. Dosáhli jsme poměrně slušné proočkovanosti. Na vakcínu ale nedosáhly statisíce ohrožených osob. Přístup k ní se stal sociálním problémem.
Světové očkovací úsilí proti covidu-19 se blíží hranici pěti miliard podaných dávek. Asi jedenáct milionů z nich připadá na Českou republiku. Od zdejšího začátku vakcinace — tedy prvního naočkovaného, premiéra Andreje Babiše (ANO), v pražské Ústřední vojenské nemocnici — uplyne koncem srpna osm měsíců.
Kompletně proočkovaných máme přes 5300000 osob, zhruba polovinu populace. Dalších necelých pět procent dostalo zatím jednu dávku ze dvou. Ve světovém srovnání patříme jednoznačně mezi vysoce vakcinované bohatší státy globálního Severu, kterým se díky nerovnosti dodávek daří očkovat až dvacetkrát rychleji než nejchudším zemím. Těm se sice věnuje solidární projekt COVAX, v úhrnu ovšem na pětinu světové populace v chudých státech vychází jen asi 2,6 procenta všech podaných dávek.
Když Českou republiku srovnáme se zeměmi Evropské unie, mírně zaostává. Dále než my je například Dánsko, Finsko, Španělsko či Francie a Itálie. Předháníme naopak Slovinsko i Slovensko nebo Chorvatsko. V očkovacím tempu zcela odpadly nejchudší státy Unie. Rumunsko a zvlášť Bulharsko podle dostupných dat zaostávají i za světovým průměrem.
Hypotetická hranice kolektivní imunity, tedy přibližného podílu odolných jedinců ve společnosti, nad níž by infekce měla odumírat, se vzhledem k převládající virové variantě delta odhaduje velmi vysoko, nad osmdesát až devadesát procent. Extrémní nakažlivost a houževnatost delty způsobuje, že proočkovanost, jež by dříve místní rizika nákazy skoro anulovala, nyní nadále umožňuje poměrně ničivé vlny epidemie.
Příkladem jsou vzestupy covidu ve Spojených státech amerických (kompletně naočkována polovina populace, částečně devět procent), Velké Británii (kompletně 60, částečně deset procent) i Izraeli (kompletně 63, částečně pět procent). Vzhledem k neradostným zahraničním příkladům se nabízí, že určitý potenciál k šíření infekce zřejmě ještě existuje i u nás — jakkoli nutno počítat, že jej krom očkování omezuje i imunita po prodělaném covidu.
Doočkováno? Ani zdaleka
Přestože je míra proočkovanosti v mezinárodním srovnání poměrně slušná, ochranu objektivně stále postrádá nejen značná část populace obecně, ale i část zvláště ohrožených, starších skupin. Podle aktuálních dat ministerstva zdravotnictví není ani jednou dávkou očkována necelá pětina (81 tisíc) lidí nad osmdesát let, patnáct procent (154 tisíc) sedmdesátníků a asi čtvrtina (303 tisíc) šedesátníků. Jde tedy o asi půl milionu osob exponovaných již jen z hlediska věku.
Další mohou ohrožovat dodatečné zdravotní problémy, o nichž dotyční buď nevědí, nebo nemoc neřeší. Například chronickou obstrukční plicní nemoc má až 800 tisíc Čechů (naprostá většina se neléčí), ohrožených chronickým srdečním selháním je tu na 200 tisíc osob (a mnoho dalších o problému neví), bývalých i současných onkologických pacientů se eviduje až 600 tisíc.
Uvedené skupiny se mohou překrývat (zvláště se seniory) a nevíme, kolik z nich je očkováno, jistě ale ne všichni. Z anekdotických důkazů plyne, že například onkologičtí pacienti si nejsou vždy jisti, zda je pro ně očkování vhodné, přestože patří mezi nadprůměrně ohrožené a odborné společnosti je k vakcinaci od začátku přímo vybízejí.
Skutečných kontraindikací očkování proti covidu-19 je málo. Na injekci v prvé řadě nemohou děti mladší dvanácti let, pro něž vakcíny zkrátka nejsou schválené. Se spodní hranicí dvanácti let jsou expertně posvěcené jen mRNA očkovací látky od BioNTechu/Pfizeru a Moderny. Rodiče jsou k vakcinaci náctiletých často poměrně skeptičtí, přesto je proočkovanost věkové skupiny dvanáct až patnáct v České republice relativně slušná: alespoň jednu dávku v ní má téměř čtvrtina osob. Odborné společnosti pediatrů i vakcinologů očkování mladých jednoznačně doporučují.
V kontraindikacích se najdou i lidé, kteří dříve prodělali alergickou reakci na některou z vakcinačních složek — ne ale ti, již reagovali na jinou očkovací látku. U těch se pouze doporučuje obezřetnost a poučení. V případě, že někdo zažil potenciálně nebezpečnou odezvu na první dávku proticovidové vakcíny, na druhou už nejde. Výskyt takových obtíží je každopádně minimální, asi jeden případ na sto tisíc až 400 tisíc dávek.
Mezi kontraindikace navzdory některým mýtům nepatří těhotenství. Těhotné jsou (nejen u nás, ale i třeba ve Velké Británii) sice k očkování obecně zdrženlivé, ale odborníci i data jasně říkají, že by vakcínu přijmout měly. Případné onemocnění je pro ně nadprůměrně rizikové, zatímco očkování nikoli. Je navíc známo, že vakcinační protilátky přestupují z matky na plod. Nejde o nic podezřelého, právě naopak: vidíme zde základní princip takzvané pasivní přirozené imunity. Ve vztahu k očkování těhotných se zmiňuje problematičnost možné horečky při imunitní reakci, ta je ovšem řešitelná.
Doba druhých dávek a vakcín na počkání
České očkovací tempo od června zpomaluje. Zatímco na jaře se netrpělivě vyhlíželo překročení hranice sta tisíc podaných dávek za den, nyní ve všední dny klesáme pod polovinu. Opadl hlavně zájem o velká očkovací centra. Ta se nyní věnují hlavně přeočkovávání, jakmile však vlna druhých dávek úplně skončí, provoz už se leckde vůbec nevyplatí udržovat.
Například centrum provozované Fakultní nemocnicí u svaté Anny v Hustopečích u Brna zavřelo minulý týden. V Praze má po desátém září končit největší, Národní očkovací centrum v O2 aréně. Ústřední vojenská nemocnice, pod niž centrum organizačně spadá, evidovala v posledním týdnu kolem tří tisíc vyočkovaných dávek denně — při vrcholu po polovině června bilance přesahovala sedm tisíc za den. Asi dva týdny po Národním očkovacím centru bude zřejmě zavírat i další očkovací hotspot, pražské Kongresové centrum.
Štafetu přebralo očkování bez předchozí registrace, dostupné nyní na více než stovce míst napříč republikou. Kolik lidí novou možnost využilo, není kvůli děrám v centrálních datech jisté, zřejmě ale půjde řádově o desetitisíce.
Je zjevné, že očkování bez byrokratické zátěže představuje pro nemálo Čechů optimální variantu, zvláště spojí-li se s použitím jednodávkové vakcíny Janssen. Možnost jít na injekci jen jednou ostatně již dříve vycházela v některých zahraničních průzkumech jako poměrně výrazná motivace pro ty, kteří sice proti vakcínám nic nemají, současně ale pro očkování nejsou ochotni nic podniknout.
V trendu se bude pokračovat skrze posilování mobilních očkovacích týmů. Ty by v ideálním případě měly pomoci s proočkováním oblastí, odkud je do jakýchkoli vakcinačních center daleko. A takových míst je s trochou nadsázky plná republika.
Očkování odráží dlouhodobou nerovnost
Interní data Ústavu zdravotnických informací a statistiky zveřejněná před časem SeznamZprávami naznačují, že míra proočkovanosti v České republice odráží starší dělení na centra a periferie. Zřetelně méně dávek na počet obyvatel než v Čechách se zřejmě podává v části pohraničí, kusu Moravy a ve Slezsku. Může se projevovat míra sociálního vyloučení, absence místních vazeb, lze uvažovat o průniku s podporou protestních politických stran, jako je k očkování skeptická SPD.
Hypotézu, podle níž proočkovanost odráží socioekonomické nerovnosti i místní rozdíly v přístupu k lékařské péči, z jiného úhlu podporují data dlouhodobého sociologického projektu Život během pandemie. Ta na jednu stranu ukazují, že ochota k očkování napříč populací od loňského prosince průběžně, byť velmi pomalu roste. Lidé, kteří byli od začátku nejodhodlanější na injekci jít, tak v naprosté většině již učinili. Podařilo se zviklat i část nerozhodných: do jara jich bylo kolem patnácti procent, nyní se skupina asi o třetinu zmenšila.
Odpůrců — ať již rozhodných či částečných — ale v posledních měsících ubývá jen minimálně, celkem jich je v populaci asi dvacet procent. Přístup k vakcínám se zřetelně liší podle věku, vzdělání i příjmů. Očkovat se chtějí hlavně starší vzdělaní lidé, zatímco nejmenší ochotu — či dokonce největší odpor — projevují spíše mladší bez vysokoškolského titulu. Jako důležitější z faktorů zde vychází věk.
Naopak pohlaví či samotná velikost bydliště zvláště velké rozdíly nevytváří. Výjimkou jsou Pražané, zřetelně ochotnější a zřejmě i vzhledem k místním zdravotnickým kapacitám také citelně proočkovanější než zbytek republiky.
Významný, až překvapivě velký rozdíl vychází podle finančního příjmu domácnosti. Sociologové zjistili, že v domácnostech pod hranicí chudoby zahrnutých v reprezentativním vzorku je jednak zdaleka nejmenší proočkovanost (40 procent oproti více než 70 procentům v nadstandardně a vysokopříjmových domácnostech), jednak nejmenší ochota. Rozhodně se zde nechce očkovat každý pátý, další pětina neví a necelá desetina spíše nechce.
Zdá se tedy, že největší rezervoár neproočkovaných se postupně vytváří tam, kam nedosahují apely vědců a lékařů ani propagační kampaň očkování (či tam, kde se jí prostě nevěří), kde se obecně nedůvěřuje institucím a systémovým řešením. Je otázkou, jaký vliv mají přímé i zprostředkované dezinformace šířící nejistotu, nakolik jde o výsledek skepse vůči všemu či třeba o spojení obojího.
Zahraniční studie v západních zemích také zjišťovaly menší ochotu k očkování u příslušníků etnických menšin. Například výzkum publikovaný na jaře v odborném British Medical Journal výslovně zmiňoval jako překážky vakcinace „socioekonomické nerovnosti a nerovnosti v přístupu ke zdravotní péči“ i „sociální znevýhodnění včetně nižší úrovně vzdělání a slabého přístupu k přesným informacím“.
Sociální problém, sociální řešení
Po světě i v České republice odborníci stále častěji glosují, že s nástupem delty se rozhodnutí o očkování stává vlastně velmi jednoduchým. Panuje obecná shoda, že přinejmenším naprostá většina lidí by neměla volit, jako by bylo na výběr z injekce a ničeho, ale chápat, že se ve skutečnosti rozhodují mezi injekcí a nákazou. A připomeňme, že nebezpečí plynoucí z covidu jsou nesrovnatelně vyšší než možná rizika vedlejších účinků očkování. I pro mladé.
Z racionálního hlediska je tedy na místě jít se očkovat — jak z hlediska vlastní bezpečnosti, tak kvůli okolí. V praxi ale vidíme, že se racionální volba prolíná s přístupem k určitému druhu kapitálu: ověřeným informacím, vyššímu vzdělání, dobré dopravní dostupnosti zdravotnických zařízení a podobně. Pokud tedy pokládáme za hlavní cíl co největší proočkovanost populace, jež dá všem zúčastněným nejlepší šance na klidné zvládnutí podzimu, zjevně si nevystačíme s moralistními apely směrem k dosud neočkovaným.
Přístup k vakcinaci — a to nejen možnost fyzicky na injekci jít, ale i věcně vyhodnotit, proč je to zapotřebí — se stává dalším ze sociálních problémů, v němž se projektují dříve opomínané nerovnosti a společenské „slepé skvrny“. Snadná řešení zde pravděpodobně neexistují.
Pragmaticky se však nabízí několik scénářů. Jednak je to již zavedené očkování bez centrální registrace, a to i skrze mobilní centra vyrážející do zapadlejších koutů republiky. Dále (snad půl roku diskutované) posílení očkování u praktických lékařů i specialistů, kteří by v ideálním případě měli injekce i aktivně nabízet. A konečně nastavení pravidel, jež budou cíleně překonávat nynější bariéry. Nabízí se třeba plošná garance volného dne až dvou na zotavení z případné reakce na podání vakcíny.