Epidemické křivky vyjadřující šíření covid-19 Českou republikou se nadále ubírají vzhůru. Kde se mohou zastavit, těžko říci, zjevně ovšem přibývá i vážně nemocných. Doplácíme jak na lehkovážnost, tak obecné zmatení a neochotu vidět věci tak, jak jsou. Nepomohou nám politické spory a hledání viníků, ale jedině racionální postup.

Nelžeme si do kapsy. Vzestup epidemie se dal a měl očekávat. Vzhledem k rychlosti naprosto převládajících delta variant viru je spíše překvapením, že razantně nastoupil až v říjnu. Od té doby je vývoj velmi rychlý, odpovídající nejrizikovějším modelům.

Ovšem opět odráží, co delší dobu víme o deltách a jejich bleskové reprodukci v nedoočkované populaci. To, že je například sedmidenní medián nově nakažených schopen se během zhruba týdne zdvojnásobit, si šlo bez problému spočítat.

Propočty ale samozřejmě nejsou úkolem lidí, kteří teď hlavně se znepokojením sledují, jak počet hospitalizací překročil 1300 a 170 ve zvlášť intenzivní péči a ptají se, co bude dál. Přinejmenším část veřejnosti právem očekává, že když tu existuje cosi jako stát a zastupitelský aparát, bude počítání a řešení epidemie dělat on.

Inu, jako už tolikrát, nepovedlo se. Respektive ano, modely Ústavu zdravotnických informací a statistiky i experti s vzestupem epidemie alespoň rámcově počítali, věcná reakce závislá na politicích ale přišla pozdě.

Covid neslušně vpadl do voleb, kdy se společenská pozornost zaměřovala na zcela jiná témata než ochranu veřejného zdraví. To tak virus dělá, je víceméně automatem na množení sebe sama, naše zájmy nebo názory jdou zkrátka mimo něj.

A protože Česká republika vlastně nikdy neměla nic jako souvisle formulovanou proticovidovou strategii a předem připravený, skutečně dodržovaný systém opatření stupňovaných podle aktuální situace, bylo by vlastně s podivem, kdybychom na alarmující růst reagovali včas.

Nemálo činitelů již oprášilo rétoriku, podle níž je nutné zajistit vlastně jen, aby se nezahltily nemocnice. A tento populární parametr obsazenosti nemocnic ve své těžkopádnosti vlastně vyjadřuje vše. Jakkoli platí, že hlavně lůžka intenzivní péče a možnosti personálu jsou ve střetu s nákazou opravdu oním úzkým hrdlem systému, zdejší fixace na ně je ale deklarací fatalistické bezmoci a otupělosti.

Jako bychom se totiž předem vzdávali šance na to, že vlně hospitalizací zabráníme. A jako bychom dodávali, že dokud nezačnou nemocnice praskat ve švech a zdravotníky před omdléváním únavou zachraňovat jen vojáci či šiky dobrovolníků, vlastně se nic neděje.