↗

Jakkoli se nezdá, že by se o to někdo zvlášť zajímal, je pobuřující, že tu umírá — a ještě zřejmě zemře — nezanedbatelný počet lidí na nemoc, již bychom jako společnost mohli výrazným způsobem omezit. Foto FB Letecký den Cheb

Epidemické křivky vyjadřující šíření covid-19 Českou republikou se nadále ubírají vzhůru. Kde se mohou zastavit, těžko říci, zjevně ovšem přibývá i vážně nemocných. Doplácíme jak na lehkovážnost, tak obecné zmatení a neochotu vidět věci tak, jak jsou. Nepomohou nám politické spory a hledání viníků, ale jedině racionální postup.

Nelžeme si do kapsy. Vzestup epidemie se dal a měl očekávat. Vzhledem k rychlosti naprosto převládajících delta variant viru je spíše překvapením, že razantně nastoupil až v říjnu. Od té doby je vývoj velmi rychlý, odpovídající nejrizikovějším modelům.

Ovšem opět odráží, co delší dobu víme o deltách a jejich bleskové reprodukci v nedoočkované populaci. To, že je například sedmidenní medián nově nakažených schopen se během zhruba týdne zdvojnásobit, si šlo bez problému spočítat.

Propočty ale samozřejmě nejsou úkolem lidí, kteří teď hlavně se znepokojením sledují, jak počet hospitalizací překročil 1300 a 170 ve zvlášť intenzivní péči a ptají se, co bude dál. Přinejmenším část veřejnosti právem očekává, že když tu existuje cosi jako stát a zastupitelský aparát, bude počítání a řešení epidemie dělat on.

Inu, jako už tolikrát, nepovedlo se. Respektive ano, modely Ústavu zdravotnických informací a statistiky i experti s vzestupem epidemie alespoň rámcově počítali, věcná reakce závislá na politicích ale přišla pozdě.

Covid neslušně vpadl do voleb, kdy se společenská pozornost zaměřovala na zcela jiná témata než ochranu veřejného zdraví. To tak virus dělá, je víceméně automatem na množení sebe sama, naše zájmy nebo názory jdou zkrátka mimo něj.

A protože Česká republika vlastně nikdy neměla nic jako souvisle formulovanou proticovidovou strategii a předem připravený, skutečně dodržovaný systém opatření stupňovaných podle aktuální situace, bylo by vlastně s podivem, kdybychom na alarmující růst reagovali včas.

Nemálo činitelů již oprášilo rétoriku, podle níž je nutné zajistit vlastně jen, aby se nezahltily nemocnice. A tento populární parametr obsazenosti nemocnic ve své těžkopádnosti vlastně vyjadřuje vše. Jakkoli platí, že hlavně lůžka intenzivní péče a možnosti personálu jsou ve střetu s nákazou opravdu oním úzkým hrdlem systému, zdejší fixace na ně je ale deklarací fatalistické bezmoci a otupělosti.

Jako bychom se totiž předem vzdávali šance na to, že vlně hospitalizací zabráníme. A jako bychom dodávali, že dokud nezačnou nemocnice praskat ve švech a zdravotníky před omdléváním únavou zachraňovat jen vojáci či šiky dobrovolníků, vlastně se nic neděje.

Ale děje. Hospitalizace není nic pěkného, žádný „rekondiční pobyt“.

Měli bychom se jí chtít vyhnout. K tomu nyní vedou dvě hlavní cesty, předcházení nákaze a očkování.

Nejsme ztracení v mlze, jen se odmítáme zorientovat

Nákaze se zjevně předcházet moc nebude. A očkování sice zrychlilo vlivem avizovaného omezení testů — jak naznačuje vysoké zastoupení jednodávkové vakcíny Janssen, kterou logicky preferují spíše lidé, kteří chtějí mít očkování co nejrychleji z krku — na nedostatečné proočkovanosti nejstarších se však zatím nic zásadně nezmění.

Jistě, politici k očkování vyzývají a příležitostně se zmiňují různá nátlaková opatření, jež mají na injekci dotlačit zvlášť zdrženlivé, do příkladů skutečně úspěšných zahraničních strategií je tu ale stále velmi daleko.

Důvody lze hledat jednak v tom, že jsme nevyzkoušeli všechny dostupné nástroje pozitivní motivace a nevytvořili skutečně nízkoprahový systém. A jednak tu — nad rámec přímých, snad jen omezeně rozšířených dezinformací — zůstává starý dobrý komunikační chaos: obecné rozšíření dojmu, podle kterého se nedá ničemu věřit, nikdo nic neví a všichni jen plujeme na lodi bláznů do mlhy.

Nemohou za něj lidé, kteří zkrátka nemají čas šprtat vakcinologické učebnice, a tak věří nepravdám, ani senioři bombardovaní řetězovými e-maily. Mnohem větší je vina profesionálních, politických manipulátorů i společenského nastavení, jež si jako vyváženou debatu představuje, že pět minut bude mluvit expert, a pět minut Václav Klaus plácající u příležitosti státního svátku nesmysly o vakcínách a rouškách.

Neříkám, že máme někoho zavřít nebo jinak umlčet, ale je až šokující, do jaké podoby se zvrátila představa o tom, co je diskuse. O věcném tématu se přeci nelze bavit tak, že si jedna strana zkrátka vymýšlí, zatímco oponent musí ke všemu trpělivě předkládat data a donekonečna vysvětlovat i triviální věci.

Polemikou řešme politická, nejednoznačná témata, na něž lze legitimně zastávat více rozdílných názorů: jak vymáhat certifikáty, co pokládat za cíl ve zvládání epidemie, zda v nějaké formě uznávat protilátkové testy — cokoli, kde jde o názory, nikoli o hlouposti maskované na názor.

Protože každý má nezadatelné právo zaujímat vlastní postoj, ale nikdo nemá právo na vlastní fakta. Říká-li se, že „co odborník a studie, to názor“ a podobně, jsou to relativizační plky.

Opravdu nemá smyslu se třeba dohadovat, zda funguje očkování. Zkrátka razantně snižuje riziko symptomatické infekce i hospitalizace (a to i u dětí). V praxi to vidí ve Spojených státech amerických, ve Francii, v bezpočtu dalších zemí i u nás. Jakkoli se liší výpočty konkrétních čísel, očkování z principu i pozorování omezuje i míru přenosu.

Stejně tak je prostě zřejmé, že očkování lidí, kteří dříve prodělali infekci, jim dává citelnou výhodu takzvaně hybridní imunity. Rizika vakcinace jsou mizivá, rozhodně oproti prodělanému covidu — a to i u tromboembolitických příhod a dalších obtíží, před kterými varují odpůrci očkování.

Jistě, žádná vakcína není stoprocentní, rizika mohou trvat hlavně u výrazně starších, chronicky nemocných lidí. Proto mají smysl dodatečná epidemiologická opatření včetně (účinného) nošení ochrany dýchacích cest i (zjevně funkční) přeočkování třetí dávkou.

Vědecká zjištění nevytyčují svatá dogmata, ale dávají pevnou půdu pod nohama. Lze o nich diskutovat i polemizovat, leč za předpokladu, že se respektuje jejich váha.

Zpochybnění by mělo stát na stejně silných, rigorózně získaných datech. Pokud je někdo nemá a předkládá jen klausovskou dojmologii či bezpředmětné pošklebování se všemu, nejde o debatu, ale plácání na úrovni toho, co člověk vyplodí po šesti pivech v hospodě.

Nejsme hlupáci, tak se podle toho chovejme

Protože se nejsme schopni shodnout ani na vědecky jasně ověřených skutečnostech, z komunikačního chaosu plyne chápání epidemie podle rčení „pro stromy nevidět les“. Zatímco se tu neustále přeme, když ne o samozřejmá, tak o dílčí témata nebo pozorujeme politické třenice mezi končící a budoucí vládou, ztrácíme týdny, v nichž bychom se mohli bránit epidemii.

Je například skvělé, že koalice SPOLU představuje kompetentní tým pro budoucí řešení covidu. Ale jasné vedení potřebujeme už teď, v optimálním případě bychom jej ostatně měli ještě mnohem dříve.

Výsledkem nynější rozplizlosti epidemické politiky jsou nakažení, z nichž si mnozí odnesou takzvaný post-covid syndrom, hospitalizovaní a bohužel také mrtví. Těch již nyní přibylo, byť díky bohu zatím nesrovnatelně s loňskem — týdenní průměr úmrtí na covid stoupl k patnácti denně.

To nejde jen tak přejít. Jakkoli se nezdá, že by se o to někdo zvlášť zajímal, je pobuřující, že tu umírá — a ještě zřejmě zemře — nezanedbatelný počet lidí na nemoc, již bychom jako společnost mohli výrazným způsobem omezit.

Pokud bychom dnešní situaci nahlédli optikou očištěnou od zkušenosti pandemického roku a půl, kdy se stále dokola selhávalo, dokud jsme nedosáhli jedné z největších bilancí obětí covidu na počet obyvatel na světě, zřejmě by pro nás bylo nepochopitelné, proč teď Česká republika nezažívá společenskou mobilizaci s cílem se doočkovat. Vždyť jedině skrze kolektivní i osobní odpovědnost lze poslat epidemii tam, kam patří — do horoucích pekel.

Po nynější unavené a znechucené společnosti samozřejmě těžko chtít velké výkony. Přesto od sebe určitě můžeme žádat víc, než útrpné přihlížení a nekonečné debaty o naprosto základních věcech.

Lze se smířit s tím, že virus nevytlačíme ze země, ne ale s tím, když limity možné epidemie nestanoví naše aktivita a očkování, nýbrž hladina, do níž se budeme dále „promořovat“. Nejsme přece tak bezmocní, tak bezohlední, tak krátkozrací. Tedy — neměli bychom být.

Další informace:

• Ministerstvo zdravotnictví ČR Otázky a odpovědi k očkování

• Iniciativa Sníh Nejčastějších 83 otázek kolem očkování

• Ministerstvo zdravotnictví ČR Proč se nechat očkovat posilovací dávkou?

Očkování můžete prokonzultovat se svým lékařem. Otázky praktického charakteru zodpoví i centrální infolinka ke koronaviru na čísle 1221. Pro odkazy na další zdroje (nikoli však konzultace zdravotního charakteru) se lze obrátit na autora textu přes e-mail jkasparek@denikreferendum.cz.