Co udělat pro to, aby se dalo co nejrychleji naočkovat co nejvíc těch, kdo to dosud z různých důvodů neučinili? Zaujalo mě srovnání situace v Berlíně a Brémách, které pro berlínský list Tagesspiegel zpracovala a v nedělním vydání 14. listopadu uveřejnila trojice novinářek Sandra Dasslerová, Tanja Kuneschová a Saara von Altenová.

Rozdíl mezi situací v obou německých městech je opravdu pozoruhodný. V Berlíně je naočkovaných 78,8 % dospělých, v Brémách celých 91,7 %: nejvíce v Německu. Týdenní incidence čili počet případů na sto tisíc obyvatel přesáhla na konci minulého týdne v Berlíně poprvé od začátku pandemie hodnotu tři sta, zatímco v Brémách je to pouhých osmdesát případů. Jen pro srovnání, v České republice to k 15. listopadu bylo 718 případů.

Jak se v severoněmeckém městě s více než půl milionem obyvatel podařilo dosáhnout tak pozoruhodné úrovně proočkovanosti? Podle novinářek Tagesspiegelu se v hanzovním městě daří velice dobře zkoordinovat činnost státní správy a občanského sektoru. Brémy si jako první z velkých německých měst nechaly vypracovat podrobný „infekční plán“ města, který ukázal, kde se nacházejí největší zdroje nákazy.

Na daná místa se rozjely mobilní očkovací týmy a s nimi speciálně vyškolení pracovníci, připravení přesvědčovat místní obyvatele k očkování. Často se jedná o čtvrti a lokality s vyšší mírou chudoby, nevyhovujícími podmínkami bydlení, prekarizovanou prací. Nabídka očkování proto musela být „jednoduchá, bezbariérová a přesně zacílená“. Soustřeďovala se také speciálně na náboženské komunity.

Dále se v Brémách zaměřili na setkávání většího počtu lidí, jako jsou různé kulturní festivaly, nebo také fotbalová utkání místního Werderu, kde se všude mobilní týmy snažily přesvědčovat zvláště mladé lidi k očkování. Pozornost je věnována menšinovým komunitám, v nichž byly vytipovány klíčové osoby s největším vlivem, a s těmi pak hygiena a státní správa spolupracuje. Jak říká brémský mluvčí zdravotního odboru Lukas Fuhrmann, je to vlastně „klasická sociální práce“. Klíčem k úspěchu je „informovat a vysvětlovat“.

V Berlíně se využívají podobné metody, ovšem — i vzhledem k mnohem větší rozloze a počtu obyvatel — s menší intenzitou a množstvím prostředků. V obou městech je podobná struktura obyvatel, která zahrnuje vysoký podíl imigrantů, chudší čtvrti, ale i akademiky „s alternativním životním postojem“. Politicky odpovídá vysoký podíl očkovaných nízkému zisku Alternativy pro Německo, politické volby pro „Querdenker“.

Při pohledu na českou realitu poznamenanou vysokou mírou „alternativnosti“ názorů a zároveň nízkou mírou sociální ohleduplnosti je otázka, nakolik se popsané recepty dají uplatnit i zde. Přece jen, základem úspěchu je alespoň částečně otevřený, nezablokovaný přístup a ochota nechat se přesvědčit.

Podle českých sociálních sítí a veřejně vyslovovaných — vykřikovaných — názorů se zdá, že je tu příliš silné zásadní odmítání, které se u mnohých spojuje s jakýmsi téměř posvátným rozhořčením. Třeba je to ale jen povrchní obraz, vždyť názory na sociálních sítích jsou často zveličeným, deformovaným, de facto nereálným obrazem skutečného přesvědčení lidí.

Stálo by za to vyzkoušet i v českých zemích skutečnou kontaktní kampaň za očkování. Ta by ale stála nemalé peníze a především vyžadovala velké, koordinované úsilí mnoha zúčastněných institucí. A také, a to je možná „jádro pudla“, pevné přesvědčení, že něco takového má smysl.

Je ale v české společnosti poznamenané skepsí a nechutí k jakémukoli omezování individualisticky zúžené svobody vůbec možné k takovému pevnému přesvědčení dospět? Jisté je, že pokud se o to někdo nepokusí, nedozvíme se to.