O nové německé vládě jsme zde psali již několikrát, a to většinou kriticky. Věnovali jsme se její techno-modernizační vizi, a to jak celkově, tak s důrazem na klimapolitiku. Shrnuli jsme zaznívající kritiku zleva a specificky jsme rozebrali i její přístup k zahraniční politice.

Bylo by však trochu zavádějící zůstat u obrazu tělesa, na kterém stojí za pozornost především vize a vady. Z práce více něž tří set vyjednavačů a dvaadvaceti přípravných skupin vzešla i řada pozitivních slibů. Navzdory všem výtkám jde o kabinet, který má ambici i konkrétní plán, jak posunout zemi dále.

Všechno, co bylo o Scholzově vládě v DR napsáno, i nadále platí. Aby byl ale úplný její alespoň hrubý profil, patří se doplnit ještě několik podstatných skutečností — k jejímu složení, slibům i konkrétním kritériím, podle kterým ji posléze půjde hodnotit.

Rozdělení rezortů

Nový kabinet bude tvořit kancléř a šestnáct ministrů. Osm pozic obsazuje sociální demokracie (SPD), pět Zelení a čtyři (neo)liberálové z FDP. Sociální demokracie má díky volebnímu výsledku kancléřství a k tomu výraznou převahu v počtu rezortů. Menší strany však získaly klíčová ministerstva pro svou profilaci. Alespoň na venek je zde rovnováha.

FDP sice nakonec vyhrála zápas o klíčové ministerstvo financí, Zelení ale dostali zároveň pro své spolupředsedy diplomacii, nové superministerstvo hospodářství a ochrany klimatu a ještě s ním spojenou pozici vicekancléře. Pouze spolupředseda Zelených Robert Habeck bude Scholzův vicekancléř. Předseda FDP. Nový ministr financí Christian Lindner nikoliv.

Vedle dvou zmíněných drží Zelení ministerstva:

• životního prostředí, ochrany přírody, jaderné bezpečnosti a ochrany spotřebitele,
• zemědělství a potravin,
• pro záležitosti rodiny, žen, seniorů a mládeže.

FDP má pak krom ministerstva financí ještě rezorty:

• spravedlnosti,
• vzdělání a výzkumu,
• dopravy a otázek digitalizace.

Věc se dá samozřejmě nahlížet skrze předvolební sliby a úspěšnost ve vyjednávání. Pak působí liberálové jako silnější. Zároveň ale platí, že další velkou koalici si přál už jen málokdo a na zeleno-levicovou prostě nebyli poslanci.

Trojkoalice SPD, FDP a Zelených, označovaná v Německu jako Semafor, je první úspěšně dojednanou svého druhu na spolkové úrovni. Obstojí-li alespoň ve větší části dojednaného programového kompromisu, stane se modelem, na němž lze do budoucna stavět a který lze různě dál korigovat, přičemž se s ním však dá vždycky obecně počítat.