Výšvih radikálně pravicové a nacionálně-populistické strany Alternativa pro Německo (AfD) na podporu kolem dvaceti procent se stal v posledních týdnech velkým tématem. A není divu: tradičně ostrakizovaná strana vystoupala od voleb 2021 o deset procentních bodů; vysokou podporu jí přisuzují už všechny průzkumy a u většiny agentur předstihla i sociální demokraty (SPD) kancléře Scholze.

Navíc se AfD podařilo několik dílčích, ale i tak přelomových hmatatelných úspěchů. Za prvé, v durynském okrese Sonnenberg uspěla poprvé v přímých volbách zemského rady (Landrat). Zemští radové jsou do značné míry ekvivalentem našich již neexistujících přednostů okresních úřadů, přičemž však v Německu mají dvě velké role. Jednak stojí v čele úřadu, který vyřizuje agendu v přenesené působnosti státu. Zároveň ale též — a to je zde důležitější — předsedají okresním parlamentům ‒ Kreistagům ‒ a připravují agendu jejich jednání.

Úspěch kandidáta AfD Roberta Sesselmanna lze proto právem vnímat jako překročení další mety v etablování strany na politické scéně — byť zatím stále regionálněpolitického charakteru.

Za druhé, týden po Sonnenbergu AfD uspěla také v obecních volbách v městečku Raguhn-Jessnitz v Sasku-Anhaltsku, kde její kandidát Hannes Loth získal post uvolněného starosty. Raguhn-Jeßnitz s necelými devíti tisíci obyvateli je první obcí, kde bude AfD tuto pozici držet. Dosud se totiž mohla chlubit jen několika funkcemi neuvolněných starostů v malých sídlech v bývalé NDR.

Nu a za třetí, v závěru července se straně podařilo upoutat svým sjezdem. Lídrem kandidátky pro blížící se volby do Evropského parlamentu byl na něm zvolen představitel radikálnějšího křídla strany, dosavadní europoslanec a právník Maximilian Krah ze Saska. Krah se ostentativně označuje nikoliv za „konzervativce“, ale za „pravičáka“, což je v německém jazykovém kontextu pokládáno za téměř synonymní s fašistickým názorovým postojem.

Také další kandidáti na předních místech evropské kandidátky ‒ včetně českého rodáka a poslance Bundestagu Petra Bystroně ‒ se řadí spíše k radikálům. Jsou poměrně blízcí neformálnímu vůdci tohoto vnitrostranického křídla, předsedovi durynské buňky Björnu Höckemu, jenž ve veřejnoprávní televizi deklaroval, že „Evropská unie musí zemřít, aby skutečná Evropa mohla žít“.

S tím rezonovala stanoviska delegátů či kandidátů strany do Evropského parlamentu, která vyzývala například k „pushbacku“ migrantů na vnějších hranicích Evropské unie bez ohledu na judikaturu Soudního dvora EU, k zastavení vojenské podpory napadené Ukrajině a uzavření dohody s Ruskem na obnovení dodávek surovin, k návratu evropské integrace „před Maastricht“ či obsahovala tradiční výpady proti „globalistům“, místy s antisemitskými přídechy.

Rezoluci k vystoupení Německa z Evropské unie sjezd sice neschválil, potvrdil ale zapojení AfD do europarlamentní frakce Identita a Demokracie (ID), ve které se nachází Národní sdružení (RN) Marine Le Penové, rakouští Svobodní (FPÖ) či Okamurova SPD. Zastánci „dexitu“ jsou přitom ve straně stále výrazně přítomni.

CDU tápe

Z popsané kombinace úspěchů, rostoucí podpory a nenávistné rétoriky staronových hvězd AfD zavládlo ve zbývající části německého politického spektra neskrývané zděšení. Ozvaly se všechny strany, nejvýrazněji — protože nečekaným způsobem — však CDU. Řeč je samozřejmě o kontroverzních výrocích předsedy křesťanské demokracie a stále ještě lídra parlamentní opozice Friedricha Merze ve smyslu, že si spolupráci mezi CDU a AfD dovede představit.

Merz se pochopitelně vyjádřil trochu jinak. Nejprve na tiskové konferenci, jež byla svolána po programovém jednání se sesterskou CSU, uvedl, že CDU/CSU je „AfD se substancí“, a kdo hlasuje pro AfD, a nikoliv pro CDU, hlasuje pro Scholzovu vládní koalici.

A teprve v návaznosti na to v letním profilovém interview pro veřejnoprávní ZDF připustil, že na komunální úrovni se je zapotřebí primárně snažit o rozvoj spravovaného celku, a proto si tam spolupráci CDU a AfD představit dovede.

Jak v nastalé veřejné polemice poznamenaly střízlivější hlasy, křesťanskodemokratický lídr hovořil o kontextu existence zemského rady v Sonnenbergu či přímo volených starostů za AfD. S těmi bude muset CDU a případně i další strany chtě nechtě spolupracovat. Pomyslná jiskra byla nicméně na střeše.

Nakonec se strhla obří smršť, a to i uvnitř CDU. Merz musel vzít všechna svá slova zpátky a spolupráci i na komunální úrovni explicitně vyloučit. Vzato celkově ovšem příslušná debata pokračuje. A neběží v ní o nic menšího, než jak bude vypadat, fungovat a koexistovat v Německu opozice, respektive celá pravice.

Totiž: CDU/CSU byla v Německu na pravici vždycky dominantní. Už v roce 2021 ale její preference klesly pod 35 procent a dnes se pohybují kolem 26. To je o pouhých pět procentních bodů více, než vykazuje v posledních průzkumech AfD.

Je zřejmé, že CDU v nejbližší době pravou část spektra neovládne. Musí si tak klást otázky — jednak co s tradiční „protipožární stěnou“ vůči spolupráci s AfD na všech úrovních a jednak, a to je dnes aktuálnější, zda se aktivně snažit i o současné voliče AfD.

Pro CDU/CSU není tato otázka nová. Dlouho v ní platila neformální doktrína někdejšího předsedy CSU a bavorského premiéra Franze-Josefa Strausse, že napravo od CDU/CSU se „nesmí nacházet žádná demokraticky legitimovaná strana“, zlidověle, že „napravo od CDU/CSU má být jen zeď“.

Jak sám Strauss později vysvětloval, tímto vyjádřením bylo míněno, že CDU/CSU si musí zachovat všeobjímající styl, neodvracet se od žádných potenciálních konzervativních voličů, a to ani od nacionalistů, které je třeba také pro CDU/CSU získat.

Ve Straussově éře ve druhé půli osmdesátých let byl problém zejména v Bavorsku s uskupením Republikáni, dnes je s AfD. Řeší se zejména ve stranických buňkách CDU v bývalé NDR. Právě ty přitom podpořily v posledních volbách stranického předsedu Friedricha Merze a dnes vyhlížejí, s jakou odpovědí přijde.

Nadbíhání nacionalistům v minulosti

Z posledních dekád má CDU/CSU se Straußovou maximou dvě hlavní zkušenosti. První je ještě z konce 90. let, kdy strana sklízela velmi pozitivní odezvu za svou kampaň proti zákonu o dvojím občanství navrženým tehdejší Schröderovou rudo-zelenou vládou. Kampaň spolurealizovala z pozice generální tajemnice CDU Angela Merkelová (mimochodem Merzova odvěká rivalka) a byla nepokrytě namířena proti přistěhovalcům, zejména vůči příslušníkům rostoucí turecké menšiny.

Jak ukazují unikátní nahrávky z rozhlasového seriálu německého rozhlasu u příležitosti odchodu Angely Merkelové z aktivní politiky, byly názory návštěvníků tehdejších mítinků CDU ostře xenofobní. V tomto kontextu je třeba chápat Merkelové dlouholetý odpor ke členství Turecka v Evropské unii i její s gustem veřejně deklarovanou „nevíru“ v multikulturní společnost.

Recepty z přelomu tisíciletí nicméně přestaly křesťanským demokratům posléze fungovat, a to navzdory migračním krizím z let 2015 a 2016 ‒ či možná právě kvůli nim. O tom se nejviditelněji přesvědčil — a to je ona druhá zkušenost — aktuální šéf CSU a bavorský premiér Markus Söder.

Právě Markus Söder zahájil v roce 2018 kampaň k převzetí témat a rétoriky již etablované AfD zprava, aby napravo od CSU byla opět příslovečná zeď. Vzápětí byl ale konfrontován s početnými demonstracemi proti xenofobii. Účastníky byly přitom zejména skupiny, na které CSU v Bavorsku tradičně sází: od kněží a řádových sester přes učitele, zemědělce, činovníky spolků až po některé spolustraníky CSU.

Tito lidé se často angažovali v dobrovolnických skupinách na pomoc uprchlíkům ve svých bydlištích a odmítali lacinou rétoriku xenofobie. Söder si to uvědomil a na poslední chvíli svou kampaň zcela chladnokrevně přeorientoval na mobilizaci proti AfD a ekologická témata. S tím získal 35 procent hlasů a zemské volby nakonec vyhrál.

Dnešní hra Marcuse Södera