AfD a CDU. V Německu se řeší budoucnost pravice
Marek BendaNárůst popularity nacionálně populistické formace nutí tradičního hegemona na pravici reagovat. Velká část CDU chce i nadále držet pomyslnou „protipožární zeď“. Zvláště na východě je tím však tlačena do nepopulárních širokých koalic.
Výšvih radikálně pravicové a nacionálně-populistické strany Alternativa pro Německo (AfD) na podporu kolem dvaceti procent se stal v posledních týdnech velkým tématem. A není divu: tradičně ostrakizovaná strana vystoupala od voleb 2021 o deset procentních bodů; vysokou podporu jí přisuzují už všechny průzkumy a u většiny agentur předstihla i sociální demokraty (SPD) kancléře Scholze.
Navíc se AfD podařilo několik dílčích, ale i tak přelomových hmatatelných úspěchů. Za prvé, v durynském okrese Sonnenberg uspěla poprvé v přímých volbách zemského rady (Landrat). Zemští radové jsou do značné míry ekvivalentem našich již neexistujících přednostů okresních úřadů, přičemž však v Německu mají dvě velké role. Jednak stojí v čele úřadu, který vyřizuje agendu v přenesené působnosti státu. Zároveň ale též — a to je zde důležitější — předsedají okresním parlamentům ‒ Kreistagům ‒ a připravují agendu jejich jednání.
Úspěch kandidáta AfD Roberta Sesselmanna lze proto právem vnímat jako překročení další mety v etablování strany na politické scéně — byť zatím stále regionálněpolitického charakteru.
Za druhé, týden po Sonnenbergu AfD uspěla také v obecních volbách v městečku Raguhn-Jessnitz v Sasku-Anhaltsku, kde její kandidát Hannes Loth získal post uvolněného starosty. Raguhn-Jeßnitz s necelými devíti tisíci obyvateli je první obcí, kde bude AfD tuto pozici držet. Dosud se totiž mohla chlubit jen několika funkcemi neuvolněných starostů v malých sídlech v bývalé NDR.
Nu a za třetí, v závěru července se straně podařilo upoutat svým sjezdem. Lídrem kandidátky pro blížící se volby do Evropského parlamentu byl na něm zvolen představitel radikálnějšího křídla strany, dosavadní europoslanec a právník Maximilian Krah ze Saska. Krah se ostentativně označuje nikoliv za „konzervativce“, ale za „pravičáka“, což je v německém jazykovém kontextu pokládáno za téměř synonymní s fašistickým názorovým postojem.
Také další kandidáti na předních místech evropské kandidátky ‒ včetně českého rodáka a poslance Bundestagu Petra Bystroně ‒ se řadí spíše k radikálům. Jsou poměrně blízcí neformálnímu vůdci tohoto vnitrostranického křídla, předsedovi durynské buňky Björnu Höckemu, jenž ve veřejnoprávní televizi deklaroval, že „Evropská unie musí zemřít, aby skutečná Evropa mohla žít“.
S tím rezonovala stanoviska delegátů či kandidátů strany do Evropského parlamentu, která vyzývala například k „pushbacku“ migrantů na vnějších hranicích Evropské unie bez ohledu na judikaturu Soudního dvora EU, k zastavení vojenské podpory napadené Ukrajině a uzavření dohody s Ruskem na obnovení dodávek surovin, k návratu evropské integrace „před Maastricht“ či obsahovala tradiční výpady proti „globalistům“, místy s antisemitskými přídechy.
Rezoluci k vystoupení Německa z Evropské unie sjezd sice neschválil, potvrdil ale zapojení AfD do europarlamentní frakce Identita a Demokracie (ID), ve které se nachází Národní sdružení (RN) Marine Le Penové, rakouští Svobodní (FPÖ) či Okamurova SPD. Zastánci „dexitu“ jsou přitom ve straně stále výrazně přítomni.
CDU tápe
Z popsané kombinace úspěchů, rostoucí podpory a nenávistné rétoriky staronových hvězd AfD zavládlo ve zbývající části německého politického spektra neskrývané zděšení. Ozvaly se všechny strany, nejvýrazněji — protože nečekaným způsobem — však CDU. Řeč je samozřejmě o kontroverzních výrocích předsedy křesťanské demokracie a stále ještě lídra parlamentní opozice Friedricha Merze ve smyslu, že si spolupráci mezi CDU a AfD dovede představit.
Merz se pochopitelně vyjádřil trochu jinak. Nejprve na tiskové konferenci, jež byla svolána po programovém jednání se sesterskou CSU, uvedl, že CDU/CSU je „AfD se substancí“, a kdo hlasuje pro AfD, a nikoliv pro CDU, hlasuje pro Scholzovu vládní koalici.
A teprve v návaznosti na to v letním profilovém interview pro veřejnoprávní ZDF připustil, že na komunální úrovni se je zapotřebí primárně snažit o rozvoj spravovaného celku, a proto si tam spolupráci CDU a AfD představit dovede.
K zajímavým a kompetentním analýzám M. Bendy k současné situaci německé pravice je záhodno připojit ještě dvě připomínky:
Za prvé, to že koalice CDU/CSU ztratila přízeň voličů na vyhraněné pravici souvisí do značné míry s obecným trendem několika posledních desetiletí, kdy obě velké strany (tedy včetně SPD) nastoupily - dalo by se říci - "dlouhý pochod směrem ke středu". Jinak řečeno: poté co se přežily dřívější ostře vyhraněné ideové/ideologické spory, a spolu s tím kdy zmizela dělnická třída jako masová základna SPD, oba velké politické subjekty spolu zahájily zápas o středového voliče. Neboť právě ten rozhodoval volby. Ale to ovšem znamenalo nutnost zmírnit vlastní, doposud vyhrocené ideové postoje.
Pro CDU/CSU tento posun ke středu pak ovšem znamenal, že vyhraněná pravice v ní čím dál tím více přestávala vidět svůj politický domov; a hledala si tedy nějakou náhradu.
A za druhé - na to upozorňuji znovu a znovu - je vždy nutno hledět i na reálný ekonomicko-sociální vývoj. V dobách kdy se daří ekonomice a je nízká nezaměstnanost, obvykle zároveň klesá obecná hladina politického extrémismu. A naopak v dobách kdy se ekonomika dostává do potíží, kdy lidé trpí existenční nejistotou, si hledají ztracené jistoty u partají se silně zjednodušujícími, chytlavými politickými a ideovými hesly. A to jak na pravici, tak i na levici.