Po celém Německu přišel v pátek a v sobotu čtvrt milion lidí, v neděli přibyla velká města jako Berlín a Mnichov s další stovkou tisíc v každém z nich. Demonstrovalo se proti fašistům, jak stálo na řadě transparentů.

Kde bylo nahlášeno sto lidí, přišlo i několik tisíc, na pár místech přišlo několik desítek tisíc namísto tisíců. V Hamburku museli padesátitisícovou demonstraci přerušit pro nečekanou účast, v Mnichově se stalo totéž. Demonstrace neukončila policie, ukončili je pořadatelé.

Slovo fašisté se u sousedů zase používá čím dál častěji už nejen na levém okraji politického spektra. Pro Hitlerovu éru se striktně používá slovo nacismus nebo národní socialismus. Jevy podobné dnešní AfD se v Německu dlouho označovaly jako neonacismus. Možná je pak bylo možné snáze zakázat, což se v případě německé Národní strany také porůznu dělo.

Na demonstracích o tomto víkendu společně řečnili lidé blízcí sociální i křesťanské demokracii; neměl by vzniknout dojem, že šlo o událost na levém kraji politického spektra. A také by neměl vzniknout dojem, že je důvod k nějaké triumfální radosti nad blížící se porážkou fašismu.

Tendence fašistických volebních i společenských zisků je nadále vzestupná. Protesty jsou jednou z reakcí na plány AfD týkající se mimo jiné masového vyhošťování na základě rasistických kritérií bez ohledu na občanství.

„Vyhostit nepohodlné cizince? Žádný div, to měli udělat dávno, vlastně je vůbec neměli pouštět dovnitř,“ řeklo by se většinově u nás. A zde je ta potíž.

„Jsme pro regulovanou migraci, ale rozhodně nejsme nepřátelští vůči cizincům,“ řekl mi před týdnem jeden dost vysoko postavený politik konzervativní bavorské Křesťansko-sociální strany. Česká politická i společenská zkušenost a česká rozlišovací schopnost prostě nestačí na to, aby bylo možno nějak věrohodně popsat, co se o víkendu dělo v sousedním Německu.

Nezbožná přání

Česká média ve své naprosté většině šíří nezbožná přání, která by chtěla německou realitu napasovat na tu zdejší. Na jakýkoli německý pokus něco udělat se přes hranici pomyslně ozývá: „To nedopadne, vzpomeňte si, že jsme vám to říkali.“

V Německu ale přetrvává názor, že věci mají řešení a k dispozici jsou také peněžní prostředky, které Němci ze svého investují do změn, jež vyplynou z důkladných diskusí. Peníze ze svého jsou jiné peníze než ty z evropského, dodalo by se s naší zkušeností.

V Německu trvá také většinová proevropská orientace i víra v demokracii a ústavní řád. Většina lidí v Německu věří médiím. Z prostého důvodu — jsou kvalitní.

Všeho, co bylo právě jmenováno, ale ubývá. Alternativa pro Německo všechny diskuse zkouší proměnit ve žvanírnu, všechny reformní snahy zadupává v samém počátku. Je úplně jedno, o jakou změnu jde.

Nositelům reforem tak nezbývá nic jiného, než často koktat a opakovat, že i toto téma se jim nepodařilo dobře komunikovat, přestože se jedná o téma důležité a vysvětlitelné. Těžko se ale vysvětluje v oděvu hustě pokáleném od holubů, kdyby se to mělo vyjádřit neumnou metaforou. AfD má do holubů daleko a má se jednat o hnědé lejno.

Selhání kontroly demokracie

Nejvíce úspěchů a nejhrubší rétoriku u AfD najdeme v bývalém východním Německu. Stín diktatury svědčí růstu fašistické argumentace. Tamější demokraté se docela dobře shodnou na větě „Björn Höcke má být v base, ne v politice.“

Höcke patří k mimořádně odpudivým rétorickým zjevům Alternativy pro Německo. Zvláště o bývalé NDR opakovaně německé tajné služby konstatují, že v místní AfD se jedná o pravicově extremistickou skupinu.

Lidé v Německu jdou do ulic, protože cítí, že politickou stranu mířící k úspěchům kolem dvaceti procent už těžko někdo zakáže, přestože by se zakázat měla. Němci nejsou zvyklí na to, že se neděje něco, co by se dít mělo. Jsou naopak zvyklí, že když se zaplatí podpora demokracie, k podpoře demokracie se také v dohledné době přistoupí.