Evropské volby přinesly v Německu tři klíčové výsledky. Vládnoucí trojkoalice zažila masivní propad voličské přízně, AfD dále upevnila svou pozici, když na celoněmecké úrovni získala druhé a na východě země dokonce první místo, a konečně výrazně uspěla formace, která se jakýchkoli voleb zúčastnila úplně poprvé, totiž hnutí Bündnis Sahra Wagenknecht — für Vernunft und Gerechtigkeit (Aliance Sahry Wagenknechtové — za rozum a spravedlnost; BSW). Hnutí vzniklo teprve v lednu letošního roku, kdy se od radikálně levicové Die Linke odtrhlo křídlo příznivců jedné z nevýraznějších tváří strany, aby založilo vlastní politický projekt.

Připomeňme, že Die Linke vznikla roku 2007 sloučením PDS (Partei des demokratischen Sozialismus, Strana demokratického socialismu), založené jakožto obrozená levice ve východním Německu hned v roce 1989, a WASG (Wahlalternative Arbeit und soziale Gerechtigkeit, Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti). Tu v roce 2004 založili bývalí členové SPD, nespokojení se směřováním strany i vládnutím v čele s předsedou strany a kancléřem Gerhardem Schröderem.

Ústřední postavou WAGS byl někdejší západoněmecký sociální demokrat Oscar Lafontaine, později manžel, politický souputník a vzhledem k velkému věkovému rozdílu zčásti i mentor Sahry Wagenknechtové, jež byla zase důležitou figurou PDS. Za osmnáct let existence strany před vznikem Die Linke byla jedenáct let členkou předsednictva PDS, poprvé hned v roce 1991, kdy jí bylo teprve dvaadvacet let.

Sahra Wagenknechtová se narodila v roce 1969 ve východoněmecké Jeně německé matce a iránskému otci, který studoval v západním Berlíně. Poté co v Sahřině útlém věku vycestoval zpět do Iránu, platí za pohřešovaného. Sahra tak vyrůstala jen s matkou samoživitelkou ve východním Berlíně, kde také v roce 1988 odmaturovala.

Na jaře 1989 vstoupila do socialistické státostrany SED, aby se podle svých slov vyhranila proti oportunistům, kteří ji v období stále citelnější destabilizace režimu opouštěli. Sama naopak chtěla socialismus zachránit. Převrat na podzim téhož roku považovala za kontrarevoluci.

Mezi lety 1990 a 2012 vystudovala nejprve německou literaturu a filozofii v Berlíně a Nizozemsku, poté odpromovala v Chemnitz se specializací na pomezí filozofie a ekonomie. Klasické vzdělání, sečtělost a akademicky analytický přístup ke světu, které tak získala, patří mezi její nejvýraznější charakteristiky. Mezi ostatními politiky je se svým sofistikovaným vystupováním, které přesto dokáže věrohodně vyjadřovat radikalitu a protest, tak trochu úkaz.

V rámci PDS patřila k radikálům. Byla členkou vedení ortodoxní Komunistické platformy, později iniciovala vznik seskupení Antikapitalistická levice. Zejména v 90. letech se netajila negativním sentimentem vůči pádu NDR a dokonce schvalovala stalinistické metody, za což byla dočasně z vedení strany odstraněna. V té době také svého budoucího manžela Oscara Lafontaina častovala opovržlivě míněnou nálepkou „sociální demokrat“.

Postupně se těchto nejproblematičtějších pozic vzdala, což jí umožnilo návrat do vedení nejprve PDS a následně v letech 2007—2014 i na přední pozice ve straně Die Linke. Přesto zůstala osobností, která se nebojí jít proti většinovému mínění či stranické linii a budí ráda kontroverze, což je určitě jednou z příčin jejího aktuálního úspěchu. Navzdory svému východoněmeckému původu byla v Die Linke členkou spíše západoněmeckého, ideologií hnaného levicového křídla, proti němuž ve straně stáli převážně východoněmečtí pragmatici.

Tato dříve celkem funkční rovnováha se však začala postupně bortit. V poslední dekádě totiž levicové strany začaly mít problém definovat, kdo je vlastně jejich elektorát — zda vzdělaní velkoměstští liberálové, či konzervativnější, méně vzdělané a materiálně hůře situované vrstvy.

Do popředí zájmu obou společenských skupin se postupně začala dostávat kulturní témata, v nichž ovšem zaujímají čím dál odlišnější postoje. Oběma německým levicovým stranám — podobnou měrou se problém totiž týká i SPD — tak jedna část voličů začala utíkat k Zeleným, kdežto druhá k nově vzniklé AfD.

Uvnitř Die Linke se tím vytvořila nová konfliktní linie a Sahra Wagenknechtová se začala profilovat jako ústřední postava křídla hlásajícího návrat k problémům nejnižších společenských vrstev včetně přijetí jejich postojů, které jinak liberální konsensus obvykle odsuzuje.

Konflikt se zbytkem strany akcelerovalo vydání její knihy Die Selbstsgerechten — für mehr Gemeinsinn und Zusammenhalt (Samolibí — za víc smyslu pro společné a soudržnost) v roce 2021. Autorka v ní kritizuje údajně namyšlené, sobecké a rozkladné postoje německých levicových liberálů, kteří si myslí, že mají patent na morálku, a přitom přehlížejí, že jejich životní styl — včetně například dodržování nových pravidel senzitivního jazyka — je značně privilegovaný.

Klasické sociální otázky u nich podle Wagenknechtové ustupují do pozadí a spolu s nimi se vytrácí cit pro odlišnou životní realitu méně privilegovaných vrstev i solidarita s nimi. Na tomto místě je třeba poznamenat, že to, co by se dalo označit za identitární liberalismus, v Německu skutečně existuje v podstatně vyhrocenější formě než u nás: české kulturní války jsou v porovnání s tím obvykle jen slabou ozvěnou.

Svou knihou Sahra Wagenknechtová jasně signalizovala vlastní politické ambice i kýžený program, čímž Die Linke stále více rozkládala. Do jisté míry ale jen personalizovala dilema, před kterým strana tak jako tak stála, aniž by na ně dokázala dát věrohodnou odpověď.

V následujících letech se tak Die Linke potácela od jednoho volebního debaklu k druhému. V posledních volbách jí zastoupení v Bundestagu zaručil jen dostatečný počet přímo zvolených kandidátů, ale pětiprocentní kvórum pro stranu už překročit nedokázala. Mezitím straně utíkali členové — ať už na protest proti tomu, že se víc neřídí programatickými a strategickými návrhy Sahry Wagenknechtové, nebo naopak proto, že se s její údajnou toxicitou neumí rázněji vypořádat.

Po invazi Ruska na Ukrajinu se Wagenknechtová rozhodla zastávat postoje, jež v Německu — podobně jako u nás — platí většinově za nepřípustné: volá po mírových jednáních i za cenu ukrajinských ústupků agresorovi, kritizuje další zbrojení bez vyhlídek na ukončení bojů a klade důraz na to, že agrese nepřišla z čistého nebe, ale je součástí déle trvající dynamiky vztahů mezi státy NATO a Ruskem.

Ani populismus, ani konzervatismus

V lednu tohoto roku konečně, po delších spekulacích a zákulisních přípravách, politička oficiálně založila vlastní stranu s deklarovaným cílem ukrojit voliče především neustále sílící AfD. Wagenknechtová se tak rozhodla otestovat předpoklad, že současní voliči konzervativních národovců jsou ve skutečnosti převážně konzervativní voliči levice, frustrovaní přílišnou liberálností a současným zanedbáváním sociálních otázek u stávajících mainstreamových stran.

Programové směřování hnutí BSW, ačkoli o něm lze prozatím usuzovat hlavně z knihy a mediálních vystoupení jeho ústřední protagonistky včetně jejího týdenního podcastu, tomu odpovídá.

Hnutí má v zásadě dvě témata, kterými se chce odlišit od liberálního mainstreamu. Jedním je již popsaný postoj k ukrajinsko-ruskému konfliktu, který u nezanedbatelné části německé společnosti padá na úrodnou půdu.

Atraktivní je od začátku zejména pro východní Němce, kteří k Rusku chovají výraznou náklonnost jako k bývalému bratrskému státu, s nímž přitom nemají podobnou negativní zkušenost jako Češi s potlačením Pražského jara.

Zároveň východoněmečtí občané vykazují větší kritičnost vůči Spojeným státům, a tím pádem i NATO. USA v očích mnohých zůstaly hlavní globální imperiální mocností, což je ostatně pojí s rozsáhlými částmi západoněmeckého levicového elektorátu, pro něž je tento postoj často jedním z hlavních pilířů jejich levicovosti vůbec.

Druhým tématem je pak otázka globalizace, zejména aspekt globální, respektive vnitroevropské migrace. Sahra Wagenknechtová vystupuje proti globalizaci v její stávající podobě a přeje si její zvrácení, tedy nějakou podobu deglobalizace.

Argumentuje přetrvávajícím vykořisťováním globálních periferií a zejména pak migrací jakožto důsledkem globálních nerovností. Národovecké argumenty, jako je kritika multikulturalismu nebo zneužívání sociálních systémů migranty, ovšem nepoužívá.

Škodlivost migrace poměrně důsledně dokládá argumentem, že oslabuje země, odkud lidé odcházejí, a zároveň v jejich cílových destinacích často způsobuje mzdový dumping nebo přiostření soutěže o nedostatkové statky, jako je bydlení pro nejnižší vrstvy.

Čas od času si v této souvislosti neodpustí osten vůči levicovým liberálům, jimž by v jejích očích pravděpodobně nejlépe odpovídal stereotypní volič německých Zelených a kteří údajně multikulturalismus považují za hodnotu samu o sobě bez ohledu na následky.

V sociálních otázkách se v zásadě neliší od programového směřování Die Linke. Na poli ekonomiky se — možná poněkud překvapivě — poměrně zevrubně a vstřícně zaobírá podporou podnikání, ke kterému ale v jejím podání nepatří nízké daně.

Celkově je poměrně obtížné dát jejímu projektu některou ze zaběhlých politologických nálepek. Zcela určitě není pravicová populistka — naopak se velmi snaží, aby se s nikým z tohoto spektra nezkompromitovala. Někteří pro její politický projekt razí pojem levicového populismu, přičemž se „populismem“ rozumí předkládání řešení, která jsou podle politického mainstreamu nemožná či nerozumná.

V případě Wagenknechtové by do této kategorie zřejmě spadala deglobalizace a nějaká podoba omezení volného pohybu zaměstnanců v rámci EU. Jenže takové pojetí „populismu“ je značně diskutabilní, neboť má často hlavně diskreditovat a umlčet diskusi o jakýchkoli radikálnějších alternativách.

Jiná kategorie, jež se ve spojení s Wagenknechtovou objevuje, představuje levicový konzervativismus, což dává jakýsi smysl leda s ohledem na kritiku domnělých liberálních nešvarů, ale neodpovídá to jejímu postoji k ruské otázce.

Řešení, jež Wagenknechtová navrhuje, ve skutečnosti nejsou konzervativní — tato kategorie by totiž evokovala postoje namířené například proti právu na genderové a sexuální sebeurčení, nic z toho ale Wagenknechtová nezastává. Maximálně brojí proti tomu, aby z nich privilegované vrstvy činily „samolibě“ — jak to zaznělo v titulu její knihy — bezmála nejdůležitější agendu levicové politiky.

Nezávisle na tom, jak její strategii budeme nazývat, prozatím je úspěšná, což souvisí i fascinací i polarizací, jež tato všeobecně známá osobnost vyvolává. Navzdory dlouhému působení v politice nikdy neměla žádnou odpovědnost vládnout, a tak může také pořád věrohodně ztělesňovat protest proti establishmentu. Nakonec je také první, která v Německu plně přistoupila na trend maximální personalizace politiky, neboť stranu pojmenovala podle sebe a staví ji čistě kolem své osoby.

Hnutí čeká transformace

V evropských volbách se Alianci Sahry Wagenknechtové podařilo dosáhnout z ničeho na více než šest procent voličských hlasů, a tím i na šest mandátů, neboť v Německu pro volby do Evropského parlamentu neplatí pětiprocentní hranice. Bodovala zejména na východě země, kde se její podíly pohybovaly výrazně nad celoněmeckým výsledkem — od 12,6 procent v Sasku až po 16,4 procent v Meklenbursku — Předním Pomořansku.

O něco lépe se hnutí daří mezi ženami než muži: sedm procent získalo mezi prvními jmenovanými, zatímco pouhých pět procent mezi druhými. Z hlediska věku či povolání se zatím neukazují žádné signifikantní vzorce.

BSW odčerpalo hlasy do jisté míry všem ostatním politickým subjektům — nejvíce SPD (580 000) a Die Linke (470 000), ale také 160 000 AfD a přesvědčilo i 140 000 nevoličů. To sice cíl odsávat hlasy hlavně AfD úplně neplní, neboť násobně víc jich AfD přebrali lidovci z CDU/CSU, nicméně může to být jen začátek.

V Alianci Sahry Wagenknechtové se každopádně výsledky evropských voleb slaví jako úspěch a dobré východisko pro podzimní volby do zemských sněmů v Sasku, Durynsku a Sasku-Anhaltsku, a to zejména právě kvůli výborným výsledkům ve východním Německu. Nadcházející volby budou bezesporu představovat další důležitý test. Pak bude mít hnutí ještě rok, aby se připravilo na další volby do Bundestagu.

Obojí to jsou jiné druhy voleb, a tak se v nich BSW může dařit hůř, protože u těch evropských voliči mohli mít pouze chuť zaexperimentovat bez zásadnějších následků. Každopádně by se měla poměrně rychle vytříbit otázka, která ze stran by s BSW byla ochotná vládnout.

Sahra Wagenknechtová jednoznačně vyloučila vládnutí s AfD, což jí pravděpodobně v očích voličů této strany, kteří by změnu směrem k BSW zvažovali, škodí. Zároveň je známo, že s Wagenknechtovou není jednoduché vyjednat jakékoli politické kompromisy, které si koaliční vládnutí žádá.

Hnutí se však musí také dál stabilizovat a rozvíjet, neboť prozatím funguje tak trochu „na koleni“. Sahra Wagenknechtová se snaží dosud držet vše v svých rukou, byť sama sebe nepovažuje za příliš organizačně nadanou. S růstem hnutí to přestane být možné. Snaží se tak rozšiřovat si okruh lidí, na které se může spolehnout.

Obecně k budování hnutí přistupuje obezřetně. BSW zatím čítá jen pár stovek členů a nepřijímá jen tak někoho. Zčásti to je dáno špatnou zkušeností Wagenknechtové. Když se totiž snažila před pár lety dát dohromady celolevicový projekt „Aufstehen“ (Povstaňme), ztroskotal mimo jiné na neřízeném přílivu nejrůznějších lidí dříve, než mohl začít vyvíjet nějakou aktivitu. Zčásti se ale také snaží aktivně bránit vstupování lidí spojených s pravicově populistickou scénou, jmenovitě s AfD.

Hnutí BSW na německé stranické scéně zůstane. Otázkou je jen to, zda bude pouze jedním z okrajových hráčů, aktérem dál destabilizujícím a štěpícím levici, jak by tomu odpovídaly výsledky evropských voleb, anebo zda zvládne významněji odebrat hlasy AfD. Každopádně pozice, jež Aliance Sahry Wagenknechtové zastává, mohou být místy považovány za problematické, rozhodně ale nejsou zdaleka tak problematické jako pravicově extremistické postoje AfD.