Evropské volby přinesly v Německu tři klíčové výsledky. Vládnoucí trojkoalice zažila masivní propad voličské přízně, AfD dále upevnila svou pozici, když na celoněmecké úrovni získala druhé a na východě země dokonce první místo, a konečně výrazně uspěla formace, která se jakýchkoli voleb zúčastnila úplně poprvé, totiž hnutí Bündnis Sahra Wagenknecht — für Vernunft und Gerechtigkeit (Aliance Sahry Wagenknechtové — za rozum a spravedlnost; BSW). Hnutí vzniklo teprve v lednu letošního roku, kdy se od radikálně levicové Die Linke odtrhlo křídlo příznivců jedné z nevýraznějších tváří strany, aby založilo vlastní politický projekt.

Připomeňme, že Die Linke vznikla roku 2007 sloučením PDS (Partei des demokratischen Sozialismus, Strana demokratického socialismu), založené jakožto obrozená levice ve východním Německu hned v roce 1989, a WASG (Wahlalternative Arbeit und soziale Gerechtigkeit, Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti). Tu v roce 2004 založili bývalí členové SPD, nespokojení se směřováním strany i vládnutím v čele s předsedou strany a kancléřem Gerhardem Schröderem.

Ústřední postavou WAGS byl někdejší západoněmecký sociální demokrat Oscar Lafontaine, později manžel, politický souputník a vzhledem k velkému věkovému rozdílu zčásti i mentor Sahry Wagenknechtové, jež byla zase důležitou figurou PDS. Za osmnáct let existence strany před vznikem Die Linke byla jedenáct let členkou předsednictva PDS, poprvé hned v roce 1991, kdy jí bylo teprve dvaadvacet let.

Sahra Wagenknechtová se narodila v roce 1969 ve východoněmecké Jeně německé matce a iránskému otci, který studoval v západním Berlíně. Poté co v Sahřině útlém věku vycestoval zpět do Iránu, platí za pohřešovaného. Sahra tak vyrůstala jen s matkou samoživitelkou ve východním Berlíně, kde také v roce 1988 odmaturovala.

Na jaře 1989 vstoupila do socialistické státostrany SED, aby se podle svých slov vyhranila proti oportunistům, kteří ji v období stále citelnější destabilizace režimu opouštěli. Sama naopak chtěla socialismus zachránit. Převrat na podzim téhož roku považovala za kontrarevoluci.

Mezi lety 1990 a 2012 vystudovala nejprve německou literaturu a filozofii v Berlíně a Nizozemsku, poté odpromovala v Chemnitz se specializací na pomezí filozofie a ekonomie. Klasické vzdělání, sečtělost a akademicky analytický přístup ke světu, které tak získala, patří mezi její nejvýraznější charakteristiky. Mezi ostatními politiky je se svým sofistikovaným vystupováním, které přesto dokáže věrohodně vyjadřovat radikalitu a protest, tak trochu úkaz.

V rámci PDS patřila k radikálům. Byla členkou vedení ortodoxní Komunistické platformy, později iniciovala vznik seskupení Antikapitalistická levice. Zejména v 90. letech se netajila negativním sentimentem vůči pádu NDR a dokonce schvalovala stalinistické metody, za což byla dočasně z vedení strany odstraněna. V té době také svého budoucího manžela Oscara Lafontaina častovala opovržlivě míněnou nálepkou „sociální demokrat“.

Postupně se těchto nejproblematičtějších pozic vzdala, což jí umožnilo návrat do vedení nejprve PDS a následně v letech 2007—2014 i na přední pozice ve straně Die Linke. Přesto zůstala osobností, která se nebojí jít proti většinovému mínění či stranické linii a budí ráda kontroverze, což je určitě jednou z příčin jejího aktuálního úspěchu. Navzdory svému východoněmeckému původu byla v Die Linke členkou spíše západoněmeckého, ideologií hnaného levicového křídla, proti němuž ve straně stáli převážně východoněmečtí pragmatici.

Tato dříve celkem funkční rovnováha se však začala postupně bortit. V poslední dekádě totiž levicové strany začaly mít problém definovat, kdo je vlastně jejich elektorát — zda vzdělaní velkoměstští liberálové, či konzervativnější, méně vzdělané a materiálně hůře situované vrstvy.

Do popředí zájmu obou společenských skupin se postupně začala dostávat kulturní témata, v nichž ovšem zaujímají čím dál odlišnější postoje. Oběma německým levicovým stranám — podobnou měrou se problém totiž týká i SPD — tak jedna část voličů začala utíkat k Zeleným, kdežto druhá k nově vzniklé AfD.

Uvnitř Die Linke se tím vytvořila nová konfliktní linie a Sahra Wagenknechtová se začala profilovat jako ústřední postava křídla hlásajícího návrat k problémům nejnižších společenských vrstev včetně přijetí jejich postojů, které jinak liberální konsensus obvykle odsuzuje.

Konflikt se zbytkem strany akcelerovalo vydání její knihy Die Selbstsgerechten — für mehr Gemeinsinn und Zusammenhalt (Samolibí — za víc smyslu pro společné a soudržnost) v roce 2021. Autorka v ní kritizuje údajně namyšlené, sobecké a rozkladné postoje německých levicových liberálů, kteří si myslí, že mají patent na morálku, a přitom přehlížejí, že jejich životní styl — včetně například dodržování nových pravidel senzitivního jazyka — je značně privilegovaný.

Klasické sociální otázky u nich podle Wagenknechtové ustupují do pozadí a spolu s nimi se vytrácí cit pro odlišnou životní realitu méně privilegovaných vrstev i solidarita s nimi. Na tomto místě je třeba poznamenat, že to, co by se dalo označit za identitární liberalismus, v Německu skutečně existuje v podstatně vyhrocenější formě než u nás: české kulturní války jsou v porovnání s tím obvykle jen slabou ozvěnou.

Svou knihou Sahra Wagenknechtová jasně signalizovala vlastní politické ambice i kýžený program, čímž Die Linke stále více rozkládala. Do jisté míry ale jen personalizovala dilema, před kterým strana tak jako tak stála, aniž by na ně dokázala dát věrohodnou odpověď.

V následujících letech se tak Die Linke potácela od jednoho volebního debaklu k druhému. V posledních volbách jí zastoupení v Bundestagu zaručil jen dostatečný počet přímo zvolených kandidátů, ale pětiprocentní kvórum pro stranu už překročit nedokázala. Mezitím straně utíkali členové — ať už na protest proti tomu, že se víc neřídí programatickými a strategickými návrhy Sahry Wagenknechtové, nebo naopak proto, že se s její údajnou toxicitou neumí rázněji vypořádat.

Po invazi Ruska na Ukrajinu se Wagenknechtová rozhodla zastávat postoje, jež v Německu — podobně jako u nás — platí většinově za nepřípustné: volá po mírových jednáních i za cenu ukrajinských ústupků agresorovi, kritizuje další zbrojení bez vyhlídek na ukončení bojů a klade důraz na to, že agrese nepřišla z čistého nebe, ale je součástí déle trvající dynamiky vztahů mezi státy NATO a Ruskem.

Ani populismus, ani konzervatismus

V lednu tohoto roku konečně, po delších spekulacích a zákulisních přípravách, politička oficiálně založila vlastní stranu s deklarovaným cílem ukrojit voliče především neustále sílící AfD. Wagenknechtová se tak rozhodla otestovat předpoklad, že současní voliči konzervativních národovců jsou ve skutečnosti převážně konzervativní voliči levice, frustrovaní přílišnou liberálností a současným zanedbáváním sociálních otázek u stávajících mainstreamových stran.

Programové směřování hnutí BSW, ačkoli o něm lze prozatím usuzovat hlavně z knihy a mediálních vystoupení jeho ústřední protagonistky včetně jejího týdenního podcastu, tomu odpovídá.

Hnutí má v zásadě dvě témata, kterými se chce odlišit od liberálního mainstreamu. Jedním je již popsaný postoj k ukrajinsko-ruskému konfliktu, který u nezanedbatelné části německé společnosti padá na úrodnou půdu.

Atraktivní je od začátku zejména pro východní Němce, kteří k Rusku chovají výraznou náklonnost jako k bývalému bratrskému státu, s nímž přitom nemají podobnou negativní zkušenost jako Češi s potlačením Pražského jara.

Zároveň východoněmečtí občané vykazují větší kritičnost vůči Spojeným státům, a tím pádem i NATO. USA v očích mnohých zůstaly hlavní globální imperiální mocností, což je ostatně pojí s rozsáhlými částmi západoněmeckého levicového elektorátu, pro něž je tento postoj často jedním z hlavních pilířů jejich levicovosti vůbec.

Druhým tématem je pak otázka globalizace, zejména aspekt globální, respektive vnitroevropské migrace. Sahra Wagenknechtová vystupuje proti globalizaci v její stávající podobě a přeje si její zvrácení, tedy nějakou podobu deglobalizace.

Argumentuje přetrvávajícím vykořisťováním globálních periferií a zejména pak migrací jakožto důsledkem globálních nerovností. Národovecké argumenty, jako je kritika multikulturalismu nebo zneužívání sociálních systémů migranty, ovšem nepoužívá.

Škodlivost migrace poměrně důsledně dokládá argumentem, že oslabuje země, odkud lidé odcházejí, a zároveň v jejich cílových destinacích často způsobuje mzdový dumping nebo přiostření soutěže o nedostatkové statky, jako je bydlení pro nejnižší vrstvy.

Čas od času si v této souvislosti neodpustí osten vůči levicovým liberálům, jimž by v jejích očích pravděpodobně nejlépe odpovídal stereotypní volič německých Zelených a kteří údajně multikulturalismus považují za hodnotu samu o sobě bez ohledu na následky.