Evropské volby přinesly v Německu tři klíčové výsledky. Vládnoucí trojkoalice zažila masivní propad voličské přízně, AfD dále upevnila svou pozici, když na celoněmecké úrovni získala druhé a na východě země dokonce první místo, a konečně výrazně uspěla formace, která se jakýchkoli voleb zúčastnila úplně poprvé, totiž hnutí Bündnis Sahra Wagenknecht — für Vernunft und Gerechtigkeit (Aliance Sahry Wagenknechtové — za rozum a spravedlnost; BSW). Hnutí vzniklo teprve v lednu letošního roku, kdy se od radikálně levicové Die Linke odtrhlo křídlo příznivců jedné z nevýraznějších tváří strany, aby založilo vlastní politický projekt.

Připomeňme, že Die Linke vznikla roku 2007 sloučením PDS (Partei des demokratischen Sozialismus, Strana demokratického socialismu), založené jakožto obrozená levice ve východním Německu hned v roce 1989, a WASG (Wahlalternative Arbeit und soziale Gerechtigkeit, Volební alternativa práce a sociální spravedlnosti). Tu v roce 2004 založili bývalí členové SPD, nespokojení se směřováním strany i vládnutím v čele s předsedou strany a kancléřem Gerhardem Schröderem.

Ústřední postavou WAGS byl někdejší západoněmecký sociální demokrat Oscar Lafontaine, později manžel, politický souputník a vzhledem k velkému věkovému rozdílu zčásti i mentor Sahry Wagenknechtové, jež byla zase důležitou figurou PDS. Za osmnáct let existence strany před vznikem Die Linke byla jedenáct let členkou předsednictva PDS, poprvé hned v roce 1991, kdy jí bylo teprve dvaadvacet let.

Sahra Wagenknechtová se narodila v roce 1969 ve východoněmecké Jeně německé matce a iránskému otci, který studoval v západním Berlíně. Poté co v Sahřině útlém věku vycestoval zpět do Iránu, platí za pohřešovaného. Sahra tak vyrůstala jen s matkou samoživitelkou ve východním Berlíně, kde také v roce 1988 odmaturovala.

Na jaře 1989 vstoupila do socialistické státostrany SED, aby se podle svých slov vyhranila proti oportunistům, kteří ji v období stále citelnější destabilizace režimu opouštěli. Sama naopak chtěla socialismus zachránit. Převrat na podzim téhož roku považovala za kontrarevoluci.

Mezi lety 1990 a 2012 vystudovala nejprve německou literaturu a filozofii v Berlíně a Nizozemsku, poté odpromovala v Chemnitz se specializací na pomezí filozofie a ekonomie. Klasické vzdělání, sečtělost a akademicky analytický přístup ke světu, které tak získala, patří mezi její nejvýraznější charakteristiky. Mezi ostatními politiky je se svým sofistikovaným vystupováním, které přesto dokáže věrohodně vyjadřovat radikalitu a protest, tak trochu úkaz.

V rámci PDS patřila k radikálům. Byla členkou vedení ortodoxní Komunistické platformy, později iniciovala vznik seskupení Antikapitalistická levice. Zejména v 90. letech se netajila negativním sentimentem vůči pádu NDR a dokonce schvalovala stalinistické metody, za což byla dočasně z vedení strany odstraněna. V té době také svého budoucího manžela Oscara Lafontaina častovala opovržlivě míněnou nálepkou „sociální demokrat“.

Postupně se těchto nejproblematičtějších pozic vzdala, což jí umožnilo návrat do vedení nejprve PDS a následně v letech 2007—2014 i na přední pozice ve straně Die Linke. Přesto zůstala osobností, která se nebojí jít proti většinovému mínění či stranické linii a budí ráda kontroverze, což je určitě jednou z příčin jejího aktuálního úspěchu. Navzdory svému východoněmeckému původu byla v Die Linke členkou spíše západoněmeckého, ideologií hnaného levicového křídla, proti němuž ve straně stáli převážně východoněmečtí pragmatici.

Tato dříve celkem funkční rovnováha se však začala postupně bortit. V poslední dekádě totiž levicové strany začaly mít problém definovat, kdo je vlastně jejich elektorát — zda vzdělaní velkoměstští liberálové, či konzervativnější, méně vzdělané a materiálně hůře situované vrstvy.

Do popředí zájmu obou společenských skupin se postupně začala dostávat kulturní témata, v nichž ovšem zaujímají čím dál odlišnější postoje. Oběma německým levicovým stranám — podobnou měrou se problém totiž týká i SPD — tak jedna část voličů začala utíkat k Zeleným, kdežto druhá k nově vzniklé AfD.

Uvnitř Die Linke se tím vytvořila nová konfliktní linie a Sahra Wagenknechtová se začala profilovat jako ústřední postava křídla hlásajícího návrat k problémům nejnižších společenských vrstev včetně přijetí jejich postojů, které jinak liberální konsensus obvykle odsuzuje.

Konflikt se zbytkem strany akcelerovalo vydání její knihy Die Selbstsgerechten — für mehr Gemeinsinn und Zusammenhalt (Samolibí — za víc smyslu pro společné a soudržnost) v roce 2021. Autorka v ní kritizuje údajně namyšlené, sobecké a rozkladné postoje německých levicových liberálů, kteří si myslí, že mají patent na morálku, a přitom přehlížejí, že jejich životní styl — včetně například dodržování nových pravidel senzitivního jazyka — je značně privilegovaný.