Alternativa pro Německo je pro východ už i kulturním fenoménem
Jan ŠíchaEvropské volby v Německu odlákaly hlasy vládnoucí koalici a zároveň nepřinesly posílení konzervativní demokratické opozici. Krajní pravici volili i mladí lidé.
Jen pár týdnů před evropskými volbami německý kdovíkolikátý odvolací soud rozhodl o tom, že sledování Alternativy pro Německo ze strany tajné služby bylo oprávněné. Stranu sledovali v jedné spolkové zemi jako extrémistickou, ultrapravicovou s neonacistickými prvky. Byla o tom pak dlouhá rozprava v televizi.
Zástupkyně Alternativy pro Německo povětšinou mlčela, moderátorka se jí ostatně ani moc neptala, všichni si stačili bez ní. Když konečně přišla ke slovu, podívala se na přísedící a řekla, že na všechno měli se svými starými stranami dost času. Několik desetiletí. Za chvíli pak dodala, že si myslí, že existují jen dvě pohlaví a opravdu jich není pětasedmdesát. Mluvila málo, ale své lidi obsloužila bohatě. Mohli totiž mít pocit, že to „těm starým partajím“ nandala.
K okamžiku prozření v téže televizní debatě dospěla politička za zelené, když zareagovala na repliku křesťanské demokratky, která líčila, že Alternativa pro Německo zavedla do parlamentů sprostotu, osobní nactiutrhání, strach z kolegyň a kolegů či nevěcnou politiku bez možnosti dohody. „Dlouho jsme se v politice přeli, jestli sklenice na stole je poloprázdná nebo poloplná. Pak přišla Alternativa pro Německo a řekla, že neexistuje ani sklenice ani stůl.“
Zelená politička tak bezděky narýsovala politickou mapu, kde na jedné straně najdeme shluk „starých“ stran, na druhé straně sílící Alternativu pro Německo. Tato politická mapa se evropskými volbami propsala do mapy geografické. Napravo, v bývalém východním Německu, je modrá Alternativa. Nalevo černá barva křesťanských demokratů.
Povodně nepovodně
Německá AfD - ano je to strana populistická, je to strana demagogická, je to strana reakcionářská; nicméně když její představitelka v televizní diskusi vůči zástupcům jiných, etablovaných stran suše konstatuje, že "na všechno měli se svými starými stranami dost času" - pak jí nelze upřít nemalou část pravdy.
AfD má v její současné pozici (respektive opozici, bez nutnosti "ušpinit se" vládní odpovědností) tu výhodu že se může profilovat jako lidová strana, jako strana "malého člověka", oproti od lidu odtrženého establishmentu zavedených stran.
Je totiž reálným faktem: tato odtrženost vládních partají od života běžného člověka je skutečně přítomna. V demokracii (liberální) se sice všichni politikové a všechny politické strany zapřísahávají tím že prý vládnou výhradně v zastoupení lidu a pro lid; ale ve skutečnosti je většina tohoto lidu (a zdaleka ne pouze příznivců AfD) vnímá jako uzavřené do svých vlastních politických kšeftů, kterým obyčejný člověk nerozumí a nechce s nimi mít nic společného. Tento fenomén odcizení klasických politických partají je obzvlášť výrazný ve východním Německu, kde mnohdy stále ještě přetrvává pocit pohlcení "velkým bratrem" ze západu; nicméně nelze ho redukovat pouze na tento aspekt a pouze na toto teritorium.
Ostatně - jak bylo také zmíněno v textu - z tohoto pocitu frustrace z politiky těží i levičácká strana Bündnis Sahra Wagenknecht; což je (jak už sám název napovídá) partaj prakticky ryze vůdcovského typu, neoddělitelně spojenou s jednou jedinou osobou. Nicméně i tato partaj si získává svou narůstající popularitu zřejmě především svým dovedným předstíráním zájmu o "malého člověka", o jeho reálné starosti a problémy. O této obecné přitažlivosti BSW svědčí i ten fakt, že - ačkoli se jedná o vyhraněně levicovou respektive levičáckou partaj - přesto své nové voliče získala nikoli pouze "kanibalizováním" jiných levicových stran (nejednalo se tedy pouze o přesun hlasů na levici, jak se tvrdí v článku). Ano, k BSW přešlo téměř půl milionu voličů od Die Linke, a více nežli půl milionu od sociální demokracie - ale stejně tak i čtvrt milionu od středopravé CDU!
Co se pak těžkých ztrát německých Zelených týče, pak tady svou nemalou roli zřejmě hrálo i snížení voličského věku na 16 let. Toto populistické opatření mělo víceméně předem odhadnutelný důsledek - tento segment juvenilních voličů dával své hlasy víceméně každému, kdo dokázal zapůsobit tak nějak "protestně" proti vládě, respektive vůči politickému establishmentu vůbec. A protože Zelení (kteří sami svého času z tohoto protestního potenciálu profitovali) svou účastí ve vládě už tento charakter protestní strany do značné míry ztratili, pak se tato nová voličská mládež přiklonila do značné míry k AfD, anebo k celé řadě o sobě zcela marginálních protestních partají či volebních uskupení.
Všeho všudy je tedy možno konstatovat: proces vzájemného odcizení mezi etablovanými partajemi a mezi velkou částí populace pokračuje; a protože tyto partaje nejsou schopny toto odcizení překonat, pak mnoho lidí hledá své politické a ideové zakotvení u subjektů, které svou lidovost a nezkaženost dokáží alespoň velmi dovedně předstírat.