Jen pár týdnů před evropskými volbami německý kdovíkolikátý odvolací soud rozhodl o tom, že sledování Alternativy pro Německo ze strany tajné služby bylo oprávněné. Stranu sledovali v jedné spolkové zemi jako extrémistickou, ultrapravicovou s neonacistickými prvky. Byla o tom pak dlouhá rozprava v televizi.

Zástupkyně Alternativy pro Německo povětšinou mlčela, moderátorka se jí ostatně ani moc neptala, všichni si stačili bez ní. Když konečně přišla ke slovu, podívala se na přísedící a řekla, že na všechno měli se svými starými stranami dost času. Několik desetiletí. Za chvíli pak dodala, že si myslí, že existují jen dvě pohlaví a opravdu jich není pětasedmdesát. Mluvila málo, ale své lidi obsloužila bohatě. Mohli totiž mít pocit, že to „těm starým partajím“ nandala.

K okamžiku prozření v téže televizní debatě dospěla politička za zelené, když zareagovala na repliku křesťanské demokratky, která líčila, že Alternativa pro Německo zavedla do parlamentů sprostotu, osobní nactiutrhání, strach z kolegyň a kolegů či nevěcnou politiku bez možnosti dohody. „Dlouho jsme se v politice přeli, jestli sklenice na stole je poloprázdná nebo poloplná. Pak přišla Alternativa pro Německo a řekla, že neexistuje ani sklenice ani stůl.“

Zelená politička tak bezděky narýsovala politickou mapu, kde na jedné straně najdeme shluk „starých“ stran, na druhé straně sílící Alternativu pro Německo. Tato politická mapa se evropskými volbami propsala do mapy geografické. Napravo, v bývalém východním Německu, je modrá Alternativa. Nalevo černá barva křesťanských demokratů.

Povodně nepovodně

Německo má v Evropském parlamentu 96 míst. Kandidátky stran jsou celoněmecké, jen křesťanští demokraté (CDU) nekandidují v Bavorsku, které patří jejich sesterské straně, Křesťanským socialistům (CSU). V Německu pro Evropský parlament neexistuje pětiprocentní hranice, takže volbou prošlo i pár poslankyň a poslanců za malá uskupení. Od ochránců zvířat až po recesisty.

Propad vládních stran — sociálních demokratů, zelených a liberálů — se čekal. Nejvíce nakonec ztratili zelení. Konzervativci si mysleli, že jim voličskou přízeň přinesou útoky na vládu. Lidé ale odešli k extrémům. Konzervativci oproti minulým volbám v podstatě zůstali na svém.

Velký úspěch zaznamenala nová strana Sahry Wagenknechtové. Tato schopná politička prošla německou Levicí a momentálně provozuje antiimigrační rétoriku a další pravicová témata, jenže nalevo. Strana nese jméno své zakladatelky (Aliance Sahry Wagenknechtové — Rozum a spravedlnost).

Když se vezmou fašistické mantry a natřou se narudo, zdá se, že to funguje. Wagenknechtová získala 6,2 %, předběhla liberály, kteří jsou ve vládě, a má šest míst v Evropském parlamentu. Strana Levice si o dva mandáty pohoršila, je nyní na třech. Kdyby své hlasy hledala, jsou asi u Wagenknechtové. Přeskupování nalevo je tedy spíše bída.

Zelení ve volbách ztratili nejvíc, mají dvanáct mandátů, spadli o devět. Opírají se o velká města, kde zelený kulturní vzorec zakořenil. Sluší se zde poznamenat, že zelená politika v Německu nedávno oslavila svůj největší úspěch, protože byly definitivně odstaveny — plně funkční — jaderné elektrárny.

Zelená kultura se dočkala i dalších úspěchů. Od genderového pravopisného pravidla, kdy se u každé zmínky o někom zohledňují nejen obě někdejší pohlaví, ale hvězdičkou mezi slovy se naznačuje prostor pro nebinární a všechny možné další genderové identity. Dost mě zaujalo, že pravidlo se zpětně aplikuje třeba i na řecké bohy a bohyně.

Vegetariánství plně proniklo do veřejných stravoven, regulovat řeky povětšinou nikoho nenapadne, povodně nepovodně, klimatická změna platí za samozřejmost v rovině ideové stejně jako dotační. A tak lidé zkrátka usoudili, že jim Zelení už jen zdražují život a že už jich bylo až dost.

Zdražování života ale patří k nejpádnějším argumentům a pocitům. Velkou měrou k takovému dojmu přispěl zpackaný pokus Zelených prosadit ve vládě zákon o vytápění domů. Zelení zkrátka za sebou mají poměrně dlouhou úspěšnou éru, s četnými korekcemi někdejšího vlastního kurzu.

A tak třeba pacifisty z původního voličského jádra odrazují dodávky zbraní na Ukrajinu. Nesuďme proto z pohledu země, kde zelené výhonky skončily zaříznuté velmi mladé, myslím, že s velkou zásluhou Milana Horáčka, který přišel jako exulant právě z Německa a natropil tu nečekané škody.

AfD jako kultura a životní styl

Alternativa pro Německo zvítězila ve všech někdejších východoněmeckých zemích. Kdo jen projížděl východním Německem před volbami, mohl triumf této ultrapravicové, protisystémové strany přímo pocítit. Patřily k němu i rozměrné plakáty s nápisem: „AfD, koho jiného?“

Na menších plakátech se objevila hesla proti přistěhovalectví, za obchod realizovaný hotovými penězi, ne bankovní kartou, včetně vzkazu „Nezapomínáme“, adresovaného snad soudům, které AfD považují za extremisty, možná i pro jednotlivce, které napadá totéž. Z českého pohledu docela nacistické nakládání se strachem.

Výsledek voleb do Evropského parlamentu v Německu znamená utužení AfD jako kulturní identity východu země. Lidé vcelku vědí, že když se AfD dostane k vládě, bude hůř. Mají ale neodolatelnou chuť dát najevo, že si tady, u nás, budeme dělat, co my budeme chtít, a na nějaké manýry starších sourozenců ze západu kašlem.

Jen v Bavorsku dnes oficiálně žije půl milionu někdejších východních Němců. Jinde na úspěšném západě je to podobné. Kdyby zůstali, volili by jinak, a možná s sebou někoho strhli. Jenže právě oni, ony, diverzní, dávno z východu odešly-i, s hvězdičkami mezi y-a-i.

Alternativa pro Německo nabídla na východě životní postoj. Úspěšně narýsovala fronty pro kulturní války. A to je mnohem víc, než když jen nějaká politické strana uspěje ve volbách.

Nakonec se k něčemu přiznám. Volební reklamu a strategii Alternativy pro Německo sleduji pozorně, kdežto u jiných stran usínám. V podání současných nácků je to zkrátka kousavé, živé, dobře zacílené. Asi tak jako to kdysi mívali Zelení. Bohužel.