Německo čeká politicky výjimečný týden: ve středu si dosavadní kancléř, sociální demokrat Olaf Scholz půjde do parlamentu pro vyslovení důvěry, které se ale jeho vládě, jež měla regulérně vládnout až do příštího září, už nedostane. V den, kdy jsme zjistili, že Spojeným státům americkým bude opět vládnout Donald Trump, tedy první listopadové úterý, totiž Scholz z německé vlády vyhodil vicekancléře, ministra financí a předsedu liberální Svobodné demokratické strany (FDP) Christiana Lindnera.

Po Lindnerovi vládu na základě svého rozhodnutí opustili dva ze tří zbývajících liberálů v kabinetu, ministr spravedlnosti Marco Buschmann a ministryně školství a vědy Bettina Stark-Watzingerová, čímž také Scholz logicky ztratil podporu dotčené partaje, a tím pádem i parlamentní většinu.

Zejména pro Českou republiku, kde jsme byli jen o něco dříve svědky podobného politického manévru, není bez zajímavosti, že čtvrtý ministr za FDP odpovědný za resort dopravy, Volker Wissing, ze strany vystoupil a s odkazem na své morální přesvědčení ve vládě zůstal. Vypomohl si přitom dokonce odkazem na křesťanské hodnoty, jeho krok ale působil poměrně autenticky, ne jen jako kariéristická vypočítavost.

Rozpad na německé poměry nezvyklé vlády tří stran

Přímým spouštěčem na německé poměry neobvykle dramatického vyhrocení vleklejších problémů trojkoalice složené ze sociálních demokratů (SPD), Zelených a FDP byl spor o státní rozpočet. Kancléř Scholz od ministra Lindnera požadoval výjimku z dluhové brzdy pro rozsáhlejší podporu Ukrajině, kterou chtěl do rozpočtu dostat právě v reakci na zvolení Donalda Trumpa a v očekávání omezené pomoci z této strany.

Šéf FDP to však odmítl s tím, že po něm žádá protiústavní krok, protože omezování rozsahu zadlužování mají v Německu zakotvené v ústavě. Zároveň s ním však dosud vždy uměli kreativně pracovat tak, aby se na papíře plnilo, na různé důležité, zejména výjimečné úkoly jako zvládání pandemie, dosažení uhlíkové neutrality nebo právě i vyzbrojování se však peníze našly. Bylo tedy zřejmé, že jde spíš o zástupnou eskalaci dlouhodobějších sporů na pozadí.

Počínaje tím, že vznik vládnoucí trojkoalice po volbách v roce 2021 byla spíše z nouze ctnost, protože jedinou alternativou bylo pokračování velké koalice SPD s koalicí dvou křesťansko-demokratických politických stran — Křesťanskodemokratickou unií a Křesťansko-sociální unií Bavorska (CDU/CSU), což si ani jedna z těchto stran nepřála. Vždyť tři ze čtyř vlád Angely Merkelové po roce 2005 byly velké koalice a žádné ze stran účast na nich nepřinesla nic dobrého.

Utvořila se tedy — v poválečných dějinách na centrální úrovni vůbec poprvé, nepočítáme-li turbulentní počátek padesátých let těsně po založení Spolkové republiky Německo — vláda tří stran, která si vetkla do vínku přízvisko „pokroková“.

Navzdory počáteční euforii — v dobré paměti mají Němci ještě uvolněně naladěná selfíčka centrálních protagonistů pořízená při koaličních vyjednáváních, jejich vzájemné familiární oslovování křestními jmény či kancléřův optimismus, se kterým při vzniku vlády prohlašoval, že jde o politický projekt ne na jedno, ale určitě rovnou na vícero volebních období — však všechny dobře známé krize stíhající vládu v podstatě od jejího počátku ukázaly, že ve skutečnosti stála na vratkých základech. Že v tom opravdu důležitém, tedy zejména přístupu k ekonomické a fiskální politice, zeje mezi SPD a Zelenými na straně jedné a FDP na straně druhé velký příkop.

Onen avizovaný „pokrok“ se koneckonců od začátku oblastem s významnějšími důsledky pro státní finance spíše vyhýbal — mělo jít o záležitosti typu snížení věkové hranice pro aktivní volební právo na šestnáct let, adopce stejnopohlavními páry, uznání dvojího občanství či legalizaci marihuany.

Válka na Ukrajině a následná energetická krize pak donutily k bolestnému přehodnocování dlouholetých dogmat v zahraniční, bezpečnostní a energetické politice zejména SPD a Zelené, zatímco FDP je zpovzdálí jen zas a znova fiskálně umravňovala a rozporovala jejich plány v sociální a klimatické politice z neoliberálních a protržních pozic.

Atmosféra v koalici se tak citelně zhoršovala, přibývalo na veřejnosti propíraných interních konfliktů, stoupala její neoblíbenost u veřejnosti, až rozklad nakonec dokonaly zářijové volby ve třech východoněmeckých zemích.

Rekordní úspěchy Alternativy pro Německo (AfD) spolu s razantním nástupem Aliance Sahry Wagenknechtové v situaci — kdy FDP zůstala mimo všechny dotčené parlamenty, někdy s takovým výsledkem, že ani nebyl zvlášť uváděn, a kdy ani Zelení a SPD nedopadli nijak slavně — vedly k tomu, že se nejpozději od října ve všech koaličních stranách začalo uvažovat, zda by nebylo nejlepší neoblíbenou vládu co nejrychleji rozpustit a ještě z toho jako strana vyjít vítězně.

Nejdál v tom zašli liberálové z FDP. Před několika dny vyšlo najevo, že měli písemně vypracovaný scénář, jak neshody vyhrotit tak, že FDP bude moci vládu opustit vítězoslavně středem. To straně nyní působí velké reputační problémy — nejenže nejprve existenci dokumentu popírala, aby byla následně potupně donucena jít s barvou ven.

Ještě k tomu ho autoři perfidně nazývali „D-Day scénář“, čímž jako by přirovnávali odchod FDP z neoblíbené vlády k osvobození Evropy od nacistů, což zrovna v Německu pochopitelně vyvolalo masivní skandál. Nakonec z celé kauzy také přímo čiší zalíbení v intrikaření a destrukci, jako by šlo o nějakou strategickou deskovku a ne předčasný konec vlády, který způsobí politickou nejistotu a nestabilitu v době, kdy o ně tak jako tak není nouze.

FDP jako hlavní viník pádu vlády

Je ironií osudu, že FDP nakonec pokus realizovat tento scénář nevyšel. Mnoho provokací z něj v průběhu října sice uskutečnila, včetně toho, že Christian Lindner kupříkladu vydal dokument zcela zpochybňující dosavadní kurz vlády a navrhující věci, u kterých bylo jasné, že s nimi Zelení a SPD nikdy nemohou souhlasit. Tvářil se u toho ale, že to je jen nevinný „příspěvek do diskuze“. Že ale jinak až nelidsky neemocionálnímu kancléři Scholzovi — přezdívanému někdy „Scholzomat“ — prasknou nervy zrovna po tomto jednání a FDP z vlády vyhodí, liberálové očividně nečekali.

Veřejné mínění, a to jak ještě před odhalením existence zmíněného scénáře, tak s odstupem pokládá FDP za hlavního viníka pádu vlády. A to navzdory tomu, že i projev Scholze, pronesený jen desítky minut po samotném sdělení vyhazovu Lindnerovi, byl podezřele dobře formulovaný, což vyvolalo spekulace, že i on už ho měl delší dobu připravený v šuplíku. Kancléř v něm jako hlavní důvod svého rozhodnutí uvedl, že Lindner systematicky upřednostňoval partikulární zájmy své strany před zájmem veřejným.

Scholz měl původně představu, že s menšinovou vládou ještě dotáhne alespoň některou rozpracovanou legislativu a o důvěru si požádá až v lednu s tím, že se volby odehrají nejdřív v březnu. S tím samozřejmě ostře nesouhlasila opozice, která měla přesně opačný zájem než Scholz sázející na to, že se do března trochu pozapomene na všechny nepříjemnosti kolem pádu vlády, a chtěla naopak pád vlády pořádně vytěžit.

V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že šlo na spolkové úrovni o mimořádnou situaci — německá politická scéna se až dosud vyznačovala výjimečnou stabilitou. Předčasně skončily jen vlády sociálního demokrata Helmutha Schmidta v osmdesátých letech, kterému FDP uprostřed volebního období přeběhla za CDU/CSU a společně utvořily bez uspořádání nových voleb první vládu Helmutha Kohla; a pak také vláda dalšího sociálního demokrata Gerharda Schrödera, který si o důvěru požádal po prohraných zemských volbách v roce 2005 a nedostal ji. V předčasných volbách se k moci dostala Angela Merkelová.

Ani samotné žádání parlamentu o důvěru mimo regulérní ustavování vlády není obvyklý nástroj, už vůbec se nepoužívá jako u nás pouze symbolicky. Olaf Scholz bude nyní Bundestag o důvěru takto žádat teprve pošesté v poválečné historii Německa.

Volby budou na konci února

Rozcházející se představy Scholze a opozice ohledně následujícího politického procesu se každopádně nakonec potkaly někde uprostřed. A to i vlivem spolkové zmocněnkyně pro volby, která vydala stanovisko, že uspořádat předčasné volby v lednu, jak původně požadovala zejména CDU/CSU, je zhola nemožné už čistě logisticky. Datum je tak nyní stanoveno na neděli 23. února. CDU/CSU slíbila, že vybrané zákony a zejména státní rozpočet na příští rok do té doby pomohou dosluhující menšinové vládě SPD a Zelených v parlamentu ještě prohlasovat.

Do voleb CDU/CSU povede stranický předseda a dlouholetý vnitrostranický oponent Angely Merkelové, konzervativec tradičního střihu Friedrich Merz. Jeho strana nyní vede volební průzkumy s pohodlným odstupem se skoro pětatřicetiprocentním podílem hlasů. Merz je sice proslulý tím, že se neumí úplně kontrolovat a pravidelně plácne různá kontroverzní vyjádření, že ale bude příští kancléř, už platí v podstatě za hotovou věc.

Sociální demokraty pravděpodobně hodně poškodila nejistota ohledně toho, kdo je povede do voleb, a to v již tak nedobré kondici — aktuálně se v průzkumech pohybují pod patnácti procenty, což je víc než o deset procent méně, než s kolika se jim podařilo vyhrát minulé volby.

Zdaleka ne všem ve straně se totiž Olaf Scholz jeví jako nejlepší lídr a stranické vedení připustilo veřejnou debatu a nejistotu zhruba dva týdny po pádu vlády místo toho, aby Scholze jako rozhodného lídra nominovalo hned po vyhazovu Lindnera. Vznikl tak prostor pro část stranické základny, ale i partajních špiček a poslanců, aby místo Scholze požadovali nominaci oblíbeného ministra obrany Borise Pistoria, i když ten nakonec učinil spekulacím přítrž veřejným odmítnutím kandidatury.

Zelení půjdou do voleb s Robertem Habeckem jako lídrem, dosavadním vicekancléřem a ministrem pro hospodářství a klima, jehož lidé nově obsadili i vedení jeho strany. Ačkoli je strana aktuálně v průzkumech těsně čtvrtá až za SPD, není vyloučeno, že bude z vedení oblíbeným politikem těžit a vládní krize, na které podle veřejného mínění nese nejmenší vinu, ji příliš neohrozí.

Ačkoli většina Němců pád rozhádané vlády přivítala, je pravděpodobné, že z výjimečné politické nestability bude profitovat Alternativa pro Německo, která se v průzkumech drží na druhém místě, i když se zhruba dvacetiprocentním podílem až s velkým odstupem za křesťanskými konzervativci. Do voleb ji povede místopředsedkyně strany Alice Weidelová.

Boj o přežití čeká — a německé veřejné mínění i média se po dění posledních týdnů shodují, že nyní definitivně zaslouženě — FDP. Aktuálně by se do Bundestagu vůbec nedostala a pod totálně zkompromitovaným předsedou Christianem Lindnerem se bez toho, aby se rýsoval nějaký jasný následovník, opovážlivě kýve židle.

Nejvíce zkomplikovaly život předčasné volby Alianci Sahry Wagenknechtové, která hnutí teprve buduje, a také Die Linke, která si jen před pár týdny zvolila nové vedení (mimo jiné bývalou šéfredaktorku německé mutace magazínu Jacobin Ines Schwerdtnerovou), jež se mělo pokusit do původního termínu voleb příští podzim stranu obrodit. Oběma formacím na přípravu teď nezbývá skoro žádný čas, pro obě bude zkrácený čas citelný z hlediska shánění finančních prostředků na kampaň, na což si ostatně nyní stěžují všechna ještě menší politická uskupení.

Alianci Sahry Wagenknechtové se zároveň ale možná i trochu ulevilo — s vypětím sil našla v Durynsku a Braniborsku kompromis při tvorbě koalic na zemské úrovni, ačkoli vyjednávání v Sasku ztroskotala. U zakladatelky hnutí panují obavy, zda to bude stačit, aby se profilovala jako úplně nový typ politické síly, jak voličům slibovala. Kdyby se volby uskutečnily v původním termínu, už by ji bylo možno jejími sliby poměřovat — do února naopak nic takového ještě možné nebude.

Otázkou však zůstává, zda a jaké kandidátky se v tak krátkém čase podaří sestavit — uskupení má zatím pouze kolem tisícovky členů, protože si je Wagenknechtová pečlivě osobně prověřuje. Příliš tak nemá z čeho brát. Průzkumy jí aktuálně přisuzují o řád horší výsledky, než s jakými v září bodovala na východě země — jen mezi pěti a deseti procenty hlasů.

Země stojí na pokraji strukturální ekonomické, ale i širší společenské krize. Bude-li totiž opravdu Volkswagen propouštět, bude to pro Němce daleko víc než jen otázka výkyvu nezaměstnanosti. Podaří-li se v březnu příštího roku sestavit novou vládu, jeví se nyní jako nejpravděpodobnější ještě donedávna zdiskreditovaná velká koalice CDU/CSU a SPD. Na čem všem se bude muset shodnout a jak si s vnitrostátní i všemi globálními krizemi poradí, zůstává otevřené.