↗

Německý kancléř Olaf Scholz hovoří během rozpravy o rozpočtové krizi s koaličním partnerem ze Zelených, ministrem pro hospodářství a ochranu klimatu Robertem Habeckem. Za ním Christian Lindner, který byl ministrem financí a vedl třetího koaličního partnera FDP. Foto Tobias Schwarz, AFP

Německo čeká politicky výjimečný týden: ve středu si dosavadní kancléř, sociální demokrat Olaf Scholz půjde do parlamentu pro vyslovení důvěry, které se ale jeho vládě, jež měla regulérně vládnout až do příštího září, už nedostane. V den, kdy jsme zjistili, že Spojeným státům americkým bude opět vládnout Donald Trump, tedy první listopadové úterý, totiž Scholz z německé vlády vyhodil vicekancléře, ministra financí a předsedu liberální Svobodné demokratické strany (FDP) Christiana Lindnera.

Po Lindnerovi vládu na základě svého rozhodnutí opustili dva ze tří zbývajících liberálů v kabinetu, ministr spravedlnosti Marco Buschmann a ministryně školství a vědy Bettina Stark-Watzingerová, čímž také Scholz logicky ztratil podporu dotčené partaje, a tím pádem i parlamentní většinu.

Zejména pro Českou republiku, kde jsme byli jen o něco dříve svědky podobného politického manévru, není bez zajímavosti, že čtvrtý ministr za FDP odpovědný za resort dopravy, Volker Wissing, ze strany vystoupil a s odkazem na své morální přesvědčení ve vládě zůstal. Vypomohl si přitom dokonce odkazem na křesťanské hodnoty, jeho krok ale působil poměrně autenticky, ne jen jako kariéristická vypočítavost.

Rozpad na německé poměry nezvyklé vlády tří stran

Přímým spouštěčem na německé poměry neobvykle dramatického vyhrocení vleklejších problémů trojkoalice složené ze sociálních demokratů (SPD), Zelených a FDP byl spor o státní rozpočet. Kancléř Scholz od ministra Lindnera požadoval výjimku z dluhové brzdy pro rozsáhlejší podporu Ukrajině, kterou chtěl do rozpočtu dostat právě v reakci na zvolení Donalda Trumpa a v očekávání omezené pomoci z této strany.

Šéf FDP to však odmítl s tím, že po něm žádá protiústavní krok, protože omezování rozsahu zadlužování mají v Německu zakotvené v ústavě. Zároveň s ním však dosud vždy uměli kreativně pracovat tak, aby se na papíře plnilo, na různé důležité, zejména výjimečné úkoly jako zvládání pandemie, dosažení uhlíkové neutrality nebo právě i vyzbrojování se však peníze našly. Bylo tedy zřejmé, že jde spíš o zástupnou eskalaci dlouhodobějších sporů na pozadí.

Počínaje tím, že vznik vládnoucí trojkoalice po volbách v roce 2021 byla spíše z nouze ctnost, protože jedinou alternativou bylo pokračování velké koalice SPD s koalicí dvou křesťansko-demokratických politických stran — Křesťanskodemokratickou unií a Křesťansko-sociální unií Bavorska (CDU/CSU), což si ani jedna z těchto stran nepřála. Vždyť tři ze čtyř vlád Angely Merkelové po roce 2005 byly velké koalice a žádné ze stran účast na nich nepřinesla nic dobrého.

Utvořila se tedy — v poválečných dějinách na centrální úrovni vůbec poprvé, nepočítáme-li turbulentní počátek padesátých let těsně po založení Spolkové republiky Německo — vláda tří stran, která si vetkla do vínku přízvisko „pokroková“.

Navzdory počáteční euforii — v dobré paměti mají Němci ještě uvolněně naladěná selfíčka centrálních protagonistů pořízená při koaličních vyjednáváních, jejich vzájemné familiární oslovování křestními jmény či kancléřův optimismus, se kterým při vzniku vlády prohlašoval, že jde o politický projekt ne na jedno, ale určitě rovnou na vícero volebních období — však všechny dobře známé krize stíhající vládu v podstatě od jejího počátku ukázaly, že ve skutečnosti stála na vratkých základech. Že v tom opravdu důležitém, tedy zejména přístupu k ekonomické a fiskální politice, zeje mezi SPD a Zelenými na straně jedné a FDP na straně druhé velký příkop.

Onen avizovaný „pokrok“ se koneckonců od začátku oblastem s významnějšími důsledky pro státní finance spíše vyhýbal — mělo jít o záležitosti typu snížení věkové hranice pro aktivní volební právo na šestnáct let, adopce stejnopohlavními páry, uznání dvojího občanství či legalizaci marihuany.