Před dvěma lety časopis the Economist označil Německo za „nemocného muže Evropy“. Narážel na neschopnost modernizovat a rozhýbat stagnující hospodářství po pandemické krizi. Na vině ale není Německo, nýbrž bývalý ministr financí Christian Lindner z neoliberální Svobodné demokratické strany (FDP), který způsobil „nemoc“ Německa tím, že tvrdě prosazoval škrty a politiku štíhlého státu.

Když na konci roku 2021 zformovali němečtí sociální demokraté, neoliberálové z FDP a zelení takzvanou semaforovou koalici, sliboval její předseda Olaf Scholz ekonomický zázrak. Chtěl vyvést Německo z pandemické krize a zahájit ambiciózní obnovu hospodářství spojenou s štědrými veřejnými investicemi a modernizací ekonomiky směrem ke klimatické neutralitě. Po letech vlády velkých koalic pod vedením Angely Merkelové bylo totiž načase změnit kurz a také geopolitické krize spolu s klimatickou změnu nevěstily nic dobrého.

Vláda semaforové koalice velká očekávání nenaplnila. Transformace vázne, emise skleníkových plynů Německa sice klesají, ale zčásti kvůli krizi německého hospodářství, které již druhým rokem stagnuje. Po krachu jednání o rozpočtu, která vyústila v odvolání ministra financí Christiana Lindnera, bylo jasné, že Scholzova vláda selhala. Důvod je prostý: na zásadní modernizaci, na investice do infrastruktury, energetiky, dopravy, armády, ale i vzdělávání nebo zdravotnictví vláda neměla dostatek peněz. Proč?

Jedním ze základních problémů byla dluhová brzda. Podle ústavy Spolkové republiky Německo německá federální vláda nesmí s výjimkou časů přírodních katastrof a hospodářských krizí financovat svůj rozpočet z půjček nad stanovenou míru. Toto ustanovení pochází z éry Angely Merkelové a Scholz jakožto koaliční partner a ministr financí v Merkelové kabinetech dluhovou brzdu dodržoval.

Když se sociální demokraté a zelení v Scholzově vládě pokusili zbývající miliardy eur z fondu pro řešení pandemie využít na masivní veřejné investice do klimatických opatření, zamítl jim jejich plán německý ústavní soud. Scholzově vládě tudíž chybělo v rozpočtu dvacet pět milionů eur a sociální demokraté se zelenými chtěli výpadek nahradit půjčkami. Lindner a FDP přitom opakovaně volal po návratu k dodržování dluhové brzdy, oháněl se tím, že není zodpovědné nechávat příštím generacím dluhy, a navrhoval raději škrty v sociální oblasti. Spor nakonec vedl k tomu, že se koalice se v listopadu minulého roku rozpadla.

Christian Lindner a FDP prosazují iluzi, že dobrá budoucnost je dlážděná především úsporami a škrty. K čemu ale budou vyrovnané finance zemi, kde se nevyplácejí spravedlivé mzdy lidem v základních profesích od zdravotního personálu po učitele ve školách nebo strojvedoucí a řidiče hromadné dopravy? Šetření v době globálních krizí je sebedestruktivní.

Třídní válka bohatých proti chudým

Lindnera ale nikdy netrápilo zanedbané zdravotnictví nebo sociální stát. Má blízko k nejvyšším průmyslovým kruhům a po vstupu do vlády vznikl kolem jeho blízkých vztahů s generálním ředitelem koncernu Volkswagen a Porsche Oliverem Blumem skandál. Jak totiž prohlásil sám Blume, prostřednictvím Lindnera prý dostal využívání syntetických paliv ve spalovacích motorech do koaliční smlouvy Scholzovy vlády.

Lindnerova politika rozpočtové odpovědnosti, škrtů ve veřejných výdajích a obrany dluhové brzdy je jednoznačně motivovaná právě spojenectvím s německými korporacemi, bankami a velkým kapitálem, kterým slabý veřejný sektor a nízké daně vyhovují.

Tři roky Lindner vedl s koaličními partnery skrytou válku o každou miliardu ve spolkovém rozpočtu. Vláda v čele se sociálními demokraty proto dlouhodobě nebyla schopná pomoci pracujícím Němcům se zvládáním energetické krize a krize rostoucích životních nákladů, které silně souvisely se zahájením invaze Ruska proti Ukrajině v únoru 2022. To vše jen podporuje všeobecnou společenskou frustraci a růst preferencí fašistické AfD.

Naplnila se tak slova dvou renomovaných ekonomů Adama Tooze a nobelisty Josepha E. Stiglitze, kteří varovali, že kvůli Lindnerovi na ministerstvu financí Scholzova vláda nepřijme program „rozsáhlých veřejných investic“, a tím pádem selže v řešení akutních hospodářských, geopolitických i ekologických výzev.

„Každý, kdo dnes přichází s tím, že v ekonomice jde především o kompetence, musí být automaticky podezřelý,“ napsali Tooze a Stiglitz v roce 2021. Přesně s tímto étosem přitom vstoupila do úřadu i česká vláda Petra Fialy. Ve stejné době, kdy Christian Lindner ve Spolkovém sněmu bránil dluhovou brzdu, český ministr financí Zbyněk Stanjura argumentoval rozpočtovou odpovědností a snižováním schodku.

Česká republika přitom stejně jako Německo potřebuje vyvést z vleklé krize. Místo veřejných investic ale vláda pomáhá bankám a korporacím k tučným ziskům, nechává klesat reálné mzdy a ignoruje skutečnost, že se na trhu s bydlením odehrává brutální válka bohatých proti chudým. Fialovo „všichni trochu zchudneme“ platilo jen pro některé — rozhodně ne pro Daniela Křetínského, banky nebo beneficienty velkých bytových fondů.

Lindnerova strana se dnes potácí na hraně zvolení do Spolkového sněmu. Nejen v Německu, ale i všude jinde v Evropě neoliberální strany celá desetiletí prosazovaly zájmy bohatých pod zástěrkou rozpočtové odpovědnosti. Přímým důsledkem takové politiky je, že v Německu podle všech projekcí dosáhnou rekordních volebních výsledků fašisté, zatímco v České republice je takřka jasné, že podzimní volby vyhraje politická pobočka holdingu Agrofert, hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem.

Levicové a reformní politické proudy musí konečně nabídnout silný program obnovy společenských institucí, veřejného zdravotnictví, dostupné dopravy i potravin nebo kvalitního školství. Jedině pak bude možné čelit oligarchům u nás i v zámoří, fašizující pravici, geopolitickým rivalům v Moskvě nebo Pekingu a prohlubujícímu se klimatickému rozvratu.