Ještě jeden další postřeh k výsledkům německých voleb, respektive s sociálnímu/profesnímu složení nového německého parlamentu.

S obrovským odstupem největší profesní skupinu (více než 50 procent) v něm budou představovat držitelé vedoucích pozic v komerčním sektoru; na straně druhé v tomto obřím tělesu (630 poslanců) není ani jediný dělník.

Pokud by při pohledu na toto sociální složení německého parlamentu někdo chtěl hovořit o třídním panství buržoazie - bylo by mu skutečně možno předhazovat, že se svým názorem stojí zcela mimo realitu?...

A snad ještě postřeh o ovlivňování voleb zvenčí. Přímé pokusy, tak jak se o to snažila nová americká moc v postavách Vanceho a Muska, nic nepřinesly. Lidi nemají rádi, když jim do toho někdo přímo zasahuje.

Mnohem účinnější jsou evidentně falešé účty na sítích, které se tváří jako našinci, ale jsou to boti. Tam to ovlivnění dokáže přinést slušná procenta.

Vzpomínám si jen na dva významnější české politiků pocházeli z dělnických profesí (pokud se námezdní pasák skotu počítá jako dělník) po roce 1992 dva -- Ruml a Gross (v roce 1989 až 1992 byla situace poněkud nepřehledná, lidi jako Petr Miller těžko zařadit, o disidentech v roce 1989 aktuálně vykonávajících dělnické profese nemluvě), pak tu byl jeden romský poslanec a jedna poslankyně s kádrově dělnickým původem. Jak Ruml, tak Gross si ostatně rychle pořídili vysokou školu.

Řekl bych, že dnes tohle schéma už příliš nefunguje. Ono ani tak nejde o to, zda třídní zájem dělnictva může reprezentovat jen dělník, ale hlavně o to, že tu jaksi není zájem a třída, kteří by chtěly a mohly být reprezentováni.

Malér je i s jinými schématy -- když se podíváte na grafy, které odkazuje Jedlička -- a vůbec na grafy s volbami vyprodukované -- tak tam zase tak silné rozdíly nejsou vidět. Ono psát, že AfD volili spíš muži než ženy, když jde o 24 a 18 bodů, spíše chudší atd. -- to všechno jsou jen velmi obrysové trendy. Vdova po mém otci, se slušným vzděláním a vysoce nadprůměrným důchodem sice nevolila krajní pravici --protože to se nesluší --, ale její názor a imigranty je tvrdší než většina výroku politiků AfD.

Náš politický systém bývá označován jako demokracie zastupitelská. Termín je to stěží oprávněný, když určitý segment obyvatelstva si volí představitele z jim vzdálených vrstev. Není to přece o nic lepší, než kdyby voliči běžně vybírali kandidáty své profese, ale ne ze svého "regionu", tj. v Německu třeba nikoli z Bavorska.

Demokracie přece popírá svůj smysl, pokud nerozšiřuje sociální spektrum těch, kteří se doopravdy podílejí na moci. Případná (reakční) námitka, že (třeba) dělník (dnes) nestojí o funkce, nebo je nedokáže vykonávat, neobstojí. Nakonec je od ní - v případě potřeby - nedaleko k závěru, že nemá ani na to pasívní volební právo. Výsledky každopádně máme (zase) jako ve volebním systému kuriálním. Podívejme se na složení americké vlády a vzpomeňme si na poměrně nedávné informace tisku, že bohatství multimilionářů ze zastupitelských sborů USA v porovnání se situací v Číně už dosti zaostává.

Právě proto, že je naše demokracie definovaná jako zastupitelská, je na voliči, aby se rozhodl, kým se chce nechat zastupovat své zájmy. A jaké.

Jsou skupiny, jejichž zájmy nejsou v politice efektivně zastupovány, ačkoliv se z nich rekrutuje nadreprezentativní podíl politiků a političek -- v České republice se málokdy tak kašlalo na zájem příslušníků akademické obce jako dnes, kdy jsou premiér a ministr školství vysokoškolští přednášející se zkušeností vrcholných akademických funkcionářů. Počet zastupitelů velkých měst a poslanců, kteří mají aktuální zkušenost s problémy přístupu dětí z rodiny k středoškolskému studiu je nepřímo úměrný jejich míře politického zájmu o řešení této patálie.

Prostě jsou ti lidé a jejich voliči přesvědčeni, že obecný zájem kvalitního vysokého školství a nabídky středoškolského studia není zájem, který by je sjednocoval v jejich politických preferencích, ačkoliv je to zároveň zájem, který mnozí z nich prožívají soukromě mnohem intenzivněji než zájem na tom či onom řešení azylové politiky.

A u dělnic a dělníků je to složitější o fakt, že se blbě definuje zájem, který by neměly stejně intenzivně i jiné skupiny zaměstnanců.

Existuje tu sice skupina prekarizovaných -- brigádníků, gastarbajtrů, klientů švarcsystému atd. -- ale ta je jednak průřezová (patří do ní agenturou najatý kopáč stejně jako badatelka v Akademii věd, která si nemůže vzít přes mezinárodní prestiž v oboru půjčku, protože po dvacetileté odborné kariéře na stejném pracovišti nemá smlouvu na dobu určitou) a pak velká část této skupiny věří na dočasnost svého abnormálního postavení.

To, o čem mluvíte Vy, by byla spíše než reprezentativní demokracie demokracie korporátní či stavovská -- navrhoval ji svého času italský fašismus: parlament jako místo potýkání a domlouvání zástupců různých stavů (dělnického, rolnického, podnikatelského, vzdělanců atd.), s tím, že pokud se tyto stavovské reprezentace neshodnou, moderuje a v případě nezbytí i určuje rozhodnutí fašistická strana.

Nepatřím mezi lidi, kteří jsou pro kvóty, stanovující procentuální podíl žen v parlamentu, či na kandidátkách. Stejný názor mám i v případě zastoupení dělnictva a jiných skupin a kategorií voličů (třeba věkových). Nesouhlasím však s rezignací na aspoň trochu přiměřenou míru, ba samu existenci zastoupení podstatných a relevantních kolektivních entit ve volených sborech a v politickém či společenském životě vůbec. Zjevně aktuálně sledujeme úplné odcizení některých vrstev obyvatelstva systému (i vice versa). Taková demokracie, žel, vskutku zasluhuje dobře nám známý přívlastek - buržoazní. Není pak ovšem divu, že se nachází v krizi.

Před více než 100 lety dospěla tehdejší mladá (na základě všeobecných voleb definovaná) demokracie k uznání faktu, že ženy sice žijí většinou v rámci rodin s muži, ale mají přesto právo formulovat své vlastní politické představy a priority a jednat jako rovné s rovnými s mužskými zákonodárci. Dělníci sdílejí řekněme s právníky, či lékaři (o podnikatelích ani nemluvě) politické zájmy či koncepce v míře jistě menší než ženy se svými muži, otci či syny. Solidní, byť pro leckoho stále ještě nedostatečné zastoupení žen nezměnilo svět kdovíjak (k lepšímu), nicméně stalo se důležitou příležitostí a školou pro dříve v systému nezapojenou polovinu občanstva. Ženy se dále emancipovaly a zároveň nabývaly nové funkční důvěryhodnosti, projevovaly sebevědomí, založené na vzdělání, staly se příklady pro další, jak dosáhnout aktivity a participace, jak dojít rovnosti.

Vtáhnout znovu dělníky a obyčejné zaměstnance do legislativního procesu mám za úkol potřebný a za snahu prozíravou.

a) Dělníci jakožto dělnicí nikdy do legislativního procesu vtaženi nebyli. Vždy se jednalo o nějak zastoupení (odborové -- jenže tam dnes splývají dělníci se zaměstnanci) nebo stranické (kdy dělníky zastupovali lidé, kteří vesměs byli z jiné sociální vrstvy -- žurnalisté, právníci, lidé pera a kariéroví politici).

Vždy s nejistotou, kolik dělníků se cítilo danou formou reprezentováno, event. v konkurenci o reprezentaci.

b) Nejsme ani v Čechách, ani v Německu stavovská nebo klasicky třídní společnost. Status se nedědí -- s výjimkou vyloučených skupin s dědičnou bídou - a člověk, kterého to táhne (nebo který je vtažen) do aktivní politiky se buďto stává profesionálem nebo si nachází obživu, která je slučitelná s jeho politickou aktivitou.

Je dejme tomu odborář -- dnes senátor, kdysi, před třiceti či čtyřiceti lety začínal jako dělník -- ještě dělníkem? V obleku za bratru sta dvacet nebo dvě stě tisíc, s kosmeticky pěstěným zevnějškovým (měsíčně tak za půl průměrného platu),*** s mediálnímu tréninky zažranými pod kůži a viditelnými na každém gestu a uměřeném úsměvem, s kvalitním golfovým údere a slušnou úrovní rekreačního tenisu (to, aby se mohl neformálně bavit s těmi, s nimiž potřebuje mluvit)

Jde o to, vtáhnout do tvorby společné demokratické vůle co největší množství občanů a starat se o to, aby veřejné rozpravy o veřejném blahu probíhaly způsobem, který tuto účast umožní (a odmítat simulace typu Máte slovo).

*** Neumím odhadnout, kolik stojí drahý oblek a kolik ta kosmetická atd. údržba. Jen mám několik kamarádek, které mají opravdu bohaté muže (to se stává, když člověk studoval na filosofické fakultě, že má takové kamarádky) a ony to drahé mužské postrojení sledují se znaleckým posměchem.

Tak tedy poté co jsem byl opět jednou více nežli týden odstřižen od možnosti zúčastnit se zdejších diskusí (s odůvodněním údajného nezaplacení předplatného) mohu opět do těchto diskusí vstoupit.

Mezitím ovšem za mě do značné míry odpověděl pan Horák, s jehož názory se mohu v rozhodující míře ztotožnit. Ano, opravdu se nejedná o to zda v parlamentu je takový a takový počet příslušníků "dělnické třídy", respektive pokud je tam přítomen byť i jenom jeden jediný. Legislativní proces - to se nedá nic dělat - je vysoce náročná činnost, a nemělo by dost dobře smysl do jeho spletitých složitostí upoutávat dělníka od ponku. Jedná se o zcela jinou záležitost.

Já ale napřed ještě něco připojím k oněm údajům o sociálním složení nového německého parlamentu. Já jsem jmenoval jenom jeden (rozhodující) údaj, totiž že nadpoloviční většinu v něm mají - všeobecně řečeno - kapitáni průmyslu, příslušníci vrchního managementu firem a koncernů. Jinak řečeno: zástupci komerčního sektoru.

O jak dramatický nepoměr se jedná se ukáže až na tom, když si uvedeme také údaj s druhou nejpočetněji zastoupenou profesní skupinou. Nevzpomenu si už přesně na ta další čísla, ale bylo to tuším těsně nad dvacet procent; to znamená že komerční sektor má převahu nad jakoukoli další společenskou vrstvou více nežli dvojnásobnou. (Přesněji řečeno: dva a půl násobnou.)

Ale ani to ještě není všechno. Tou druhou nejpočetnější profesní skupinou jsou totiž - vedoucí pracovníci různých (ať státních či polostátních) institucí. A pak další skupinu tvoří (vzpomínám-li si ještě dobře) úřednictvo.

Sečteno a podtrženo: z hlediska obyčejného "muže z ulice" je nový německý parlament pevně v držení společenských elit všeho druhu; zatímco nejen dělnická třída, ale vůbec celá vrstva tak či onak manuálně pracujících zde nemá prakticky naprosto žádné personální zastoupení. Jak je pak možno se divit tomu, že - jak už konstatoval pan Horák - nakonec dojde nejen k pocitu, ale i k reálnému vztahu vzájemného odcizení mezi lidem a jeho - údajnými - reprezentanty? A jak je pak možno se divit tomu, že tento pocit být ovládán jakýmisi lidu vzdálenými elitami čas od času vybuchne k živelné vzpouře proti této nadvládě elit? Obzvláště když se této lidové frustrace chopí schopný demagog?... Ať už tento demagog nese jméno Trump, Zeman nebo Babiš.

Vraťme se zpět k samotnému principu zastupitelské demokracie. Ano, už jsme si zmínili že z čistě pragmatického hlediska není dost dobře možné aby všechny lidové vrstvy byly v parlamentu, s jeho složitými legislativními i jinými procesy, zastoupeny přímo. Nějaký způsob zastoupení je tedy objektivně nutný.

Jenže - na straně druhé, kdykoli zaslechnu ono zdánlivě tak samozřejmé slovní spojení "zastupitelská demokracie", nemohu nepomyslet na to, že delegovat svou suverénní politickou/zákonodárnou moc na někoho jiného, to je asi tak něco takového jako nechat se zastupovat v sexu. Ne že by se to takto vůbec nikdy a nikde nepraktikovalo; nicméně se zdá, že to takto přece jenom jaksi není to úplně pravé. Zkrátka, ten autentický pocit vlastní osobní přítomnosti zde přece jenom jaksi absentuje.

Vzniká nám tu tedy zcela zásadní konflikt: zastupitelský výkon politické vůle je z pragmatických důvodů nezbytný; ale zároveň se jím dramaticky přerušuje linie autentické účasti lidových vrstev na tvorbě státní vůle.

Co tedy dělat? Existuje nějaké řešení této antinomie? Pan Profant píše: "Jde o to, vtáhnout do tvorby společné demokratické vůle co největší množství občanů a starat se o to, aby veřejné rozpravy o veřejném blahu probíhaly způsobem, který tuto účast umožní."

Ano, v zásadě se skutečně jedná právě o to, aby v dané společnosti probíhal reálný veřejný dialog - rozmyslný, odpovědný, s respektem a vstřícností vůči názorům a náhledům i jiných ideových a zájmových skupin nežli je ta má vlastní. - Takovýto model ostatně odpovídá původním představám o blahodárnosti (liberální) demokracie.

Jenže - dnes daný problém musíme znovu řešit právě proto že se ukázalo, že v reálné praxi to takto nefunguje. Že onen původně zamýšlený celospolečenský diskurz degeneroval na straně jedné v neustálé srážení se těch samých ustrnulých ideologických schémat, jakož i navzájem neslučitelných materiálních zájmů, tak na straně druhé v onen stav reálného odcizení mezi "elitami" a obecným lidem. Tyto reálné deformace onoho ideálního (respektive idealizovaného) modelu demokratického politického uspořádání dozajista nezhojíme tím, když budeme volat po restaurování pravého společenského dialogu. Není nakonec nijakou náhodou, že ten nakonec musí být suplován exhibicemi soudružky Jílkové.

Klíčový problém návrhu pana Profanta spočívá v tom, že je formulovaný zcela obecně. A zcela obecně znamená: abstraktně. Tedy - bez přihlédnutí k reálným podmínkám života, způsobu existence dané společnosti.

Právě to je ten zásadní faktor, který se znovu a znovu přehlíží: totiž že my zde nemáme jenom jakousi "demokracii vůbec", tedy pouze sféru politiky, zcela odtrženou od reálného života dané společnosti. Ve skutečnosti se stále ještě jedná o "starý dobrý" kapitalismus; tedy o takový společenský typus, kde veškerý život společnosti je naprosto zkomercializován. Kde naprosto převažujícím zájmem je neustálá maximalizace bohatství, ryze materiálních statků. Zatímco všechny ostatní, to jest "ideové", respektive autenticky humánní hodnoty byly a jsou tímto dominantním materialisticko-komerčním nastavením vytěsňovány na samotný okraj společenského (a tedy i politického) zájmu.

Z tohoto pohledu se nám pak ukáže, že ona dominantní převaha komerčního sektoru v novém německém Bundestagu není věcí nějaké náhody, nýbrž že zcela přesně odráží faktický modus existence současné německé společnosti. A na tomto stavu (tj. na této naprosté dominanci komerční sféry) naprosto nic nezmění, i kdyby se nám nakrásně podařilo vytvořit nějaké struktury vyšší občanské účasti na tvorbě státní vůle. (Jako jsou například ony v poslední době módní "občanské parlamenty".) Lidé/občané totiž časem zjistí, že veškeré jejich snahy o osobní angažovanost znovu a znovu narážejí na tuto hradbu přízemně-komerčního způsobu existence dané společnosti. To jest: zjistí že svou angažovaností nakonec (s výjimkou určitých marginálií) nemohou změnit naprosto nic. A tak se opět rezignovaně stáhnou do svého vlastního soukromí; a svůj pocit politické deprivace i nadále budou ventilovat svým odporem vůči vládnoucím "elitám".

Ještě jednou tedy: princip zastupitelské demokracie jenom tehdy může být životným, pokud sama společnost dokáže přestoupit na zcela zásadně jiný, nekomerční způsob své existence. Zatímco za podmínek reálného kapitalismu tato "demokracie" nakonec nikdy nebude reprezentovat nic jiného nežli zájmy ryze komerční.

Řekl bych, že je to opačně. Uvažuji naopak o zcela konkrétní situaci zastupitelské demokracie v pozdním (tak dlouho pozdním, že přímo senilním) kapitalismu.

Tedy v situaci, kdy nemáme k dispozici uvěřitelný revoluční subjekt, a tedy šanci na změnu společenského uspořádání, ale kdy zároveň dochází k okupaci prostoru veřejné diskuse nikoliv již totalitní ideologií, ale provozem nastolování témat (syceným buď starosvětsky mocenskými prostředky nebo brutální ekonomickou převahou).

S tím souvisí, že nejsme schopni vytvářet efektivní reprezentaci zájmů -- ani třídních a stavovských, ani zájmů koneckonců široce sdílených: nepotkáte dnes ze sta lidí dva, kteří by si nebyli vědomi naléhavosti ekologických témat; a zastoupení tohoto zájmu v parlamentech? Limitně blízké nule.

Prostě si jen abstraktně nehraji na to, že by nám k něčemu byli odpovědi z doby, kdy společenská struktura a historická situace byla zcela odlišná.

"nejsme schopni vytvářet efektivní reprezentaci zájmů" - pane Profante, já se naopak obávám že (většinové) zájmy běžné populace jsou v současných (liberálně-demokratických) parlamentech reprezentovány až příliš dobře, až příliš přímočaře.

Naprosto klíčovou otázkou zde ovšem je, co vlastně chceme jako "zájmy" definovat. Zda tím máme na mysli to co lidé aktuálně chtějí; anebo to co by se jevilo být objektivním zájmem univerzální, kulturně vyspělé lidské bytosti.

Píšete, že lidé si uvědomují naléhavost ekologických témat, ale že jejich reprezentace v parlamentu je skoro nulová.

Tady je nutno si uvědomit jednu klíčovou okolnost: u většinové populace zde dochází ke zcela zásadnímu, a zcela fatálnímu konfliktu zájmů. Ano, na jedné straně je samozřejmě zájmem (většiny) lidí zachování udržitelného životního prostředí; ale na straně druhé je reálným (a je lhostejno zda přiznaným či nepřiznaným) zájmem naprosté většiny lidí primární zájem na zlepšování jejich materiální situace. Nevymlouvejme se (pouze) na kapitalismus; slepá fixace kapitalismu na neustálou maximalizaci zisku není konec konců ničím jiným nežli paralelou ke stejně tak hluboce usazené fixaci reálného člověka na maximalizaci jeho materiálních životních zdrojů. (Shodou okolností na podobné téma diskutuji v paralelním vlákně s panem Morbicerem, ohledně Šmajsových teorií o "predátorství" lidské kultury.)

Krátce řečeno: ano, lidé by si přáli zdravé životní prostředí; ale v případě konfliktu se (téměř) vždy rozhodnou ve prospěch nárůstu jejich materiálního bohatství.

Nebo ještě jinak řečeno: ano, lidé by rádi ozdravili životní prostředí. Ale jenom tehdy, když je osobně to nebude nic stát.

Ještě jednou tedy, o co se jedná: problémem není pouze otázka - politické - reprezentace; primárním problémem jsou samotné zájmy. Klíčová otázka zde zní: máme se - víceméně pasivně - spolehnout na to, že lidé přece jenom časem prohlédnou, a pochopí své pravé zájmy? Anebo má společnost, jako samostatná entita reprezentující univerzální zájem lidský, má tato společnost mít právo sama určovat hierarchii legitimních lidských a společenských zájmů?...

Pokud by odpověď měla znít, že společnost toto právo nemá, a že je tedy nutno čekat na to až prohlédne každý jednotlivec - pak je nutno mít o další osudy tohoto lidstva nemalé obavy, a to zdaleka ne pouze ve sféře holého fyzického přežití.

Inu, ano. Abstraktní schémata, do kterých se vejde všechno, včetně absurdní abstrakce místo člověka. Abstrakce zištného a zcela pitomého jednotlivce, který volí:

"Lidé by ..." -- Desetitisíce lidí dobrovolně pomáhají v ekologických aktivitách, mění vlastní jídelníček, prohlížejí etikety zboží, kupují to dražší, protože důvěřují tvrzení, že bylo vyrobeno s ohledem na životní prostředí, prostě věnují tomu čas a peníze.

A ve světě podle Poláčka ti samí lidé nechtějí ve své parlamentní volbě podpořit ty strany, které berou ohled k životnímu prostředí vážně, protože by je to mohlo stát nějaké zvýšení daní a volí raději strany, které investují veřejné stamiliardy do solárních baronů, kompenzací zisků uhelných elektráren.

Jsou tedy ti Polačkovi lidé sice úplně pitomí, protože si neumí spočítat jedna a jedna, jinak by viděli, že je ty kompenzace, pokuty a odstraňování následných škod stojí z veřejných peněz víc než příčetná ekologická politika, ale prosazují tak svůj racionální zištný zájem.

Inu, hlavně nemyslet abstraktně.

Dobře tedy, pane Profante, uvažujme zcela konkrétně. V Německu se reprezentanti oné ekologicky uvědomělé části populace dostali do parlamentu, a postupem času se jim skutečně podařilo získat určité pozice. Jenže jejich snahy o zásadní ekologickou transformaci znovu a znovu narážejí - na masivní odpor rozhodující většiny občanské společnosti. Které jsou její materiální zájmy mnohem přednější nežli záchrana planety. Kromě jiného poslední ekologická opatření Zelených vedly k masivnímu propadu jejich volebních preferencí.

A nejen to: podle sociologických výzkumů v celé německé populaci zavládla jakási "únava z ekologie". Jestliže po dost dlouhou dobu byl boj za životní prostředí do nemalé míry jakýmsi životním výrazem především mladé generace, pak ta současná mladá generace si chce v prvé řadě zase především užívat. To jest: konzumovat. A v tomto svém konzumu se nechce nechat rušit jakýmisi ekologickými škarohlídy.

Ostatně, pane Profante, jsou to naopak apologeti modelu liberální demokracie, kteří stále ještě pracují nikoli s reálným člověkem, nýbrž s ideologickou abstrakcí - abstrakcí občana.

Oni neberou v potaz reálného člověka, tak jak ho stvořila evoluce - tedy člověka vždy primárně hledícího na své vlastní osobní, tedy přinejmenším latentně egoistické zájmy. Které tento jedinec vždy upřednostní před zájmy celku.

Naopak, apologeti liberální demokracie stále ještě žonglují s abstraktní představou jakéhosi "občana vůbec", zcela s odhlédnutím od jeho osobních předpojatostí, jeho privátních zájmů, mnohdy i vyslovených osobních zhůvěřilostí. Místo toho celý svůj projekt liberální demokracie staví na fikci státního občana, který vždy myslí a jedná rozumně, odpovědně, který zájem státu a společnosti vždy postaví nad svůj vlastní zájem partikulární.

Znovu a znovu jako bumerang se tu vrací onen fatální krok liberální demokracie, která se chtěla (jakožto údajně "ideologické") vyhnout klíčové otázce, zkoumání toho co za bytost vlastně vůbec je člověk, jaké jsou - jak materiální tak ideové - kořeny této bytosti, její podmíněnosti i její touhy.

Liberální demokracie se tedy takto vyhnula všemu tomu co dělá člověka člověkem; ale protože přece jenom musela nějakým způsobem pracovat s vlastní populací, pak si vytvořila zmíněnou fikci, abstraktní figuru "občana".

Jak málo má reálný člověk této doby společného s touto fikcí státního občana se ukazuje znovu a znovu, stačí se podívat na to koho si tito "občané" volí za své představitele, co vyznávají za (pa)hodnoty, jak snadno se nechají zlákat a strhnout tím či oním demagogem.

Ono uvažovat konkrétně neznamená přijímat sociologickými šetřeními vyprodukovaná data, ale porozumět jim.

V tomto případě: Proč němečtí občané většinou chtějí lepší životní prostředí, jsou pro to ochotni ledacos dělat v soukromém životě, ale přesto ve volbách volí podle nastolených témat manipulativního produkovaní veřejnosti?

A když už jsem u té konkrétnosti --buď jsem proti reprezentativní demokracii, pak nemohu argumentovat složením parlamentu (resp. mohu jen říct, že to složení svědčí proti této demokracii), nebo považuji složení parlamentu za skandál -- protože koliduje s tím, co od režimu voleb očekávám. Tercium non datur.

Pane Profante, ohledně "porozumění" sociologickým datům jsem už myslím celkem jasně odpověděl: Němci (stejně jako naprostá většina populace v naší části světa) si dozajista přejí zdravé životní prostředí; ale jsou pro to stejně tak v naprosté většině dělat jenom tolik, aby je to příliš nebolelo. Aby mohli utišit své svědomí; ale ve skutečnosti aby se mohli nadále nerušeně oddávat svému blahobytnému konzumu. Je to ve skutečnosti jenom ekologismus "jakoby"; stejně tak jako toto "jakoby" je fakticky profilujícím rysem celého životního způsobu současné západní civilizace. A to i včetně její takzvané "demokracie".

Co se týče sociálního respektive profesního složení (německého) parlamentu, pak musím přiznat že dost dobře nechápu smysl respektive logiku Vaší argumentace. Poukázal jsem na to že toto složení je - vzhledem k reálnému rozvrstvení německé společnosti - nereprezentativní, a že tato disproporce zákonitě vede ke stavu vzájemného odcizení, a v konečném důsledku k hledání alternativ u populistických hnutí, která daleko spíše těmto politicky vyloučeným segmentům společnosti zprostředkují pocit identity, pocit že někam patří a že na nich někomu záleží.

Jinak řečeno, poukázal jsem pouze na imanentní systémové rozpory modelu reprezentativní demokracie. Přinejmenším v té formě, v jaké je praktikována v současné době.

Nezavrhl jsem principiálně samotný princip reprezentace; výslovně jsem napsal že by nemělo smysl dělníka od ponku uvrhnout do složitého světa tvorby legislativních procesů, kterým by nerozuměl a ve kterých by se cítil ztracen. Nicméně - tato dramatická a téměř totální absence nejen dělníků v užším slova smyslu, nýbrž (manuálně) pracujících vůbec v současných "demokratických" parlamentech jasně naznačuje, že je "něco shnilého ve státě dánském".

Princip reprezentace může být jenom a pouze tehdy funkční, když reprezentovaný může mít plnou důvěru ve svého reprezentanta. Když se může plně spolehnout na to, že tento poctivě a odpovědně zastupuje zájmy a potřeby jeho samého (tj. toho reprezentovaného).

Jenže - podle všech odpovídajících výzkumů je stav věcí přesně opačný, na žebříčku důvěry se parlament (jmenovitě ten český) trvale pohybuje na nejnižších příčkách.

Řekl bych, že to, jak jste odpověděl na sociologická Data právě demonstruje míru šablonovitosti,tedy abstraktnosti Vašeho myšlení.

Protože ta data -- respektive interpretace jejich producentů -- tvrdí, že Němci (Češi atd.) přikládají značný význam otázce životního prostředí.

Táž data ovšem už nic neříkají - a z podstaty šetření ani nemohou říkat -- o reálné míře ochoty pro řešení této problematiky něco dělat. To už musíme brát z interpretace každodenního života a empirických výpovědí o něm (statistika odpadového hospodaření, výměn spotřebičů, růst podílu ekologicky příznivých forem lokální individuální dopravy, boom kuchyňských kompostérů, ekonomicky pochybné, ale ekologicky očekávaně prospěšné investice do domácích alternativních zdrojů energie) s nutnou nejistotou, kterou to s sebou nese. A přes tuto nejistotu obraz, který se nabízí nesvědčí o lakomství, nezájmu a upřednostňování sobeckých zájmů.

Řekl bych, ale vlastně se omlouvám, neřeknu. Není proč a mohlo byt jen škodit. Není ode mne hezké, sypat písek znepokojujících detailů do Vašeho perfektně běžícího stroje na potvrzování dogmatických tezí.

Ale jistě, pane Profante - právě o tom naprosto konkrétním chování naprosto konkrétních lidí také mluvím. Opakuji znovu: samozřejmě že lidé (většina) si přeje zdravé životní prostředí; a samozřejmě že do určité míry jsou pro to také ochotni něco dělat. Zásadní otázka je, kde leží hranice této ochoty.

Vrátím se zpět k Německu. Ano, tady také existoval po určitý čas svým způsobem vyložený "boom" ochrany životního prostředí. Zkrátka, bylo to "in" moci se mezi svými známými pochlubit tím, jak odpovědně se dotyčný chová k životnímu prostředí; jak například třídí odpad, nakupuje v bioobchodech, odebírá "zelenou" elektřinu. To všechno se nějakým způsobem dělo a děje. Jenže - je jasně patrné, že to všechno v žádném případě nemá potenciál přivodit skutečně zásadní zvrat v přetěžování životních zdrojů této planety.

Ostatně, svého času se vyjádřil jeden německý odborník na danou problematiku, že on o tomto třídění odpadu apod. nemá žádné vysoké mínění, neboť to vše má jen marginální váhu. Podle jeho vyjádření jsou především tři okruhy, kde běžný člověk/spotřebitel skutečně může významně přispět k ochraně planetárního klimatu:

- nejíst hovězí

- nelétat letadlem

- nejezdit automobilem.

A teď mi například řekněte, pane Profante, kolik lidí (z těch kteří si to mohou dovolit) například přestalo na svou letní dovolenou létat do svých oblíbených destinací v Egyptě či na Kanárských ostrovech?... Kolik našich současníků přestalo (a to i pro zcela zbytečné jízdy) užívat svůj osobní automobil?!... (Mimochodem, jen tak pro ilustraci: svého času německá televize vysílala záběr s jednou slečnou, která s neotřesitelným přesvědčením prohlásila, že ona si přece m u s í každý rok alespoň jednou udělat dovolenou v Austrálii! Kolik se při tomto "nutném" letu za exotikou zbytečně propálí hektolitrů kerosinu, s tím si tato mladá sebevědomá dáma zjevně ani v nejmenším nelámala hlavu.)

To je právě ten zásadní rozdíl, pane Profante. Ono není těžké provádět pár běžných ekologických opatření pro uklidnění vlastního svědomí; ale k opravdovému lámání chleba dochází tam, kde by se běžný konzument skutečně musel vzdát svého "nepostradatelného" luxusu.

Vrátím se zpět do Německa: jak už jsem zmínil onen "zelený boom" už zase pomalu začíná odplývat; zjistilo se například že opět razantně vzrostl počet používaných jednorázových pohárků na kávu prodávanou v pouličních prodejnách. Zkrátka: je to mnohem pohodlnější (pro obě strany, jak pro prodávajícího tak pro kupujícího) kávu naplnit do šálku z umělé hmoty a ten poté vyhodit do odpadního koše, nežli se namáhat s vracením a mytím porcelánového nádobí.

Opakuji proto ještě jednou: ano, člověk současnosti je do určité míry ochoten provádět určitá opatření šetřící životní prostředí; ale jenom tehdy a jenom potud, pokud ho to nestojí příliš mnoho. Jak z jeho vlastní kapsy, tak jeho vlastní pohodlnosti.

Ovšem, pane Profante, je nutno konstatovat že se Vám podařilo původní principiální otázku po smyslu či nesmyslu modelu zastupitelské demokracie zredukovat jenom na jedno jediné specifické téma. Proto se v mém příštím vstupu vrátím právě k oné původní otázce.