Nová německá vláda, koalice křesťanských demokratů z CDU/CSU a sociálních demokratů z SPD, má za sebou první necelé tři měsíce od svého nástupu. Ten byl 6. května poznamenán historickým debaklem — nadcházející kancléř Friedrich Merz poprvé v německých dějinách nezískal většinu potřebnou ke zvolení do funkce hned v prvním kole.

Kterých osmnáct poslanců a poslankyň vznikající vládě své hlasy odepřelo, zůstane tajemstvím, protože volba byla tajná — faktem nicméně zůstává, že důvodů k nespokojenosti bylo v obou partajích dost.

Jednak nešlo o zcela dobrovolně zvolenou spolupráci — při vynechání krajně pravicové Alternativy pro Německo žádná jiná vláda zkrátka nebyla početně možná. Zejména sociální demokraté si s rolí menšího koaličního partnera ve velké koalici nespojují nic pozitivního — byli jím ve třech ze čtyř vlád Angely Merkelové a nic dobrého jim to nepřineslo. I konzervativci by bývali radši vládli s liberály z FDP — kteří se nakonec do Bundestagu nedostali vůbec —, případně se Zelenými nebo s  oběma těmito stranami.

V SPD také dlouhodobě panovaly výhrady vůči Friedrichu Merzovi. Částečně jdou na vrub prosté ideologické neshodě, Merz je konzervativec tradičního ražení, a tím pro socialisty přirozeným světonázorovým oponentem. Nedůvěra se však dále prohloubila letos v lednu, když Merz vědomě prohlasoval usnesení k migraci hlasy Alternativy pro Německo, a k dobré spolupráci nepřispělo ani to, že Merz v předvečer voleb své protivníky počastoval označením „levicoví blázni“, ačkoli už musel tušit, že se bez nich pravděpodobně neobejde.

Merz nicméně neměl kolem voleb zcela neochvějnou pozici ani ve vlastní straně — řada spolustraníků nesouhlasila s programovým a procesním veletočem, když jen krátce po volbách protlačil narychlo Bundestagem ještě v jeho starém složení výjimku z dluhové brzdy pro zbrojní výdaje a obří balíček investic do infrastruktury, ačkoli CDU/CSU v kampani slibovala na dluhovou brzdu nesahat. O tom, že Merz možná nedisponuje potřebnou kancléřskou kompetenční výbavou nadto svědčí, že ani zde se mu málem potřebnou většinu vyjednat nepodařilo.

Personální stranické problémy

Nicméně i v řadách Sociálnědemokratické strany Německa měli mnozí důvod obrátit se v kancléřské volbě proti svému vedení. Předseda strany Lars Klingbeil totiž jednoznačně nesl spoluodpovědnost za historicky nejhorší volební výsledek SPD, ani na okamžik se však neměl k tomu z toho vyvodit nějaké důsledky.

Naopak si velmi hbitě a nekompromisně pojistil funkce jak pro sebe — v nové vládě je vicekancléřem a ministrem financí —, tak pro své nejbližší stranické spojence. Vyšachoval tím nejen řadu zasloužilých straníků a nezohlednil některé jinak obvyklé kvóty, navíc ještě ministerská jména a obsazení dalších důležitých funkcí ohlásil až velmi krátce před hlasováním o důvěře vládě, aby zamezil jakékoli kritické debatě o nich.

Po krátkém procesním chaosu se nicméně Merzovi podařilo být první květnový týden kancléřem zvolen a plánovanou vládu ustavit. Nestabilita, určitý chaos i vnitřní neshody se s ní nicméně táhly v jejích prvních týdnech dál. Za vypíchnutí stojí v tomto ohledu dvě klíčové, ale zároveň značně vachrlaté personálie.

Jde jednak o již zmiňovaného šéfa sociálních demokratů Larse Klingbeila, který se nad rámec vládních funkcí měl v plánu nechat potvrdit červnovým stranickým sjezdem znovu i v čele vlastní partaje. To se mu sice podařilo, nicméně s pouhými 65 procenty podpory se jednalo o historicky nejhorší výsledek ve volbě bez protikandidáta u socialistů — zatímco nová hvězda strany, novopečená ministryně práce a sociálních věcí Bärbel Basová uspěla ve volbě do spolupředsednického dua s celými 95 procenty. Klingbeilova autorita jako ústředního hráče, který má hájit ve vládě menšinové levicové pozice, je tak významně nalomená.

Personální problém ale mají i konzervativci. V jejich případě jde o Jense Spahna, kterého si poněkud překvapivě Friedrich Merz zvolil za předsedu poslaneckého klubu CDU/CSU — tedy figuru, která by měla být mimořádně loajální, protože jejím úkolem je shánět vládě ve frakci většiny bez ohledu na vlastní názor a agendu.