Nová německá vláda, koalice křesťanských demokratů z CDU/CSU a sociálních demokratů z SPD, má za sebou první necelé tři měsíce od svého nástupu. Ten byl 6. května poznamenán historickým debaklem — nadcházející kancléř Friedrich Merz poprvé v německých dějinách nezískal většinu potřebnou ke zvolení do funkce hned v prvním kole.

Kterých osmnáct poslanců a poslankyň vznikající vládě své hlasy odepřelo, zůstane tajemstvím, protože volba byla tajná — faktem nicméně zůstává, že důvodů k nespokojenosti bylo v obou partajích dost.

Jednak nešlo o zcela dobrovolně zvolenou spolupráci — při vynechání krajně pravicové Alternativy pro Německo žádná jiná vláda zkrátka nebyla početně možná. Zejména sociální demokraté si s rolí menšího koaličního partnera ve velké koalici nespojují nic pozitivního — byli jím ve třech ze čtyř vlád Angely Merkelové a nic dobrého jim to nepřineslo. I konzervativci by bývali radši vládli s liberály z FDP — kteří se nakonec do Bundestagu nedostali vůbec —, případně se Zelenými nebo s  oběma těmito stranami.

V SPD také dlouhodobě panovaly výhrady vůči Friedrichu Merzovi. Částečně jdou na vrub prosté ideologické neshodě, Merz je konzervativec tradičního ražení, a tím pro socialisty přirozeným světonázorovým oponentem. Nedůvěra se však dále prohloubila letos v lednu, když Merz vědomě prohlasoval usnesení k migraci hlasy Alternativy pro Německo, a k dobré spolupráci nepřispělo ani to, že Merz v předvečer voleb své protivníky počastoval označením „levicoví blázni“, ačkoli už musel tušit, že se bez nich pravděpodobně neobejde.

Merz nicméně neměl kolem voleb zcela neochvějnou pozici ani ve vlastní straně — řada spolustraníků nesouhlasila s programovým a procesním veletočem, když jen krátce po volbách protlačil narychlo Bundestagem ještě v jeho starém složení výjimku z dluhové brzdy pro zbrojní výdaje a obří balíček investic do infrastruktury, ačkoli CDU/CSU v kampani slibovala na dluhovou brzdu nesahat. O tom, že Merz možná nedisponuje potřebnou kancléřskou kompetenční výbavou nadto svědčí, že ani zde se mu málem potřebnou většinu vyjednat nepodařilo.

Personální stranické problémy

Nicméně i v řadách Sociálnědemokratické strany Německa měli mnozí důvod obrátit se v kancléřské volbě proti svému vedení. Předseda strany Lars Klingbeil totiž jednoznačně nesl spoluodpovědnost za historicky nejhorší volební výsledek SPD, ani na okamžik se však neměl k tomu z toho vyvodit nějaké důsledky.

Naopak si velmi hbitě a nekompromisně pojistil funkce jak pro sebe — v nové vládě je vicekancléřem a ministrem financí —, tak pro své nejbližší stranické spojence. Vyšachoval tím nejen řadu zasloužilých straníků a nezohlednil některé jinak obvyklé kvóty, navíc ještě ministerská jména a obsazení dalších důležitých funkcí ohlásil až velmi krátce před hlasováním o důvěře vládě, aby zamezil jakékoli kritické debatě o nich.

Po krátkém procesním chaosu se nicméně Merzovi podařilo být první květnový týden kancléřem zvolen a plánovanou vládu ustavit. Nestabilita, určitý chaos i vnitřní neshody se s ní nicméně táhly v jejích prvních týdnech dál. Za vypíchnutí stojí v tomto ohledu dvě klíčové, ale zároveň značně vachrlaté personálie.

Jde jednak o již zmiňovaného šéfa sociálních demokratů Larse Klingbeila, který se nad rámec vládních funkcí měl v plánu nechat potvrdit červnovým stranickým sjezdem znovu i v čele vlastní partaje. To se mu sice podařilo, nicméně s pouhými 65 procenty podpory se jednalo o historicky nejhorší výsledek ve volbě bez protikandidáta u socialistů — zatímco nová hvězda strany, novopečená ministryně práce a sociálních věcí Bärbel Basová uspěla ve volbě do spolupředsednického dua s celými 95 procenty. Klingbeilova autorita jako ústředního hráče, který má hájit ve vládě menšinové levicové pozice, je tak významně nalomená.

Personální problém ale mají i konzervativci. V jejich případě jde o Jense Spahna, kterého si poněkud překvapivě Friedrich Merz zvolil za předsedu poslaneckého klubu CDU/CSU — tedy figuru, která by měla být mimořádně loajální, protože jejím úkolem je shánět vládě ve frakci většiny bez ohledu na vlastní názor a agendu.

Nejenže je mimořádně ambiciózní, polarizující a v mnohém ultrapravicový Spahn pravým opakem toho. Nadto se s ním táhnou problematické kšefty s rouškami z doby, kdy byl za covidové pandemie ministrem zdravotnictví — a právě ty ho nyní doběhly. Zveřejněna totiž byla vyšetřovací zpráva, která ukazuje mnoho nesrovnalostí, u nichž bude třeba dále prošetřit, zda šlo pouze o neschopnost anebo dokonce o klientelismus. Tak či tak to pro Jense Spahna není dobré vysvědčení.

Spory ohledně daní a migrace

Ani programově pro novou vládu neběží vše zcela podle plánu. Její programové prohlášení nevytyčuje žádný jasně definovatelný, ambiciózní vládní projekt, jde spíš o skrumáž jednotlivostí a kompromisů, u mnoha, které by snad i ambiciózněji zněly, se skví nenápadná větička „za předpokladu ufinancovatelnosti“. Právě na tu v červnu doplatila jedna z vlajkových lodí obou stran i vlády, a to plošné snižování daně za elektřinu.

Zcela nečekaně a rádoby nenápadně z plánu nakonec totiž vypadly domácnosti, řemeslníci a drobní podnikatelé, zůstal jen průmysl a zemědělství. Změna s odkazem na příliš velký výpadek příjmů do rozpočtu přitom přišla ve stejném týdnu, kdy se Německo spolu s ostatními členskými státy NATO zavázalo dávat na zbrojení pět procent HPD, což ročně dělá dvě stě miliard euro, zatímco výpadek z plošného snížení daně za elektřinu by činil pouhých osm. Vláda si tak mimo jiné neopatrně a zbytečně zadělává na stoupající polarizaci ohledně armádních nákladů.

Ústředním a pravděpodobně i rozhodujícím tématem voleb byla migrace. Přeborník v ostrých vyjádřeních Friedrich Merz nasliboval naprostou změnu kurzu, aby následně po volbách musel pod tlakem politické reality značně ubrat.

Pustil se zejména do tří projektů — jednak znovuzavedení kontrol na německých hranicích s cílem posílat případné žadatele o azyl zpět do sousedních zemí. Zde se za běhu „pilotování“ tohoto opatření čeká jednak na evropský přezkum toho, zda jsou kontroly vůbec v této podobě přípustné, ale také zda může obstát jak právně, tak prakticky i vracení lidí z hranic zpět. Prozatím stojí a padá s benevolencí sousedních zemí je přijmout zpět, ty se na to nicméně příliš netváří.

Zároveň vláda také přijala prozatím dvouletý zákaz přicestování rodinných příslušníků do Německa za osobami, které požívají takzvanou subsidiární ochranu — nemají sice právo na opravdový azyl, ale v zemi původu jim přesto hrozí nebezpečí.

Tento krok si vyvolal zejména v SPD velké skřípění zubů — zatímco CDU/CSU si od opatření slibuje, že do Německa s takovými vyhlídkami poputuje méně lidí, SPD tomu příliš nevěří a zároveň považuje držet rodiny rozdělené nejen za nehumánní, ale i v krajním případě nebezpečné, protože to je právě izolace mužů v cizí zemi, která může vést namísto k integraci k jejich radikalizaci.

Do třetice pak určité výhrady v SPD panují i k třetímu významnému kroku v oblasti migrace, a to odsunu kriminálníků z řad žadatelů o azyl do zemí jejich původu, ačkoli existují pochybnosti, zda tam je skutečně relativně bezpečno — konkrétně jde nově o odsuny do Talibánem ovládaného Afghánistánu a nestabilního Iráku.

Zahraniční politika a branná povinnost

Co se zahraniční a bezpečností politiky nové německé vlády týče, pak je bilance Friedricha Merze zatím nejednoznačná. Všeobecný respekt spíše sklízí konzervativní ministr zahraničí Johann Wadephul, dlouhodobý expert na tuto oblast. Merz očividně nastoupil spíše se zahraničně-politickými ambicemi než s vnitropolitickými. Tak se ostatně vysvětlují i jeho zmíněné vnitropolitické nezdary — mravenčí práci dojednávání většin a kompromisů na německé politické scéně zkrátka věnoval menší pozornost než tomu, jak by se mohl zaskvět v řešení mezinárodních konfliktů.

Jeho dosavadní vystoupení na evropské úrovni však zčásti působila, zvlášť na nováčka, příliš dominantně, Merzovu audienci v Bílém domě zase zastínil v té době vzdouvající se konflikt Donalda Trumpa s Elonem Muskem. K mnoha patrně nepříliš strategickým prohlášením Merze se řadí také jeho předvolební slib dodat Ukrajině rakety s plochou dráhou letu Taurus — když za to má sám nyní politicky odpovídat, najednou lavíruje a na žádnou brzkou dodávku to nevypadá.

Na německé poměry nezvykle kriticky se nicméně Merz v posledních týdnech vyjadřuje k situaci v Gaze, naposledy před pár dny v rámci své letní tiskové konference nazval počínání Izraele za „neakceptovatelné“.

Intenzivní debaty se o otázce zbrojení a obranyschopnosti vedou v celé německé společnosti. Sociálnědemokratický ministr obrany Boris Pistorius vrací do hry určitou umírněnou verzi branné povinnosti, která byla v Německu zrušená teprve v roce 2011.

Již letos na podzim by měl být přijat zákon, který by od roku 2026 zavedl rozesílání formulářů všem mladým lidem v daném věku, z nichž by jeho zodpovězení bylo pro muže povinné a pro ženy dobrovolné. Měli by se v něm vyjádřit ke svému zájmu o profesní kariéru v armádě, na jehož základě by pak byli zváni k odvodu.

Vojenská služba by tak nadále zůstala dobrovolná a profesionální, do systému by ale byl zabudován moment, který by každého donutil se zamyslet nad tím, zde pro něj nepřichází v úvahu. Zároveň má však zákon obsahovat i pravomoc Bundestagu v případech ohrožení učinit odvody a vojenskou službu povinnými.

I když jde o návrh velmi krotký, v sociální demokracii přesto způsobuje pnutí. Ve straně totiž nadále existuje ne bezvýznamné pacifistické křídlo, které na sebe upozornilo v červnu manifestem volajícím za větší obezřetnost při debatách i činech týkajících se zbrojení a potřebou neztrácet ze zřetele i mírová řešení.

Asi nejvýznamnější osobností podepsanou pod textem je bývalý šéf poslaneckého klubu SPD a vyhlášený pacifista Rolf Mützenich. Celkový počet signatářů rychle čítal přes patnáct tisíc. Nad manifestem se vede vzrušená i důležitá debata, do jaké míry jde o legitimní postoj a snad i užitečné podněty — a do jaké míry tváří v tvář aktuálně vypjaté situaci spíš nebezpečnou naivitu či rovnou ztrátu soudnosti.

Volba ústavních soudců a kulturní války

Nakonec je důležité popsat ještě kauzu, která Německem hýbe právě v těchto dnech — a sice zpackanou volbu nových ústavních soudců. Co dosud byla spíš politická rutina, kde se v nominacích podle stanoveného klíče střídaly nejdůležitější politické strany bez většího zájmu veřejnosti, se v situaci kulturních válek, morální paniky a aktérů, kteří mají zájem na jejich rozdmýchávání, změnilo v drama, které už nyní poškodilo jak atmosféru v koalici, tak dále posunulo hranice toho, co se také v německé politice může všechno stát.

Ve zkratce šlo o obsazení celkem tří míst na ústavním soudu, dvě nominace připadly CDU/CSU a jedna SPD. V příslušném výboru se všechna jména projednala a odsouhlasila bez jakýchkoli problémů, následně se však proti nominantce SPD, profesorce ústavního práva Frauke Brosius-Gersdorfové rozpoutala masivní dezinformační kampaň.

Šlo zejména o její odborný názor na interrupce, které jsou v Německu sice v prvních týdnech těhotenství beztrestné, nicméně pořád formálně nelegální. Z vysoce odborné argumentace, jejímž závěrem bylo, že z hlediska vnitřní logiky ústavního práva by měly být legální, udělala organizovaná ultrapravicová kampaň absurdní tvrzení, že je profesorka extremistka, která do úřadu nastupuje s cílem povolit zabíjení plodů v průběhu celého těhotenství.

Nemluví příliš ve prospěch poslanců za CDU/CSU, že v horším případě skočili této kampani na lep a v lepším se jen zalekli toho, se jí racionálně postavit, a z předjednané podpory pro Frauke Brosius-Gersdorfovou vycouvali.

Těsně před potvrzením všech tří jmen na plénu Bundestagu tak nemohl předseda poslaneckého klubu Jens Spahn zaručit ve svém klubu potřebnou většinu — zlé jazyky tvrdí, že to bylo mimo jiné dáno tím, že byl sám příliš zaměstnán obhajováním se ve své rouškové kauze — a tak se volba nových ústavních soudců na poslední chvíli stáhla z jednacího pořádku, aby nedošlo k další blamáži vlády v přímém přenosu.

Pořádnému skandálu bez zatím jasného výsledku se vláda ale stejně nevyhnula. SPD je řádně rozlícená a kandidátku z principu odmítá stáhnout, nebude přece uhýbat vylhaným kampaním, CDU/CSU už ji ale kvůli ztrátě tváře může akceptovat jen těžko.

Nad rámec toho, jak nakonec přesně dopadne tato konkrétní kauza, bylo šokující sledovat, jak v donedávna stabilním a věcném Německu může politickou scénu za pár dní naprosto ovládnout očividně vykonstruovaná kulturně-válečnická kauza. Na podrobnější rozkrytí, kdo přesně za jejím systematickým rozdýcháváním stál, se teprve čeká. Poslancům chodily stovky mailů s předformulovanými stížnostmi, kolem Bundestagu a kancléřství jezdila auta s transparenty — což se určitě v řádu dní nezorganizovalo spontánně.

Je pravděpodobné, že se najde spojitost přinejmenším s politickým okolím Alternativy pro Německo. Protože jestli někomu tato kauza hraje do karet, je to právě tato partaj, která si vytyčila za cíl v současném funkčním období zejména konzervativce naprosto znemožnit a zničit — aby je na politické mapě mohla nahradit. Po událostech posledních měsíců bohužel nelze konstatovat, že by tuto hru měla rozehranou úplně špatně.