Několik týdnů před spolkovými volbami, které se konají 23. února, zažilo Německo politické zemětřesení. Hlavní opoziční strana, středopravicová Křesťanskodemokratická unie (CDU), využila při schvalování svého návrhu ve spolkovém sněmu vůbec poprvé podporu krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD).

Předseda CDU Friedrich Merz, dlouhodobě považovaný za příštího kancléře, zdůvodnil tento krok neochotou ostatních stran řešit otázku migrace. Ačkoli návrh hlasování nakonec nepřinesl nic konkrétního, obranný val demokratických politických stran před krajní pravicí byl prolomen. Německo už nelze nazývat jednou z posledních velkých demokracií v Evropě, kde není krajní pravice „normalizována“.

Co ale přesně tato normalizace je a proč by měla být kritizována? Nejprve si uvědomme, že normalizace není totéž co obecné přijetí. Normalizace je racionální vysvětlení ústupků vůči existujícím normám — v tomto případě nespolupráce s krajně pravicovými stranami, které ohrožují demokracii. Oproti tomu obecné přijetí čili mainstream je vždy relativní. Stejně jako v případě konceptu politického středu nemá žádný objektivní obsah. Jednoduše se jím označuje vše, co je nejvíce rozšířené a obecně přijímané.

Vstup do koalice s krajně pravicovou stranou nebo využití její podpory při schvalování zákonů je tedy formou normalizace, zatímco kopírování rétoriky krajní pravice je příkladem mainstreamizace. K tomu, aby se krajně pravicová témata stala mainstreamovými, o nich stačí mluvit způsobem, jaký je blízký krajní pravici. Sociologové již dlouho upozorňují, že pokud ve volební kampani převládají její oblíbená témata, může se krajní pravice těšit na dobré volební výsledky.

Protože demokratičtí politici neradi vypadají jako cyničtí oportunisté, obvykle se snaží normalizaci určitým způsobem ospravedlnit. Jednou z možností je prostě prohlásit, že všechny normy zůstávají v platnosti a že to, co se stalo, nelze považovat za jejich porušení. Právě touto cestou se vydal Merz, když zdůraznil, že jeho cílem je snížit podíl hlasů AfD. Tento argument však není přesvědčivý. Konkurenční strany vytvářejí koalice často a rozpory v jejich programech zpravidla neznamenají, že nebudou spolupracovat.

Další možností je jednoduše prohlásit normu za neplatnou. Italské sociální hnutí (MSI), které pěstovalo nostalgii po Mussoliniho dobách a po fašismu, bylo po několik desetiletí považováno za nepřijatelného partnera. Stejně jako komunisté nebylo součástí „ústavního oblouku“ (arco costituzionale), tvořeného stranami, které přijaly demokratickou ústavu poválečné Itálie. Pak se ale objevil Silvio Berlusconi, tento průkopník normalizace, který antifašistický konsenzus označoval buď za přežitek nebo za spiknutí levice proti pravici. A tak jeho strana v roce 1994 vytvořila s MSI koalici.

Další možností je normu zachovat a trvat na tom, že se nevztahuje na konkrétní stranu nebo že je méně důležitá než jiné politické imperativy. Vezměme si za příklad současnou italskou premiérku Giorgiu Meloniovou, která svou politickou kariéru začínala v mládežnických organizacích MSI. Pro mnoho politiků v Itálii i v zahraničí se její strana Bratři Itálie (Fratelli d'Italia) — přímý pokračovatel MSI — stala zcela přijatelným partnerem. I ti, kdo dosud váhali spolupracovat s nejpravicovější italskou vládou od druhé světové války, však nyní mohou ospravedlňovat spolupráci širšími problémy — například potřebou vystupovat jednotně na podporu Ukrajiny.

Podobná logika platí i pro Rakousko, kde středopravicová Rakouská lidová strana původně vyloučila spolupráci s předsedou krajně pravicové Strany svobodných Herbertem Kicklem. Když však koaliční jednání s levým středem ztroskotala, zahájili lidovci rozhovory právě s Kicklovou stranou — vše ve jménu závazku ustavit vládu. A ač i tato jednání ztroskotala, lidovci jimi dali Rakušanům najevo, že Kickl je přece jen přijatelnou volbou — a tento signál bezpochyby pomůže Svobodným v příštích volbách.

Lze předpokládat, že mnoho Rakušanů volilo lidovou stranu v posledních volbách právě s ohledem na její slib, že nebude normalizovat krajní pravici. Je otázkou, zda jí po tak očividné zradě znovu uvěří.

Ještě horší jsou však případy, kdy krajní pravice diktuje politické směřování, ačkoli její představitelé nezastávají vysoké funkce, a tudíž nenesou přímou politickou odpovědnost. Například ve Švédsku je současná menšinová vláda podporována krajně pravicovými Švédskými demokraty. Ve Francii vláda rovněž nemá většinu a je vydána na milost a nemilost Národnímu shromáždění Marine Le Penové. A v Nizozemsku je sice krajní pravice součástí vlády, ale její vůdce Geert Wilders, který svou stranu, jíž je jediným oficiálním členem, naprosto ovládá, zůstává v pozadí.

Odhalit normalizaci je snazší než odkrýt mainstreamizaci. Rozpoznat v ní však problém vyžaduje zájem občanské veřejnosti a angažované osobnosti, které z porušování norem učiní skandál, místo aby jejich porušování normalizovaly. Voliči si berou příklad z elit — pokud přední politik začne stranu normalizovat, veřejné mínění ho bude mít tendenci následovat. Výzkumy navíc ukazují, že se to netýká jen podporovatelů dané strany, ale v důsledku celé občanské veřejnosti.

Jakmile se normalizaci jednou uvolní stavidla, je takřka nemožné ji zastavit. Poněkud jinak je tomu v případě mainstreamizace. Proto, že jsou to vždy politici, kdo určuje, na která témata bude kladen důraz a jak budou interpretována. A je nejvyšší čas, aby si uvědomili, že nekritické přebírání krajně pravicových témat — často jen chabě maskovaného podněcování nenávisti — není jen nemorální. Znamená rovněž prohru ve volbách.

Z anglického originálu Normalizing the Normalization of the Far Right publikovaného na webu Project Syndicate přeložil OTAKAR BUREŠ.