Normalizace krajní pravice se stává normální
Jan-Werner MüllerJe rozdíl, když politici hlavního proudu mluví jako krajní pravice a když s ní přímo spolupracují. Jejímu nástupu, jak jsme toho svědky v současné Evropě, pak totiž lze zabránit už jen těžko.
Několik týdnů před spolkovými volbami, které se konají 23. února, zažilo Německo politické zemětřesení. Hlavní opoziční strana, středopravicová Křesťanskodemokratická unie (CDU), využila při schvalování svého návrhu ve spolkovém sněmu vůbec poprvé podporu krajně pravicové Alternativy pro Německo (AfD).
Předseda CDU Friedrich Merz, dlouhodobě považovaný za příštího kancléře, zdůvodnil tento krok neochotou ostatních stran řešit otázku migrace. Ačkoli návrh hlasování nakonec nepřinesl nic konkrétního, obranný val demokratických politických stran před krajní pravicí byl prolomen. Německo už nelze nazývat jednou z posledních velkých demokracií v Evropě, kde není krajní pravice „normalizována“.
Co ale přesně tato normalizace je a proč by měla být kritizována? Nejprve si uvědomme, že normalizace není totéž co obecné přijetí. Normalizace je racionální vysvětlení ústupků vůči existujícím normám — v tomto případě nespolupráce s krajně pravicovými stranami, které ohrožují demokracii. Oproti tomu obecné přijetí čili mainstream je vždy relativní. Stejně jako v případě konceptu politického středu nemá žádný objektivní obsah. Jednoduše se jím označuje vše, co je nejvíce rozšířené a obecně přijímané.
Vstup do koalice s krajně pravicovou stranou nebo využití její podpory při schvalování zákonů je tedy formou normalizace, zatímco kopírování rétoriky krajní pravice je příkladem mainstreamizace. K tomu, aby se krajně pravicová témata stala mainstreamovými, o nich stačí mluvit způsobem, jaký je blízký krajní pravici. Sociologové již dlouho upozorňují, že pokud ve volební kampani převládají její oblíbená témata, může se krajní pravice těšit na dobré volební výsledky.
Protože demokratičtí politici neradi vypadají jako cyničtí oportunisté, obvykle se snaží normalizaci určitým způsobem ospravedlnit. Jednou z možností je prostě prohlásit, že všechny normy zůstávají v platnosti a že to, co se stalo, nelze považovat za jejich porušení. Právě touto cestou se vydal Merz, když zdůraznil, že jeho cílem je snížit podíl hlasů AfD. Tento argument však není přesvědčivý. Konkurenční strany vytvářejí koalice často a rozpory v jejich programech zpravidla neznamenají, že nebudou spolupracovat.
Další možností je jednoduše prohlásit normu za neplatnou. Italské sociální hnutí (MSI), které pěstovalo nostalgii po Mussoliniho dobách a po fašismu, bylo po několik desetiletí považováno za nepřijatelného partnera. Stejně jako komunisté nebylo součástí „ústavního oblouku“ (arco costituzionale), tvořeného stranami, které přijaly demokratickou ústavu poválečné Itálie. Pak se ale objevil Silvio Berlusconi, tento průkopník normalizace, který antifašistický konsenzus označoval buď za přežitek nebo za spiknutí levice proti pravici. A tak jeho strana v roce 1994 vytvořila s MSI koalici.
Další možností je normu zachovat a trvat na tom, že se nevztahuje na konkrétní stranu nebo že je méně důležitá než jiné politické imperativy. Vezměme si za příklad současnou italskou premiérku Giorgiu Meloniovou, která svou politickou kariéru začínala v mládežnických organizacích MSI. Pro mnoho politiků v Itálii i v zahraničí se její strana Bratři Itálie (Fratelli d'Italia) — přímý pokračovatel MSI — stala zcela přijatelným partnerem. I ti, kdo dosud váhali spolupracovat s nejpravicovější italskou vládou od druhé světové války, však nyní mohou ospravedlňovat spolupráci širšími problémy — například potřebou vystupovat jednotně na podporu Ukrajiny.