Německo se k parlamentním volbám tuto neděli chystá ve vyhrocené vnitropolitické, ale i mezinárodní situaci. Jde o volby předčasné, konající se půl roku před regulérním termínem kvůli rozpadu tamní vlády loni na podzim. To je pro donedávna politicky velmi stabilní Německo samo o sobě poměrně výjimečná situace svědčící o tom, že politická scéna u našich blízkých sousedů je v pohybu.

Připomeňme, že poslední parlamentní volby v Německu na podzim 2021 vyhrála díky překvapivému finiši sociální demokracie SPD v čele s Olafem Scholzem, který se tím pádem ujal kancléřského postu a vládu sestavil se třetími Zelenými a čtvrtými liberály z FDP. Moci se společně chopili v době, kdy pomalu odeznívala pandemie covidu a zdálo se, že by se svět zase mohl vrátit do starých kolejí.

Odpovídajícím způsobem, a tedy optimisticky se také pustili do práce — z koaličních vyjednávání zveřejňovali uvolněná, rozesmátá selfíčka svých politických protagonistů, vládu nazvali „koalicí pokroku“ a malovali si, že by to mohlo být spojenectví, které dokonce překročí jedno volební období.

Fiskální rámec vládnímu programu, totiž dodržování dluhové brzdy a nezavádění, potažmo nezvyšování jakýchkoli daní, nadiktovala nejmenší FDP, která si prosadila i obsazení klíčového postu ministra financí svým předsedou Christianem Lindnerem.

Centrálními požadavky SPD bylo zvýšení minimální mzdy, tehdy na 12 euro za hodinu, zřízení ministerstva pro výstavbu s mandátem postavit každý rok 400 tisíc nových bytů a reforma dávkového systému do té doby známého jako Hartz IV. Zeleným pak leželo na srdci hlavně ukončení těžby uhlí a celkové zintenzivnění snah o ochranu klimatu, kvůli čemuž si prosadili explicitní odpovědnost ministerstva pro hospodářství právě i za klima a obsadili ho svým člověkem Robertem Habeckem.

Společně se pak shodli na řadě společensky modernizačních témat, která koalici propůjčila onen přídomek „pokroku“ — šlo kupříkladu o legalizaci marihuany, snížení aktivního volebního práva na 16 let nebo zavedení dvojího občanství. Lídryně Zelených do minulých voleb Annalena Baerbocková, která se v Scholzově vládě stala ministryní zahraničí, se z tohoto soudku například také snažila o zahraniční politiku vedenou feministickými principy.

Jakkoli se celou řadu těchto plánů podařilo uskutečnit, to, co nakonec vejde do historie jako odkaz Scholzovy vlády, bude něco jiného.

Když totiž vláda byla u moci sotva dva měsíce, přišel útok Ruska na Ukrajinu, který ji postavil před zcela jiné výzvy, než se kterými původně počítala. Zejména SPD a Zelení se museli vyrovnat s bolestným přehodnocením svých zahraničně-politických doktrín, onou „Zeitenwende“, přičemž hlavně Olaf Scholz čelil vnitropolitické i zahraniční kritice, že se mu to nepodařilo tolik, jak by bylo třeba, když do poslední chvíle váhal s dodávkami těch nejúčinnějších zbraní.

I přesto je ale Německo po USA největším dodavatelem zbraní Ukrajině a nominálně také přijalo největší počet ukrajinských uprchlíků — přes milion a čtvrt. Obojí však zároveň nyní taky patří k největším zdrojům nevole v nezanedbatelné části německé společnosti.

Zeleným největší čáru přes rozpočet udělala energetická krize, během níž to opakovaně vypadalo, že možná budou okolnostmi donuceni přehodnotit termín ukončení těžby uhlí, či dokonce ukončení výroby energie z jádra, o kterém rozhodla ještě Angela Merkelová a které se nakonec za Scholzovy vlády i dokonalo.

Ekologičtí fanatici

S energetikou souvisí i jejich asi největší politická chyba — během vrcholícího zdražování energií a nejistoty ohledně jejich dodávek Robert Habeck špatně vykomunikoval zákon, v jehož rámci mělo dojít k postupnému a subvencovanému nahrazení neekologických výtopných systémů v domácnostech za tepelná čerpadla. Jenže řada lidí uprostřed už tak prekérní situace vyrozuměla, že to bude muset být hned a za své. Tuto kauzu se už Habeckovi nikdy nepodařilo úplně setřást, dobře totiž zapadá do karikatury Zelených coby ekologických fanatiků neberoucích ohledy na problémy běžných lidí.

Sociálním demokratům zase pravděpodobně hodně uškodila zmiňovaná proměna dávkového systému z Hartz IV na tzv. Bürgergeld, tedy něco jako občanskou podporu. Mělo jít o korekci neoliberálních reforem Gerharda Schrödera z kraje tisíciletí, která se stala prvotním důvodem, kvůli kterému se od SPD začaly odklánět její tradiční voličské vrstvy.

Olaf Scholz vedl kampaň před posledními volbami s heslem „respekt pro všechny“, které mělo najít naplnění v tom, že podpora v nezaměstnanosti bude velkorysejší, od lidí bude žádat rozpuštění jejich úspor a majetku až později a v menší míře a částečně upustí od sankcí. To se však u primární klientely SPD, pracujících, nesetkalo s příliš velkým pochopením, a to i vlivem nevybíravých a manipulativních ataků na celý projekt ze strany opozičních křesťanských demokratů z CDU/CSU.

SPD se vlivem inflace nepovedla ani masivní výstavba bytů, a tak si jako jediný opravdový úspěch jednoznačně levicového ražení může připsat jenom několikanásobné, poměrně podstatné zvýšení minimální mzdy. Jde o téma, které je v Německu sledováno a kvitováno rozsáhlou částí společnosti, protože je zde rozšířené povědomí o tom, že navyšování mzdového minima nakonec prospívá všem zaměstnancům.

FDP v průběhu krizí zprvu působila jako vítězná strana. Krize ji nepřinutily revidovat žádné z jejích dlouhodobých dogmat, jakkoli nakonec ministr financí se spolkovým rozpočtem kouzlil tak, že dluhová brzda striktně vzato dodržena nebyla — když například bylo třeba skokově navýšit výdaje na zbrojení, prostě se zavedl „zvláštní rozpočet“, který se do dluhové brzdy nepočítá.

Zároveň však FDP kromě ohraných apelů na fiskální přísnost a poněkud bizarního trvání na neomezené rychlosti na německých dálnicích nenašla nic, co by ji od zbytku vlády pozitivně odlišilo. I kvůli tomu, že padala z nejnižších čísel, se tak nakonec v uplynulém roce v nejprekérnější situaci ze všech tří koaličních partnerů nacházela ona — nedostala se ani do Evropského parlamentu, ani do tří zemských parlamentů na východě Německa a v celoněmeckých průzkumech se začala potácet kolem pětiprocentní hranice.

Na podzim proto FDP spustila více či méně otevřené provokace, kterými si zřejmě chtěla otevřít cestu pro ostentativní odchod z vlády —kancléř Scholz, který její strategii zavčas prohlédl, ji však předběhl. Z vlády odvolal pouze ministra financí a předsedu FDP Lidnera, s ním ale odešli další člen a členka vlády za tuto stranu, a vláda tím ztratila podporu v Bundestagu.

Scholz v půli prosince požádal o důvěru parlamentu, kterou dle očekávání už nedostal, čímž se otevřela cesta k předčasným volbám. Po určitých tahanicích, kdy přesně budou — některým partajím logicky vyhovoval co nejdřívější a jiným zase co nejpozdější termín —, byly vyhlášeny na neděli 23. února.

Téma migrace

Předvolební kampaň se pořádně rozjela až po Vánocích a velmi rychle ji ovládlo téma migrace, které sice v průzkumech není vždy tím, co němečtí voliči označují jako rozhodující — často jim jde údajně hlavně o otázku války a míru, inflaci či ekonomiku. Nicméně série útoků spáchaných lidmi s kořeny v zahraničí, v části případů vysloveně odmítnutými žadateli o azyl, a také pozornost, které se kvůli druhému místu v průzkumech i podpoře ze strany Elona Muska a nejnověji i J. D. Vance dostává AfD, jež migraci obsazuje nejagresivněji, vedly k tomu, že téma před volbami hraje prim.

V této souvislosti otřáslo Německem v posledním lednovém týdnu prolomení tabu německé politiky ze strany nejpravděpodobnějšího příštího kancléře a předsedy CDU Friedricha Merze, který se rozhodl v reakci na útok zřejmě psychicky vyšinutého odmítnutého uchazeče o azyl v Aschaffenburgu prohnat dosluhujícím Bundestagem usnesení ke zpřísnění migrační politiky. A to za každou cenu — tedy i za cenu předem jasné podpory ze strany AfD.

Proč tabu? Přinejmenším na spolkové úrovni totiž všechny strany vůči AfD dosud dodržovaly přísný odstup, který zapovídal, byť i jen náhodné prohlasování něčeho s její podporou, natož pak cílené. Pozdvižení minimálně v části německé společnosti — s odsouzením se ozvala dokonce i bývalá kancléřka Angela Merkelová, po celém Německu se na protest proti CDU a AfD konaly obří demonstrace — navíc vyvolal fakt, že šlo o prázdný akcionismus. Nejenže by většinu návrhů z usnesení jako kupříkladu odmítání cizinců rovnou na německých hranicích pravděpodobně smetly soudy, ale hlavně se jím už dosluhující vláda nemá šanci zabývat a přetavit ho v legislativu.

Zároveň se však takový propad preferencí CDU/CSU, jak šokovaná část společnosti předpokládala, nekonal. Naopak, unie lidovců zůstává více méně na svém, a její příznivci tudíž s kontroverzním krokem očividně sympatizují. Spor o ten správný přístup k AfD, o jejímž zákazu se paradoxně v týž týden v Bundestagu jednalo bezvýsledně také, tedy zjevně spíš jen polarizuje, místo aby byl na straně zastánců její další přísné ostrakizace příčinou semknutí.

Do voleb tak jde CDU/CSU s asi třicetiprocentní voličskou podporou, a tím je v podstatě jisté, že příští kancléř se bude jmenovat Friedrich Merz. Pochází z katolického milieu v západoněmeckém regionu Sauerland, kde se pořád běžně žije poměrně konzervativním způsobem života. I Merz je v mnohém klasický konzervativec a byl do vedení CDU zvolen jako protipól liberální Angely Merkelové. Ta naopak na začátku své politické kariéry utnula jeho politické ambice, a tak vystudovaný právník po dobu její éry odešel do byznysu, nechvalně proslulé je zejména jeho angažmá v investičním fondu Blackrock, kde si přišel k takovému jmění, že vlastní kupříkladu soukromou helikoptéru.

I proto má tendenci působit arogantně, proslulý je svou prchlivostí, která s vyhlídkou na funkci, již bude do budoucna ve vypjaté geopolitické situaci zastávat, vzbuzuje značné obavy. Stejně tak fakt, že zatím nikdy žádnou exekutivní funkci v politice, a to ani na nižší než celoněmecké úrovni, nezastával.

Pětina pro AfD

Na druhém místě dle preferencí se zhruba dvaceti procenty figuruje AfD, strana, jejíž podstatnou část již německé úřady oficiálně seznali pravicově extremistickou. Její spolupředsedkyní a lídryní kandidátky je Alice Weidelová, které se daří na AfD vázat různé voličské proudy. Vystudované má národohospodářství a akademičku připomíná i vzezřením — tím oslovuje původní voličstvo AfD, která vznikla jako strana konzervativních ekonomů za evropské dluhové krize. Zároveň však žije v lesbickém partnerství s ženou s asijskými kořeny, což jí slouží v mnoha ohledech jako krytí pro radikálně konzervativní postoje.

V neposlední řadě se ale neštítí ani nefalšovaných pravicových extremistů, které se ze strany a jejího okolí nesnaží nijak vypudit, dokonce jim sem tam veřejně dopřeje nějakou úlitbu. Neočekávanou legitimizaci pak nyní zažívá díky bizarní podpoře ze strany předních figur americké vlády i díky tomu, že se kvůli výši preferencí AfD nedá vyhnout tomu přizvat ji do hlavních předvolebních debat.

Teprve na třetím místě, s odstupem až pěti procentních bodů za AfD, se před volbami nachází SPD, a směřuje tak k historicky nejhoršímu výsledku ve volbách do Bundestagu. Kolem vyhlášení předčasných voleb si strana prošla dilematem, zda do nich ještě jednou jít s Olafem Scholzem, či raději vsadit na oblíbeného ministra obrany Borise Pistoria. Neochvějné sebevědomí — zlé jazyky by spíš řekli arogance či popírání reality — prvního jmenovaného a váhavost stranického vedení však nakonec vedly k tomu, že strana znovu zkouší štěstí se Scholzem.

Již nyní ale kolují scénáře, k jakému střídaní na předních partajních pozicích dojde po prohraných volbách. Že Scholz v takovém případě půjde od válu, i kdyby se SPD podílela jako juniorní koaliční partner na nějaké vládě, se jeví jako zcela jasné.

SPD dýchají na krk Zelení, zbytek stran pak osciluje kolem pětiprocentní hranice, která je pro vstup do Bundestagu nutná. S největší pravděpodobností se do něj nedostane FDP, aktuálně to na stejný osud ale vypadá i pro Alianci Sahry Wagenknechtové. Tento teprve něco přes rok existující levicově konzervativní politický projekt loni sice slavil poměrně velké úspěchy ve východoněmeckých zemských volbách a ve dvou zemských vládách je teď dokonce v koalici, v celoněmeckém měřítku se jí však očividně tolik nedaří.

Důvodů se skloňuje více. Jednak po pádu neoblíbené vlády ztratila oblíbený terč, jednak s nástupem Donalda Trumpa pro ni také oslabila možnost tepat chybějící vůli dosáhnout míru na Ukrajině. Některé důvody jsou ale i zcela prozaické. Měla na kampaň daleko méně času, než čekala a potřebovala pro další budování svého mladého hnutí i pro obstarání financí. Předvolební boj uprostřed zimy se přitom kvůli potřebě najímat na mítinky vnitřní vytápěné prostory, prodraží mimořádně.

Vzestup Die Linke

Hvězdou posledních předvolebních týdnů je naopak Die Linke, u které to dlouho vypadalo, že z Bundestagu tentokrát už nadobro vypadne. Kombinací šikovného nového mladého vedení, antifašistického momenta v souvislosti s Merzovou kauzou, ale i poctivé door-to-door kampaně, úspěšné performance na sociálních sítích a nabízení konkrétní pomoci lidem v sociální nouzi se jí podařilo nejen vyšvihnout ze čtyř procent na sedm, ale zaznamenala i obrovský příliv nových členů.

V Bundestagu tak pravděpodobně zasedne a není vyloučeno, že její vzestup bude dál pokračovat. Ve velmi příznivé, nicméně spíše nepravděpodobné situaci by dokonce výsledky mohly stačit na koalici SPD, Zelených a právě radikální levice.

Jako nejpravděpodobnější se jeví velká koalice SPD s CDU/CSU, tato možnosti nicméně nebudí žádné velké nadšení. SPD si roli menšího koaličního partnera lidovců za éry Angely Merkelové vyzkoušela hned ve třech jejích vládách za čtyř a nic dobrého jí to nepřineslo. Nadto jsou v SPD autenticky rozhořčení Merzovou kauzou s AfD, zaznívají hlasy, zda se mu jako kancléři bude dát věřit, že si při neshodách v koalici své prostě zase neprohlasuje s AfD. Zejména mládežnická organizace JuSos jde proti takovému scénáři na barikády a požaduje, aby se partaj ještě před volbami od spolupráce s CDU/CSU distancovala přinejmenším za podmínky, pokud ji nadále povede Merz.

Početně možná připadá v úvahu ještě koalice CDU/CSU a Zelených, nicméně tu kategoricky odmítá předseda bavorské CSU Markus Söder, který zřejmě ve své spolkové zemi udělá tak dobrý volební výsledek, že bude moci do povolebního dění velmi silně promlouvat. Merz tak zatím ohledně Zelených různě lavíruje, obvykle se utíká k formulaci, že spíše nechce vládnout „s těmito Zelenými“, což může také připravovat půdu pro kompromisní požadavek nějaké personální obměny na straně Zelených. Od nich směrem k CDU/CSU nicméně zároveň panuje aktuálně stejná nedůvěra, jakou ohledně spolehlivosti takové spolupráce chová i SPD.

Vládu s AfD nadále všichni, včetně CDU/CSU kategoricky odmítají a platí za zcela jisté, že k ní opravdu nedojde. Protentokrát přinejmenším ještě ne. Shoda je na tom, že svým počinem Merz dal do pohybu dění, které se zastaví neznámo kde. Již nyní jsou ostatně v CDU/CSU, zejména ve východním Německu, pragmatici, kteří by se spolupráce s AfD neštítili.

Do jisté míry to je logické — nedává jim smysl, aby jako konzervativci hledali čím dál krkolomnější možnosti vládnutí se stranami z opačného konce politického spektra včetně Aliance Sahry Wagenknechtové nebo dokonce už i Die Linke jako v Durynsku, kde je nová menšinová vláda CDU odkázaná právě na hlasy od krajní levice. Ohledně ostrakizace AfD se ale očividně mění už i veřejné mínění — koalice CDU/CSU s AfD by byla aktuálně vůbec nejpreferovanější (ačkoli jen se čtvrtinovou voličskou podporou).

Složitá předpověď

Predikce výsledků letos komplikují zejména tři faktory — jednak se poprvé bude volit podle zreformovaného volebního práva, která má zabránit početnímu bobtnání Bundestagu. Ve zkratce: v Německu mají tzv. personalizovaný poměrný systém, což znamená, že má každý dva hlasy, přičemž jedním volí stranickou kandidátku na úrovni spolkových zemí a druhým konkrétního kandidáta v menším volebním obvodu.

V teorii má mít Bundestag 598 členů a členek, z nichž vždy polovina se tam dostane na základě každého z těchto dvou druhů hlasování. Nicméně aby systém vždy zůstal poměrný, překračuje-li počet přímých mandátů těch získaných přes kandidátky, navyšuje se i počet těchto míst dané straně — a ostatním dorovnává.

Tyto dva mechanismy nyní reforma ruší, počet poslanců bude tedy do budoucna pevný a všechny hlasy pro přímo volené kandidáty musí být kryté odpovídajícím stranickým výsledkem. Pokud nebudou, nejméně úspěšní přímo zvolení kandidáti mandát nemohou nastoupit. Je velkou neznámou, zda a do jaké míry tato poměrně velká změna volebního systému změní taktické zacházení voličů s jejich dvěma hlasy.

Další neznámou je riziko toho, kolik hlasů může propadnout. Kolem pětiprocentní hranice se pohybuje tolik pořád poměrně velkých stran, že rozdíl ve výsledném poměru sil může být hodně velký podle toho, zda ji nakonec překročí, či nikoli. A nakonec to také vypadá, že kvůli předčasnému termínu voleb minimálně část německých voličů v zahraničí nedostane podklady pro distanční volbu včas a z voleb tím pádem bude fakticky vyloučena. Je otázka, kolik lidí a s jakými stranickými preferencemi to nakonec bude, a jakým směrem to tím pádem ovlivní výsledek.

Na čem se každopádně bude jedna či druhá z aktuálně myslitelných koalic, tedy buď CDU/CSU a SPD nebo CDU/CSU a Zelení, schopná shodnout programově, je zatím také otevřené. Merz chce především citelně zpřísnit migrační politiku, snižovat daně, ale zároveň při dodržení dluhové brzdy navýšit výdaje na zbrojení včetně zasílání těch zbraní, které dosud Scholzova vláda Ukrajině dát odmítala.

Merz je také rezervovanější vůči klimatickým snahám, například chce zpochybnit datum konce spalovacích motorů. Má též v plánu vzít zpátky některé kroky Scholzovy vlády jako například dávkovou reformu či legalizaci marihuany. To jsou všechno požadavky, se kterými u obou potenciálních koaličních partnerů nutně více či méně razantně narazí.

Zda a jaký prostor pro kompromis se najde, je tak zcela klíčovou otázkou — a to v současné geopolitické situaci nejen pro Německo samotné, které kupříkladu kvůli pádu vlády ještě ani nemá na letošek schválený rozpočet, ale bez přehánění pro celý svět. Nezbývá tak doufat, že se do Německa po období nezvyklé nestability po volbách rychle alespoň určitá předvídatelnost a akceschopnost zase co nejrychleji vrátí.