↗

Německem v posledním lednovém týdnu otřáslo prolomení tabu německé politiky ze strany nejpravděpodobnějšího příštího kancléře a předsedy CDU Friedricha Merze, který se rozhodl v reakci na útok zřejmě psychicky vyšinutého odmítnutého uchazeče o azyl v Aschaffenburgu prohnat dosluhujícím Bundestagem usnesení ke zpřísnění migrační politiky. A to za každou cenu — tedy i za cenu předem jasné podpory ze strany AfD. Foto Tobias Schwarz, AFP

Německo se k parlamentním volbám tuto neděli chystá ve vyhrocené vnitropolitické, ale i mezinárodní situaci. Jde o volby předčasné, konající se půl roku před regulérním termínem kvůli rozpadu tamní vlády loni na podzim. To je pro donedávna politicky velmi stabilní Německo samo o sobě poměrně výjimečná situace svědčící o tom, že politická scéna u našich blízkých sousedů je v pohybu.

Připomeňme, že poslední parlamentní volby v Německu na podzim 2021 vyhrála díky překvapivému finiši sociální demokracie SPD v čele s Olafem Scholzem, který se tím pádem ujal kancléřského postu a vládu sestavil se třetími Zelenými a čtvrtými liberály z FDP. Moci se společně chopili v době, kdy pomalu odeznívala pandemie covidu a zdálo se, že by se svět zase mohl vrátit do starých kolejí.

Odpovídajícím způsobem, a tedy optimisticky se také pustili do práce — z koaličních vyjednávání zveřejňovali uvolněná, rozesmátá selfíčka svých politických protagonistů, vládu nazvali „koalicí pokroku“ a malovali si, že by to mohlo být spojenectví, které dokonce překročí jedno volební období.

Fiskální rámec vládnímu programu, totiž dodržování dluhové brzdy a nezavádění, potažmo nezvyšování jakýchkoli daní, nadiktovala nejmenší FDP, která si prosadila i obsazení klíčového postu ministra financí svým předsedou Christianem Lindnerem.

Centrálními požadavky SPD bylo zvýšení minimální mzdy, tehdy na 12 euro za hodinu, zřízení ministerstva pro výstavbu s mandátem postavit každý rok 400 tisíc nových bytů a reforma dávkového systému do té doby známého jako Hartz IV. Zeleným pak leželo na srdci hlavně ukončení těžby uhlí a celkové zintenzivnění snah o ochranu klimatu, kvůli čemuž si prosadili explicitní odpovědnost ministerstva pro hospodářství právě i za klima a obsadili ho svým člověkem Robertem Habeckem.

Společně se pak shodli na řadě společensky modernizačních témat, která koalici propůjčila onen přídomek „pokroku“ — šlo kupříkladu o legalizaci marihuany, snížení aktivního volebního práva na 16 let nebo zavedení dvojího občanství. Lídryně Zelených do minulých voleb Annalena Baerbocková, která se v Scholzově vládě stala ministryní zahraničí, se z tohoto soudku například také snažila o zahraniční politiku vedenou feministickými principy.

Jakkoli se celou řadu těchto plánů podařilo uskutečnit, to, co nakonec vejde do historie jako odkaz Scholzovy vlády, bude něco jiného.

Když totiž vláda byla u moci sotva dva měsíce, přišel útok Ruska na Ukrajinu, který ji postavil před zcela jiné výzvy, než se kterými původně počítala. Zejména SPD a Zelení se museli vyrovnat s bolestným přehodnocením svých zahraničně-politických doktrín, onou „Zeitenwende“, přičemž hlavně Olaf Scholz čelil vnitropolitické i zahraniční kritice, že se mu to nepodařilo tolik, jak by bylo třeba, když do poslední chvíle váhal s dodávkami těch nejúčinnějších zbraní.

I přesto je ale Německo po USA největším dodavatelem zbraní Ukrajině a nominálně také přijalo největší počet ukrajinských uprchlíků — přes milion a čtvrt. Obojí však zároveň nyní taky patří k největším zdrojům nevole v nezanedbatelné části německé společnosti.

Zeleným největší čáru přes rozpočet udělala energetická krize, během níž to opakovaně vypadalo, že možná budou okolnostmi donuceni přehodnotit termín ukončení těžby uhlí, či dokonce ukončení výroby energie z jádra, o kterém rozhodla ještě Angela Merkelová a které se nakonec za Scholzovy vlády i dokonalo.

Ekologičtí fanatici

S energetikou souvisí i jejich asi největší politická chyba — během vrcholícího zdražování energií a nejistoty ohledně jejich dodávek Robert Habeck špatně vykomunikoval zákon, v jehož rámci mělo dojít k postupnému a subvencovanému nahrazení neekologických výtopných systémů v domácnostech za tepelná čerpadla. Jenže řada lidí uprostřed už tak prekérní situace vyrozuměla, že to bude muset být hned a za své. Tuto kauzu se už Habeckovi nikdy nepodařilo úplně setřást, dobře totiž zapadá do karikatury Zelených coby ekologických fanatiků neberoucích ohledy na problémy běžných lidí.

Sociálním demokratům zase pravděpodobně hodně uškodila zmiňovaná proměna dávkového systému z Hartz IV na tzv. Bürgergeld, tedy něco jako občanskou podporu. Mělo jít o korekci neoliberálních reforem Gerharda Schrödera z kraje tisíciletí, která se stala prvotním důvodem, kvůli kterému se od SPD začaly odklánět její tradiční voličské vrstvy.

Olaf Scholz vedl kampaň před posledními volbami s heslem „respekt pro všechny“, které mělo najít naplnění v tom, že podpora v nezaměstnanosti bude velkorysejší, od lidí bude žádat rozpuštění jejich úspor a majetku až později a v menší míře a částečně upustí od sankcí. To se však u primární klientely SPD, pracujících, nesetkalo s příliš velkým pochopením, a to i vlivem nevybíravých a manipulativních ataků na celý projekt ze strany opozičních křesťanských demokratů z CDU/CSU.