Německo má novou koalici. V centru pozornosti je teď sám Merz
Kateřina SmejkalováV Německu už se jen čeká, až bude v úřadu potvrzen nový kancléř — dosavadní předseda CDU Friedrich Merz. Vládu i její program už vzali za své všichni zapojení. Němečtí komentátoři však zrovna nadšením nehýří.
Německo bude mít v úterý 6. května nového kancléře, devětašedesátiletého křesťanského demokrata Friedricha Merze. S ním začne formálně úřadovat i nová spolková vláda, vytvořená na formátu velké koalice Merzem vedené CDU/CSU a sociálních demokratů z SPD. Všechny zúčastněné subjekty jsou již na všem dohodnuté. V pondělí jejich představitelé podepsali slavnostně koaliční smlouvu.
Připomeňme, že v zemi měla doposud vládnout trojkoalice SPD, Zelených a liberálů z FPD, vzniklá po volbách 2021. Nové volby do Bundestagu byly plánovány až na letošní září. Tato tzv. semaforová koalice, zkoušená vícečetnými krizemi posledních let, jež odhalovaly její křehký fundament, a čím dál více rozhádaná, se nicméně v listopadu loňského roku rozpadla. Kancléř Olaf Scholz totiž odmítl dále snášet provokace vicekancléře a ministra financí Christiana Lindnera z FDP a z vlády jeho, a tím defacto i celou stranu, vyhodil.
Nynější nová Merzova vláda nastupuje na základě výsledků předčasných voleb, které se konaly po zmiňované krizi 23. února. Vyhráli je křesťanští demokraté z CDU/CSU, druhá skončila Alternativa pro Německo (AfD) a až za ní sociální demokraté. Do Bundestagu se dostali ještě Zelení a Die Linke. FDP z něj naopak vypadla.
Za předpokladu vynechání AfD z účasti na vládě nešlo složit smysluplnou většinu jinak, než na tradičním velkokoaličním formátu. Mnozí však správně podotýkají, že se o „velkou“ koalici v pravém slova smyslu už vlastně nejedná. CDU/CSU a SPD už totiž nejsou hegemony politického spektra — vklínila se mezi ně AfD — a nemají již ústavní většinu, jako kdykoli, když spolu vládly v minulosti. Na to byly jejich letošní volební výsledky příliš špatné.
Ještě než se pozornost německé veřejnosti mohla upřít na koaliční vyjednávání mezi oběma stranami, zahýbal děním pozoruhodný manévr Friedricha Merze. Spolu s SPD a Zelenými protlačil Bundestagem ještě v jeho starém složení dvě zásadní novinky: jednak pětisetmiliardový zvláštní rozpočet na investice, který se nebude započítávat do dluhové brzdy, a jednak skutečnost, že finance na zbrojení nad jedno procento HDP se do ní nebudou počítat rovněž. Potřeboval na to totiž ústavní většinu, kterou by v novém parlamentu už nezískal bez podpory buď AfD, nebo Die Linke.
Navzdory tomu, že procesně byl postup ústavním soudem shledán v pořádku — starý Bundestag zkrátka může ještě do ustavení nového přijímat legislativu bez omezení, i když jsou už de facto navoleny nové většiny — zůstala po tomto manévru nepříjemná pachuť. Ta se následně politicky zhmotnila, když jen několik týdnů poté byla poprvé v dějinách CDU/CSU v průzkumech předstihnuta Alternativou pro Německo.
CSU/CSU si zvládla od voleb o skoro pět procentních bodů pohoršit, zatímco AfD o podobně velký podíl polepšit, což je naprostá historická anomálie — zatím vždy Německo po volbách zažívalo určité „období líbánek“ s vítěznou politickou stranou; preference jí naopak oproti volbám ještě rostly.
Důvodem není jen kontroverzní postup při přijetí obou opatření, ale také programový obrat Friedricha Merze v řádu doslova dní po volbách — ještě ve volební kampani byl totiž rezolutním zastáncem dluhové brzdy a na dodatečné výdaje chtěl vydělat revizí stávajících výdajů státu, případně podpořením ekonomického růstu.
Sám Merz sice obrat ospravedlňoval tím, jak dynamicky se v tu dobu vyvíjela geopolitická situace — a je pravda, že do klíčových několika dní spadá i přelomová schůzka Trumpa, Vance a Zelenského v Bílém domě. Zároveň ale Merzovo chování ukazuje i na problematické stránky jeho osobnosti — impulzivitu až nekontrolovanost a tendenci k radikálním gestům a prohlášením bez ohledu na následky.
Zkušenost s Merzem a koaliční dohoda
Zdá se, že nový německý kancléř Friedrich Merz si nedokázal získat sympatie Kateřiny Smejkalové. Pro tento její distancovaný postoj k jeho osobě by naprosto bylo možno mít pochopení; nicméně její kritika se zdá trpět určitou nekonzistentností.
Na jedné straně mu předhazuje jeho tvrdě pravicové postoje - a na straně druhé ale stejně tak tu skutečnost, že tuto svou vyhraněnou volební rétoriku v politických vyjednáváních se svými budoucími koaličními partnery dokázal významně umírnit. (Ostatně, jako by to byla nějaká výjimečná událost, že politické strany hned po svém získání moci náhle "zapomenou" na celou řadu svých volebních slibů!)
Kateřina Smejkalová vytýká Merzovi jeho neomalený styl v průběhu koaličních jednání. Osobně nemám žádné bližší informace o tom, jakým způsobem tato jednání probíhala, mohu tedy soudit pouze pocitově, z vnějšího pohledu. Tento můj pocit je, že ve srovnání s dřívějšími dobami kdy Merz skutečně působil jako politický predátor a zároveň floutek, s přibývajícím věkem přece jenom dokázal poněkud obrousit určité nepříliš sympatické hrany a strany svého vystupování. Že po získání vládní moci dokázal jednat pragmaticky, že netrval na své vyhraněně pravicové rétorice, bych já mu připisoval k dobru.
Jakým směrem tedy bude celkově působit německá koaliční vláda, se v tuto chvíli dá jen velice těžce odhadovat. V každém případě Německo pod vedením Merze zřejmě dokáže vůči trumpovským Spojeným státům zaujmout podstatně rozhodnější, sebevědomější postoj; a to je taktéž bezpochyby pozitivní moment. A i německá podpora bojující Ukrajině bude zřejmě mnohem méně opatrnická, nežli jak tomu bylo za kancléře Scholze.
Ovšem, jestliže ohledně nové vlády "má jít o poslední pokus demokratických sil vrátit Německu prosperitu a naději, které by zastavily vzestup AfD", pak v tomto ohledu bude její úloha asi velmi nesnadná. Vrátit prosperitu bude za současných globálních ekonomických podmínek (v prvé řadě v důsledku Trumpova "divočení" se cly) záležitost velmi nejistá; a vrátit lidem naději?... Takovýto úkol vysoce překračuje možnosti veškerých současných "demokratických" sil.
Systém liberální demokracie doposud svůj optimismus čerpal ze slepé víry v blahodárnost nekonečného technického pokroku a neustále narůstajícího konzumu. Tato naivní víra se - a je nutno říci, díkybohu - v současné době naprosto zhroutila; a tyto "demokratické síly" nemají ve svém ideovém arzenálu k dispozici naprosto nic, z čeho by mohly člověku a lidstvu poskytnout novou naději. Před lidstvem stojí akutní nutnost zcela nové životní orientace; ale k takovému projektu staré "demokratické" partaje se svým věčným politikařením nemají, a bytostně mít nemohou příslušný potenciál.
Dobrý den, pane Poláčku,
předně díky, že mé text pravidelně čtete a komentujete.
U Vašeho komentáře k tomuto mému textu bych ráda na pár věcí zareagovala.
Předně v něm nejde o žádné mé osobní sympatie nebo antipatie, referuji o kritických diskuzích o osobě Friedricha Merze, které jsou v německých mainstreamových médiích všudypřítomné. Osobně jsem si též samozřejmě o něm nemohla udělat obrázek, ale kupříkladu Spiegel ho vykresluje opakovaně poměrně přesvědčivě, například zde:
Protože do českých médií tento obrázek Merzova osobnostního a politického charakteru příliš neproniká, přijde mi o to důležitější o něm psát. Ono koneckonců jeho úterní bezprecentní nezvolení v prvním kole pak bez toho nelze zcela pochopit.
Ohledně údajných nekonzistentností - já zde opět nijak nehodnotím (hodnotíte naopak vy, když píšete, že se vám jeho pragmatismus líbí) - pouze popisuji, že si zřejmě popsanými rozpory a otočkami proti sobě obrátil podstatnou část straníků i veřejnosti. Ani toto není žádný můj vlastní výmysl, ale relativně běžné hodnocení německých komentátorů. Že to je v nějaké podobě běžné, sama píši - nicméně prostě ne v takové, jakou předvedl Merz, udělat přesný opak toho, co sliboval, a to v řádu dní.
Díky za Vaši přízeň, KS
Taktéž přeji dobrý den, paní Smejkalová,
v prvé řadě díky za Váš ohlas, nebývá to zde - bohužel - častým úkazem že by autoři článků byli ochotni takto osobně vstoupit do vzájemného dialogu.
Ovšem ve věci samé, zdá se, došlo k určitému nedorozumění. Zdá se že ve Vás vznikl pocit jako bych Váš článek o německém politikovi podrobil nějaké zásadní kritice; to opravdu nebylo mým úmyslem.
Že jsem na úvod napsal že F. Merz si zřejmě "nedokázal získat Vaši přízeň" - no ano, nějakým způsobem se nový text otevřít musí, a bylo evidentní že Váš obraz tohoto politika je veskrze kritický. Tím jsem ale naprosto neměl v úmyslu vytvářet dojem že by byl (v nepřípustné míře) zaujatý.
Že si Merz svým povolebním lavírováním způsobil nemálo nevůle u svých příznivců jsem nijak nezpochybnil; pouze jsem poukázal na to že tento fakt neplnění předvolebních slibů je v politice v zásadě naprosto běžným jevem, a že je tedy poněkud nespravedlivé věc stavět tak jako by se u F. Merze jednalo o nějaké výjimečné osobní či politické selhání.
Že by se mi ale jenom proto "líbil" jeho pragmatismus - tak to skutečně ne, zcela otevřeně řečeno v dřívějších dobách mi Friedrich Merz byl (mírně řečeno) jedním z nejvíce nesympatických aktérů v německé politice vůbec. Pak jsem ho po delší čas víceméně ztratil z dohledu; a proto mě přece jenom do určité míry pozitivně překvapilo, že ve srovnání s jeho dřívějším způsobem vystupování (pro které jsem ho nazval "politickým predátorem") dnes alespoň navenek působí přece jenom o něco solidnějším, rozvážnějším dojmem.
Ještě jednou tedy, paní Smejkalová, nevykládejte si prosím můj komentář k Vašemu článku nijak ve zlém. Vždy oceňuji důkladnost Vašich rešerší o německé politické scéně, a v naprosté většině případů plně souzním s Vašimi analýzami. Ovšem - věci pravidelně stojí tak, že když člověk sám komentuje něčí myšlenky či názory, pak většinou tematizuje to, kde má v úmyslu vyjádřit nějaký jiný možný náhled. Zatímco tam kde existuje plný vzájemný souhlas, tam vlastně není vůbec o čem psát.
Takže tolik na vysvětlenou, nic ve zlém a přeji hezký den. ;-)