O velkolepém harakiri české Sociální demokracie toho bylo již napsáno mnohé. Od konce června, kdy Jana Maláčová vydala patetické provolání „o spojování levice“, čímž mínila komunisty a antivax konspirátory ze Stačilo!, se to historickými srovnáními o opětovném vklouznutí sociálních demokratů do komunistické ohlávky jen hemžilo. Synchronních srovnání ale již bylo poměrně pomálu.

Přitom jedno takové se nabízí a leží hned za humny. Tím je neuvěřitelná revitalizace německé Die Linke, která se ještě před rokem pohybovala v průzkumech veřejného mínění na obdobných hodnotách kolem tří procent jako SOCDEM. Jaká poučení by si z tohoto mohla dnešní defétistická SOCDEM ex post vzít?

Die Linke v krizi

Nejprve si nastiňme výchozí situaci. Die Linke se s rokem 2024 ocitla ve stádiu klinické smrti. Sahra Wagenknechtová v říjnu 2023 odvedla do svého připravovaného hnutí část poslanců a straníků, a jak ve volbách do Evropského parlamentu v červnu 2024, tak v zemských volbách v Durynsku, Sasku a Braniborsku počátkem září zaznamenala Aliance Sahry Wagenknechtové slušné výsledky a ve všech případech vyšší podporu než Die Linke.

Odchodem wagenknechtovců se ztenčilo již tak početně slabé zastoupení Die Linke ve Spolkovém sněmu. Strana již ve volbách v roce 2021 nezískala ani pět procent hlasů a do parlamentu nakonec pronikla jen díky zvláštnosti volebního zákona, která zaručuje vstup mezi parlamentní strany už při třech vítězstvích v jednomandátových volebních obvodech. Odštěpením Aliance Sahry Wagenknechtové ale přišla Die Linke ve Spolkovém sněmu o status frakce, se kterým jsou spojena přednostní práva a vyhrazený čas pro vystoupení na sněmovním plénu i nemálo finančních prostředků ze státního rozpočtu na reprezentaci a budování odborného zázemí.

Die Linke tak hrozila menší veřejná viditelnost už jen kvůli rozpadu poslanecké frakce. Že v té samé době bylo na odchodu i vedení strany a probíhaly debaty o její identitě, situaci dále komplikovalo. Nové předsednictvo nakonec bylo zvoleno na sjezdu v Halle 19. října 2024, tedy dva týdny poté, co se české SOCDEM ujala Jana Maláčová, a o necelé tři týdny později bylo vtaženo rozpadem Scholzovy vlády do víru předčasných parlamentních voleb. A právě v tomto okamžiku začíná být srovnání pro maláčovskou SOCDEM nepříjemné.

Nechat vyrůst nové tváře

Nové předsednické duo Ines Schwerdtnerové a Jana van Akena se totiž nejprve postaralo o utlumení veřejných půtek mezi jednotlivými vnitrostranickými proudy, a především neodmítlo nabídku pomoci od spolustraníků. Tou nejvýznamnější byla tzv. mise „stříbro ve vlasech“ (Mission Silberlocke), což bylo veřejné spojení tří seniorních a široké veřejnosti známých politiků Die Linke, expředsedů frakce Gregora Gysiho a Dietmara Bartsche a odcházejícího durynského premiéra Bodo Ramelowa.

Ti oznámili, že navzdory svému věku budou kandidovat i do příštího Bundestagu v jednomandátových obvodech, čímž by v případě svého vítězství zajistili straně parlamentní existenci i pro případ, že Die Linke hranici pět procent celostátně odevzdaných hlasů nepřekoná.

Pokud bychom si tuto iniciativu chtěli představit v podmínkách SOCDEM, tak by to byla včasná komunikace kandidatury a veřejná podpora ze strany vedení například pro trio Lubomír Zaorálek, Vladimír Špidla, Jiří Běhounek, případně Martin Netolický či jiní veřejnosti dostatečně známí seniorní politici SOCDEM, kteří by byli ochotni se stát lídry v krajích.

Ostatně právě větší důraz na týmovost, akcentace stranické značky a dělba rolí odlišuje velmi zřetelně přístup Die Linke od SOCDEM po 5. říjnu 2024, kdy se funkce předsedkyně ujala — slovy Zdeňka Škromacha — „Johanka [z Arku]“ Maláčová. Předsedkyně SOCDEM tak nejenže neměla od nástupu do pozice předsedkyně jasno o formě účasti strany ve volbách, čímž řadu potenciálních voličů jen znejišťovala a ztrácela drahocenný čas. Ale rovněž dělala věci přesně opačně než kolegové z Die Linke, když nedala vedle sebe a Lubomíra Zaorálka vyrůst novým tvářím.

Takovouto novou tváří se v případě Die Linke bezpochyby stala dnešní předsedkyně frakce dnes sedmatřicetiletá Heidi Reichinneková. Ta se již po odchodu wagenknechtovců a rozpuštění frakce počátkem loňského roku nejprve ujala předsedání zbytkové parlamentní skupiny Die Linke a po pádu Scholzovy koalice byla vedle předsedy Jana van Akena 10. listopadu 2024 zvolena lídryní do předčasných voleb.

A byl to šťastný tah, neboť Reichinneková se stala fenoménem celé volební kampaně. Tato projektová manažerka původem ze Saska-Anhaltska a někdejší dobrovolnice během uprchlické krize již před svým nástupem do vrcholné stranické politiky dovedla chytře využívat sociální sítě pro politickou komunikaci a zejména si zde nalezla svůj voličský segment, kterým jsou především mladé ženy do pětadvaceti let.

Její videa na síti TikTok si ale během horké volební kampaně našly cestu zřejmě i k dalším voličským skupinám. Jak vyplývá z analýzy Friedrich-Ebert-Stiftung, pouhých 29 videí Heidi Reichinnekové od ledna 2025 do voleb na konci února mělo více než čtyřicetimilionový dosah. Mezi osobními účty německých politiků se tak Reichinneková před únorovými volbami umístila na druhém místě ve sledovanosti za tehdejším kancléřem Scholzem s pětašedesátimilionovým dosahem, který však na tuto sociální síť umístil ve stejném období 106 videovstupů.

Reichinneková si ale našla svou niku i obsahově. Ve svých veřejných prezentacích tematizuje problematiku růstu životních nákladů pro mladé voliče, dostupnost bydlení, investice do školství, platové podmínky v sociální oblasti či přetrvávající příjmové nerovnosti mezi muži a ženami.

Proti antiimigrační politice

Značný dosah mělo především Reichinnekové vystoupení 29. ledna 2025 a 31. ledna 2025 v Bundestagu při projednávání návrhu zákona k omezení migrace, který pod dojmem útoku v Aschaffenburgu hodlal ještě před koncem zkráceného volebního období prosadit šéf křesťanskodemokratických CDU a současný kancléř Friedrich Merz i za cenu společného hlasování s Alternativou pro Německo (AfD). Reichinneková a Die Linke využily tuto příležitost, aby se ve veřejném prostoru etablovaly jako principiální opozice jak vůči spolupráci s AfD, tak vůči restriktivní migrační politice.

Trefily tak nerv podstatné části německé společnosti, která se definuje jako zásadně antifašistická a spolupráci s AfD si v žádném případě nepřeje. Die Linke se tak pro tuto voličskou skupinu stala čitelnou politickou silou, čemuž Reichinneková se snažila napomoci šířením sloganů ze svých projevů „My jsme v této zemi protipožární zeď“ (Die Brandmauer in diesem Land, das sind wir“).

Tím se Die Linke také viditelně odlišila od Aliance Sahry Wagenknechtové, která sice má ve svých řadách rovněž přesvědčené odpůrce AfD, jako je současná durynská ministryně financí Katja Wolfová, samotná Wagenknechtová ale ad-hoc spolupráci s AfD vždy připouštěla.

I v migrační politice zastává Aliance Sahry Wagenknechtové podobné pozice jako AfD. Die Linke a její hlavní parlamentní hlas Reichinneková se také kromě AfD dokázaly jasně vymezit i vůči favoritovi voleb, německým křesťanským demokratům, což Reichinneková činí snad s ještě větším gustem. Svými špílci vůči CDU v Bundestagu trochu připomíná někdejšího předsedu frakce německých sociálních demokratů ze 70. let s anarchistickou a komunistickou minulostí Herberta Wehnera, který ve svých vystoupení si často bral na paškál CDU a údajné pokrytectví strany nesoucí ve svém názvu „křesťanská“.

A v neposlední řadě se Die Linke také ve volební kampani vyhnula vtažení do debaty o válce na Ukrajině a vztahu k Rusku, což bylo dominantní téma Aliance Sahry Wagenknechtové. Ve volebním programu a veřejných vystoupeních sice Die Linke odmítá vývoz zbraní do oblastí válečných konfliktů a, poněkud naivně, požaduje společnou diplomatickou iniciativu EU a ostatních států BRICS směrem k Rusku za účelem zastavení agrese vůči Ukrajině. Současně se ale Die Linke nebrání dalším sankcím vůči Rusku, byť nikoliv zaměřeným „proti obyvatelstvu“, ale cíleným na Putinův mocenský aparát a vojensko-průmyslový komplex.

Téma Ukrajiny ale nemělo v politické komunikaci před volbami v případě Die Linke prominentní postavení a ani po volbách nehraje významnou roli. To však lze přisoudit i určitému tápání strany, která získala řadu nových voličů a i členů. Těch je aktuálně 115 000, tedy o 65 tisíc více než v roce 2023, a s nízkým věkovým průměrem — šedesát procent členů Die Linke je nyní mladších 35 let.

Na neodvahu se doplácí

Pro maláčovskou SOCDEM z tohoto srovnání plyne, že strana jednak propásla okamžik vytáhnout nové tváře, jednak ztratila drahocenný čas pro důkladnou komunikaci svých témat s voliči. Iniciativa tematizující problematiku dostupného bydlení, třebaže zbytečně stavěná do protikladu s posilováním národní bezpečnosti („Bydlení je naše zbrojení“), byla započata sice slibně, předsedkyně a širší vedení se tomu ale nebylo schopno či ochotno opravdu důkladně věnovat — nejspíše kvůli hledání míst pro sebe na kandidátkách jiných uskupení.

Nakonec, jakkoliv současná SOCDEM tvrdí opak, spojení se Stačilo! komunikaci sociálního programu SOCDEM naprosto zdiskreditovalo. A to nemluvím o trestuhodném přehlížení členské základny, která je právě ve volební kampani jako dobrovolnická síla k nezaplacení.

To ukazuje také případ Die Linke, která ve volební kampani v zimě vsadila stejně tak na sociální sítě jako na tradičnější způsoby komunikace s voliči, zatímco Aliance Sahry Wagenknechtové s minimální členskou základnou se vyskytovala prakticky pouze na internetu a přetížená Wagenknechtová i na těch několik mítinků s voliči často nebyla schopna dorazit včas.

Vedení SOCDEM však svým rozhodnutím o spolupráci se Stačilo! sděluje, že své členy vlastně už nepotřebuje a že těch pět procent v holportu s komunisty a Vidlákem nakonec „nějak utáhnou“. Byť tím riskují, že je jejich noví partneři ve volbách převálcují na preferenční hlasy, protože znechucení členové a sympatizanti SOCDEM k volbám nepřijdou. Sociální demokracie tak na svou — klausovsky řečeno — neodvahu hrát distinktivního černého koně nadcházejících voleb pouze doplatí. A ještě s ostudou.