Koalice CDU/CSU a sociální demokracie pod vedením Friedricha Merze (CDU) nastupovala s mimořádně vysokými očekáváními. Poté co semaforová koalice (SPD, Zelení, FDP) působila vnitřně ochromeně a rozhádaně, měl nový kabinet ztělesňovat pravý opak: rozhodnost, akceschopnost, reformní ambici a hospodářskou kompetenci. Právě na tom stavěla CDU/CSU velkou část své politické nabídky.

Po prvním roce však Merzova vláda působí spíše jako kabinet, který sice otevírá nepříjemná témata a zdůrazňuje nutnost strukturálních změn, zatím ale nedokázal přesvědčit, že je dokáže také politicky prosadit a proměnit v realitu.

Ani po roce se německá ekonomika neodrazila ode dna a stále stagnuje. Čím dál zřetelněji se přitom ukazuje, že jde o krizi modelu, na němž německá prosperita dlouho stála. Průmyslová ekonomika naráží na vysoké ceny energií, geopolitickou nestabilitu i sílící konkurenci Číny, která už v klíčových odvětvích nepůsobí jako odbytiště, ale stále více jako rival. Dosavadní model takzvaného „mistra světa v exportu“, jak se Německo samo rádo označovalo, se v nestabilním světě rozpadá. Spolu s ním slábne i dlouho samozřejmý předpoklad, že se země může v bezpečnostních otázkách opírat o Spojené státy.

Německá vláda se tak ocitá pod dvojím tlakem: zvenčí na ni doléhá proměňující se světové uspořádání, zevnitř strukturální slabost ekonomiky a rostoucí podpora Alternativy pro Německo (AfD).

Podzim reforem, který se přelil do jara

Za svůj první rok přitom vláda nezůstala nečinná. Umožnila například firmám rychlejší odpisy plánovaných investic, prosadila pětisetmiliardový zvláštní fond na infrastrukturu a ochranu klimatu a výrazně posílila důraz na obranu a modernizaci Bundeswehru. Zároveň ale v nejcitlivějších otázkách strukturálních reforem zatím nepokročila.

Koalice sice už od loňského podzimu avizovala „podzim reforem“, který se měl týkat daní, financování zákonného zdravotního pojištění i trhu práce, z velké části však zůstávalo u formulací a přípravných debat. Problémem přitom není jen pomalost. Vláda často působí, jako by jí chyběl vnitřní řád — přibývají návrhy, pracovní papíry, ale méně jasné už je, jak daleko koalice ve svých klíčových reformách skutečně pokročila.

Nad tím vším visí politická realita supervolebního roku 2026. Německo má za sebou dvoje zemské volby, další tři ho ještě čekají. Právě ty činí z německé politiky permanentní kampaň a zužují časový prostor pro nutné reformy. Zvlášť pod drobnohledem bude vývoj na východě Německa, především v Meklenbursku-Předním Pomořansku a Sasku-Anhaltsku. Alternativa pro Německo, kterou německé úřady označují za pravicově extremistickou, se tam v průzkumech pohybuje kolem čtyřiceti procent. Ve hře je i scénář, že by mohla získat většinu a vládnout samostatně.

Právě proto je pro Merzovu vládu tak důležité, aby klíčové změny spustila ještě před další sérií zemských voleb. Z původně ohlašovaného „podzimu reforem“ se tak stal spíše opožděný sprint na jaře v krátkém časovém okně mezi jednotlivými volbami. Pokud vláda do léta nepředvede alespoň několik viditelných výsledků, může ztratit i zbytek důvěry, že je skutečně schopna zemi řídit.

Tlak přitom zvyšuje i mimořádně nízká popularita Merzova kabinetu. S dosavadními výsledky vlády je spokojeno pouze patnáct procent Němců, což je nejnižší hodnota v historii. Mezi voliči vládních stran přitom situace není o mnoho lepší a ve východních spolkových zemích je vládnoucí koalice ještě nepopulárnější.

Vnitrostranické limity koalice

Zvlášť citlivá situace je také pro sociální demokracii, která má za sebou řadu regionálních voleb, ve kterých pohořela. SPD se postupně odcizila části svého tradičního elektorátu a už dnes není samozřejmou politickou adresou pracujících tak, jak jí bývala po desetiletí. Část jejích voličů přešla k AfD, zatímco nalevo od středu čelí SPD konkurenci několika stran, které dokážou oslovovat jiné skupiny voličů přesvědčivěji.

Ministr financí a jeden z lídrů sociální demokracie Lars Klingbeil sice posouvá rétoriku směrem, který by ještě před pár lety zněl téměř nemyslitelně. V jednom z proslovů se vyslovil například pro to, že Němci budou muset více pracovat.

Právě v ochotě otevírat pro sociální demokracii nepohodlná témata se nabízí srovnání s érou Gerharda Schrödera a Agendou 2010. Tehdejší SPD byla ochotna nést politické náklady hlubokých a bolestivých reforem, i za cenu dlouhodobého oslabení vlastní strany. Dnešní SPD naproti tomu vstupuje do podobné debaty z výrazně slabší pozice: má podstatně menší voličskou podporu a zároveň mnohem větší obavu z dalšího štěpení vlastního tábora. O to méně působí dojmem strany, která by byla připravena nést srovnatelnou politickou cenu.

Ani pro CDU/CSU ale není situace tak komfortní, jak by se mohlo zdát. Unie je sice v koalici silnějším partnerem, uvnitř strany však sílí spory o to, kde končí nezbytný koaliční kompromis a začíná přílišné ustupování sociální demokracii. A právě zde se ukazuje i slabší stránka samotného kancléře. Friedrich Merz se sice snaží na sociální demokracii vyvíjet tlak, jeho pokusy ale často nepůsobí jako projev kontroly nad koalicí, nýbrž spíše jako známka narůstající frustrace.

Důchody jako test reformní odvahy

Jedním z největších testů reformní odvahy této vlády bude otázka důchodů. Vláda zřídila komisi, která má do poloviny příštího roku předložit své návrhy, jak zajistit stabilitu důchodového systému, a především najít mezigeneračně spravedlivý základ. Na čem se však nakonec konzervativci a sociální demokraté shodnou, je stále otevřené.

Už loňské prosincové přijetí důchodového balíčku, který zahrnoval stabilizaci úrovně důchodů, ukázalo, jak výbušné toto téma je. Proti se tehdy bouřili zejména mladí poslanci CDU/CSU. Debata zároveň otevřela širší generační rozměr — mladší generace v Německu stále silněji vnímá, že se na ni souběžně přenášejí náklady stárnutí společnosti i nejistota spojená s debatou o návratu určité formy vojenské povinnosti.

Friedrich Merz svým nedávným výrokem, že zákonné důchodové pojištění bude do budoucna nanejvýš jakýmsi základním zajištěním, vyvolal v SPD ostrou reakci. Právě v tomto případě se znovu ukázalo, jak málo prostoru má koalice pro věcnou debatu o reformách. Jakmile se otevře otázka, která je pro jednu stranu existenčně citlivá, rychle převládne obranná reflexe a vzájemné obviňování.

SPD zároveň vrací konzervativcům kritiku s tím, že i CDU/CSU blokuje škrtání tam, kde by to bolelo její vlastní klientelu. Výsledkem je tak známý vzorec — obě strany mluví o nutnosti reforem, ale konkrétní kroky podporují především tehdy, když jejich politické náklady nese ten druhý.

Koalici tak stále méně drží pohromadě společná reformní ambice a stále více obava, že by mohla skončit stejně jako předchozí semaforová vláda. Jenže vláda, kterou spojuje především strach z vlastního selhání, jen těžko přesvědčí veřejnost, že má sílu provést zemi bolestivými změnami.

První rok kabinetu Friedricha Merze tak spíše ukazuje, že jde o koalici, která se snaží dokázat svou akceschopnost, ale dosud neprokázala, že dokáže unést plnou politickou cenu strukturálních reforem. Pokud se tento rozpor mezi rétorikou a reformní praxí v příštích měsících nezmenší, nebude rok 2026 jen testem akceschopnosti Merzovy vlády. Může se stát i testem toho, zda demokratický střed ještě dokáže přesvědčit, že umí na krize země odpovídat lépe než ti, kdo z jeho slabosti politicky těží.