V Hamburku jsem nikdy nebyl. A přitom je to taková legenda, největší německý přístav, všudypřítomné do mnoha kanálů a kanálků rozlité Labe. Prý drsné město.

Thalia Theater postavené v roce 1912 vypadá epicky jako jedno z neoklacisistních kukátkových divadel ve velkých městech. Zvenku i zevnitř. Budova je postavená pro zábavu a prezentaci vyšších vrstev, které mohly sedět v přízemním parteru nebo nejlépe v ložích, kde se dalo probírat byznys anebo dělat cokoli jiného. Dnes už může každý sedět, kde chce. Tedy pokud na to má.

Budova disponuje tisíci sedadly, a přesto působí drobným, milým dojmem. Za trojicí vstupních dveří se foyer klasicky rozlévá doleva a doprava, první patro se pyšní uličkami k lóžím. V jednom rožku bar, v druhém rožku prodej merche, ve třetí prodej tematických knih, nějaké plakáty visí na zdech, a samozřejmě šatny. Do vnitřního zdiva budovy jsou vpravené dekorativní prvky ze dřeva, mramoru a skla.

Přistupuji k šatně v přízemí vpravo, kam podle volné vstupenky patřím. Oděv je mi stejně jako batožina náležitě odebrán a bez varující cedulky jsem dlužen dvě eura. „Můžu vám to prosím uhradit kartou?“ Nemám hotovost. Šatnářka v rozpacích, ale s profi úsměvem zakroutí hlavou.

„Já to za něj dám,“ podává jí pětieuro korpulentní dáma s odbarveným ježkem na hlavě. „Opravdu?“ „Jasně,“ je si jistá a už chce mít za sebou tohle zdržování plešatých chlapů bez hotovosti, aby si mohla jít sednout. Přesto je moc milá, minimálně stejně jako šatnářka. Intenzivně děkuji. Později, podle reakcí publika v sále zjistím, že tahle dobrodinka náleží k té části hlediště, které sympatizuje politikou německé ultrapravicové strany AfD, Alternative für Deutschland.

Dnes totiž v hamburském Thalia Theater dávají novinku švýcarského režiséra dokumentárního divadla Milo Rau s názvem Process gegen Deutschland. Nejde o nic menšího než o důslednou performativní simulaci soudního tribunálu. Základní otázka procesu spojená se směrováním obžaloby zní: „Má být politická strana AfD zakázána?“

Porota je složena z obyčejných lidí, kteří se tvůrčímu kolektivu přihlásili do projektu. Z pohledu publika sedí vlevo společně v jedné lavici, která na první pohled nese znaky divadelní kulisy. Sedí velmi ukázněně, bedlivě všemu naslouchají, jejich těla drží takovou koncentraci, jakoby toto byl skutečný soudní proces.

Uprostřed jeviště v podobné lavici jako porota sedí soudkyně procesu, její asistent a dvě zapisovatelky. Všichni jsou ve svých občanských životech v profesionálních právních službách, soudkyně Herta Däublerová-Gmelinová dokonce úřadovala v letech 1998—2002 jako německá ministryně spravedlnosti za SPD.

Mezi lavicí poroty a lavicí soudkyně stojí klasický řečnický pultík, k němuž soudkyně vyvolává z řad publika postupně předem objednané svědky a svědkyně. Ti jsou výsekem všech, kteří byli k procesu pozváni. Tito svědčící na jevišti čelí výslechu. Zcela vpravo jeviště se nachází dvě menší lavice: v jedné sedí žalobkyně a žalobce, ve druhé obhájkyně a obhájce. Za všemi lavicemi stojí ve stojanech množství velkých praporů v barvách německé vlajky.

Organizační protokol procesu důsledně kopíruje průběh reálných tribunálů a soudkyně jej sice citlivě a respektujícím způsobem, ale přece jednoznačně vyžaduje dodržovat. Každý vystupující — obhajující, žalující, svědčící — má předem definovaný čas, do něhož se se svým výstupem musí vejít. Překročit limit se vlastně smí, ale každý překračující je zřetelně upozorněn, že překračuje.

Pohyb obou žalujících i obou obhajujících je zcela očekávatelný a aranžovaný, jejich proslovy zároveň směřují neustále k porotě, nikoli k publiku v sále. A většinou se pohybují na dosti malém výseku jeviště. Také proto, že kolem dokola všech lavic a všech jednajících stojí šest kamer s filmujícím personálem v černém oblečení.

Filmující mají předem jasno v tom, jaké záběry mají pořizovat, a tak potřebují, aby se jednající na jevišti nepohybovali jinak, než mají. Záběrů kamer je zhruba dvanáct a režisér přenosu je pouští do velké obrazovky nad jevištěm podobně, jako to známe z živých streamů v covidových časech. Dva ze záběrů jsou věnovány také hledišti Thalia Theater a akcentují podstatnou participující roli lidí v hledišti. Ostatně právě z něj chodí na scénu svědci a svědkyně a právě tak, jak to známe ze soudních procesů, odpovídají na otázky obhajujících a žalujících.

Tato svědectví ve věci existence nebo zákazu politické strany AfD podávají skuteční experti všedního dne: profesorka práva, historik, novinářka, influencer, bývalý člen AfD, příslušník židovské komunity, bývalý člen CSU, lokální komik, současný politik Die Linke, socioložka a tak dále. A jsou autentičtí, vzrušení, všechno je opravdové, a tedy přirozeně budící hlasité reakce z publika. Někdy dosti drsné reakce.

A právě podle těchto reakcí lze zhruba poznat, kde sedí a tleskají příznivci nebo naopak odpůrci AfD. Mezi příznivci strany, která má v některých východních regionech přes čtyřicet procent voličstva, nacházím také zmíněnou dámu, která za mě zaplatila v šatně. Je seriózní, soustředěně sleduje dění na jevišti a tleská těm svým.

Je to zvláštní pocit. V šatně mezi námi proběhla skvělá ukázka fungování občanské společnosti a vzájemnosti, kdy jedna ve drobné věci neváhá pomoci druhému. Bylo to rychlé a spontánní, bylo jedno, kdo je kdo, kdo koho volí nebo na jaký televizní kanál se nejraději dívá. V sále to najednou roli hraje. Patříme k opačným táborům.

Cítím propast rozevírající se mezi námi a skoro něco jako provinění, že jsem si nechal v šatně pomoci. Cítím zároveň, že na této bazální, všednodenní rovině, kdy jsme se bez problémů prolnuli a vykreslili nepatrný výsek propojené společnosti, jsme nepolapitelní.

Tady v tom mezilidském, naživo provedeném mikromomentu nás nemohou nejrůznější štváči, manipulátoři a maséři našich eg dostat. Sem na nás nemohou. Jakoby pouhá fyzická existence našich dvou těl u šatny bez displejů otevřela možnost potkat se v tom, co je nám automaticky vlastní. V lidství. Musíme si pomáhat. Co z toho plyne?

Na jevišti vidím množství drobných rekvizit, které jsou třeba k fungování procesu. Mikrofony, tablety, dráty, skleničky, karafy, diáře. Soudkyně a další tři lidé v centrální lavici mají na sobě talár. Všechno kolem lidí je vykryto černými samety. Režie inscenace nepoužívá žádnou hudbu, znělky nebo jingly.

Divadelní svícení naprosto respektuje potřebu nerušeného soudního tribunálu, kde se má přemýšlet — několik diváků skutečně pro německý tisk reflektuje, že daný víkend byl skvělou možností přemýšlet ve společnosti. Svítí se zkrátka tak, aby bylo všechno dobře vidět. A stejně jako v životě, dochází i na tomto jevišti tu a tam k situacím, které nebyly očekávány a nejsou promyšleny: chodí je osobně na jeviště řešit režisér Milo Rau.

Soudní proces má pět částí: úvod, závěr a tři Případy.

Otevření : úvodní proslovy, položení dramaturgických rámců otevírajícího se víkendu. Tím končí páteční program.

Případ 1 se věnuje samotné podstatě fungování a směrování AfD a tomu, jestli její činnost porušuje německou ústavu a německé zákony. Případně, v jakých bodech porušuje. Tento případ se zabývá možností stranu zakázat.

Případ 2 se týká vlivu sociálních sítí na radikalizaci zejména mladých generací, je tu otázka spojená s aktuální evropskou diskusí o zákazu sítí dětem do šestnácti let. Mluví se o regulaci moci mediálních oligarchů a regulaci časů dospělých na sítích, aby měli čas věnovat se dětem. Opět se u pultíku střídají svědectví lidí nejrůznějších zaměření. Šest mužů a jedna žena.

Jedna z příznivkyň AfD v diskusi, která se koná po představení v širokém foyer druhého patra divadla, mnohé ze sedmi svědčících nepovažovala za experty. Brala je spíše jako atrakce, anomálie, které plácají páté přes deváté. Za experta považovala pouze profesora a novináře.

Následně padla poznámka o legendární teorii dokumentárního divadla pocházející právě z Německa, teorii o „expertech všedního dne“, kdy je každý jedinečným expertem na vlastní život. A právě proto může být dle této teorie zván na jeviště a právě proto je kompetentní z onoho jeviště promlouvat k veřejnosti. Co z toho plyne? Potřebujeme více příběhů expertů všedního dne?

Tím končí sobotní program.

Případ 3 se zabývá násilím a otázkou, jestli a do jaké míry se AfD podílí na podněcování k násilí a radikalizaci společnosti. Mezi svědčícími je také muž, který v devadesátých letech vedl násilnou neonacistickou scénu v Berlíně. „Byl jsem přesvědčený o tom, že mohu věci změnit pouze násilím.“ Na obrazovce je v titulku označen jako „odpadlík nazi scény“ a úplně tomu věřím: odpovídá sice zodpovědně a snaží se přiblížit myšlení neonacistů, ale jde z něj strach.

Následují závěrečné projevy, rozsudek a uzavření procesu.

Každá z pěti částí trvá zhruba tři hodiny. A celé patnáctihodinové jednání, výpovědi svědků, proslovy žalujících i projevy obhajujících sleduje sedmičlenná porota naprosto soustředěně. Úctyhodný výkon. Na konci celého procesu, v neděli podvečer, jsou vyzváni soudkyní, aby se v její přítomnosti odebrali do zákulisí divadla a poradili se, jak rozhodnou ve věci několika základních otázek.

Má být politická strana Alternative für Deutschland zakázána? Těsná většina poroty rozhoduje, že nikoli. Porota se nicméně shodne na tom, že tento zákaz by se měl nějakým způsobem bezpečně vyzkoušet. Z úst svědků totiž během neděle několikrát zaznělo, že si nikdo nedokáže představit, co všechno by mohlo po vyloženém soudním zákazu AfD nastat. Jakým způsobem by reagovali její příznivci, kteří patří k nejostřejším a nejradikálnějším v Německu a kterých je opravdu hodně.

Během výpovědi svědka, který byl v minulosti aktivní v německé politické straně CSU, zazní několikrát slovní spojení „občanská válka“. Pokud už je situace taková, jaká je, zdá se tedy být pro německou společnost a další vývoj bezpečnější, aby strana Afd zůstala legální a byla tak neustále na očích. Rozhodla porota.

Dalším bodem, o němž je v procesu rozhodnuto, byla záležitost financování AfD. Zde se porota většinou pěti hlasů ku dvěma rozhodla zastavit straně finanční příspěvky ze strany státu. Podobné rozhodnutí padlo u dalšího bodu procesu: otázka zněla, zda-li je AfD spoluodpovědná za zvýšenou hladinu násilí zejména v některých východoněmeckých regionech a jestli v principu tato politická strana podněcuje svojí rétorikou násilí a násilné činy. Porota rozhodla, že ano, podněcuje. Bylo také rozhodnuto, že sociální sítě se na radikalizaci významně podílí.

Nejsou to pro mnohé nikterak převratná rozhodnutí nebo reakce na položené otázky. Dovolím si ovšem tvrdit, že nakonec inscenaci Prozess gegen Deutschland ani o výsledná rozhodnutí poroty nešlo. Ostatně jsou to jen divadelní rozhodnutí nemající za hranicemi divadelní budovy jakoukoli relevanci.

Během celého procesu se totiž v budově Thalia Theater v Hamburku dělo množství jevů, které považuji za důležitější a které budou mít delšího trvání. Vedle sebe v hledišti totiž sedělo názorově a politicky pestré, spíše rozdělené publikum.

Oproti sezení ve tmě, kdy nevíme, kdo jsou lidé kolem nás, tady bylo zjevné, kdo komu fandí. Z potlesků a dalších zvukových reakcí bylo zřejmé, že sedadla obývají kromě liberálních diváků z velkého města, zvyklých chodit na divadlo, také lidé do divadla nechodící, mimo město žijící. Lidé blízcí postojům politické AfD nebo dokonce lidé tuto stranu volící. Divadlu se podařilo do hlediště tento výsek veřejnosti dostat.

Skutečnost, že takto názorově rozkročené části veřejnosti seděly bezprostředně vedle sebe, vnímaly sebe a své reakce a zvládly to bez incidentu, vnímám jako velký úspěch divadla a naplnění vize inscenace. Lidé z AfD se stali na dva dny součástí diskusního kotle, byť názorově ostře vyhranění vůči liberální části hlediště, přesto se jejich protisystémová, izolovaná pozice změnila v pozici participující.

Ukázalo se to i v sobotu večer v diskusi po představení, kdy zřetelní fanoušci AfD komentovali dění na jevišti, pokládali štiplavé dotazy a nebáli se kritiky na účet inscenujících, kteří seděli před nimi. Skutečnost, že se podařilo motivovat příznivce AfD k účasti na události — odhaduji, že kromě propagace divadla tito lidé reagovali na množství vystupujících hostů, podporujících AfD — znamenala jejich férové zapojení do víkendového života divadla. Stali se součástí komunity a nikdo nebyl ani intelektuálně, ani morálně, natož fyzicky zraněn.

Toto vyústění události ovšem podmiňovala jedna zásadní věc: intelektuálové podílející se na inscenaci a především inscenátoři samotní museli najít vysokou míru osobní pokory a vůle diskutovat s lidmi, jimiž ještě včera pohrdali. Bylo to znát v odpovědích a reakcích takzvaných demokratů. Bylo to znát z úrovně, v jaké poslouchali místy opravdu otřesné věty, na něž publikum reagovalo v lepším případě bučením.

Vyznění a výsledek toho víkendu nebyl zdaleka jasný: byť událost realizovalo vysoce postavené, státem dotované divadlo ve velkém městě, byť se o inscenaci postaral řekněme jednoznačně liberální tvůrčí tým, dostala AfD a její podporovatelé obrovský prostor a respekt k nim byl z jeviště striktně vyžadován i hlavní soudkyní procesu. Byť se některé pasáže nedaly poslouchat a liberální publikum reagovalo hlasitě, přesto neodcházelo.

Zároveň jednotlivé výstupy před porotou svědčících hostí nepůsobily jako freak show — bylo zřejmé, že tito hosté dostali velmi seriózní pozvánku a že ke svému angažmá přistoupili zodpovědně. O tom, jak složitě a s nejistým výsledkem byl získáván příslib vystoupit na takové divadelní události, svědčí množství odřeknutí, které inscenátoři obdrželi a které postupně publiku představovali a zveřejňovali.

Každý svědčící musel na pokyn soudkyně před svou výpovědí přísahat zvednutím ruky, jako tomu ostatně je u skutečných procesů. Ty jsou ovšem, podle slov soudkyně, většinou mnohem méně zajímavé než tento divadelní proces s AfD.

Je až s podivem, že vzhledem k povaze události a vzhledem k charakteru některých hostí svědčících před porotou, nebyla akce bezpečnostně jakkoli zajištěna. Lidé se mohli po předložení vstupenek pohybovat v prostoru divadla zcela volně, nikdo nekontroloval, jestli nejsou do sálu vnášeny batohy nebo jiné potenciálně nebezpečné věci.

Jakoby se hamburští odvážili dát opravdu všechnu moc imaginaci, vytvořit prostředí pro dialog s nepřítelem a věřit, že se nic strašného nestane. Nestalo.

***

Tento text jsem psal v průběhu víkendové události 13.—15. února a těsně po ní. Je tedy zcela ovlivněn atmosférou a napětím události. Během následujícího týdne, poté, co jsem odevzdal svůj text Deníku Referendum, probíhala v německé divadelní komunitě o inscenaci Prozess gegen Deutschland živá diskuse, a to v dosti kritickém duchu. Divadelní komunita totiž nenalézá ani politický, ani divadelní důvod k tomu, aby se na jevišti tak prominentního divadla, jako je Thalia Theater v Hamburku, dával prostor pravicovým extremistům a jejich rasistickým ideologiím.

Diskuse o inscenaci se silně nese v duchu dichotomie „my versus oni“. Silně je kritizováno rozhodnutí celý víkend z jeviště streamovat, což vedlo ke sdílení dosti problematických obsahů, které během představení zazněly. Kritici volají po nějakém hodnotovém systému pro německá divadla, podle nichž bude možné hodnotit, s kým se hodí spolupracovat, a s kým ne. Kromě všeho jiného také proto, že „oni“ otevřené a experimentální divadelníky a veřejnosti taky nezvou na svoje události.