Německo se děsí. Připravuje se na silnou a radikální AfD
Kateřina SmejkalováVzestup krajně pravicové AfD vyvolává v Německu obavy, motivované vcelku přirozeně historickým vývojem země. Německo zatím postupuje v identifikaci příčin jejího vzestupu, hledání cesty ke zvratu zatím ale valné výsledky nepřináší.
Nad Německem se před letošními podzimními volbami do tří východoněmeckých zemských sněmů a s výhledem na parlamentní volby jen o rok později vznáší přízrak nebývale silné a čím dál radikálnější AfD.
Připomeňme, že národovecky populistická strana Alternative für Deutschland — AfD původně vznikla v roce 2013 jako „strana západoněmeckých profesorů ekonomie“, kteří protestovali proti německému, potažmo evropskému postupu pod taktovkou Německa při řešení řecké dluhové krize. Stranický politický personál se však rychle obměnil.
Konzervativní ekonomové ze západu šli od válu, místo toho strana masivně zakořenila především na východě země. A ideologicky se ukotvila na silně protimigračních, sociálně šovinistických, kulturně konzervativních a — možná trochu překvapivě — ekonomicky neoliberálních pozicích.
Vzestup navzdory rozkladným tendencím, či díky nim?
Zatímco s původním programem v roce 2013 ještě neoslovila tolik voličů, aby to stačilo na vstup do Bundestagu, o rok později už slavila úspěchy u voleb do Evropského parlamentu a u dalších voleb do spolkového parlamentu v roce 2017 si již sáhla na více než dvanáct procent voličských hlasů. Překvapivě se tak umístila na celkovém třetím místě a stala se nejsilnější opoziční stranou.
Německo se nějakou dobu konejšilo přesvědčením, že tím svůj voličský potenciál vyčerpala. Argumentovalo se, že její podpora naopak bude zase klesat, jakmile se ukáže, že praktické politické práce s hmatatelnými výsledky nejsou křiklouni z AfD schopni.
V Bundestagu všechny ostatní strany AfD důsledně izolovaly. Nicméně se začaly množit zprávy o tom, jak její přítomnost klima v parlamentu negativně ovlivnila. Zatímco do té doby se v drtivé většina případů dařilo ponechat konflikty na věcné úrovni, svádět politické boje korektně a v důležitých, kupříkladu procesních věcech spolupracovat bez ohledu na stranickou příslušnost, s AfD přišly provokace, naschvály, posměch, či dokonce výhružky.
Ukázalo se tak, že o žádnou poctivou politickou práci s hmatatelnými výsledky AfD zájem vůbec nemá, že jí ve skutečnosti jde hlavně o systematický rozklad politického provozu. Ani naděje ohledně podpory voličů se nenaplnily. Ukázalo se, že mnoho lidí volí AfD především z protestu proti etablovaným stranám, aniž by měli přesnější představu o nějakém alternativním uspořádání, které chtějí prosadit.
Ve volbách do Bundestagu v roce 2021 si AfD sice ještě mírně pohoršila, když jen o málo překročila deset procent voličských hlasů, to byl však opravdu poslední okamžik, kdy šlo ještě doufat v její diskreditaci a úpadek. Od té doby totiž láme rekordy a zabírá stále širší část pomyslného politického území.
Zapuštěné kořeny, velké vyhlídky
U mnoha od té doby uskutečněných voleb do zemských parlamentů si výrazně polepšila. Zastoupení odpovídající dvoumístným volebním výsledkům vykazuje již nyní nejen v řadě východoněmeckých zemí, ale také ve „starých“ spolkových zemích — v Bavorsku nebo Dolním Sasku.
Začíná též slušně zakořeňovat v komunální politice. V létě minulého roku slavila v tomto ohledů důležitý milník — prvního uvolněného starostu, a další komunální funkcionáři přibývají.
Zdaleka nejvíc ale nyní v Německu etablovanou politiku znepokojují volební průzkumy. Pokud by se volby do Bundestagu konaly nyní, AfD by se za křesťanskými konzervativci z CDU/CSU stala druhou nejsilnější silou, a to s takřka dvaceti procenty hlasů. Jednalo by se tedy o bezmála zdvojnásobení jejího posledního výsledku.
Alarmující na tom je především to, že by tím přeskočila všechny strany aktuálně vládnoucí trojkoalice — liberálové z FDP se potácejí dokonce na hranici volitelnosti. Ale i náskok AfD na sociální demokracii — SPD a Zelené čítá už vyšší jednotky procentních bodů.
Naděje na předvolební zvraty ale není zcela pošetilá. Stačí si vzpomenout na bleskový propad Zelených, kteří si už před minulými volbami tak tak obhlíželi sídlo kancléře, a stejně tak rychlý a nečekaný zázračný comeback sociální demokracie pod vedením jen nedávno předtím z vedení strany vyobcovaného Olafa Scholze.
Dá-li se ještě doufat, že za rok a půl do voleb do Bundestagu se stane něco, co situaci ještě zásadně změní, vyhlídky na volby do zemských parlamentů v Sasku, Braniborsku a Durynsku v září tohoto roku jsou zneklidňující zcela bezprostředně. V Sasku a Durynsku se bude volit hned na začátku září.
V Sasku by podle aktuálních prognóz AfD s 35 procenty voličských hlasů rovnou vyhrála. Druhá nejsilnější CDU/CSU je od ní zde vzdálená sice jen pět procentních bodů, nicméně s FDP ani Die Linke se zde v parlamentu počítat nedá. A i SPD a Zelení se pohybují nebezpečně blízko pětiprocentní hranice potřebné pro vstup do parlamentu. Budou mít hodně co dělat, aby všechny tři síly spolu byly schopné — a to značně nesourodou — vládu vůbec sestavit.
Durynsko bylo dosud baštou Die Linke, která zde měla dokonce ministerského předsedu — to byla naprostá anomálie. Dnes tu má ale AfD v průzkumech 31 procent, druhá za ní je se 20 procenty CDU/CSU a někdejší hegemon Die Linke se propadla na pouhých 15 procent. Všechny strany berlínské koalice se i zde potácejí sotva kolem hranice volitelnosti.
Koncem září se pak bude volit v Braniborsku. Ani tady nejsou vyhlídky růžové. AfD sice zatím zůstává dva procentní body pod třiceti procenty. CDU/CSU je ale také o pět procent slabší —stejně jako v Durynsku. Alespoň zde SPD snad nehrozí vypadnutí z parlamentu. Průzkumy sociálním demokratům zatím předpovídají podobně solidní výsledek jako demokratům křesťanským.
Největší obava nyní panuje z toho, že by se v některé z těchto zemí mohl naplnit scénář výborného výsledku AfD souběžně s úplným vypadnutím hned několika etablovaných stran z parlamentu. Za určitých podmínek by tak mohla hrozit i jednobarevná vláda AfD.
Ale i pokud se tento nejobávanější scénář nenaplní, nejsou vyhlídky nijak optimistické — hrozí patová situace a ústavní krize či široké nesourodé koalice s jediným hlavním cílem — ostrakizovat AfD. To se samozřejmě může vymstít v dlouhodobější perspektivě. A samozřejmě nastanou potíže s AfD jako mimořádně silnou opoziční stranou, která získá nárok na důležité funkce či možnost různé věci blokovat.
Rozhádaná vláda zmítaná krizemi
Otázka, jak tak masivnímu vzestupu AfD čelit, nutně musí začít u analýzy příčin její podpory. Nejčastěji se uvádí hlavně souběh krizí v posledních letech — hned po odeznění pandemie propukla válka na Ukrajině, která s sebou přinesla energetickou a inflační krizi. K tomu přistupuje citelné přiostřování krize klimatické. A k tomu Německo vede rozhádaná trojkoalice, které chybí odhodlané a pevné vedení.
Vláda SPD, Zelených a FDP v čele s Olafem Scholzem nastupovala v situaci odeznívající pandemie covidu a optimisticky si předsevzala hlavně „hodnotovou modernizace země“. Tak trochu to byla z nouze ctnost, protože v ekonomické a sociální oblasti se nesourodí političtí partneři na žádných větších reformách nebyli s to domluvit. Hlavními plány vlády tak bylo snížení volebního věku, legalizace marihuany či umožnění adopcí stejnopohlavním párům.
Okolnostmi vnucené agendy zbrojení a energetiky ale rychle obnažily, na jak vratkých základech vládní spolupráce stojí. Zelené donutily radikálně přehodnotit mnoho z ideologických dogmat, což stranu destabilizuje uvnitř i směrem k voličům. FDP se naopak ani pod velkým tlakem k něčemu takovému přinutit nenechala, například na dluhové brzdě či vetu na zvyšování daní nadále trvá, tím ale společné vládnutí — hlavně k nelibosti Zelených — značně komplikuje.
SPD se ve sporech uvnitř koalice drží pozoruhodně zpět. Kancléř Scholz se často chová spíš jako nezúčastněný moderátor, který, když už na to přijde, k překvapení mnohých straní spíš FDP.
Vláda tak působí dojmem chronické rozhádanosti a nezdá se ani, že by měla jasný celkový kurz. To je — zejména v situaci krize — fatální. Dopustila se také řady komunikačních přešlapů, hlavně při snaze zavést opatření, které si kladlo za cíl nahradit běžně používané spalovací kotle za ekologičtější způsoby vytápění.
Vznikl dojem, že vláda uprostřed inflační a energetické krize předepisuje lidem další nákladná opatření. Mnozí to vnímali jako nepřiměřený zákrok do soukromých spotřebitelských rozhodnutí, nadto bez příslibu adekvátní finanční pomoci těm, kteří si drahou přestavbu nemohou jen tak dovolit.
Že kromě křesťanských konzervativních stran CDU a CSU z protivládních nálad profituje i AfD, je tak nasnadě. Problém vzestupu stran ražení AfD nicméně nešikovnost a nepopularitu jedné konkrétní vlády samozřejmě přesahuje, sledovat jej lze i na mnoha místech mimo Německo. Zde ale děsí víc, poněvadž Němci si dlouhé dekády zakládali na tom, že po zkušenosti nacismu nástup krajní pravice už nikdy nedovolí.
Důvody vysoké podpory na východě
Za pozornost zde stojí srovnání rozdílů v podpoře na východě a západě země. Ale také otázka poněkud odlišné tváře AfD v obou částech země kopírujících železnou oponu. Dogma principiálního odporu ke krajní pravici je totiž výsostně západoněmecké.
V poválečném východním Německu byl totiž antifašismus sice nominálně všudypřítomný, zároveň ale, jako většina deklarovaných ideálů socialistického režimu, také v podstatě vyprázdněný. Nejenže tak systematické vyrovnání s nacismem nikdy nenastalo, naopak se zejména v době úpadku státního socialismu neonacismus stal — právě i v důsledku oficiální antifašistické doktríny — jednou z možností vyjadřovat vůči režimu nesouhlas. To vysvětluje silné neonacistické podhoubí, které je na mnoha místech ve východním Německu stále přítomné.
Na mentální úrovni se k tomu přidává právě taky určitá netečnost až odpor k západoněmeckým politickým dogmatům, protože východním Němcům prostě nejsou kvůli rozdílné historii vlastní. A pro roce 1990 si nikdo nedal práci s tím je do nich nějak rovnoprávně zahrnout. Čekalo se, jako u mnoha dalších věcí, že je východní Němci prostě převezmou, a to bez debat.
Zatímco AfD je tak na západě země — a v západem utvářeném politickém prostředí Berlína — vnímána daleko víc jako alarmující nebezpečí, které je třeba ostrakizovat a eliminovat, na východě takový striktní přístup zdaleka není tak rozšířený. Naopak zde z dob totality panuje určitá ostražitost vůči těm, kteří zdejším říkají, co si mají a nemají myslet. AfD se zde tak mnohdy volí i západoněmeckým elitám natruc.
K tomu se přidávají obrovské změny, které východ od pádu státního socialismu prodělal. Pro většinu lidí byly mimořádně náročné, pro mnoho z nich v různých ohledech k horšímu. Nejpozději od takzvané migrační krize po roce 2015 se rozkrývají přetrvávající materiální nerovnosti mezi východem a západem, ale i nerovnosti v zastoupení v politice, médiích a na dalších společensky důležitých postech.
Na většině z nich, a to i v bývalém východním Německu, i dekády pro převratu sedí lidé ze západu. Východní Němci se tak často cítí jako vysmívaní a opomíjení občané druhé kategorie — že to časem povede k politické radikalizaci a paušálnímu protestu proti etablované politice, nepřekvapí.
Ne všeobjímající polarizace, ale šikovně využité provokující momenty
Posledním důležitým příspěvkem do diskuze je hojně probíraná kniha z podzimu loňského roku „Triggerpunkte. Konflikt und Konsens in der Gegenwartsgesellschaft“ („Provokující momenty. Konflikt a shoda v současné společnosti“) trojice sociologů Steffena Maua, Thomase Luxe a Linuse Westheusera. Ti vyvracejí celou řadu mýtů, které úvahy o vzestupu AfD často provázejí.
Klíčové je, že se jako celek německá společnost nepolarizuje podle progresivně-konzervativní osy. Politický střed dokonce posiluje a jako celek se německá společnost liberalizuje. Často jde v kulturních sporech při pozornějším pohledu jen o to, jak rychle by se liberalizovat měla a jakým způsobem.
Místo aby postulovali jednu velkou kulturní válku mezi kosmopolity a komunitaristy, jak se to často dělá, dívají se na čtyři různé arény konfliktů — socioekonomickou, migrační, identitární a ekologickou. S pomocí kvantitativních i kvalitativních metod zjišťují, že každý konflikt je jiný, štěpení vede jinudy, využívané argumenty jsou různé.
Vyvracejí přesvědčení, že by signifikantní roli hrál věk nebo rozdělení město versus venkov. Roli naopak hraje příslušnost k třídě a s ní spojené vzdělání, ale opět jen omezeně — vyšší třídy jsou sice spíše progresivní, u těch nižších se ale určitě nedá říct, že by byly spíše, nebo dokonce většinově, konzervativní. Jsou zkrátka z hlediska postojů hodně různorodé — a taky značně nekonsistentní.
Autoři převratného výzkumu tak konstatují, že voliči AfD nejsou žádná jednoduše vymezitelná skupina a obvykle ani nemají ucelený národovecky-konzervativní světonázor. Pokud je něco definuje, pak to je to silně a emočně pociťované „vyčerpání ze změn“. To dobře vysvětluje větší podporu AfD na transformací zkoušeném východním Německu. Ale i na západě změn proběhlo a probíhá víc než dost.
AfD podle sociologů předkládá lidem sice ucelený světonázor, a když oni pro ni hlasují, vzniká dojem, že je i jejich, hlavní je ale ve skutečnosti práce strany s emocemi a také s oněmi „Triggerpunkte“ z titulu knihy. To jsou jakési reflexy způsobující rozhodné odmítnutí, ani ne tak z důvodu promyšlené ideologické opozice, jako spíše v důsledku narušení představy o normalitě nebo z obavy, že se jedná jen o začátek změn, které „kdo ví, kde se zastaví“.
Právě mimořádně šikovná práce AfD s těmito „provokujícími momenty“, v nichž se jako protipól často využívají Zelení, je v knize považována za klíčovou pro její politickou mobilizaci. Pokud se bude AfD nadále takto dařit, mohlo by to v budoucnosti vést k tomu, že svému publiku nakonec ještě ucelenější světonázor „vnutí“.
V Německu tedy mají čím dál lepší obrázek o tom, co k vzestupu AfD vede i kdo jsou její voliči a sympatizanti. To samo o sobě ale nevede samozřejmě ještě automaticky k tomu, že by existoval také návod na to, jak ho zvrátit.
Různé politické strategie proti AfD
SPD se při minulých volbách do Bundestagu pokusila vsadit na respekt jako centrální politickou veličinu, čímž reagovala na hypotézu zneuznání zejména nižších společenských vrstev, potažmo východního Německa jako důvodu pro příklon k AfD. Ačkoli kampaň byla hodnocena veskrze kladně, nezdá se, že by se onen respekt podařilo následně v konkrétních politických opatřeních důsledně ukotvit natolik, aby to nějaký podstatnější návrat voličů od AfD k SPD přineslo.
Zejména křesťanští konzervativci v CDU a CSU si pak dlouhodobě pohrávají se strategií se AfD rétoricky přiblížit, a tím způsobem jí voliče odlákat. To ale zatím neslavilo žádný úspěch, a také průzkumy ukazují, že to je slepá ulička. Ta může být dokonce kontraproduktivní, protože krajně pravicový diskurz se tím leda normalizuje.
Svébytným pokusem čelit AfD je pak založení nové strany bývalé hvězdy Die Linke Sahry Wagenknecht s názvem Bündnis Sahra Wagenknecht (BSW). Ta přichází po odštěpení od Die Linke s nabídkou určitého konzervativního socialismu, a hodlá tak v praxi ověřit hypotézu, že voličům AfD jde často hlavně o socioekonomické otázky, ve kterých je ale zklamaly tradiční levicové strany, jež se příliš zabývají kulturními tématy a zastávají v nich daleko liberálnější postoje, než by tradičním pracujícím vrstvám bylo vlastní.
Na konkrétní program i další participující osobnosti bude třeba si ještě počkat, pozoruhodné nicméně je, že BSW je už nyní připisován poměrně velký voličský potenciál — ve volbách do Bundestagu by se zřejmě těsně přehouplo přes nutnou pětiprocentní hranici. A například v Durynsku, kde se bude v září volit, má ale již teď v průzkumech dokonce až sedmnáct procent.
Německou politickou krajinou tak určitě v nějaké podobě promění, stejně tak jako konzervativní hnutí Freie Wähler, které doposud hrálo větší roli jen v Bavorsku, kde spoluvládlo, nyní ale posiluje i mnohde jinde. Panují samozřejmě obavy, že obě hnutí budou nakonec jen „AfD light“, čímž ve skutečnosti národovecky-konzervativní hlas ve společnosti jen posílí.
Nejistý dopad obřích demonstrací. Měla by se AfD zakázat?
Velkou otázkou aktuálně také je, co s podporou AfD udělají masové demonstrace proti krajní pravici, místy explicitně přímo proti AfD, které propukly po odhalení bizarního setkání různých pravicových radikálů včetně právě zástupců AfD, na němž se spřádaly plány na rozsáhlé deportace lidí s migrační zkušeností z Německa, a to včetně těch, kteří právoplatně drží německý pas. AfD po nich skutečně v průzkumech mírně oslabila a podle odborníků může jít o významnější trend, kdy má podobná masová ostrakizace potenciál některé zejména vlažné voliče odradit.
Na druhou stranu panují obavy z toho, že se vzedmutí nepodaří udržet a nějak integrovat do stávajících struktur, zejména etablovaných stran tak, aby mělo dlouhodobější a systematičtější dopad. V krajním případě tak může vést spíš k jen vyčerpání a zklamání.
Čím déle protesty trvají, tím více konfliktů se také objevuje — místy je levice proti, aby se jich účastnili i křesťanští demokraté, kteří jsou touto částí spektra se svou AfD-light rétorikou vnímaní někdy spíš jako součást problému. Křesťanským demokratům je zase často nepříjemná explicitně levicová případně antifašistická rétorika.
Zvažují se také právní opatření. Po výše zmíněném pravicově extremistickém konspiračním setkání konjukturu opět zažívá již delší dobu diskutovaná možnost AfD jako stranu zakázat. To je samozřejmě vysoce kontroverzní věc, která má celou řadu podporovatelů i odpůrců.
Ti první se dovolávají německé státoprávní filozofie tzv. bránící se demokracie, jež je reakcí na nacistické převzetí moci demokratickými prostředky. Argumentují postupnou radikalizací strany i jejím posilováním, čímž se podle nich AfD skutečně stává bezprostředním nebezpečím pro demokratické zřízení — právě to je formální předpoklad zákazu.
Odpůrci takového kroku jsou naopak toho názoru, že by zákaz byl jen vodou na mlýn AfD, která se už tak jako tak úspěšně stylizuje do role disidentů vůči údajnému kartelu etablovaných stran. Tvrdí také, že pouhým formálním zákazem se s politickými postoji a inklinací tak velké části společnosti nelze vyrovnat, že naopak v krajním případě jen zmizí pod povrch, kde budou ještě nebezpečnější.
Jako důvod proti zákazu se pak uvádí také to, že by se celý proces pravděpodobně hodně táhl a dopřával AfD vítanou disidentskou publicitu. A také že by během něj stát ztratil možnost nechat stranu sledovat rozvědkou, čímž by mohl ještě urychlit její radikalizaci.
Sledování ze strany úřadů tak zatím zůstává oním právním krokem vůči AfD, na kterém je shoda. Spolkový úřad pro ochranu ústavy ji jako celek v roce 2022 vyhlásil za podezřelou z pravicového extrémismu, čímž takové sledování umožnil.
To v mezičase přineslo své plody — za jednoznačně pravicově-extremistickou je na základě uvedených pozorování AfD prohlášená v Sasku, Braniborsku a Durynsku. To ovšem činí výše zmíněné prognózy pro podzimní volby v dané trojici spolkových zemích ještě o něco hrozivějšími.
Stejné nechvalné razítko dostala i její mládežnická organizace Junge Alternative, jejíž zákaz se zvažuje též. A díky tomu, že má právní formu spolku, by to bylo o poznání procesně jednodušší.
Procesní vyšachování AfD
Na všech úrovních německé politiky mezitím probíhají přípravy na vládnutí se silnou AfD. Zejména se všude upravují legislativní a jiné procesní postupy tak, aby se minimalizoval počet důležitých funkcí, které AfD připadnou, a objem rozhodování, která se bez ní neobejdou.
To je na jednu stranu logický postup v rámci filozofie bránící se demokracie, na druhou zde hrozí stejné nebezpečí jako u zákazu AfD: že tím vytříská politický kapitál z role utlačovaných disidentů. U všech změn pak existuje také riziko, že se obrátí vůči těm, kteří je schvalovali — že vytvoří pasti různých patových situací či příliš vysokých hlasovacích většin.
Samostatnou kapitolou u otázky, jak AfD zabránit v získávání mocných institucí, je boj o financování její takzvané politické nadace. Jde o tradiční veřejně financované think-tanky, které mají jednotlivým stranám pomoci s kultivováním jejich světonázoru a produkcí politické expertízy. Dle dosavadních nepsaných pravidel by měla nadace AfD — perfidně pojmenovaná po Erasmu Rotterdamském — nárok na státní financování již po příštích volbách do Bundestagu.
Ve snaze zabránit financování rozvoje krajně pravicové ideologie z eráru ostatní strany nyní přijaly zákon, který definuje, že nárok na takovou podporu mají jen instituce, které svou činností podporují určitou sadu hodnot. Jenže zákonu nyní hrozí zrušení ústavním soudem, ale nejen to, etablované strany jím na sebe upletly bič — zatímco dosud probíhala veškerá jednání o financování politických nadací na neformální, zvykové bázi a na základě ad hoc dohod mezi jednotlivými stranami, do budoucna budou spoutány pevnými zákonnými pravidly, přes která nepojede vlak. Už jen proto, aby nezavdaly AfD příležitost ke kritice zkorumpovanosti a zvůle politického establishmentu.
Celkově je tak situace v Německu politicky mimořádně komplikovaná a celkem jistě má před sebou velmi turbulentní rok. Jak se politika a společnost se vzestupem AfD vypořádává výzkumně, programaticky, strategicky i právně bude i nadále mimořádně napínavé sledovat.
Napřed aktuální zpráva: v saském (tedy dříve východoněmeckém) maloměstě Großschirma byl právě zvolen starostou kandidát za AfD - s 60 procenty obdržených hlasů! A to za nadprůměrně vysoké voličské účasti. Německá AfD je tedy skutečně dále na vzestupu.
K samotnému tématu: Kateřina Smejkalová zde podala bezpochyby velmi důkladný rozbor všech relevantních aspektů souvisejících s touto radikálně pravicovou německou stranou. Snad je jen možno připojit, že jestliže je tato strana (možná že je to namnoze stále ještě spíše hnutí, nežli strana) ideově těžko uchopitelná, pak na straně druhé je přece jenom dost dobře možno ji relativně přesně určit sociologicky. Typickým voličem AfD nadále zůstává muž, středního věku, příslušník středních tříd, s nižší mírou vzdělání.
Co se pak vlastních motivací určitého kontingentu německých voličů týče stát se příznivcem této strany, pak je v prvé řadě nutno jasně rozlišit dvě základní skupiny respektive regiony: území bývalé NDR, a ostatní teritoria. Proč se obyvatelé bývalé NDR natolik nadprůměrně kloní k silně pravicové AfD, už podrobně rozebrala Kateřina Smejkalová. Jeden důvod je specifický: přetrvávající pocit, že německý Východ byl "vereinnahmt", přivlastněn Velkým bratrem ze Západu, že nebyl a není brán dost vážně. V daném smyslu se tedy jedná především o stranu vzdoru.
Druhý aspekt je ovšem mnohem důsažnější, a netýká se pouze obyvatel dřívější NDR, i když i ten se u nich projevuje ve zvýšené míře. Zdá se, že skutečně rozhodujícím motivem k tomu hledat svou politickou domovinu u pravicové AfD je především pocit existenciální nejistoty, zmatení, dezorientace. Ten kdo marně ve svém osobním životě nachází pevný bod, ten ho intuitivně hledá u nějakého silného lídra, který přijde s jednoduchými, snadno pochopitelnými hesly, založenými především na pocitech bezprostřední identity - národní, skupinové, kulturní, teritoriální.
Tím se však dostáváme ke klíčovému bodu, kdy je nutno postoupit poněkud dál, nežli jak to učinila autorka článku, která se soustředila pouze na politické poměry v Německu. Ovšem - tento příklon k (extrémní) pravici je možno v současné době možno pozorovat v mnoha (či snad téměř ve všech) zemích Evropy. Tedy především Evropy západní, kde se zdálo že (liberální) demokracie už dávno zapustila pevné, nevyvratitelné kořeny. A nyní se ukazuje znovu a znovu, že tomu tak není, že tato demokracie je značně vratká, a že nemalé části populace se s ní jen v omezené míře dokáží ztotožnit.
Rozhodujícím faktorem zřejmě i zde bude onen zmíněný pocit životní nejistoty, dezorientovanosti. Upozorňuji na tento aspekt znovu a znovu: tato - liberální, buržoazní - demokracie sama o sobě ze své nejvlastnější podstaty nemůže poskytnout nic, co by jejím obyvatelům mohlo poskytnout nějaké ideové zakotvení. Tato demokracie může relativně bezproblémově existovat pouze tehdy, pokud - a dokud - se roztáčí kola ekonomiky, tedy když existenciální touhu člověka po ideovém zakotvení je možno do značné míry přehlušit všeobecným konzumerismem. Ale jakmile se toto soukolí stále expandující produkce a konzumu zadrhne, pak se vzápětí plně projeví ideová prázdnota a vratkost tohoto způsobu demokracie.
Je nutno si uvědomit: tato demokracie - v přímém rozporu s jejím označením, které sugeruje "vládu lidu" - je ve skutečnosti daleko spíše naprostým opakem, totiž společenským zřízením pouze volně sdružených individuí. Respektive vládou soukromníků, jak o tom byla řeč v paralelně běžící diskusi "Chci tě celou." Tento individualismus, tato soukromovlastnická mentalita ale nikdy nemůže vytvořit pravou národní pospolitost, kde by každý jedinec mohl mít své místo, své ukotvení, kde by mohl prožívat pocit že jeho existence má nějaký větší dosah a smysl pro pospolitost jeho bližních. Není proto žádného divu, nýbrž naopak je to fenomén naprosto zákonitý, že v dobách kdy konzumní společnost (respektive "konzumní demokracie") naráží na hranice svých možností respektive prochází těžkou krizí své identity, že v takových dobách velmi mnoho lidí hledá nějakou alternativu založenou na pocitu vzájemné pospolitosti. A pokud jim nebude nabídnuta pospolitost založená na humánním fundamentu, na univerzální mezilidské vzájemnosti a solidaritě, pak si budou tuto pospolitost hledat v populistických hnutích založených na národní a skupinové výlučnosti a nesnášenlivosti.
„Tato demokracie může relativně bezproblémově existovat pouze tehdy, pokud - a dokud - se roztáčí kola ekonomiky...“
Kola ekonomiky jsou (v EU) kvůli záchraně světa snad téměř programově bržděna a i to ideové zakotvení v pocitu životní nejistoty...
[tedy ideové zakotvení v pocitu brzkého konce tohoto našeho světa, který bude spravedlivě (jakožto trest za „dědičný hřích“ vypouštění skleníkových plynů) sežehnut v pomalu již nastávajícím pekle globální změny klimatu]
...je, pane Poláčku, téměř programově podporováno, takže liberální demokracie za této situace opravdu nemůže poskytnout nic, co by jejím obyvatelům umožnilo alespoň trochu snesitelné ideové zakotvení.
Pokud tedy člověk chce být v takto všeobecně převládající depresivní atmosféře smysluplně ideově ukotven, musí – aby to bylo smysluplné – být optimistou a musí tedy být na této (ze všech světových stran k němu proudící) hegemonii nihilismu (vytvářející zcela nežitelnou atmosféru) také zcela nezávislý. Je to nutná podmínka k tomu, aby „demokracie mohla relativně bezproblémově existovat“.
Ano, pane Nusharte, aby mohla (tato) demokracie "bezproblémově fungovat", je skutečně zapotřebí aby průměrný občánek byl bezbřehým optimistou; tedy aby i nadále s železným přesvědčením věřil na samospásnost tohoto způsobu demokracie, ačkoli ve skutečnosti vše svědčí o její systémové krizi.
Ovšem - jak bylo vzpomenuto v paralelní diskusi - "optimismus je opium lidstva"...
Já myslel, že opium lidstva je náboženství.
Tak už tedy i ten zatracený optimismus...
Máte, pane Poláčku, na mysli optimismus individuální, nebo optimismus kolektivní, tedy optimismus povinný? Když mohl být optimismus povinný, možná by tedy bylo možné optimismus naopak i zakázat a nařídit povinné projevy pesimismu. Ten by se pak (jak se snad trochu příliš optimisticky domnívám) opiem lidstva už stát nemohl. (Apokalyptické vize samozřejmě hrají v téměř každém náboženství velmi důležitou roli, existovaly dokonce sekty, které té očekávané apokalypse šly vstříc vlastními silami.)
Jak ale chcete zajistit, aby byl „průměrný občánek bezbřehým optimistou“, když k tomu, „aby dnes někdo byl optimistou, musí samozřejmě být na této (ze všech světových stran k němu proudící) hegemonii téměř povinného pesimismu (vytvářejícího už téměř nežitelnou atmosféru) zcela nezávislý“ (tedy vůbec ne průměrný)?
Dnešní „průměrný občánek“ je, pane Poláčku, přece naopak bezbřehý pesimista a o osud demokracie se také strachují téměř všichni. Téměř všichni dnes tu krizi demokracie tedy také vnímají, kola evropské ekonomiky jsou v zájmu záchrany světa bržděna, nikdo už optimismu – tomuto opiu lidstva – snad nepodléhá, téměř všichni do budoucnosti už hledí s pesimismem, takže všechny podmínky naší šťastné budoucnosti jsou vlastně splněny, pokud tedy uvažujeme přísně dialekticky.
Ale jistě, pane Nusharte, že dnešní demokracie se už nemůže lenivě vyhřívat v paprscích dřívějšího - naivního - optimismu. Dnešní demokracie je v krizi a v depresi, dnes už se ví že tato demokracie může vést i nástupu takových samovládných figur jako je Trump nebo Orbán; a kdyby se v dnešním Rusku konaly svobodné volby, je velmi pravděpodobné, že i tak by v nich zvítězil diktátor a válečný zločinec Putin.
Proto jsem také výslovně napsal, že a b y tato demokracie mohla bezproblémově fungovat, byl by k tomu zapotřebí ten dřívější bezbřehý optimismus. Který je naprosto stejně falešný a duchaprázdný, ať je je nařízen shora, anebo je nekritickým a nemyslícím národem pěstován spontánně a dobrovolně.
Bylo by tedy pro demokracii řešením svobodné volby v Rusku zakázat, aby nemohl vyhrát diktátor Putin? Udělal diktátor Putin pro obnovu demokracie v Rusku první důležitý krok, když se sám zasadil o to, aby volby v Rusku nebyly svobodné a byly ve své podstatě jen dosti nákladnou fraškou?
---------------------------
Je tedy, pane Poláčku, optimismus [vize dobré budoucnosti, pocit smyslu, ukotvení v této ideji – ideové zakotvení ve smyslu současného usilování...] pro skutečnou demokracii škodlivý?
Myslím, pane Nusharte, že zakazovat svobodné volby v Rusku nechce nikdo. Naopak by většina světa byla ráda, kdyby ty jejich volby byly svobodné.
Optimismus a skutečná demokracie: pane Nusharte, tady je naprosto rozhodující otázkou, co konkrétně rozumíme pod atributem "skutečná" demokracie.
V každém případě je možno (a nutno) jasně vymezit: zde není řeč o nějaké "demokracii vůbec", nýbrž výhradně o demokracii liberální, která je charakterizována především 1. přítomností volných (to jest: nezmanipulovaných) voleb, a 2. přítomností všeobecného právního a občansky spravedlivého prostředí.
To jsou nesporná pozitiva tohoto způsobu demokracie; ale na straně druhé je vždy nutno vidět i její druhou stránku, totiž že její horizont, její možnosti končí právě jenom a pouze u této svobody občanské a politické.
Co se pak vztahu "optimismu" a tohoto způsobu demokracie týče, pak určitou míru optimismu je do ní možno vkládat právě (a pouze) tehdy, když žijeme aktuálně v prostředí diktatury, kdy tedy i tato (sama o sobě omezená, respektive bezobsažná) demokracie ve srovnání s touto diktaturou představuje nepopiratelný pokrok.
Ovšem - jakmile je tato diktatura svržena, a jakmile by tato (liberální, buržoazní) demokracie měla převzít úlohu vůdčí ideje, která by měla dané společnosti zprostředkovat nějaký společný cíl, nějaký společně prožívaný smysl - zde tato demokracie selhává naprosto, a velice rychle se ukazuje její ideová a obsahová prázdnota.
S touto formou demokracie tedy naprosto mohou být spojeny pocity naděje jako beznaděje, optimismu jako naprosté deziluze a frustrace. Všechno záleží na tom, v jakém kontextu charakter a přínos této demokracie hodnotíme - zda ve vztahu ke stavu diktatury, anebo ve vztahu k autentickými humánními obsahy naplněnému lidskému žití.
"Ukázalo se tak, že o žádnou poctivou politickou práci s hmatatelnými výsledky AfD zájem vůbec nemá, že jí ve skutečnosti jde hlavně o systematický rozklad politického provozu. Ani naděje ohledně podpory voličů se nenaplnily."
Hm..., a co AfD a vyšetřování útoku Nord Stream...? Považuje autorka osamocenou*) snahu AfD o seriózní vyšetřování této záležitosti také jen za "systematický rozklad..."?
Důslednost, se kterou se DR vyhýbá této otázce, by mohlo nasvědčovat, že ano...
*) Resp. ještě s podporou Die Linke.
Geniální „Putin“ nás tedy kvůli záchraně demokracie bude v eurovolbách nutit k hamletovské volbě mezi Green Dealem, který Evropu (EU) ekonomicky vyřídí a udělá z ní velmi snadnou kořist Ruska nebo Číny, nebo mezi volbou proruských troubů, kteří nás sice možná zachrání před Green Dealem (abychom se nestali snadnou kořistí Ruska nebo Číny), ale pak nás jako Fico zaženou pod vliv Ruska. Prašť jako uhoď.
Zcela příznačně v těchto eurovolbách neexistuje důvěryhodná politická síla, které by se dalo věřit, že zastaví ekonomicky a geopoliticky sebevražedný Green Deal a zároveň bude důsledně vzdorovat ruskému imperialismu.
Úplně bych tedy chápal, kdyby Darja Kaščejevová na Lvech přišla právě s tímhle neřešitelným dilematem (arogancí by se to pak rozhodně nazvat nedalo) a vůbec bych se nezlobil na režiséra, že kvůli tomu překročí stopáž.
Pokud by to snad někdo nechápal, slova „geniální ‚Putin‘“ v mém předchozím příspěvku příspěvku samozřejmě znamenají „užitečný idiot“ (viz údajný Leninův výrok o užitečných idiotech).
Škoda, že pan Nushart neupřesnil, komu podle jeho názoru dělá „geniální ‚Putin‘" užitečného idiota. To by mě opravdu zajímalo.
Slovo „Putin“ je, pane Václavů, v uvozovkách z toho důvodu, že jsem neměl na mysli osobu V. Putina. Měl jsem totiž na mysli obecně lidskou idiocii (v tomto případě bezmála religiózního charakteru), která z důvodu ochrany před apokalyptickou vizí světa po změně klimatu staví evropskou (západní) společnost před neřešitelné rozhodnutí mezi „dobrovolným“ zničením vlastní ekonomiky (čímž se EU vůči Rusku stane zcela bezbranná – nebude mu schopna vojensky vzdorovat a stane se jeho kořistí) a mezi záchranou před zničením vlastní ekonomiky (a následnou rolí snadné kořisti Ruska) tím, že si lidé v evropských volbách zvolí proruské trouby, kteří nás pak jako Fico pod vliv Ruska zaženou. Existence takto prakticky neřešitelného dilematu je samozřejmě v geopolitickém zájmu současného putinovského Ruska, proto jsem napsal, že „geniální „Putin“ nás kvůli záchraně demokracie bude nutit k hamletovské volbě mezi pádem pod vliv Ruska, nebo mezi pádem pod vliv Ruska...“. Slova „geniální ‚Putin‘“ mají tedy význam užitečných idiotů, kteří nás před tuto neřešitelnou volbu (v Putinově zájmu) staví.
Jste tedy, pane Václavů, spíše pro podvolení se Rusku, nebo byste naopak prosazoval podvolit se Rusku?
Pane Nusharte, vaše vysvětlení mi připadá poněkud konfúzní, ale i tak, díky za ně.
Pokud jde o Rusko, byl bych spíš pro vzájemně výhodné, "nesentimentální", obchodní vztahy (tak jako před krizí), ale chápu, že to teď na dlouho nepůjde, když jsme se, převážně vinou Západu a agilní EU v roli užitečného idiota, dostali možná až na pokraj jaderné apokalypsy...
Říkáte, pane Václavů, že jsme se „převážně vinou Západu a agilní EU dostali na pokraj jaderné apokalypsy“?
Když budete, pane Václavů, pomáhat člověku, kterého se jiný kolemjdoucí právě chystá zavraždit, a ten vrah na vás bude křičet, že zabije i vás, bude to podle vašeho mínění „převážně vaše vina“?
Podle mého názoru vinu nese ten, kdo se chystá zavraždit dva lidi – vy se mu samozřejmě musíte bránit (když k tomu nemáte vhodné prostředky, musíte přivolat pomoc).
Podle vašeho názoru lze ovšem s tím vrahem uzavřít dohodu, že on si teď v klidu dovraždí toho prvního člověka a za poskytnutí „klidu na práci“ vám slíbí, že vás nechá také úplně v klidu odejít, když mu tedy dáte své čestné slovo, že v případě napadení se nebudete bránit a hlavně přestanete trénovat to judo, protože on ho taky neumí.
„To, co neustále tvrdíte o "dobrovolném zničením vlastní ekonomiky" je nesmysl. O jedné evropské zemi se dá říci, že si dobrovolně zničila vlastní ekonomiku. Tato země Zelenou dohodou vázána není, protože už není v EU. Tou zemí je Británie.“
-------------------------
Pane Kolaříku, britští konzervativci v roce 2019 uzákonili, že Británie se stane uhlíkově neutrální do roku 2050. (Referendum o brexitu se konalo v roce 2016, k ukončení členství došlo 31. 1. 2020.) Podle průzkumu společnosti YouGov tuto vládní snahu o uhlíkovou neutralitu podporovalo v roce 2023 71% Britů a 16% bylo proti.
I kdyby ten vrah, pane Václavů, vyhrožoval, že zabije všechny a pak možná i sám sebe, „převážná“ vina za tento eventuální masakr je pořád na něm. Nelze s ním uzavírat dohody typu „v klidu si to tady dovraždi a když nás necháš taky v klidu jít, tak my ti slibujeme, že nebudeme dělat žádná opatření na svoji obranu“.
Spolkový statistický úřad na konci ledna oznámil pokles hrubého domácího produktu v posledním čtvrtletí loňského roku o 0,3 procenta oproti předchozím třem měsícům. Meziroční pokles činil 0,2 procenta. Problémy způsobují vysoké ceny energií. Podle zprávy AGEB z 20. 12. 2023 spotřeba elektřiny v Německu klesla na historické minimum. I přes tento pokles spotřeby bylo ale do Německa v roce 2023 dovezeno ze zahraničí o 9,2 miliardy kilowatthodin více elektřiny než vyvezeno. Německo se poprvé od roku 2002 stalo čistým dovozcem elektřiny, vývoz meziročně klesl o 24 procent, dovoz vzrostl o 38 procent.
Zachytil jsem informace, že Izraelci s ekonomickou a diplomatickou podporou USA zavraždili v pásmu Gazy za posledních několik měsíců už přes 20 000 žen a dětí, což je mnohem více žen a dětí, kteří zemřeli v důsledku ruské agrese na Ukrajině. A napadlo mě tedy, že oni jsou tou hrozbou a nikoli německá Afd, o které se píše v komentáři. Ale v mainstreamovém zpravodajství se o tom nemluví, tam se intenzivně věnují např. zdravotním problémům v britské královské rodině nebo třeba podpoře elektromobility, takže to buď není pravda či to vůbec není důležité.
A pak Izrael a USA jsou přeci demokratické země, a co činí, činí tak skvěle a pro blaho celého světa. Zdá se tedy, že všichni západní kapitalismus milujeme, jen někteří kverulanti tu o těchto skvělých zemích šíří ošklivé fámy.
oprava - "mnohem více žen a dětí, NEŽ TĚCH, kteří zemřeli na Ukrajině"
Zdá se, že problém spočívá v tom, že lidé stále nechápou, že v opravdové demokracii nemůžou volit toho, koho by chtěli, jako např. Afd v Německu, o které se v komentáři výše hovoří, ale jen skutečné demokratické a neextremistické strany.
Zbývá tedy definovat tu správnou demokratickou stranu. Je to, řekl bych, taková strana, jež prostřednictvím svých zástupců zaručí, že veškeré zisky a toky peněz budou směřovat určitým lidem hlavně do USA a v západní Evropě, pochopitelně na úkor chudších obyvatel zemí, ze kterých jsou tyto zisky vyváděny. Pak jsou to zřejmě také strany, které zajištěním nekonečného přílivu migrantů sníží hodnotu lidské práce, a to zejména nekvalifikované pracovní síly, na minimum a to bez ohledu na nedostupnost bydlení, zdravotnictví a sociálních výdobytků pro nižší příjmové skupiny.
Zdá se, že např. Fico, Orbán, Afd, Okamurova SPD či do jisté míry Babišovo ANO takovými stranami nejsou a proto jsou označovány za nedemokratické, nacionalistické či dokonce za extrémistické nebo fašistické.
Míra demokracie se tedy dá vyjádřit např. počtem jachet, sportovních automobilů a mírou dalšího luxusního zboží, které si zakoupí např. akcionáři západních firem, které si nakoupí na úkor obyvatel zemí, jež ekonomicky ovládají.
Snad by s tím autorka článku Kateřina Smejkalová, která pracuje pro ten správný, demokratický think tank německé SPD souhlasila.
Pane Krupičko, v dané záležitosti máte skutečně pravdu v tom ohledu, že tato takzvaná "demokracie" zde naráží sama na sebe.
Na jedné straně se tváří naprosto liberálně, tedy že každý smí dělat, myslet, prosazovat všechno co se mu jenom zlíbí, tedy bez jakékoli odpovědnosti vůči nějakým vyšším etickým či jiným principům a normám - aby vzápětí tato samá demokracie v případech těch politických směrů a hnutí které přesahují její vlastní existenční horizont je prohlásila za "extremistické", "nedemokratické", a snaží se je pokud možno vytěsnit z centra společenského a politického dění.
Tato demokracie tedy fakticky popírá sama sebe; a ona nemůže jinak, protože v onom bezbřehém liberalismu je naprosto formalistická, zatímco v oněch restrikcích najednou hledí na reálné obsahy. V obou případech tedy postupuje podle zcela odlišných, protichůdných norem a kritérií, aniž by byla schopna tento protimluv vyřešit.