Hněv a naděje

Elisa Gutscheová

Východní Německo se nedočkalo vzniku vzkvétající země, kterou sliboval Helmut Kohl. Naopak i třicet let po sjednocení spousta strukturálních problémů přetrvává a mladí východní Němci mají nadále podstatně omezenější životní šance.

Termín transformace je nedostatečný, pokud chceme popisovat hluboké změny a traumata počátku devadesátých let. Opuštěná továrna ve východním Německu. Foto Dario-Jacopo Lagana', flickr.com

„Na počátku stála urážka,“ píše francouzský sociolog Didier Eribon v úvodu ke svým úvahám o otázce homosexuality. Popisuje sílu urážky, které se někdy dočká každý homosexuál. Urážka podle Eribona není jen „odsouzením na doživotí“, ale formuje také subjektivitu urážených.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

I pro mě se urážkou něco začalo. V roce 2016 jsme za letního večera s partnerem seděli v berlínské zahradní pivnici. U vedlejšího stolu se skupina ze západoberlínského Kreuzbergu bavila o posledních rasistických útocích na uprchlíky, které se staly na východě Německa. „Zas*aný východní neštovicový puchejři!“ zvolal jeden z mužů tak nahlas, že to nešlo přeslechnout.

Nadávka se mě hluboce dotkla. Srovnávat východní Němce s nemocí, virem, co se musí léčit? Nejdřív jsem žasla, že nikdo neprotestuje. Následoval hněv spojený s hanbou, znechucením, bolestí, vzlyky a slzami.

00:00 / 00:00

Elisa Gutscheová:
Hněv a naděje

Zrozeni a zrazeni svobodou E05

Muž u vedlejšího stolu nevěděl, kdo jsem, odkud pocházím. Nevšiml si mě a asi bych ho ani nezajímala. Najednou jsem zas byla východní Němka.

Termín transformace nevystihuje, co se stalo

Za pár dní Německo oslaví třicáté výročí svého sjednocení. V letošním roce se kvůli pandemii nebudou konat velké veřejné oslavy, ale připomínka výročí se uskuteční podle podobného scénáře jako v uplynulých letech. Německý národ tu oslavuje sám sebe. Téma je jasné: překonání socialistického státu bezpráví a vítězství liberálního kapitalismu.

Každý rok stejné představení. Ritualizovaná připomínka pokojné revoluce a německé jednoty s uctěním památky, s projevy, smyčcovým kvartetem a dalšími koncerty klasické hudby. Politici se setkají s pamětníky.

Stranou zůstává jedno velké „ale“: ritualizované vzpomínání maže důležitou část celé věci. Vypráví se jen o završeném příběhu se šťastným koncem a potlačuje se přitom vzpomínání na následnou násilnou transformaci.

Pátý esej pro cyklus napsala občanská aktivistka pocházející ze saského venkova. Grafika Petr Kněžek

Veřejně vyprávět o takzvaném znovusjednocení jinak než jako o úspěšném příběhu je sice možné, ale těžké. Existuje tu očividná propast mezi veřejnou, oficiální, státní a institucionálně ukotvenou kulturou vzpomínání na straně jedné, a soukromým vzpomínáním na převrat, jak zaznívá v rozhovorech mezi lidmi. Při vyprávění z osobní perspektivy velmi rychle vyjde najevo, že oficiální připomínka pokojné revoluce a německého sjednocení musí vyloučit celou řadu protichůdných příběhů a vzpomínek, aby nakonec bylo možné oficiálně chválit náš historický úspěch bez výhrad.

Teprve v posledních několika letech se veřejně mluví o rozporech, které hodně východních Němců pociťuje v souvislosti s německým sjednocením. Jsou slyšet mladší hlasy. Několik novějších východoněmeckých iniciativ je dnes naštěstí nepřehlédnutelnou částí veřejného diskurzu. Společně vrhají kritický pohled na to, co se dělo po sjednocení Německa.

Pokojnou revolucí a sjednocením Německa se vmžiku pro lidi v bývalé NDR změnilo úplně všechno. Po jásání nad pádem berlínské zdi s výhledem na obnovu demokratických svobod hned následovala kocovina z transformace. Sjednocení způsobilo pás emocionální devastace vedoucí východoněmeckými spolkovými zeměmi, zatímco život na západě pokračoval, jako kdyby se nic nestalo. Termín transformace je proto nedostatečný, pokud chceme popisovat hluboké změny a traumata počátku devadesátých let.

Na „vzkvétající zem“ nedošlo, umíralo se ze zoufalství

K privatizaci státních podniků NDR, tedy za účelem přechodu od plánovaného hospodářství k tržnímu, byla založena privatizační agentura jménem Treuhand. V roce 1989 pracovalo v průmyslu na východě necelých padesát procent zaměstnanců a zaměstnankyň.

Už v roce 1991 se toto číslo snížilo na polovinu. V důsledku hospodářsko-politických rozhodnutí v transformačním období zaniklo 2,6 milionu pracovních míst jen ve společnostech privatizovaných Treuhandem. Obživa dvou milionů šesti set tisíc lidí byla zničena neoliberální transformací, která za sebou zanechala sociální deprivaci širokých vrstev. Společnost se otřásala v základech. Dodnes na východě chybí asi osm set tisíc pracovních míst.

Jen asi pět procent podniků spadajících pod Treuhand se prodalo východním Němcům, patnáct procent subjektům ze zahraničí a celých osmdesát procent západním Němcům. Vzkvétající zem, kterou sliboval tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl, si většina lidí na východě zřejmě představovala jinak.

V někdejší NDR se nepracovalo jen kvůli výdělku, tedy kvůli ekonomickému zabezpečení. Kolem pracoviště se točil i společenský život. Lidé byli organizováni v brigádách a se svými kolegy a kolegyněmi z práce se setkávali i ve volném čase. Podniky provozovaly jesle, školky i lékařskou péči. Privatizace Treuhandem všechny uvedené sociální vazby rozbourala, a to včetně této infrastruktury služeb.

Jako důsledek prudké změny se na východě šířil alkoholismus, přibývalo drogových závislostí i sebevražd. Německý institut pro ekonomický výzkum nedávno zkoumal fenomén takzvaných úmrtí na zoufalství na základě americké studie Anguse Deatona a Anne Caseové.

Celkový počet úmrtí v důsledku sebevražd, drog a alkoholu v Německu, na rozdíl od USA, klesá. Německé statistiky uvedených jevů ale pořád jasně vedou východoněmečtí muži. V roce 1991 podle zmíněné studie ve východním Německu zemřelo prokazatelnou smrtí ze zoufalství téměř dvě stě mužů a pětašedesát žen ve věkové skupině 50-54 let na sto tisíc obyvatel.

Mnoho východních Němců mé generace ve svých rodinách z oné doby zná příběhy beznaděje, hanby, strachu, alkoholismu a sebevražd. Čísla zahrnují i smrt tří mých strýců. Jednoho zabil alkohol. Další dva skončili sebevraždou. Po letech nezaměstnanosti, zoufalství, beznaděje a zničeného soukromého života. Dodnes se o tom u nás nemluví.

Když padla zeď, byly mi čtyři roky. Na NDR si skoro nepamatuji, ani na demonstrace nebo něco podobného. Moji rodiče nebyli protirežimní aktivisté za občanská práva. Otec byl dělník a matka dělnice v malé vesnici na saské periferii. Vzpomínám si, jak rodiče pracovali na směny. Jak mě strýc často vodil do školky. Nebo jak jsem brzy ráno, než školku otevřeli, šla se svým otcem do jeho práce.

Do našich životů se vkrádal strach a rostla v nich nejistota. V letech 1992 a 1993 oba rodiče přišli o práci. Místní továrnu zavřeli a zlikvidovali. Podnik, kde pracoval můj otec, byl privatizován. O několik měsíců později, tak jako spousty jiných otců, dostal výpověď. Začala léta finanční nejistoty, strachu a hanby. Rodinám mých přátel se vedlo podobně.

My z východu se nedočkáme dědictví

Je to doba, která mě formuje dodnes. Hluboké stopy zanechala také v životech mnoha mých východoněmeckých souputníků. S rodiči o této době nemluvíme, držíme se jistých a netraumatických témat. My, na východě, za sebou nemáme finančně zajištěné rodiny a dědictví se nedočkáme.

Když šlo všechno dobře, našim rodičům se povedlo úplně nanovo společensky definovat, najít si novou práci, a vybudovat si skromný blahobyt. Je to období a část naší identity, o kterých jsme začali přemýšlet a mluvit teprve nedávno. Až teď pro něj hledáme slova.

Tehdejší politická rozhodnutí mají trvalé důsledky. Východní Němci stále vlastní pouze pět procent produktivního bohatství ve východním Německu a méně než jedno procento v celoněmeckém měřítku.

Nerovnováha mezi elitami bije do očí. Na federálních ministerstvech pocházejí z východu jen dva ze sto dvaceti vedoucích oddělení. Největší německé korporace řídí výhradně západní Němci. V loňském roce žádná státní univerzita v Německu neměla východoněmeckého rektora nebo rektorku.

Pouze tři procenta elit ve spolkové zemi Sasko pocházejí z východu, zbytek ze starých spolkových zemí. Před dvěma měsíci, po téměř třiceti letech od německého sjednocení, byla právnička Ines Härtelová jmenována první soudkyní východoněmeckého původu u Spolkového ústavního soudu, který je nejvyšší soudní instancí německého státu.

Zkušenost degradace trvá dodnes. Na úrovni kolektivní i individuální. Podle poslední výroční zprávy o stavu německé jednoty se sedmapadesát procent východních Němců cítí být občany druhé kategorie. Jen kolem osmatřiceti procent dotázaných na východě považuje znovusjednocení za úspěšné. U lidí pod čtyřicet let je to jen asi dvacet procent.

Pro mou generaci jsou důsledky transformace stále velmi citelné. Vepsaly se hluboko do našeho vědomí, do hodnotového systému a projevily se v našich rodinách. Jsou patrné v rozdílech ve mzdách, v přítomnosti či absenci příležitostí k profesnímu a společenskému vzestupu. Jsou vidět v rozdílech v jednání, v kulturním kapitálu a v podobě dveří, které se otevírají nebo zůstanou zavřené.

Řada mých — bílých — západoněmeckých přátel bude dědit, až jednou osiří. Jejich rodiny dostaly možnost v letech prosperity generovat blahobyt a umožňují mladé generaci lepší start do života. Je to cítit hlavně teď, když je nám přes třicet.

Cyklus šesti esejí od autorů a autorek z východního Německa a České republiky odhaluje, jak se na dnešní společnost dívá generace dětí narozených kolem roku 89. Vyrostli ve svobodě, ale současně uprostřed divoké transformace. Jejich postkomunistická identita je navíc odlišuje od západních vrstevníků. Jak se vyrovnávají s minulostí, kterou sami nemohli ovlivnit? Grafika Petr Kněžek

Díky velkorysé podpoře svých rodičů se lidé z mé generace mohou vykoupit z přehřátého trhu s nájemním bydlením ve velkých německých městech a žít ve slunných vlastních bytech s okny od podlahy ke stropu a podlahovým topením. Mohou žít beze strachu z rostoucího nájemného a z gentrifikace.

To vše se děje na pozadí toho, že se Německo stále více mění ve společnost, kde jednu z rozhodujících rolí hraje dědictví. Politika stojí před dilematy, která vyplývají z faktu, že se neustále upevňují rozdíly nejen mezi východem a západem, ale i mezi chudými a bohatými. Znovu se ukazuje, jak úzce je východoněmecká identita svázaná s původem z nižší společenské třídy.

Někdy z bezradnosti žárlím

Vedle materiálních nerovností jsou mezi východem a západem pořád cítit někdy víc a někdy méně jemné kulturní rozdíly. Ať už jde o výsměch saskému nářečí nebo o znuděný nezájem o východoněmeckou historii, kulturu a východoněmeckou zkušenost.

Sama pro sebe se snažím zjišťovat, co vlastně definuje východoněmeckou a postkomunistickou identitu. Vím, že mě toto téma zneklidňuje, po třiceti letech víc než kdy jindy. Jako dítě postkomunismu pořád osciluji mezi dvěma světy. Svou východoněmeckou identitu se snažím sladit se západním hodnotovým systémem, ve kterém se často ztrácím.

Mám vztek. Někdy z bezradnosti žárlím.

Na hodně konfliktních otázek, které jsem tu popsala, nemám odpovědi, nevím, jestli je někdy najdu a jestli někdy dojdu k vnitřnímu klidu. Podobně jsou na tom další lidé mé generace, kteří jako děti zažili dobu transformace ve východním Německu a ve východní Evropě vůbec.

Že cítíme podobně, mě naplňuje jistou nadějí. Nadějí, že naše generace konečně mezi sebou začíná mluvit o naší rozpolcenosti, našich bolestech, a o svém hněvu.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Z němčiny přeložil JAN ŠÍCHA. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.

    Diskuse
    PK
    September 26, 2020 v 22.11
    Výsměch saskému nářečí?

    Chtělo by to asi více nadhledu, sebevědomí, a schopnosti nebrat se tak vážně. Např. švábské nářečí je zbytkem Německa vnímáno přinejmenším jako stejně "legrační" jako saské, ale pro Šváby to není důvod ke komplexům - spíš naopak. Viz jejich reklamní motto:

    "Wir können alles. Außer hochdeutsch."

    PK
    September 26, 2020 v 22.37
    Jinak stálo by za to

    zdržet se trochu déle u těch rasistických útoků na uprchlíky, které se staly na východě Německa. Na můj vkus to autorka přešla až příliš rychle - a to ještě jako příležitost k vlastní ublíženosti.

    Takže pro ty, kdo tomu, jak je to líčeno v článku třeba úplně neporozuměli: Východoněmečtí "domorodci" se dopustili rasistických útoků na uprchlíky - nikoliv na východní Němce, jak by si někdo při nepozorném čtení mohl myslet. Na základě toho si autorka vyslechla dejme tomu nadávku na svoje vážené sousedy, kteří se těch rasistických útoků dopustili (mimochodem, rád bych tu urážku slyšel v originále - takto v překladu to beru hodně s rezervou). Nu - vynikající příležitost k ublíženosti, jen co je pravda.

    Pane Kolaříku, autorka si nevyslechla nadávku na "sousedy, kteří se rasistických útoků dopustili", vyslechla si nadávku na východní Němce.

    To je podobná situace, jako když třeba v souvislosti s nějakou krádeží bude následovat komentář: "Zas*aný přičmoudlý nepřizpůsobivý neštovicový puchejři!"

    Nebo když třeba v souvislosti s nějakým teroristickým sebevražedným útokem zazní komentář: "Zas*aný uprchlický nepřizpůsobivý neštovicový puchejři!"

    Jde o tu generalizaci - z konkrétních činů nelze přece vinit nějaké etnikum, rasu, příslušníky nějaké profese, sexuální minoritu, určitý gender, pohlaví, vyznavače určitého náboženství, církev jakožto společenství věřících apod.

    PK
    September 27, 2020 v 9.21

    Pane Nusharte, jistě, to je připomínka na místě. Jak říkám, mě hlavně iritovalo, že tohle byla jediná zmínka o těch rasisitických útocích, a to jenom jaksi "mimochodem", ve vedlejší větě jednoho souvětí.

    Autorka dává v celém článku najevo, že má právo na hněv, a že východní Němci (neboť za ty ona mluví) mají monopol na toto právo.

    Vůbec ji nenapadá, že i ostatní by eventuálně mohli mít právo na hněv. Např. proto, že východní Němci nadělili západním Němcům do spolkového sněmu extremistickou AfD.

    JH
    September 27, 2020 v 10.7
    Za AFD ani za neonacisty útočící na uprchlíky

    nenesou východní Němci žádnou kolektivní odpovědnost. Za AFD nesou odpovědnost ti, co je volili, a to nebyla ani polovina, a o tom, co vede zejména mladé k neonacismu, se píšou knihy.

    Autorka jistě předpokládala inteligentního čtenáře, neuznávájícího princip kolektivní viny, takže asi nepovažovala za důstojné zdůrazňovat, že rasistické útoky odsuzuje. Jestli volila AFD, to nevím, ale tipoval bych že ne.

    Autorka má bezpochyby ve velmi mnohém pravdu; ale na straně druhé je celá řada věcí, které opomíjí.

    Ano, je nepochybným faktem, že svého času západní Německo bývalou NDR "spolklo". A to sice s gestem jakéhosi velkopanského přezírání. Které pro východní Němce ovšem nevyhnutelně vzbuzovalo (a zřejmě dodnes vzbuzuje) palčivý pocit ponížení. Mají pocit, že nebyli - a zřejmě dodnes nejsou - bráni vážně, jako rovnocenný partner; a pocit vlastní méněcennosti je opravdu jedna z nejhorších věcí, která může člověka v jeho životě potkat. (Jenom si vzpomeňme, jaké pocity jsme prožívali - museli prožívat - ve vztahu k Rusům, k našemu "Velkému bratrovi".) Toto všechno je tedy fakt; a uznává se to i na Západě, přinejmenším u liberálnější části západoněmecké veřejnosti.

    To co ale autorka přehlíží či zamlčuje především při jejích stížnostech jak západní Němci "zlikvidovali" východoněmeckou ekonomiku je to, že západní Němci prakticky neměli žádnou jinou možnost. Východoněmecká ekonomika (jako kterákoli jiná z bývalého východního bloku) se nacházela v naprosto dezolátním stavu, neschopná konkurence. Ten proces ekonomické transformace bylo nutno provést - stejně jako kdekoli jinde ve východní Evropě. Že naprostou většinu produkčního potenciálu ve východním Německu vlastní západní Němci? - Ano, to může být ponižující pocit; jenže východní Němci tehdy neměli ani kapitál, ale ani především nezbytné technické, ale i organizační know-how. To všechno měli západní Němci; a jestli východoněmeckou ekonomiku někdo vůbec mohl postavit na nohy, pak právě oni. Co autorka zamlčuje naprosto: ty obrovské miliardy, které západní Němci doslova napumpovali do východního Německa. A to nejen ze státního rozpočtu; tvz. "solidární příspěvek" na rekonstrukci východního Německa platí dodnes ze své mzdy každý (tedy i západní) Němec!

    Atd. atd. Ještě jednou tedy: západoněmecká vláda tehdy sotva mohla jednat - ohledně ekonomické, ale i celkové společenské - transformace nějak zásadně jinak, než jak jednala. Přesto ale má autorka článku se svými stížnosti jednu velkou, zásadní pravdu: to velkopanské gesto vlastní nadřazenosti ze strany západních Němců tu opravdu bylo; a právě to nikdy být nemělo a nesmělo. Kdyby se západní Němci tehdy k východním Němcům postavili způsobem: "Ano, my víme že jste museli prožít mnoho zlého, jste naši bratři a tak vám ekonomicky a finančně pomůžeme, ale jinak vás plně respektujeme jako nám rovné, i s celou vaší známou historií" - pak by velmi mnoho věcí ve vztahu západních a východních Němců dnes mohlo být jinak. A dost možná: i taková hnutí jako Pegida a AfD by ve východním Německu dnes měla mnohem menší potenciál příznivců, nežli jak je tomu dnes.

    PK
    September 27, 2020 v 14.37

    Nejprve drobná, ale nikoliv nevýznamná poznámka: od okamžiku sjednocení už neexistovala žádná "západoněmecká vláda". Byla jenom spolková vláda, mimochodem po významnou část své existence po sjednocení pod vedením kancléřky z východního Německa.

    K tomu "spolknutí" snad jenom toto: Spolková republika Německo neměla ani teoreticky žádnou možnost odmítnout spojení s bývalou NDR, pokud tato o to projevila zájem. Spolková ústava totiž vůbec neuznávala existenci dvou suverénních německých států, a rozdělení výslovně považovala za dočasnou a de iure nelegitimní záležitost.

    Osobně bych dával přednost pozitivnímu a nekonfliktnímu přístupu k výročí sjednocení. Tedy "uctění památky, s projevy, smyčcovým kvartetem a dalšími koncerty klasické hudby".

    Jestliže však někdo chce vyvolávat rozbroje, má je samozřejmě mít.

    Především není pravda, že by se jakékoliv vzpomínání na cokoliv potlačovalo. To je lež, a autorka to dobře ví.

    Vůbec už není pravda, že by někdo neuznával východoněmeckou historii, kulturu atd. To je lež jako věž. Každý ví a uznává, že Sasko je rodištěm Goetheho. Každý ví a uznává, že v Durynsku žil Luther, a že se tam zrodila luteránská reformace. Každý ví a uznává, že v Sasku žije stále ještě etnická menšina polabských Slovanů. A tak dále a tak dále.

    Ale to je ta potíž. Zatímco obyvatel Bavorska si svou identitu zakládá na svém bavorství, obyvatel Švábska na svém švábství, obyvatel Frieslandu na svém frieslandství, autorka si chce nutně zakládat svou identitu na svém "východoněmectví", a dokonce výslovně na svém postkomunismu. Jak sama přiznává, se západní (tedy nejen západoněmeckou) demokratickou identitou má problém.

    Takže pro ty čtenáře, kteří sice dejme tomu nejsou méně inteligentní, ale jsou jenom pokrytci: když někdo reklamuje pro celé východní Německo právo na koletivní hněv, musí si nechat líbit připomínku, že východní Němci útočí na uprclíky, a že východní Německo je kolébkou nejen AfD, ale i semeništěm rasismu a neonacismu. "Automaticky" nemůže v takovém případě od čtenáře "předpokládat" vůbec nic. A to bez ohledu na to, že sama volí samozřejmě Die Linke.