Hněv a naděje
Elisa GutscheováVýchodní Německo se nedočkalo vzniku vzkvétající země, kterou sliboval Helmut Kohl. Naopak i třicet let po sjednocení spousta strukturálních problémů přetrvává a mladí východní Němci mají nadále podstatně omezenější životní šance.
„Na počátku stála urážka,“ píše francouzský sociolog Didier Eribon v úvodu ke svým úvahám o otázce homosexuality. Popisuje sílu urážky, které se někdy dočká každý homosexuál. Urážka podle Eribona není jen „odsouzením na doživotí“, ale formuje také subjektivitu urážených.
I pro mě se urážkou něco začalo. V roce 2016 jsme za letního večera s partnerem seděli v berlínské zahradní pivnici. U vedlejšího stolu se skupina ze západoberlínského Kreuzbergu bavila o posledních rasistických útocích na uprchlíky, které se staly na východě Německa. „Zas*aný východní neštovicový puchejři!“ zvolal jeden z mužů tak nahlas, že to nešlo přeslechnout.
Nadávka se mě hluboce dotkla. Srovnávat východní Němce s nemocí, virem, co se musí léčit? Nejdřív jsem žasla, že nikdo neprotestuje. Následoval hněv spojený s hanbou, znechucením, bolestí, vzlyky a slzami.
Elisa Gutscheová:
Hněv a naděje
Zrozeni a zrazeni svobodou E05
Muž u vedlejšího stolu nevěděl, kdo jsem, odkud pocházím. Nevšiml si mě a asi bych ho ani nezajímala. Najednou jsem zas byla východní Němka.
Termín transformace nevystihuje, co se stalo
Za pár dní Německo oslaví třicáté výročí svého sjednocení. V letošním roce se kvůli pandemii nebudou konat velké veřejné oslavy, ale připomínka výročí se uskuteční podle podobného scénáře jako v uplynulých letech. Německý národ tu oslavuje sám sebe. Téma je jasné: překonání socialistického státu bezpráví a vítězství liberálního kapitalismu.
Každý rok stejné představení. Ritualizovaná připomínka pokojné revoluce a německé jednoty s uctěním památky, s projevy, smyčcovým kvartetem a dalšími koncerty klasické hudby. Politici se setkají s pamětníky.
Stranou zůstává jedno velké „ale“: ritualizované vzpomínání maže důležitou část celé věci. Vypráví se jen o završeném příběhu se šťastným koncem a potlačuje se přitom vzpomínání na následnou násilnou transformaci.
Veřejně vyprávět o takzvaném znovusjednocení jinak než jako o úspěšném příběhu je sice možné, ale těžké. Existuje tu očividná propast mezi veřejnou, oficiální, státní a institucionálně ukotvenou kulturou vzpomínání na straně jedné, a soukromým vzpomínáním na převrat, jak zaznívá v rozhovorech mezi lidmi. Při vyprávění z osobní perspektivy velmi rychle vyjde najevo, že oficiální připomínka pokojné revoluce a německého sjednocení musí vyloučit celou řadu protichůdných příběhů a vzpomínek, aby nakonec bylo možné oficiálně chválit náš historický úspěch bez výhrad.
Teprve v posledních několika letech se veřejně mluví o rozporech, které hodně východních Němců pociťuje v souvislosti s německým sjednocením. Jsou slyšet mladší hlasy. Několik novějších východoněmeckých iniciativ je dnes naštěstí nepřehlédnutelnou částí veřejného diskurzu. Společně vrhají kritický pohled na to, co se dělo po sjednocení Německa.
Pane Kolaříku, autorka si nevyslechla nadávku na "sousedy, kteří se rasistických útoků dopustili", vyslechla si nadávku na východní Němce.
To je podobná situace, jako když třeba v souvislosti s nějakou krádeží bude následovat komentář: "Zas*aný přičmoudlý nepřizpůsobivý neštovicový puchejři!"
Nebo když třeba v souvislosti s nějakým teroristickým sebevražedným útokem zazní komentář: "Zas*aný uprchlický nepřizpůsobivý neštovicový puchejři!"
Jde o tu generalizaci - z konkrétních činů nelze přece vinit nějaké etnikum, rasu, příslušníky nějaké profese, sexuální minoritu, určitý gender, pohlaví, vyznavače určitého náboženství, církev jakožto společenství věřících apod.
nenesou východní Němci žádnou kolektivní odpovědnost. Za AFD nesou odpovědnost ti, co je volili, a to nebyla ani polovina, a o tom, co vede zejména mladé k neonacismu, se píšou knihy.
Autorka jistě předpokládala inteligentního čtenáře, neuznávájícího princip kolektivní viny, takže asi nepovažovala za důstojné zdůrazňovat, že rasistické útoky odsuzuje. Jestli volila AFD, to nevím, ale tipoval bych že ne.
Autorka má bezpochyby ve velmi mnohém pravdu; ale na straně druhé je celá řada věcí, které opomíjí.
Ano, je nepochybným faktem, že svého času západní Německo bývalou NDR "spolklo". A to sice s gestem jakéhosi velkopanského přezírání. Které pro východní Němce ovšem nevyhnutelně vzbuzovalo (a zřejmě dodnes vzbuzuje) palčivý pocit ponížení. Mají pocit, že nebyli - a zřejmě dodnes nejsou - bráni vážně, jako rovnocenný partner; a pocit vlastní méněcennosti je opravdu jedna z nejhorších věcí, která může člověka v jeho životě potkat. (Jenom si vzpomeňme, jaké pocity jsme prožívali - museli prožívat - ve vztahu k Rusům, k našemu "Velkému bratrovi".) Toto všechno je tedy fakt; a uznává se to i na Západě, přinejmenším u liberálnější části západoněmecké veřejnosti.
To co ale autorka přehlíží či zamlčuje především při jejích stížnostech jak západní Němci "zlikvidovali" východoněmeckou ekonomiku je to, že západní Němci prakticky neměli žádnou jinou možnost. Východoněmecká ekonomika (jako kterákoli jiná z bývalého východního bloku) se nacházela v naprosto dezolátním stavu, neschopná konkurence. Ten proces ekonomické transformace bylo nutno provést - stejně jako kdekoli jinde ve východní Evropě. Že naprostou většinu produkčního potenciálu ve východním Německu vlastní západní Němci? - Ano, to může být ponižující pocit; jenže východní Němci tehdy neměli ani kapitál, ale ani především nezbytné technické, ale i organizační know-how. To všechno měli západní Němci; a jestli východoněmeckou ekonomiku někdo vůbec mohl postavit na nohy, pak právě oni. Co autorka zamlčuje naprosto: ty obrovské miliardy, které západní Němci doslova napumpovali do východního Německa. A to nejen ze státního rozpočtu; tvz. "solidární příspěvek" na rekonstrukci východního Německa platí dodnes ze své mzdy každý (tedy i západní) Němec!
Atd. atd. Ještě jednou tedy: západoněmecká vláda tehdy sotva mohla jednat - ohledně ekonomické, ale i celkové společenské - transformace nějak zásadně jinak, než jak jednala. Přesto ale má autorka článku se svými stížnosti jednu velkou, zásadní pravdu: to velkopanské gesto vlastní nadřazenosti ze strany západních Němců tu opravdu bylo; a právě to nikdy být nemělo a nesmělo. Kdyby se západní Němci tehdy k východním Němcům postavili způsobem: "Ano, my víme že jste museli prožít mnoho zlého, jste naši bratři a tak vám ekonomicky a finančně pomůžeme, ale jinak vás plně respektujeme jako nám rovné, i s celou vaší známou historií" - pak by velmi mnoho věcí ve vztahu západních a východních Němců dnes mohlo být jinak. A dost možná: i taková hnutí jako Pegida a AfD by ve východním Německu dnes měla mnohem menší potenciál příznivců, nežli jak je tomu dnes.