„Na počátku stála urážka,“ píše francouzský sociolog Didier Eribon v úvodu ke svým úvahám o otázce homosexuality. Popisuje sílu urážky, které se někdy dočká každý homosexuál. Urážka podle Eribona není jen „odsouzením na doživotí“, ale formuje také subjektivitu urážených.

I pro mě se urážkou něco začalo. V roce 2016 jsme za letního večera s partnerem seděli v berlínské zahradní pivnici. U vedlejšího stolu se skupina ze západoberlínského Kreuzbergu bavila o posledních rasistických útocích na uprchlíky, které se staly na východě Německa. „Zas*aný východní neštovicový puchejři!“ zvolal jeden z mužů tak nahlas, že to nešlo přeslechnout.

Nadávka se mě hluboce dotkla. Srovnávat východní Němce s nemocí, virem, co se musí léčit? Nejdřív jsem žasla, že nikdo neprotestuje. Následoval hněv spojený s hanbou, znechucením, bolestí, vzlyky a slzami.

Muž u vedlejšího stolu nevěděl, kdo jsem, odkud pocházím. Nevšiml si mě a asi bych ho ani nezajímala. Najednou jsem zas byla východní Němka.

Termín transformace nevystihuje, co se stalo

Za pár dní Německo oslaví třicáté výročí svého sjednocení. V letošním roce se kvůli pandemii nebudou konat velké veřejné oslavy, ale připomínka výročí se uskuteční podle podobného scénáře jako v uplynulých letech. Německý národ tu oslavuje sám sebe. Téma je jasné: překonání socialistického státu bezpráví a vítězství liberálního kapitalismu.

Každý rok stejné představení. Ritualizovaná připomínka pokojné revoluce a německé jednoty s uctěním památky, s projevy, smyčcovým kvartetem a dalšími koncerty klasické hudby. Politici se setkají s pamětníky.

Stranou zůstává jedno velké „ale“: ritualizované vzpomínání maže důležitou část celé věci. Vypráví se jen o završeném příběhu se šťastným koncem a potlačuje se přitom vzpomínání na následnou násilnou transformaci.

Veřejně vyprávět o takzvaném znovusjednocení jinak než jako o úspěšném příběhu je sice možné, ale těžké. Existuje tu očividná propast mezi veřejnou, oficiální, státní a institucionálně ukotvenou kulturou vzpomínání na straně jedné, a soukromým vzpomínáním na převrat, jak zaznívá v rozhovorech mezi lidmi. Při vyprávění z osobní perspektivy velmi rychle vyjde najevo, že oficiální připomínka pokojné revoluce a německého sjednocení musí vyloučit celou řadu protichůdných příběhů a vzpomínek, aby nakonec bylo možné oficiálně chválit náš historický úspěch bez výhrad.

Teprve v posledních několika letech se veřejně mluví o rozporech, které hodně východních Němců pociťuje v souvislosti s německým sjednocením. Jsou slyšet mladší hlasy. Několik novějších východoněmeckých iniciativ je dnes naštěstí nepřehlédnutelnou částí veřejného diskurzu. Společně vrhají kritický pohled na to, co se dělo po sjednocení Německa.

Pokojnou revolucí a sjednocením Německa se vmžiku pro lidi v bývalé NDR změnilo úplně všechno. Po jásání nad pádem berlínské zdi s výhledem na obnovu demokratických svobod hned následovala kocovina z transformace. Sjednocení způsobilo pás emocionální devastace vedoucí východoněmeckými spolkovými zeměmi, zatímco život na západě pokračoval, jako kdyby se nic nestalo. Termín transformace je proto nedostatečný, pokud chceme popisovat hluboké změny a traumata počátku devadesátých let.

Na „vzkvétající zem“ nedošlo, umíralo se ze zoufalství

K privatizaci státních podniků NDR, tedy za účelem přechodu od plánovaného hospodářství k tržnímu, byla založena privatizační agentura jménem Treuhand. V roce 1989 pracovalo v průmyslu na východě necelých padesát procent zaměstnanců a zaměstnankyň.

Už v roce 1991 se toto číslo snížilo na polovinu. V důsledku hospodářsko-politických rozhodnutí v transformačním období zaniklo 2,6 milionu pracovních míst jen ve společnostech privatizovaných Treuhandem. Obživa dvou milionů šesti set tisíc lidí byla zničena neoliberální transformací, která za sebou zanechala sociální deprivaci širokých vrstev. Společnost se otřásala v základech. Dodnes na východě chybí asi osm set tisíc pracovních míst.

Jen asi pět procent podniků spadajících pod Treuhand se prodalo východním Němcům, patnáct procent subjektům ze zahraničí a celých osmdesát procent západním Němcům. Vzkvétající zem, kterou sliboval tehdejší spolkový kancléř Helmut Kohl, si většina lidí na východě zřejmě představovala jinak.

V někdejší NDR se nepracovalo jen kvůli výdělku, tedy kvůli ekonomickému zabezpečení. Kolem pracoviště se točil i společenský život. Lidé byli organizováni v brigádách a se svými kolegy a kolegyněmi z práce se setkávali i ve volném čase. Podniky provozovaly jesle, školky i lékařskou péči. Privatizace Treuhandem všechny uvedené sociální vazby rozbourala, a to včetně této infrastruktury služeb.

Jako důsledek prudké změny se na východě šířil alkoholismus, přibývalo drogových závislostí i sebevražd. Německý institut pro ekonomický výzkum nedávno zkoumal fenomén takzvaných úmrtí na zoufalství na základě americké studie Anguse Deatona a Anne Caseové.

Celkový počet úmrtí v důsledku sebevražd, drog a alkoholu v Německu, na rozdíl od USA, klesá. Německé statistiky uvedených jevů ale pořád jasně vedou východoněmečtí muži. V roce 1991 podle zmíněné studie ve východním Německu zemřelo prokazatelnou smrtí ze zoufalství téměř dvě stě mužů a pětašedesát žen ve věkové skupině 50-54 let na sto tisíc obyvatel.

Mnoho východních Němců mé generace ve svých rodinách z oné doby zná příběhy beznaděje, hanby, strachu, alkoholismu a sebevražd. Čísla zahrnují i smrt tří mých strýců. Jednoho zabil alkohol. Další dva skončili sebevraždou. Po letech nezaměstnanosti, zoufalství, beznaděje a zničeného soukromého života. Dodnes se o tom u nás nemluví.

Když padla zeď, byly mi čtyři roky. Na NDR si skoro nepamatuji, ani na demonstrace nebo něco podobného. Moji rodiče nebyli protirežimní aktivisté za občanská práva. Otec byl dělník a matka dělnice v malé vesnici na saské periferii. Vzpomínám si, jak rodiče pracovali na směny. Jak mě strýc často vodil do školky. Nebo jak jsem brzy ráno, než školku otevřeli, šla se svým otcem do jeho práce.

Do našich životů se vkrádal strach a rostla v nich nejistota. V letech 1992 a 1993 oba rodiče přišli o práci. Místní továrnu zavřeli a zlikvidovali. Podnik, kde pracoval můj otec, byl privatizován. O několik měsíců později, tak jako spousty jiných otců, dostal výpověď. Začala léta finanční nejistoty, strachu a hanby. Rodinám mých přátel se vedlo podobně.

My z východu se nedočkáme dědictví

Je to doba, která mě formuje dodnes. Hluboké stopy zanechala také v životech mnoha mých východoněmeckých souputníků. S rodiči o této době nemluvíme, držíme se jistých a netraumatických témat. My, na východě, za sebou nemáme finančně zajištěné rodiny a dědictví se nedočkáme.

Když šlo všechno dobře, našim rodičům se povedlo úplně nanovo společensky definovat, najít si novou práci, a vybudovat si skromný blahobyt. Je to období a část naší identity, o kterých jsme začali přemýšlet a mluvit teprve nedávno. Až teď pro něj hledáme slova.

Tehdejší politická rozhodnutí mají trvalé důsledky. Východní Němci stále vlastní pouze pět procent produktivního bohatství ve východním Německu a méně než jedno procento v celoněmeckém měřítku.

Nerovnováha mezi elitami bije do očí. Na federálních ministerstvech pocházejí z východu jen dva ze sto dvaceti vedoucích oddělení. Největší německé korporace řídí výhradně západní Němci. V loňském roce žádná státní univerzita v Německu neměla východoněmeckého rektora nebo rektorku.

Pouze tři procenta elit ve spolkové zemi Sasko pocházejí z východu, zbytek ze starých spolkových zemí. Před dvěma měsíci, po téměř třiceti letech od německého sjednocení, byla právnička Ines Härtelová jmenována první soudkyní východoněmeckého původu u Spolkového ústavního soudu, který je nejvyšší soudní instancí německého státu.

Zkušenost degradace trvá dodnes. Na úrovni kolektivní i individuální. Podle poslední výroční zprávy o stavu německé jednoty se sedmapadesát procent východních Němců cítí být občany druhé kategorie. Jen kolem osmatřiceti procent dotázaných na východě považuje znovusjednocení za úspěšné. U lidí pod čtyřicet let je to jen asi dvacet procent.

Pro mou generaci jsou důsledky transformace stále velmi citelné. Vepsaly se hluboko do našeho vědomí, do hodnotového systému a projevily se v našich rodinách. Jsou patrné v rozdílech ve mzdách, v přítomnosti či absenci příležitostí k profesnímu a společenskému vzestupu. Jsou vidět v rozdílech v jednání, v kulturním kapitálu a v podobě dveří, které se otevírají nebo zůstanou zavřené.

Řada mých — bílých — západoněmeckých přátel bude dědit, až jednou osiří. Jejich rodiny dostaly možnost v letech prosperity generovat blahobyt a umožňují mladé generaci lepší start do života. Je to cítit hlavně teď, když je nám přes třicet.

Díky velkorysé podpoře svých rodičů se lidé z mé generace mohou vykoupit z přehřátého trhu s nájemním bydlením ve velkých německých městech a žít ve slunných vlastních bytech s okny od podlahy ke stropu a podlahovým topením. Mohou žít beze strachu z rostoucího nájemného a z gentrifikace.

To vše se děje na pozadí toho, že se Německo stále více mění ve společnost, kde jednu z rozhodujících rolí hraje dědictví. Politika stojí před dilematy, která vyplývají z faktu, že se neustále upevňují rozdíly nejen mezi východem a západem, ale i mezi chudými a bohatými. Znovu se ukazuje, jak úzce je východoněmecká identita svázaná s původem z nižší společenské třídy.

Někdy z bezradnosti žárlím

Vedle materiálních nerovností jsou mezi východem a západem pořád cítit někdy víc a někdy méně jemné kulturní rozdíly. Ať už jde o výsměch saskému nářečí nebo o znuděný nezájem o východoněmeckou historii, kulturu a východoněmeckou zkušenost.

Sama pro sebe se snažím zjišťovat, co vlastně definuje východoněmeckou a postkomunistickou identitu. Vím, že mě toto téma zneklidňuje, po třiceti letech víc než kdy jindy. Jako dítě postkomunismu pořád osciluji mezi dvěma světy. Svou východoněmeckou identitu se snažím sladit se západním hodnotovým systémem, ve kterém se často ztrácím.

Mám vztek. Někdy z bezradnosti žárlím.

Na hodně konfliktních otázek, které jsem tu popsala, nemám odpovědi, nevím, jestli je někdy najdu a jestli někdy dojdu k vnitřnímu klidu. Podobně jsou na tom další lidé mé generace, kteří jako děti zažili dobu transformace ve východním Německu a ve východní Evropě vůbec.

Že cítíme podobně, mě naplňuje jistou nadějí. Nadějí, že naše generace konečně mezi sebou začíná mluvit o naší rozpolcenosti, našich bolestech, a o svém hněvu.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Z němčiny přeložil JAN ŠÍCHA. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.