V letošním roce uplyne jedenatřicet let od přelomových událostí roku 1989, tedy i od Pokojné revoluce ve východním Německu, a zároveň přesně tři dekády od sjednocení Německa, které následovalo po ní. Při výročí často dostávám pozvání od spolků, nadací a dalších institucí. Sedím na pódiu a mluvím o Východu. Vyprávím, jak se vše změnilo. Jaké otřesy lidé zažili, a co je zranilo. Mluvím o oné takzvané trhlině. 

Má se za to, že německou společností stále vede, a hlavně lidé ze západního Německa ji umisťují celkem přesně podél někdejší německo-německé hranice. Za setkání při panelových diskuzích jsem vděčný. V Basileji jsem poznal Marion Braschovou, v Rostocku Dietlind Glüerovou. 

Znovu a znovu, na různých místech, poznávám lidi, kteří sdílejí své zkušenosti z doby NDR. Nebo stejně jako já, pokládají více otázek než odpovědí souvisejících s onou zaniklou zemí a společností, která se transformovala do Spolkové republiky Německo.

Narodil jsem se po převratu. Moje situace je víceméně pohodlná. Můžu mluvit o předmětu, od kterého už díky datu svého narození mám odstup. Nikdo mi nemůže předhazovat, že bych si snad vyřizoval otevřené účty, že bych se cítil uražený nebo že bych choval nějaké skryté revizionistické touhy. Z mé pozice je docela lehké kritizovat nebo chválit. 

Starším kolegům a kolegyním bývá často připomínána jejich vlastní biografie. Třeba Detlef Pollack psal o roli opozice během pokojné revoluce v Lipsku a o jejím dědictví. Ilko-Sascha Kowalczuk mu hned předhodil, že v době revoluce byl ne v Lipsku, ale na stipendiu ve Švýcarsku.

Úplně se ale propojení vlastního života s předmětem svého vyprávění, a tudíž i vlastní kritizovatelnosti, vyhnout nemohu. Hlavně při čteních na Východě se setkávám s lidmi sedícími se zkříženýma rukama a vážnou tváří. Jako obzvlášť drsní se projevují ti z prvních řad. 

Ve vzduchu visí otázka: „Co nám to vypráví o době, kterou jsme zažili? O naší historii?“ Chvíli trvá, než je jasné, že nechci nikoho poučovat nebo zesměšňovat. Lidé se předem obávají, že o východních Němcích budu mluvit podobně jako po celá léta politici ze západu. Mluvili tak o mých rodičích a prarodičích. A svým způsobem tak i o mně.

Pořád dokola se vrací otázka, proč se na východě nekonalo osmašedesátnické hnutí. A pořád nekoná. Ptají se, jestli ještě dorazí. 

To je západoněmecká otázka, která se týká západoněmecké zkušenosti s protestním hnutím a se západoněmeckou reflexí historie. Je v ní obsažená výzva pro mladší generaci, aby se distancovala od rodičů a prarodičů a vzbouřila se proti nim. Že se takto ze západu ptají, je pochopitelné. Otázka ale pro situaci na východě Německa vůbec nesedí. 

Mladí lidé a studenti v západním Německu vyrostli se zkušeností kontinuity mezi nacistickým Německem a Spolkovou republikou. Viděli, že učitelé, profesoři, lékaři, právníci a později dokonce i důstojníci, přešli z jednoho systému do druhého, aniž by byli jakkoli povoláni k odpovědnosti za své působení v nacistickém státě. Nebo k odpovědnosti za sympatie k tomuto státu. 

Vzpoura dětí proti rodičům je jen jeden aspekt globálního hnutí v roce 1968. Ale právě o něm se dnes ze západu mluví v souvislosti s východoněmeckou společností. Jde o západoněmeckou zkušenost vyrovnávání se s dějinami prostřednictvím konfrontace.

Na východě Německa se po sjednocení stalo něco úplně jiného. Rodiče a známí přišli o práci. Pokoušeli se prosadit v novém systému. Snili. Selhávali. Spíše než cokoli jiného jsem s nimi soucítil. 

Protože pokud na Východě opravdu něco chybělo, byla to právě jakákoli kontinuita. Ať sympatizant, odpůrce nebo spolutvůrce systému — všichni zažili zlom. Skoro nikdo se neudržel tam, kde byl. Nikdo si nezachoval své místo. Takovým lidem nemůžu něco předhazovat. A už vůbec se je nemůžu snažit výčitkami dorazit úplně.

Rodiče ode mne nikdy soucit, či dokonce identifikaci s nimi, nežádali. Naopak, kdybych se jich zeptal, řekli by, že něco takového nepotřebují. Nejen ode mne. Od nikoho. Nikdy jsem nevstoupil do škol, které byly v průběhu transformace zbořeny, do starých továren, do kulturních center. Nevstoupil jsem do myšlenek, které za nimi stály. Nemám k nim ani vzdálený vztah. 

Ale viděl jsem, co diskontinuita a vymazání světa mých rodičů a prarodičů dělá s lidmi kolem. Hněval jsem se jako oni, mlčíval jsem jako oni, spolu s nimi jsem byl smutný. Nemohu říci, že to ze mě udělalo Východoněmce. Ale nemohu to ani popřít.

Západ vytvořil a vyprávěl o mých rodičích tři velké příběhy. První počíná s pádem berlínské zdi, vytrval až do nového tisíciletí a zněl zhruba takto: Vaši rodiče jsou zaostalí pralidé z jeskyně, kteří nikdy neochutnali banán a donášeli tajné policii Stasi. Pokud nedonášeli sami, donášel někdo na ně, stali se oběťmi Stasi. 

Někdy kolem roku 2014 byl nahrazen příběhem druhým, jenž trvá dodnes, a vypráví se v něm: Tvoji rodiče přišli po pádu zdi o práci, což je frustrovalo a naštvalo. Proto se z nich stali pravicoví extrémisté. Tvoji rodiče jsou děti, co jim vzali hračky. Politováníhodné, smutné postavy.

Mé blízké druhý narativ zraňoval víc než první. Nejdříve soucit, pak licoměrné nabídky pomoci. Ruce podávané k pomoci byly ve skutečnosti výhružně vztyčenými ukazováky. Jedna z floskulí, které si Západ vymyslel, zněla: Je třeba lidem projevit uznání za jejich životní výkon.

„Mám teď jít na úřad, a vyžádat si za životní výkon razítko?“

„Jen když si tam přineseš desky s osvědčeními, kterými životní výkon doložíš,“ odvětil jsem. Smáli jsme se.

„Tak to abych šel prohledat svou sbírku osvědčení životních výkonů.“

Tak to šlo sem a tam. Smát se tomu, či plakat? Věčná otázka... 

Ani slovo nepadlo o revoluci nebo o úspěchu. Ke třetímu narativu se dostanu později.

Nedávno jsem mluvil na panelové diskusi, kde jsme probírali otázku dějinných zlomů v letech 1989/1990. Můj spoludiskutující, profesor na západoněmecké univerzitě, narozený v SRN v 50. letech, řekl, že konec bezmála padesátileté diktatury východoněmecké komunistické strany nezpůsobily občanské protesty, ale že se stát zhroutil v důsledku své ekonomické, totiž ekonomicky neudržitelné situace. 

Jeho analýza byla věrohodná, mohl mít v některých bodech pravdu, navzdory faktu, že vše odůvodňoval jen jednou příčinou. Stejně jsem mu ale musel odporovat, protože mne popuzuje představa, že západoněmecký profesor mě a publiku složenému z části z východních Němců vysvětluje, proč východní Německo zaniklo. 

Že mi to vadí, jsem do té doby nevěděl. Tam jsem ale zjistil, že toho mám dost. Že už to stačilo. Neměl jsem náladu na další vyprávění, na další příběh jen s jedním hlavním poselstvím: Tvým rodičům se nic nepodařilo.

Nevím, jestli to byla dobrá reakce. Nikdo mě nežádal, abych je chránil, natož bránil. Mohl vzniknout dojem, že se stavím nad své rodiče. Že je vnímám jako slabé. Opak je pravdou.

Debaty se opakují, včetně diskusí o tom, kdo nejvíce odpracoval podmínky pro vznik revoluce. Jestli opoziční hnutí nebo masové protesty. Jsou to dobré a užitečné debaty. 

Skutečnost, že se nyní — ještě pořád, nebo už zase — vedou, a to v různých sociálních skupinách včetně skupin z východu, ukazuje, že o uvedeném úseku historie nepanuje konsensus. Nebo že k němu v současné době teprve pracně spějeme. Ať už tak nebo tak, je to pozoruhodné zjištění o Německu třicet let po pádu berlínské zdi. Jen obsahu vlastní debaty příliš nerozumím.