V letošním roce uplyne jedenatřicet let od přelomových událostí roku 1989, tedy i od Pokojné revoluce ve východním Německu, a zároveň přesně tři dekády od sjednocení Německa, které následovalo po ní. Při výročí často dostávám pozvání od spolků, nadací a dalších institucí. Sedím na pódiu a mluvím o Východu. Vyprávím, jak se vše změnilo. Jaké otřesy lidé zažili, a co je zranilo. Mluvím o oné takzvané trhlině. 

Má se za to, že německou společností stále vede, a hlavně lidé ze západního Německa ji umisťují celkem přesně podél někdejší německo-německé hranice. Za setkání při panelových diskuzích jsem vděčný. V Basileji jsem poznal Marion Braschovou, v Rostocku Dietlind Glüerovou. 

Znovu a znovu, na různých místech, poznávám lidi, kteří sdílejí své zkušenosti z doby NDR. Nebo stejně jako já, pokládají více otázek než odpovědí souvisejících s onou zaniklou zemí a společností, která se transformovala do Spolkové republiky Německo.

Narodil jsem se po převratu. Moje situace je víceméně pohodlná. Můžu mluvit o předmětu, od kterého už díky datu svého narození mám odstup. Nikdo mi nemůže předhazovat, že bych si snad vyřizoval otevřené účty, že bych se cítil uražený nebo že bych choval nějaké skryté revizionistické touhy. Z mé pozice je docela lehké kritizovat nebo chválit. 

Starším kolegům a kolegyním bývá často připomínána jejich vlastní biografie. Třeba Detlef Pollack psal o roli opozice během pokojné revoluce v Lipsku a o jejím dědictví. Ilko-Sascha Kowalczuk mu hned předhodil, že v době revoluce byl ne v Lipsku, ale na stipendiu ve Švýcarsku.

Úplně se ale propojení vlastního života s předmětem svého vyprávění, a tudíž i vlastní kritizovatelnosti, vyhnout nemohu. Hlavně při čteních na Východě se setkávám s lidmi sedícími se zkříženýma rukama a vážnou tváří. Jako obzvlášť drsní se projevují ti z prvních řad. 

Ve vzduchu visí otázka: „Co nám to vypráví o době, kterou jsme zažili? O naší historii?“ Chvíli trvá, než je jasné, že nechci nikoho poučovat nebo zesměšňovat. Lidé se předem obávají, že o východních Němcích budu mluvit podobně jako po celá léta politici ze západu. Mluvili tak o mých rodičích a prarodičích. A svým způsobem tak i o mně.

Pořád dokola se vrací otázka, proč se na východě nekonalo osmašedesátnické hnutí. A pořád nekoná. Ptají se, jestli ještě dorazí. 

To je západoněmecká otázka, která se týká západoněmecké zkušenosti s protestním hnutím a se západoněmeckou reflexí historie. Je v ní obsažená výzva pro mladší generaci, aby se distancovala od rodičů a prarodičů a vzbouřila se proti nim. Že se takto ze západu ptají, je pochopitelné. Otázka ale pro situaci na východě Německa vůbec nesedí. 

Mladí lidé a studenti v západním Německu vyrostli se zkušeností kontinuity mezi nacistickým Německem a Spolkovou republikou. Viděli, že učitelé, profesoři, lékaři, právníci a později dokonce i důstojníci, přešli z jednoho systému do druhého, aniž by byli jakkoli povoláni k odpovědnosti za své působení v nacistickém státě. Nebo k odpovědnosti za sympatie k tomuto státu. 

Vzpoura dětí proti rodičům je jen jeden aspekt globálního hnutí v roce 1968. Ale právě o něm se dnes ze západu mluví v souvislosti s východoněmeckou společností. Jde o západoněmeckou zkušenost vyrovnávání se s dějinami prostřednictvím konfrontace.

Na východě Německa se po sjednocení stalo něco úplně jiného. Rodiče a známí přišli o práci. Pokoušeli se prosadit v novém systému. Snili. Selhávali. Spíše než cokoli jiného jsem s nimi soucítil. 

Protože pokud na Východě opravdu něco chybělo, byla to právě jakákoli kontinuita. Ať sympatizant, odpůrce nebo spolutvůrce systému — všichni zažili zlom. Skoro nikdo se neudržel tam, kde byl. Nikdo si nezachoval své místo. Takovým lidem nemůžu něco předhazovat. A už vůbec se je nemůžu snažit výčitkami dorazit úplně.

Rodiče ode mne nikdy soucit, či dokonce identifikaci s nimi, nežádali. Naopak, kdybych se jich zeptal, řekli by, že něco takového nepotřebují. Nejen ode mne. Od nikoho. Nikdy jsem nevstoupil do škol, které byly v průběhu transformace zbořeny, do starých továren, do kulturních center. Nevstoupil jsem do myšlenek, které za nimi stály. Nemám k nim ani vzdálený vztah. 

Ale viděl jsem, co diskontinuita a vymazání světa mých rodičů a prarodičů dělá s lidmi kolem. Hněval jsem se jako oni, mlčíval jsem jako oni, spolu s nimi jsem byl smutný. Nemohu říci, že to ze mě udělalo Východoněmce. Ale nemohu to ani popřít.

Západ vytvořil a vyprávěl o mých rodičích tři velké příběhy. První počíná s pádem berlínské zdi, vytrval až do nového tisíciletí a zněl zhruba takto: Vaši rodiče jsou zaostalí pralidé z jeskyně, kteří nikdy neochutnali banán a donášeli tajné policii Stasi. Pokud nedonášeli sami, donášel někdo na ně, stali se oběťmi Stasi. 

Někdy kolem roku 2014 byl nahrazen příběhem druhým, jenž trvá dodnes, a vypráví se v něm: Tvoji rodiče přišli po pádu zdi o práci, což je frustrovalo a naštvalo. Proto se z nich stali pravicoví extrémisté. Tvoji rodiče jsou děti, co jim vzali hračky. Politováníhodné, smutné postavy.

Mé blízké druhý narativ zraňoval víc než první. Nejdříve soucit, pak licoměrné nabídky pomoci. Ruce podávané k pomoci byly ve skutečnosti výhružně vztyčenými ukazováky. Jedna z floskulí, které si Západ vymyslel, zněla: Je třeba lidem projevit uznání za jejich životní výkon.

„Mám teď jít na úřad, a vyžádat si za životní výkon razítko?“

„Jen když si tam přineseš desky s osvědčeními, kterými životní výkon doložíš,“ odvětil jsem. Smáli jsme se.

„Tak to abych šel prohledat svou sbírku osvědčení životních výkonů.“

Tak to šlo sem a tam. Smát se tomu, či plakat? Věčná otázka... 

Ani slovo nepadlo o revoluci nebo o úspěchu. Ke třetímu narativu se dostanu později.

Nedávno jsem mluvil na panelové diskusi, kde jsme probírali otázku dějinných zlomů v letech 1989/1990. Můj spoludiskutující, profesor na západoněmecké univerzitě, narozený v SRN v 50. letech, řekl, že konec bezmála padesátileté diktatury východoněmecké komunistické strany nezpůsobily občanské protesty, ale že se stát zhroutil v důsledku své ekonomické, totiž ekonomicky neudržitelné situace. 

Jeho analýza byla věrohodná, mohl mít v některých bodech pravdu, navzdory faktu, že vše odůvodňoval jen jednou příčinou. Stejně jsem mu ale musel odporovat, protože mne popuzuje představa, že západoněmecký profesor mě a publiku složenému z části z východních Němců vysvětluje, proč východní Německo zaniklo. 

Že mi to vadí, jsem do té doby nevěděl. Tam jsem ale zjistil, že toho mám dost. Že už to stačilo. Neměl jsem náladu na další vyprávění, na další příběh jen s jedním hlavním poselstvím: Tvým rodičům se nic nepodařilo.

Nevím, jestli to byla dobrá reakce. Nikdo mě nežádal, abych je chránil, natož bránil. Mohl vzniknout dojem, že se stavím nad své rodiče. Že je vnímám jako slabé. Opak je pravdou.

Debaty se opakují, včetně diskusí o tom, kdo nejvíce odpracoval podmínky pro vznik revoluce. Jestli opoziční hnutí nebo masové protesty. Jsou to dobré a užitečné debaty. 

Skutečnost, že se nyní — ještě pořád, nebo už zase — vedou, a to v různých sociálních skupinách včetně skupin z východu, ukazuje, že o uvedeném úseku historie nepanuje konsensus. Nebo že k němu v současné době teprve pracně spějeme. Ať už tak nebo tak, je to pozoruhodné zjištění o Německu třicet let po pádu berlínské zdi. Jen obsahu vlastní debaty příliš nerozumím. 

Je mi jasné, že snahy o interpretační převahu jsou přirozené. Převratné dějinné události se nějak interpretovat musejí a Západ byl na interpretace a dějinné spory zvyklý. S ohledem na výsledek, na fakt nenásilného konce diktatury komunistické strany, se mi tento spor ale zdá nesolidární, hnidopišský a rozdělující společnost.

Píšu tento text v bavorském Bamberku, kde v současné době jako stipendista bydlím ve vile Concordia. Nastěhoval jsem se sem na začátku října roku 2019 a strávil zde tak loňské výročí německého sjednocení. Už několik let přeji lidem ne „hezký svátek nebo příjemné volno“, ale „šťastný Den německého sjednocení“. Souvisí to s mým vývojem v posledních letech, s tím, jak se zabývám východním Německem. A hlavně mne zajímá, jak zareaguje můj protějšek.

V Bamberku jsem se setkával se zvoláním: „No jasně, to je dnes!“ Přiživuje to ve mně sílící dojem, který chovám léta. Ke třicátému výročí revoluce ale víc vynikne. Západu je Den německého sjednocení dost jedno. 

Nesnažím se tím vyzdvihovat skutečnost, že v roce 1989 se i na západě demonstrovalo na podporu německého sjednocení. A je mi též jasné, že západní Němci, už proto, že se narodili do rozděleného Německa, se na zásadních změnách v oněch měsících ani podílet nemohli. 

Samozřejmě neplatí, že by každý východní Němec byl automaticky odpůrcem systému, revolucionářem, lidskoprávním aktivistou, jak se to dnes snaží sugestivně tvrdit Alternativa pro Německo. Takový obrázek nesedí, neodpovídá skutečnosti. Znovu a znovu se ale snažím proniknout k otázce, s čím se lze ztotožňovat a s čím nikoli.

Existuje totiž ještě třetí narativ, který na západě rádi vyprávějí. Zní asi takto: Chtěli jste sjednocení? Tak si nestěžujte. Buďte vděční. 

S ohledem na východoněmecké hodnocení Kohlovy a hospodářské, měnové a sociální unie se taková výpověď může jevit jako trefná. Podle průzkumu společnosti Infratest z května a června 1990 v západním Německu s měnovou a hospodářskou unií zcela souhlasilo sedmačtyřicet procent lidí a dalších čtyřiačtyřicet souhlasilo „s výhradami“. 

Ve stejném průzkumu však téměř dvě třetiny východních Němců (jednašedesát procent) řekly, že by si proces sjednocení přáli pomalejší. Obávali se, že by pod stůl mohly spadnout věci, které byly ve východním Německu vnímány jako sociální vymoženosti. Družiny pro děti a jesle. Nebo právo na potrat. Východní Němci chtěli, aby něco z jejich světa zůstalo v platnosti. A později se mělo ukázat, že se o to obávali právem.

Po revoluci, a trvá to dodneška, se západu podařilo východu namluvit, že německé sjednocení bylo osvobozením, především pro občany bývalé NDR. Že vešli do zaslíbené země. Se sjednocením se prý naopak musel vyrovnat západ, protože jemu z něj plynuly jen nevýhody a ztráty. 

Příběh přetíženého, stále jen dávajícího západu a náročného, stále něco požadujícího východu, je ovšem mimo realitu. Ignoruje ochotu většiny Východoněmců přijímat zvyšování nájemného, dokonce i snižování mezd a ztráty pracovních míst (Infratest 1990), aby bylo možné dosáhnout zlepšení kvality života, ochrany životního prostředí a obnovy ekonomiky NDR. Obecně se ale také nemluví o obrovských, zejména finančních, výdajích ze západu na realizaci uvedených cílů v krátkodobém i dlouhodobém horizontu. 

Výše, druh a množství peněz, které byly v procesu sjednocení převedeny na německý východ, a stále se převádějí, nejsou srovnatelné s ničím ve světě. Z ekonomického a finančního hlediska se jedná o nejrozsáhlejší transfery v celém dvacátém století, ne-li v celé lidské historii a historii jejích moderních společností a státních systémů.

Narodil jsem se po německém sjednocení a vyrostl s jeho důsledky. Mohl jsem studovat v Kasselu, svůj text nyní píšu v Bamberku. Čtyři roky před mým narozením by to bylo nemyslitelné. Jsem příznivcem debaty o takzvaných skutečných motivech vzniku protestního hnutí na podzim roku 1989. Vnímám ji jako jednu z etap na cestě k východoněmecké názorové suverenitě. K sebevědomé artikulaci vlastní historie. Hodně dlouho se taková debata nevedla.

Třicet let po pádu berlínské zdi, což je mimochodem velmi pasivní označení, které naznačuje, že zeď sama zvětrala a zhroutila se, bych však rád rozšířil obzor, v němž věci posuzujeme. 

Popsal jsem tady, jak jsem v sobě objevil cosi jako východoněmeckou identitu. Zároveň se snažím naučit chodit v botách federálního sjednoceného Německa. Můj příběh, náš příběh. Kontinuity a dědictví. 

Jak se vypořádat s historickým okamžikem, na kterém se západní část země nepodílela nebo podílela jen velmi okrajově? Neočekávám, že západ přijme revoluci v roce 1989 za svou. To by bylo špatné a pokrytecké. Revoluce, pokojná a úspěšně dovršená, patří východním Němcům. Mým rodičům a prarodičům. Jsem na to hrdý. 

Proces sjednocení patří celé společnosti Německé spolkové republiky. Oslavuji tuto skutečnost a přeji si, aby ji západ slavil se mnou.

Text vychází ve spolupráci s nadací Friedrich-Ebert-Stiftung. Z němčiny přeložil JAN ŠÍCHA. Podcast namluvila a připravila EVA SVOBODOVÁ.