V letošním roce uplyne jedenatřicet let od přelomových událostí roku 1989, tedy i od Pokojné revoluce ve východním Německu, a zároveň přesně tři dekády od sjednocení Německa, které následovalo po ní. Při výročí často dostávám pozvání od spolků, nadací a dalších institucí. Sedím na pódiu a mluvím o Východu. Vyprávím, jak se vše změnilo. Jaké otřesy lidé zažili, a co je zranilo. Mluvím o oné takzvané trhlině. 

Má se za to, že německou společností stále vede, a hlavně lidé ze západního Německa ji umisťují celkem přesně podél někdejší německo-německé hranice. Za setkání při panelových diskuzích jsem vděčný. V Basileji jsem poznal Marion Braschovou, v Rostocku Dietlind Glüerovou. 

Znovu a znovu, na různých místech, poznávám lidi, kteří sdílejí své zkušenosti z doby NDR. Nebo stejně jako já, pokládají více otázek než odpovědí souvisejících s onou zaniklou zemí a společností, která se transformovala do Spolkové republiky Německo.

Narodil jsem se po převratu. Moje situace je víceméně pohodlná. Můžu mluvit o předmětu, od kterého už díky datu svého narození mám odstup. Nikdo mi nemůže předhazovat, že bych si snad vyřizoval otevřené účty, že bych se cítil uražený nebo že bych choval nějaké skryté revizionistické touhy. Z mé pozice je docela lehké kritizovat nebo chválit. 

Starším kolegům a kolegyním bývá často připomínána jejich vlastní biografie. Třeba Detlef Pollack psal o roli opozice během pokojné revoluce v Lipsku a o jejím dědictví. Ilko-Sascha Kowalczuk mu hned předhodil, že v době revoluce byl ne v Lipsku, ale na stipendiu ve Švýcarsku.

Úplně se ale propojení vlastního života s předmětem svého vyprávění, a tudíž i vlastní kritizovatelnosti, vyhnout nemohu. Hlavně při čteních na Východě se setkávám s lidmi sedícími se zkříženýma rukama a vážnou tváří. Jako obzvlášť drsní se projevují ti z prvních řad. 

Ve vzduchu visí otázka: „Co nám to vypráví o době, kterou jsme zažili? O naší historii?“ Chvíli trvá, než je jasné, že nechci nikoho poučovat nebo zesměšňovat. Lidé se předem obávají, že o východních Němcích budu mluvit podobně jako po celá léta politici ze západu. Mluvili tak o mých rodičích a prarodičích. A svým způsobem tak i o mně.

Pořád dokola se vrací otázka, proč se na východě nekonalo osmašedesátnické hnutí. A pořád nekoná. Ptají se, jestli ještě dorazí. 

To je západoněmecká otázka, která se týká západoněmecké zkušenosti s protestním hnutím a se západoněmeckou reflexí historie. Je v ní obsažená výzva pro mladší generaci, aby se distancovala od rodičů a prarodičů a vzbouřila se proti nim. Že se takto ze západu ptají, je pochopitelné. Otázka ale pro situaci na východě Německa vůbec nesedí. 

Mladí lidé a studenti v západním Německu vyrostli se zkušeností kontinuity mezi nacistickým Německem a Spolkovou republikou. Viděli, že učitelé, profesoři, lékaři, právníci a později dokonce i důstojníci, přešli z jednoho systému do druhého, aniž by byli jakkoli povoláni k odpovědnosti za své působení v nacistickém státě. Nebo k odpovědnosti za sympatie k tomuto státu. 

Vzpoura dětí proti rodičům je jen jeden aspekt globálního hnutí v roce 1968. Ale právě o něm se dnes ze západu mluví v souvislosti s východoněmeckou společností. Jde o západoněmeckou zkušenost vyrovnávání se s dějinami prostřednictvím konfrontace.

Na východě Německa se po sjednocení stalo něco úplně jiného. Rodiče a známí přišli o práci. Pokoušeli se prosadit v novém systému. Snili. Selhávali. Spíše než cokoli jiného jsem s nimi soucítil. 

Protože pokud na Východě opravdu něco chybělo, byla to právě jakákoli kontinuita. Ať sympatizant, odpůrce nebo spolutvůrce systému — všichni zažili zlom. Skoro nikdo se neudržel tam, kde byl. Nikdo si nezachoval své místo. Takovým lidem nemůžu něco předhazovat. A už vůbec se je nemůžu snažit výčitkami dorazit úplně.