Třicet let po listopadu: zklamané naděje, vzor schopnosti vzdorovat

Ivona Remundová

Konference Dialog k 17. listopadu se letos jako všechny podobné akce uskutečnila ve virtuálním prostoru. Jejími účastníky letos byla trojice autorů Deníku Referendum Naďa Johanisová, Josef Patočka a Mikuláš Vymětal.

Je 17. listopad svátkem nepřizpůsobivosti? Foto Jan Kašpárek DR

Konference Dialog si i ve svém druhém roce, ve kterém se virtuálně sešli ekonomka a enviromentalistka Naďa Johanisová, teolog a farář Mikuláš Vymětal a sociolog a novinář, redaktor Deníku Referendum, Josef Patočka, za svůj hlavní cíl stanovila posilování kritické společenské diskuze. Právě tu pokládáme za jeden z hlavních požadavků sametové revoluce.

Ivona Remundová: Dnes je 17. listopadu, je den boje za svobodu, demokracii a mezinárodní den studenstva. Co pro vás každého tento den znamená?

Naďa Johanisová: Pro mě ten den, speciálně v roce 1989 znamenal obrovskou změnu. Později jsem měla pocit, že to bylo pro mě asi tak stejný zážitek, stejné intenzity, jako byl pro mě porod mého dítěte. Pak se můžeme bavit dál, co to znamená teď po tolika letech.

Mikuláš Vymětal: Mně bylo tehdy osmnáct let, tak to byla pro mě velká událost. 17. listopadu jsem byl s kamarády, s naší evangelickou mládeží na Národní třídě a z toho jsem byl dost v šoku. Bral jsem to ovšem tak, že to byla sametová revoluce, kterou jsme vyhráli, ne která mi byla ukradena. Ovšem jako ten vítěz sametové revoluce se cítím taky spoluodpovědný za to, co bylo dál.

Josef Patočka: Sám už patřím k těm, kteří sametovou revoluci žádným způsobem nezažili. Ale vyrůstali jsme v určitém příslibu, který si pamatuju ze svého dětství a který byl velmi optimistický. Protože to na nás dýchalo z našich rodičů, prarodičů, najednou byly otevřené možnosti. S tím se pojí i určité zklamání, které je v naší generaci čím dál rozšířenější, že se onen příslib nenaplnil, že budoucnost vypadá znepokojivě vzhledem k ekologické krizi, nerovnosti, vzestupu oligarchů a autoritářství. Ale současně je to pro mě takový svátek nepřizpůsobivosti, odkazu toho, že se tu lidé před námi nebáli postavit svým tehdejším problémům, nespravedlnostem, které ve světě viděli, a nebáli se i za cenu nějakých osobních obětí. Je to odkaz, který nás svým způsobem zavazuje k tomu, abychom to ani my nevzdávali.

Když jsme teď schopni s odstupem trochu lépe analyzovat… co podle vás zapříčinilo, že se na velké přísliby sametové revoluce, jako byla například ochrana životního prostředí nebo uchování výjimečného sociálního smíru, který tehdy vládnul, do jisté míry zapomnělo?

Naďa Johanisová: My jsme v tom roce 1989 svrhli koncentraci moci ve státě a v rukou komunistické strany, ale už jsme si nevšimli nějakých mocenských nerovnováh, které tam už buďto byly, anebo nově začaly narůstat. Nevšimli jsme si narůstající moci peněz nebo koncentrace ekonomické moci.

Mikuláš Vymětal: Situace životního prostředí se v proběhu 90. let výrazně zlepšila, pak se to zase měnilo jiným směrem. Souviselo to s kvalitou ovzduší, kvalitou vody a podobně. Poměrně rychle pro mnoho lidí nastalo výrazné snížení životní úrovně a vznikly takové oblasti bídy, třeba Ústecký kraj. Hodně továren bylo zavřeno nebo zkrachovalo a trvalo dlouhou dobu, než zaměstnanci našli nějaké jiné zaměstnání. Václav Havel to tehdy nazval „blbá nálada“. Hodně lidí očekávalo rychlou změnu a všechno trvalo delší dobu…

Celou Konferenci Dialog s účastí trojice autorů Deníku Referendum si můžete poslechnout na videozáznamu.

Diskuse