Je můj 17. listopad naším 17. listopadem?

Ivan Štampach

Události roku 1989 přinesly naději. Po třiceti letech je ale zjevné, že naplnění došla jen část očekávání. Máme sice svobodné volby, ideál rovnosti je však dále v nedohlednu. Naše demokracie musí usilovat o to, aby byla sociální.

Václav Havel byl demokrat a socialista. Jeho politika ale nezvítězila. Břevnovský Kaštan, místo, kde byla v roce 1878 ustavena Česká strana sociálně demokratická. Repro DR

Dny ve druhé polovině listopadu 1989 byly jako vždy v tomto období před zimním slunovratem temné. Jen o několik minut přesahovaly osm hodin světla proti šestnácti hodinám tmy. A byly to tehdy ještě navíc dny mrazivé.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Nálada přesto byla tak trochu jarní. Režim ztratil oporu v Moskvě a v sovětských jednotkách dislokovaných na našem území. Z Moskvy už nepřicházel mráz, nýbrž mírné oteplení. Objevily se první soukromé obchody a živnosti. Některé sdělovací prostředky, například deník tehdejší Československé strany socialistické Svobodné slovo začaly ignorovat faktickou cenzuru a Gorbačovovu perestrojku pojaly důsledně. V divadlech se kolem sedmdesátého výročí vzniku Československa odehrávaly již rok před listopadovým obratem odvážné performance. Režim v prosinci 1988 povolil opoziční demonstraci v Praze na Škroupově náměstí.

Ve stejné době ale příslušníci pohotovostních jednotek Sboru národní bezpečnosti mlátili účastníky demonstrací na Václavském náměstí k poctě Palachovy sebeoběti před dvaceti lety. Václav Havel a několik dalších oponentů režimu bylo ve vězeních.

Vypadalo to, že pravá ruka neví, co dělá levá. Jedni, ve srovnání s Polskem, Maďarskem, východním Německem a baltskými republikami Sovětského svazu sice velmi pomalu, otěže uvolňovali. Jiní chtěli utužovat. Nebo možná spíš probudit hněv veřejnosti a dosáhnout změny, která by odpovídala jejich přání, tedy jakéhosi, v té době však už nedostačujícího ho návratu do roku 1968.

Po zmařeném pokusu využít povoleného zájezdu s Čedokem do Velké Británie k navázání kontaktu se Svobodnou Evropou nebo Hlasem Ameriky jsem si odseděl čtyři roky v kriminálu. Až do konce roku 1989 jsem nesměl vykonávat práci, pro kterou jsem byl kvalifikován. Na deset let mi vzali pas a nesměl jsem jezdit ani do zemí východního bloku.

V roce 1989 však byla nálada taková, že jsem si s rizikem odmítnutí a nepříjemných výslechů dovolil požádat o výjezdní doložku na cestu do „kapitalistické ciziny“. Jako už o rok dřív někteří mí přátelé s takřečených disidentských kruhů jsem ji dostal, aniž bych zaznamenal jakýkoli projev zájmu o můj pohyb a mou korespondenci.

Byl jsem tehdy mimo jiné spojen se skrytými aktivitami římskokatolické církve. Byl jsem tajně vysvěcen na kněze, autorsky, redakčně a technicky jsem pomáhal vydávat dvě církevní samizdatová periodika (Teologické texty a Sursum), učil jsem po bytech teologii a byl jsem účastníkem snah obnovit dotud zakázané působení mužských řeholních řádů.

S tímto zázemím jsem vyrazil 9. listopadu 1989 do Říma, kde se po sedm století trvajícím kanonizačním procesu konalo svatořečení Anežky Přemyslovny. V Římě bylo všude slyšet češtinu. Poutníci z českých zemí se nadšeně potkávali se známými postavami exilu. Já jsem se například seznámil s Karlem Schwarzenbergem a druhý den, při dalším náhodném setkání, jsem s ním seznámil i Tomáše Halíka.

Po příjezdu do Říma jsme se dověděli, že mezitím byla prolomena berlínská zeď. O den později padl v Bulharsku Živkovův komunistický režim. Do Prahy jsem se vracel ve čtvrtek 16. listopadu odpoledne s přesvědčením, že čas uzrál a režim končí.

Tohle všechno bych mohl popsat jako svůj 17. listopad. Směs naděje a očekávání. Možná jsem ale neměl zcela detailně propracovanou představu o tom, co mají tyto dny přinést nejen mně, ale nám, nám občanstvu tehdejšího Československa. Co by mohl být náš 17. listopad.

Pokud si vypůjčím stanovisko Václava Havla, Ladislava Hejdánka, Milana Machovce, Petra Pitharta, Jaroslava Šabaty, Jakuba Trojana, Jana Vladislava a dalších ze 7. dubna 1978 z dokumentu Sto let českého socialismu, pokládal bych ve shodě s těmito pozdějšími postavami listopadu 1989 myšlenku socialismu v českých zemních za aktuální. Muži roku 1989 se totiž v tehdy jedenáct let starém dokumentu označují za demokraty a socialisty.

Dosáhli toho, že máme svobodné volby, jen se zdá, že neexistuje věrohodná politická strana, která by program podobný tomu jejich zastávala. Máme plnou svobodu vyjadřování, jen bohužel platí, že k věcem veřejného zájmu se účinně mohou vyslovovat spíše ti, jejichž mediální vliv vyplývá z kombinace ekonomické a politické moci. Snaží se nyní zároveň politické kontrole podrobit i média veřejné služby.

Část programu, s nímž jsme možná zčásti nevědomky šli do tehdejších demonstrací, se naplnila. Část, konkrétně „odstranění veškeré sociální a politické nerovnosti“, již Havel a ostatní signatáři citují z ustavujícího dokumentu České strany sociálně demokratické, je stále dluhem. Přechod od oligarchické vlády k reálné demokracii, občanské i ekonomicko-sociální, je ale možný. Než k němu dojde, je veškeré jásání předčasné.

Diskuse