Zvláštní směs pocitů z vítězství nad oligarchickým premiérem a jeho politickou firmou ANO a z porážky stran kladených do levé části politického spektra vybízí k rychlému jednání. Volby do sněmovny již nejsou tak daleko.

Spokojíme se s tím, že v roli hegemona opozice Občanskou demokratickou stranu nahradili Starostové a nezávislí? Jejich program je vágní v otázkách, na kterých teď, v pravděpodobně nastupující ekonomické depresi bude velmi záležet, i když nás může těšit, že jsou liberální, prounijní a že chtějí čelit námluvám s ruským a čínským impériem.

Rezignujeme na prosazování důstojnosti člověka práce a na rozšíření demokracie z oblasti občanské i na sféru ekonomicko-sociální, když vše vypadá na to, že po levicovém programu prostě není v českém voličstvu poptávka?

Vše nasvědčuje tomu, že je dost lidí, kteří mají důvody být rozzlobení na současný systém. Jen jako jeden příklad mohou posloužit lidé vysávaní lichváři. Jejich existenční základna je likvidována často pro pouhé opomenutí nebo neschopnost platit při ztrátě zaměstnání.

Tito lidé, jak často slýcháme, ventilují svůj vztek podporou extremistických politických subjektů. Nechali se svést programem autoritativního nacionálního a někteří i klerikálního státu. Volí vlastně strany a hnutí, které by jejich pozici spíše zhoršily, než zlepšily.

Je však vidět, že i sociálně slabou část společnosti tvoří lidé, kteří myslí každý vlastní hlavou. Křik šovinistů vyznívá nakonec i u nich naprázdno. Přestává přesvědčovat. Nenabízí alternativu. Proto se ve volbách třetiny senátu propadly spolu s komunisty i Okamurova Svoboda a přímá demokracie a Trikolora.

Možná část rozhněvaných odpovídá na svůj drastický úděl tím, že nejdou volit. Nevěří, že by volby mohly něco změnit. Pokládají volby za divadlo, za pouhou hru na demokracii. Oprávněně nedůvěřují zkorumpovaným politikům, tedy těm, pro něž politické programy a politická rozhodnutí jsou zbožím jako každé jiné. Jenže jejich nedůvěra se přelila na všechny politiky a celou politickou oblast.

Příčiny nedůvěry k KSČM a ČSSD

Proč se však od levicových politických stran odklánějí i jejich dosavadní voliči? Čeští komunisté jsou těžko čitelným politickým subjektem. Jejich část bagatelizuje nebo dokonce veřejně schvaluje brutální chování režimu pod jejich absolutistickou mocí ve stalinistickém období. Toto politické sektářství už může upoutat jen nepatrnou menšinu.

Jiní komunisté, naivně pokládaní za naději pro obrodu této strany zase tak nadějní nejsou. Už dávno zapomněli na sebekritiku strany z prosince 1989, na podněty soudruhů, kteří se v té době vraceli z exilu. Praktikují machiavelistickou technologií moci a jejich socialismus je, s odvoláním na ekonomickou racionalitu, stěží odlišitelný od tržního fundamentalismu pravice.

Strmý propad sociální demokracie je vysvětlitelný hůř. Nemáme-li pořád omílat kmotrovské kontakty této strany takzvaně v terénu, měli bychom hledat v programu a v minulé vládní politice.

Sociální demokracie by měla jít dál než jen ke standardnímu evropskému sociálnímu státu. Ten máme, je zakotven v ústavním pořádku, v článcích Listiny o sociálních právech, v penzijním a zdravotním systému, v praxi tripartity a podobně. Cílem by měla být skutečná participace pracovníků na podnikání. Jejich rovnocenná pozice vedle investorů. Pokud možno i propojení těchto dvou rolí.

ČSSD jaksi chabě, ne moc přesvědčivě potvrzuje to, k čemu ji zavazují i mezinárodní, zejména evropské vazby, tedy kulturní a politickou příslušnost k Západu. Nečelí tak, jak bychom od ní právem očekávali, snění o mohutném Slovanstvu pod vedením svaté Rusi. Váhavě vzdoruje ve svém členstvu nostalgii, které se podle německého slova Ost pro východ říká ostalgie.

Není doma v prostoru kulturní levice, která není „pouze“ kulturní, ale také politická. Jde o třetí či čtvrtou generaci lidských práv, o práva menšin, právo na genderové sebeurčení, právo na zdravé životní prostředí a udržitelný život. Strana dokonce nedokáže prosadit ani tak široce uznávaný princip, jako je patřičně místo žen ve svém vedení.

Především však její program a její praxe v době, kdy vládla, nabízely jen chvályhodné, leč spíš drobné korektury systému sociálním směrem, avšak cíl se vytratil. Taktické kroky rozmělnily sociálně demokratickou strategii, která se ještě ozývá v politickém dokumentu Sociální demokracie pro 21. století.

Může být tváří obrozované levice Anna Šabatová?

Postup Anny Šabatové do druhého kola volby v senátním obvodu 60, Brno-město, a sympatických 42,28 % hlasů v něm získaných, ukazuje, že při přesvědčivé reprezentaci je tu poptávka a je tu (jak právě ukazuje její široká podpora ve druhém kole) i koaliční potenciál.

Je svrchovaně aktuální čas pro nové zhodnocení projektu novodemokratické aliance, s nímž přišel a jež přesvědčivě vyložil její otec Jaroslav Šabata. Je to spojenectví nespokojených a revoltujících občanů s různou ideovou motivací.

Vedle tradičních socialistů je tam prostor i pro liberály spíše v americkém smyslu toho slova a pro lidi motivované křesťansko-sociálně. A pro další, kteří se mohou připojit. Je čas na spojení důsledně a strategicky pojaté sociální tematiky s tématikou občanských svobod a lidských práv, jíž Šabatová dlouho oddaně slouží.

Domnívám se, že Anna Šabatová by se neměla po porážce v senátních volbách stáhnout do soukromí. Věřím, že má pořád dost sil na to, aby se stala spojujícím faktorem rozptýlené levicové scény. Mám tušení, že dokonce s něčím takovým počítá. Věřím, že se najde široká podpora. Snad ji smím i s odvoláním na letité snad přátelské vztahy k tomu i vyzvat.