Ještě pouhé dva týdny před začátkem příštího roku různé státní instituce nevěděly, s jakými příjmy a výdaji mohou počítat. Nakonec byl téměř nadoraz státní rozpočet schválen. V rozpravě, která konečné hlasování oddalovala, se, jako obvykle, poslanci pokoušeli sem tam nějakou korunku utrhnout pro region, ve němž chtějí být v příštím roce zvoleni.

V debatě o rozpočtu a kolem něj se vyskytly i programové otázky. Jako vládní návrh, tedy návrh předložený ANO spolu se sociální demokracií prošel takřečený daňový balíček. ČSSD se tu připojila k dávné pravicové politice.

U té, když se řekne A — snížení daně, tak se musí říct i B — snížení služeb státu. Lidem to prý nechá víc peněz v peněženkách. Jenže vtip je v tom, že soukromou armádu a policii si vydržují jen miliardáři. Jednotlivci si nestaví a neudržují silnice a koleje.

Jiná spíše též programová otázka se týkala peněz na obranu. Některým nám je násilí protivné. Mrzí nás, když teče krev. Jenže svět je bohužel v mocenských konkurenčních vztazích a je nutné aspoň odstrašení. Neobvykle dlouhá desetiletí míru mezi zeměmi Evropské unie mohou být důsledkem vyrovnané obrany.

Komunisté požadovali méně peněz na obranu a doporučovali dát rozdíl do rezervy rozpočtu. Je na tom zřejmé, že už jim dávno nejde o spor socialismu s kapitalismem. Zachovávají sentiment vůči dvěma východním říším, z nichž jedna už socialismus ani nepředstírá a druhá rozvíjí ekonomicky neoliberální a politicky diktátorský režim řízený komunistickou stranou. A svým návrhem nás vůči jejich případné agresi oslabují.

Poslanec Roman Onderka, připomeňme, že jedno funkční období byl primátorem Brna a v současnosti je mimo jiné místopředsedou sociálních demokratů a že byl účastníkem protisobotkovské lánské schůzky po volbách v roce 2013, se zpochybnil peníze z rozpočtu pro občanský sektor.

Kdo by si troufal polemizovat s jeho požadavkem veškeré v tuto chvíli postradatelné dotační prostředky ze státního rozpočtu směřovat výhradně na podporu zdravotní, sociální a ekonomické péče o oběti pandemie a pro ohrožené cílové skupiny? A je známo, že když se v rozpočtu na nějaký cíl přidá, musí se jinde ubrat.

Onderka sice uznal, že dotace občanským organizacím jsou neopomenutelnou části státního rozpočtu. Zároveň chce rušit to, co činí občanské spolky tím, čím jsou, tedy jejich nezávislou iniciativu. Prostřednictvím přidání prostředků jedněm a odebráním jiným chce ze občanských organizací udělat převodovou páku vlády. Měly by vlastně úkol — pokud by chtěly i příště získat prostředky na svou činnost, realizovat vládní politiku.

Strana má podle Onderky na mysli seniory, samoživitele, čerstvě nezaměstnané, ale i podporu rozvoje duševního a tělesného zdraví populace a také regionální kulturu a legionáře. S legionáři to zní zvlášť dobře, jenže žádní se už nenaskýtají. Na pomoci ostatním kategoriím se podílejí právě občanská sdružení.

Občanský sektor se věnuje servisním aktivitám, nejčastěji sociálním službám a ostatním pomáhajícím profesím. Zasazuje se o práva vymezených skupin či vybraných veřejných zájmů a tím prosazuje princip rovnosti a pomáhá v případech diskriminace pro pohlaví či různé menšinové příslušnosti.

Zahrnuje to péči o zdraví v kooperaci s veřejným zdravotním systémem a ochranu životního prostředí nebo práv spotřebitelů. Nadace a nadační fondy finančně podporují veřejně prospěšné aktivity.

Mnoho občanských organizací uskutečňuje své zaměření čistě aktivitami členů. Jiné mají obvykle nepočetný a špatně placený profesionální tým, který administruje projekty a poskytuje například poradenskou službu.

Spolky jsou pod tvrdou kontrolou, aby se zabránilo někomu těžit ze získaných prostředků. Většina peněz, které dostanou od státu a jiných subjektů, je účelově vázána a jejich užití se musí přesně vykázat. Pokud snad spolek vyvíjí nějaké ekonomické aktivity (jako například Ekumenická akademie prodej fair trade kávy), jde veškerý výnos do činnosti sdružení či obecně prospěšné společnosti.

Neochotu Romana Onderky a s ním stejně smýšlejících je možné číst jako staré, překonané etatistické pojetí sociální demokracie. Ano stát a spolu s ním celý veřejný sektor má zajistit, na co síly jednotlivců nestačí. Ale stát, to jsme my. My jeho občané a spolu s námi ostatní obyvatelé.

Moderní socialismus není státně-monopolistickým kapitalismem jako v posledních třech desetiletích minulého režimu. Stát, tedy prakticky státostrana a její vláda v něm měla monopol na ekonomickou, ale i politickou moc.

I dnes ještě stále pokusy o mocenský monopol vedou k pozvolné proměně v autoritativní režim, tak jako to názorně předvádí současná vláda ANO za přisluhování ČSSD například snahou omezit občanský sektor nebo pokusy ovládnout média veřejné služby. Stát může a má finančně podporovat kulturní, sociální, vzdělávací, advokační nebo ekologické aktivity. A míní-li to levice vážně s lidskou důstojností, měly by podporovat na státě nezávislé organizace, třeba i kritické vůči vládě, a to kterékoli vládě.