Letošní výročí 17. listopadu, otevírající už čtvrtou dekádu od převratu a nastolení dnešního demokratického režimu, nabízí příležitost nahlédnout téma svobody z úplně jiné perspektivy. Odehrává se totiž ve světě v mnoha směrech diametrálně odlišném, než byl ještě v loňském roce a ve všech letech předešlých. V něčem dokonce i hodně odlišném než v letech předlistopadových.

Mnoho věcí přijímaných jako naprostá samozřejmost se najednou ukazuje jako něco vzácného. Spousta běžných aktivit, včetně tak velice lidských a k důstojnému životu patřících, jako je navštěvování blízkých lidí v nemocnicích, se nesmí vykonávat. Je těžké odhadnout, jaký dopad na lidi, a zejména na jejich psychiku, bude stále pokračující událost s koncem v nedohlednu mít. Ale jisté je, že to bude dopad značný.

V krizi se společnost zhmotňuje

Je celkem pochopitelné, že tato zcela nová situace dráždí zastánce „starého dobrého světa“ a jeho svobod, jak typicky ukazuje svými opakovanými reakcemi Václav Klaus starší. Jeho až umanutý boj proti „rouškařům“, který exprezidentovi dost možná definitivně připravil roli převážně obskurní postavy moderních českých dějin, dobře odhaluje slabost pojetí svobody, kterou Klaus a jemu myšlenkově blízcí lidé zastávali od samého počátku: svoboda jako neomezené možnosti lidské aktivity, zejména té, která slouží osobnímu zisku a obohacení.

Neschopnost uznat a/nebo neochota připustit, že existují hranice lidské svobody, že jsou určité hodnoty, které mají větší cenu než ničím neomezená možnost dělat si, co chci, jasně a hrozivě vyniká na pozadí zdravotní a celospolečenské katastrofy s obrovským vějířem zhoubných důsledků. Pandemie je tak mimo jiné příležitostí uvědomit si, že určitý typ „liberalismu“ není obranou svobody, ale spíš jejím zvlášť destruktivním popřením.

Pomineme-li extrémy Klausova typu, neustálé a velmi emotivní střety na sociálních sítích vedené o to, zda jsou přijatá omezení dostatečná, zda se mají otevřít školy a rozvolnit omezení, nebo naopak přijmout skutečný tvrdý lockdown včetně zastavení průmyslové výroby, jsou nejen příležitostí, jak ulevit nahromaděným emocím, ale také neustálým hledáním toho, co vlastně znamená svoboda.

Jaká opatření, která mě samotného omezují, ztěžují mi život nebo mě dokonce připravují o živobytí jsem ochoten akceptovat v zájmu zachování zdraví nejen primárně svého, ale i těch druhých? To není nic jednoduchého, nic banálního, nic, co by se dalo blahosklonně posuzovat z pozice jakési nadřazené, vědoucí pravdy. Pro mnoho lidí může dnešní krize znamenat existenční problémy nebo pád na dno. Mají naprosté právo cítit se naštvaní, bezmocní, ptát se po smyslu každého z jednotlivých omezení, která jim ztěžují život.

V těchto debatách, a hlavně v každodenním hledání cest, jak se vyrovnat s nově vyvstalými omezeními života, se utváří nové pojetí svobody. Je možné, že to bude nakonec pojetí moudřejší, poučenější, lépe vybavené k tomu brát v úvahu nejen své vlastní zájmy a prospěch, ale i ty okolo, dokonce i společnost jako celek.

Protože v zásadní krizi jako je ta dnešní přestává „společnost“ být něčím abstraktním, co lze z ideologických důvodů zcela popírat (jak s oblibou vždy činil zmíněný Václav Klaus), ale stává se jedním propojeným organismem, který společně čelí ohrožení a jen společně je může zvládnout.

To se někomu může jevit jako patetické, falešné, jako ideologická mlha zakrývající ohrožení té pravé (totiž individualisticky chápané) svobody. Ale dá se odhadovat, že takových zase tolik nebude. Většina lidí dokáže pochopit, že je tu něco, kvůli čemu stojí za to omezit vlastní aktivity, změnit životní zvyklosti a plány. Tím něčím je samozřejmě život a zdraví druhých, včetně těch nejbližších.

Jaká bude společnost po koronaviru?

V tomto bodě, v této základní krizové shodě, ale teprve začíná to důležité. Hledání toho, jak v reálných situacích zachránit co nejvíc z lidské svobody a aktivity, jak učinit přijímaná opatření maximálně spravedlivými, jak zajistit, že obecná vůle k tomu chovat se ohleduplně a respektovat vnucená omezení nebude promrhána špatně promyšlenými, nedůslednými a nedůvěryhodně zastávanými opatřeními. A tady už tolik nezáleží na shodě za každou cenu, naopak je potřeba být maximálně kritičtí.

Jeden konkrétní příklad, který ukazuje problematičnost dnes přijatých opatření. Zatímco malé obchody s „nenutným“ zbožím jako jsou papírenské potřeby nebo hračky musejí být bez výjimky zavřené, velké řetězce typu Lidl či Tesco, které dané zboží nabízejí také, jsou otevřené téměř bez omezení. Přitom teprve po několika týdnech se pro tyto velké obchody zavádí opatření k omezení počtu zákazníků, které mohlo a mělo být přijato už dávno.

V malých obchodech ovšem obecně bývá zákazníků mnohem méně a je menší problém zajistit, aby třeba nakupovali vždy individuálně. Přesto tyto obchody, v nichž je objektivně vzato riziko nakažení mnohem menší než v těch velkých, musí být zavřené. Je velice těžké najít jakýkoli smysl v opatření, které ve svých důsledcích může mnohé menší provozovny, už tak těžko přežívající, úplně zlikvidovat, zatímco jejich velkým konkurentům nahrává.

Povolit za přísně stanovených podmínek prodej ve všech typech obchodů by zřejmě nijak podstatně nezvýšilo riziko nákazy, a mohlo by být pro mnohé obchodníky pomocí nebo i možnou záchranou před krachem. A také by dodalo celkovému souboru opatření o něco víc spravedlnosti a přijatelnosti. V systému opatření PES přitom otevření všech malých obchodů za velice přísných opatření přináší až třetí, oranžový stupeň.

Důležité je, aby se o těchto a podobných otázkách otevřeně diskutovalo a hledalo se to skutečně nejlepší řešení (to nejlepší, jaké je v dané chvíli možné nalézt). A je hodně důležité, aby se nikdo necítil systémově znevýhodňován, opomíjen, nevyslyšen.

Je asi naivní očekávat, že se vlivem koronavirové pandemie česká společnost jednoduše přerodí v ohleduplnější, více propojenou, sociálnější. Dají se naopak očekávat mnohé negativní důsledky, jako zvětšování sociálních rozdílů, v neposlední řadě dané ztíženými podmínkami vzdělávání pro určité skupiny obyvatel při zavřených školách. Nebo zvýšení nezaměstnanosti, zhoršení psychických problémů, větší míra domácího násilí, nebo zhoršení pracovních možností a vyhlídek žen.

Je ale asi lepší věřit a doufat, že to hodně špatné může nakonec přinést i nečekané pozitivní důsledky. A že z této velké krize a dočasné ztráty mnoha základních osobních svobod nakonec všichni vyjdeme o něco svobodnější.