Klaus mladší — jablko, které nespadlo ze stromu

Petr Bittner

Kampaně ke krajským volbám jsou v plném proudu a jeden otazník zůstává: jakou skutečnou podporu má hnutí Trikolóra Václava Klause mladšího?

Toxický mix „nenávist, marketing, peníze“ podle všeho nijak zvlášť dobře nefunguje ani s podporou Petra Kellnera. Foto FB Václav Klaus mladší

Vzpomínám si, že ještě před tím, než u něj propukly politické ambice, Klaus mladší sloužil často jako ukázka toho, že jablko může spadnout daleko od stromu — tedy že syn nenáviděného Václava Klause je moudrý, inteligentní, uměřený a moderní ředitel prestižní školy. Čas ukázal, že v případě Klausů platí přísloví o jablku ve své původní verzi, ba že jablko z Klausova stromu v podstatě vůbec nespadlo.

Zaprvé, Klaus mladší nejpozději svým odchodem z ODS potvrdil, že se vydává cestou krajně pravicového populismu, kterou posledních několik let dláždil jeho otec, a do které se podle všeho chystá investovat své prostředky Petr Kellner, celoživotní obdivovatel klausismu. Aspoň vidíme, jak toxický vliv mají na lidské životy oligarchové — stačí, aby se jim zadrhnul byznys někde v Číně, a následkem nám tu bude teď deset let smrdět Trikolóra.

Klaus mladší je člověk, která je schopný naříkat v televizi, že přichází o svobodu projevu. Zakladatel Trikolóry a tří tradičních rodin se na každém kroku ohání tím, jak bojuje za svobodu proti všemožným zákazům a regulacím, ale pak předloží novelu školského zákona, která omezuje svobodu rodičů, neboť nechce pustit dvouleté děti do školky.

Podle jednoho z hesel Trikolóry „Bohatství vzniká z práce“. Heslo už ovšem nedodává, že někdo jiný pracuje a někdo jiný bohatne.

Klausismus vždy uznával, že bohatství tak nějak vzniká z toho, když lidé pracují. Práci ale chápal v principiálně podřízeném postavení — vůči majiteli, zaměstnavateli, podnikateli. A to nejen formálně, ale bytostně, politicky, tedy bez nároku na nároky, bez nároku na kolektivní vyjednávání. Klausovský odpor vůči kolektivismu je vtělen ve vztahu mezi skvělou individualitou vlastníka, a tak trochu prašivým, přinejmenším podezřelým kolektivem pracujících.

To, že si Klaus mladší, thatcherista jak řemen, dnes bere zrovna úctu k pracujícím jako heslo v kampani, je velká ironie. To, že ho nakonec tisíce lidí (nedej bože i víc) budou za takové heslo volit, to už je jenom smutné.

Když už je řeč o procentech, Trikolóra zatím pokulhává za prognózami svých následovníků i varováními svých oponentů. Země je už dávno oblepená billboardy za miliony korun s populistickými výjevy tradičních rodin s Klausem mladším jako velkým vůdcem, na mediální prostor si ani takový uplakánek jako Klaus nemůže objektivně stěžovat, a „osobností“ (nebo snad spíš známých tváří) přišlo do jeho spolku taky dost — Petr Mach, Vladimír Železný (oba radikální pravičáci, nezapomínejme prosím) a několik okamurovských oveček, které ucítily na obzoru silnějšího pastevce.

Ale procenta pořád nikde. Zoufalství se Klaus nebojí vyjádřit tím, že si na Památný den Romského holokaustu nasdílí vtip zesměšňující romského žáka.

S tím vším je na místě odmítnout přežívající mýtus, podle nějž Václav Klaus mladší je inteligentní člověk — inteligence, má-li mít nějaký společenský význam, musí zahrnovat něco víc, nějakou sociální inteligenci, pokoru, znalost hranic vkusu, diskusní slušnosti. Když někdo není dlouhodobě schopný vyslovit myšlenku bez argumentačního faulu nebo demagogie hraničící až s hysterií, není to inteligentní člověk, ale prominentní blogger, kterému hraje do karet nenávistná nálada ve společnosti.

Nehledejme v něm zlého génia s velkým intelektem a malými morálními zábranami. Tak jako Okamura je jen zrcadlem ubohé české průměrnosti, kterou ale neodráží nijak zvláště atraktivním způsobem. Každopádně v tom, že toxický mix „nenávist, marketing, peníze“ podle všeho už nijak zvlášť dobře nefunguje, je snad možné vidět i dobrou zprávu.