„Žijeme v totalitě!“ — dialektika efektivní ufňukanosti
Petr BittnerDialektika efektivní ufňukanosti je fenomén, kdy konzervativní politik pláče v televizi, že přišel o svobodu slova, a lidem, kteří na televizi koukají maximálně z gauče, to nepřijde vůbec divné, ba ho volí. Petr Bittner definuje pojem.
„Vítejte v totalitě. Definitivně,“ napsal na svůj Facebook Jiří Ovčáček, placený z veřejných peněz na nejvyšší PR pozici v zemi, a odešel natáčet další epizodu své vlastní talkshow. Končí další den ostrého boje proti elitám, vedený z kanceláře nejvyšší ústavní funkce.
Takhle funguje dialektika efektivní ufňukanosti: čím víc pláčete v médiích, jak vám podlé liberální elity brání ve svobodném vyjadřování, tím rychleji stoupáte k moci. Osobnosti konzervativního spektra tak dnes s oblibou varují před přinejmenším se blížící, ne-li již vládnoucí novou totalitou — zaštítěnou lidskými právy, placenou Sorosem či z Bruselu, prováděnou zelenými neomarxisty. Pokud vám jejich jména přijdou povědomá, je to proto, že jsou zpravidla velmi známí, velmi úspěšní a své osobní útrapy pod jhem nové totality vypráví dennodenně národu prakticky ve všech médiích.
Čím víc varuje ekonomka Markéta Šichtařová před posilováním eko-socialistické diktatury, tím víc prodává svých knih, tím častěji je zvána do médií, tím více získává ocenění. Pokud domyslíme tuto úměru do konce, tak kdyby levičácká totalita zavládla definitivně, Šichtařová by v ní musela být přinejmenším prezidentkou.
„V Česku je debata o Číně posunutá tím, že jí ovládá skupina tvrdých radikálů“ stěžuje si šéfredaktor „konzervativního komentářového webu“ Info.cz Michal Půr. „A kdokoli se snaží předkládat názory, které ukazují i nějakou byznysovou část, tak je označen za pročínského agenta,“ stěžuje si šéf média, jehož jednatel odstoupil, když vyšlo najevo, že ho doslova platila Kellnerova firma Home Credit, aby doslova prostřednictvím své PR agentury doslova vylepšoval obraz Číny. Nejsem si jistý, jestli Michal Půr náhodou nečetl nějakou starší verzi připraveného vyjádření z doby, než se tohle všechno vědělo... Ale klasická logika v dialektice efektivní ufňukanosti nefiguruje.
I spisovateli Vlastimilu Vondruškovi se vyplatilo, že se před časem zaměřil na varování před nastupující totalitou. Jakmile začal kromě psaní historických románů také předpovídat muslimskou invazi umožněnou liberálními elitami, které pohrdají evropskou kulturou a ovládají všechny složky státu, okamžitě obdržel státní vyznamenání z rukou prezidenta. Jako jeden z nejprodávanějších (a nejpůjčovanějších) autorů vystavuje reklamy na svoje knihy podél eskalátorů v metru a veřejné besedy a autogramiády pořádá několikrát do týdne. Znáte to, prostě totalita.
„Přišel jsem o svobodu slova,“ naříká zakladatel Trikolóry Václav Klaus mladší v televizi, na kterou se můžou jeho voliči tak maximálně koukat z gauče. „Že bych si založil stranu Vašíka a čekal, že přeorám republiku? Tak vysoké sebevědomí nemám,“ říkal v DVTV Václav Klaus mladší ještě před dvěma lety. Strana Vašíka už je na světě — lze očekávat, že hrozba liberální totality v nadcházející kampani ještě posílí. Proti něčemu strana Vašíka bude muset bojovat, protože „pravicovou stranu s Klausem v čele“ by asi volily maximálně stovky lidí, kterým podobný projekt v minulosti zajistil amnestii.
„Co si k víře a náboženství dovoluje dnešní neomarxistická sebranka, to si nedovolila ani totalitní nacistická či komunistická ideologie,“ žehrá z nejvyššího stolce svobodně vykonávané církve kardinál Dominik Duka, obtěžkán zlatem a zahrnován mediální pozorností i přízní nejvyšších ústavních činitelů.
Je to zkrátka skoro jako když stateční lidé museli bojovat s minulým režimem. Pamatujete, jak měla Charta autogramiády v největších knihkupectvích všude po republice, jako mohl mít každý svou politickou stranu, hlásit se k svojí církvi, nebo jak Václav Havel přebíral vyznamenání z rukou Gustáva Husáka?
Konzervativci s autoritářskými sklony dnes označují liberální společenské proudy za totalitní. Jsou to přitom ti samí lidé, kteří druhým dechem přikazují ostatním, jaká by měla být jejich společenská úloha, kdo a jak dlouho by měl být doma s dítětem, anebo kdo si může koho vzít, a kdo koho ne. Dialektika efektivní ufňukanosti si ale jistě poradí i s tím.
Jako (adoptivní) rodiče bych vždy chtěl mít otce a matku, ne dvojici stejného pohlaví.
Nikdo nenavrhuje dětem přikazovat, že musí souhlasit s adopcí.
Zákon o rodině říká, že je-li dítě schopno osvojení posoudit, musí s ním souhlasit. Nevím nic o tom, že by to zastánci LGBT adopcí plánovali zrušit.
Schopnost malého dítěte zvyknout si na jakoukoliv rodičovskou konstelaci je z hlediska spojitosti vývoje spíše argumentem proti změně rodičovské konstelace. (Babička a teta není totéž co stejnopohlavní pár.)
Souhlas dítěte s adopcí
Samozřejmě, že nelze dítěti přikazovat, aby souhlasilo s adopcí. Některé důvody nesouhlasu dítěte se ale mohou stát nelegitimní. Pro názornost: dítě, které by z původní rodiny považovalo rasismus za běžnou normu lidského chování, by nemohlo jako legitimní důvod nesouhlasu s adopcí uvádět, že nová adoptivní rodina není v souladu s jeho zvyklostmi dostatečně rasistická.
https://www.blisty.cz/art/98216-proc-ma-zemanuv-projev-na-jeho-strankach-tolik-preklepu.html#comments
článkem v Britských listech:
"Jinak když vidím tu nesmiřitelnost a nenávist, vím, že potřebujeme pořádnou krizi a nakopat řiť, protože jsme strašně rozežraní. Naše spory jsou rozmařilost dobře živených, vypasených, civilizací saturovaných typů."
-- my už se s naší rozežraností nějak vyrovnáme a ohavný sebemrskačský slovanský folklor (jak ty postoje Marka Beneše avant la lettre svého času naznačil Turgeněv a po něm ve zčestěné podobě Šalda) si vychutnáme se stejným vlasteneckým potěšením jako řádně odleželé olomoucké syrečky. Tak doufejme, že Vás dobrý Bůh při zdraví a síle zachovati ráčí, ono by to bez emigrantských povýšeneckých rad nemělo ten správný říz.
Ostatně právě ten výrok, se kterým tak ochotně o kousek výše souhlasíte, je vnitřně rozporný a interpretaci by neunesl - rozežranost a rozmařilost mohou být a bývají projevy bídy, jedná se o zvnitřnělou obavu z hladu přítomného či budoucího, zároveň může být rozežraný člověk sice obézní (vypasený) nikoli však dobře živený a zcela jistě ne saturovaný.
"K osvojení je třeba souhlasu zákonného zástupce osvojovaného dítěte. Je-li toto dítě schopno posoudit dosah osvojení, je třeba také jeho souhlasu, ledaže by tím byl zmařen účel osvojení."
Není tu nic o tom, že by dítě muselo uvést legitimní (nebo jakýkoliv jiný) důvod nesouhlasu s adopcí. Pokud se dítěti třeba dva tatínci nelíbí, tak souhlasit nebude.
https://a2larm.cz/2015/03/pet-levicovych-tezi-2/
(Za přečtení to mimochodem určitě stojí celé.)
"Člověk má vědět, před kým se posrat a na koho se vysrat."
Tato zásada je jistě použitelná zcela obecně.
Kdy už konečně pochopíte, že si ty vaše knížecí rady můžete leda tak nabouchat do kanad?
"...musíte vysvětlovat."
Kdy už konečně pochopíte, že v této diskusi nemusí nikdo nic, a nejmíň ze všeho pochodovat podle vaší krysařské píšťalky?
Charita Catholic Care zprostředkovávala adopce v souladu se státní legislativou která umožňuje pobírat dotace, ale omezovala se na heterosexuální páry. S příchodem nové legislativy vyžadovalo takové diskriminační omezení explicitní výjimkou. Organizace o ni požádala, ale komise výjimku neudělila, protože odůvodnění považovala za nedostatečné. Charita se odvolala, a soud s určitými výhradami rozhodnutí komise potvrdil. Podle rozhodnutí soudu se žádost charity opírala o tvrzení, že neudělení její výjimky a tudíž ukončení činnosti negativně ovlivní dostupnost adopcí v UK celkově, ale konzultovaná soudní znalkyně to nepotvrdila.
Catholic Care v UK funguje dál, jak poznáte z jejího webu (http://www.catholic-care.org.uk/), ale už nezprostředkovává adopce.
Rozhodnutí soudu: https://assets.publishing.service.gov.uk/media/575bdecee5274a0da3000031/cc_Leeds_v_charity_commission.pdf
Podle BBC (https://www.bbc.com/news/uk-england-leeds-20184133) se některé jiné katolické organizace (které vesměs čekaly na výsledek sporu) zařídily podobně, jiné naopak ukončily své vazby na katolickou církev.
No a pokud by se někdy náhodou stalo, že zastánci LGBT adopcí budou požadovat změnu zákona, aby dítě muselo uvést zákonné důvody odmítnutí adopce, tak se rád připojím k protestu. Ale do té doby doporučuji zaměřit efektivní ufňukanost někam jinam.
Používám argumentaci lokací mluvčího sporadicky a i v případě, na který reagujete svými výlevy, jsem nevyslovil nic o povýšených emigrantech. Psal jsem o "povýšených emigrantských radách" -- tedy určitém typu promluvy, jejíž charakteristiku Vy ve svých komentářích soustavně naplňujete; jako jediný z těch, kteří se zdejších diskusí účastní a pobývají mimo české země. Mimo jiné typickým používáním "Vy" (tam v českých zemích) a "já", které obvykle situujete do fiktivního zidealizovaného mnichovanství či bavoráctví.
"Znamená to, že kdyby se našla agentura, která by žádné dotace od státu nechtěla, mohla by děti přidělovat k adopci podle svého vlastního uvážení? Ale odkud by ty děti vlastně brala?"
To je zajímavá otázka. V Británii ale šlo o to, že ta katolická agentura chtěla mít úředně potvrzené, že může zájemce o adopci z řad LGBT vyloučit dopředu. O tom, koho by k adopci doporučovala, kdyby přistoupila na liberální předpis, řeč nebyla, ale pokud vím, mohla by děti přidělovat dle svého uvážení stejně jako předtím.
a) Reagoval jsem a lze si snadno prověřit, na Váš souhlas s tím nemožným výrokem Marka Beneše.
b) Zda to o tření bídy řekl pan Kalous, nevím ani teď. Vím, že to o něm tvrdíte a nemám důvod Vám nevěřit, ale jako ověřený citát bych to neuváděl.
Poslední z těch útulků - Catholic Care - vedl dlouhý soudní spor o to, aby nemusel nabízet děti k adopci stejnopohlavním párům. Spor skončil pro útulek prohrou, ostatní katolické útulky se "přizpůsobily" už dávno předtím - buď zrušily svoji vazbu na katolickou církev, nebo přestaly zprostředkovávat adopce.
Zrušením té vazby na katolickou církev samozřejmě přišly o peníze od církve, ale mohly také své zaměstnance uvést do situací, kdy tito zaměstnanci byli nuceni jednat v rozporu se svým svědomím.
V tom druhém případě (kdy by ty dětské útulky zůstaly katolické, ale přestaly by pouze zprostředkovávat adopce) vzniká zase problém v tom, že sice dočasně pečujete o opuštěné děti a víte, že nejlepší je nalézt pro ně náhradní rodiče, ale paradoxně právě to nesmíte udělat, takže taková dočasná péče pak ztrácí smysl. Tyto (katolické) dětské útulky v Británii tedy zanikají a ty organizace se věnují jiné charitativní činnosti.
Za tímto rozhodnutím byl skutečně odpor k nové antidiskriminační úpravě zákona. Agentura by nesměla apriorně odmítnout uchazeče o adopci z důvodu příslušnosti k sexuální menšině. Směla by samozřejmě rozhodnout o jeho nevhodnosti k adopci. Toto rozhodnutí by v případě uchazečova odvolání posuzoval nezávislý orgán, a to byl zřejmě kámen úrazu. Absence jiných důvodů nevhodnosti než je příslušnost k LGBT komunitě by zřejmě vedla k tomu, že by agentura byla nucena žádosti vyhovět. Tomu se katolíci chtěli vyhnout, a to i za cenu ukončení adopční praxe.
Je také všeobecně známo a mnohokrát prakticky dokázáno, že samozvaní poslední spravedliví sice umějí vrhat z kyberkazatelen virtuální oheň a síru na zkaženou většinu lidstva, ale na druhé straně obvykle trpí nedostatkem empatie a smyslu pro čtení nadsázky, ironie a mystifikace.
"Údajný Beneš" je skutečný a živý až moc.
Pokud jde o páně Kolaříkovy pokusy o "odhalování" mých pohnutek a osobnostního profilu, vykazuje téměř na 100% znaky typu, který C. N. Parkinson ve svých Zákonech profesora Parkinsona označil jako "blbec ve firmě". Typ "blbec ve firmě" se vyznačuje tím, že nikdy nenavrhne správné řešení, že každé jeho řešení je kontraproduktivní a vede k opačným výsledkům, než se osvědčily, že je plně "úspěšný" i při nesprávném odhadu lidí. Prof. Parkinson doporučuje takové lidi vyzkoušet na případových studiích dějů, které se odehrály a jejichž řešení jsou známá, případně na zadání odhadů lidí, kteří jsou ve firmě už zaměstnáni. "Blbec ve firmě" pokaždé spolehlivě navrhuje pravý opak toho, co se ukázalo jako správné a funkční a lidi vždy hodnotí přesně naopak. Prof. Parkinson je toho názoru, že takových lidí by se firmy v žádném případě neměly zbavovat; naopak, měly by si je pečlivě pěstovat, povolávat je ke každému závažnému řídícímu a personálnímu rozhodování a pak zásadně realizovat řešení, která jsou pravým opakem jejich doporučení.
Možnosti aplikace těchto doporučení v podmínkách zdejší diskuse si laskavý čtenář jistě odvodí sám.
"Katolický dětský útulek Catholic Care nečekaně zvítězil ve sporu, který se týká zprostředkovávání adopce pro homosexuální páry. Rozhodl tak Nejvyšší soud, ke kterému se tento katolický útulek odvolal po té, co Velká Británie roku 2006 přijala zákon, podle něhož jsou všechny dětské útulky, včetně katolických, povinny spolupracovat s homosexuálními páry. V praxi to vedlo k uzavření téměř všech katolických dětských útulků..."
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12555
Myslím, že agentura skutečně neodmítala uchazeče o adopci z důvodu příslušnosti k sexuální menšině (pokud by šlo o individuální adopci, sexuální orientace by nehrála roli). Agentura tedy nediskriminovala JEDNOTLIVCE (sexuální orientace se - jak doufám - nijak při výběru uchazečů nezkoumá), ale diskriminovala stejnopohlavní PÁRY.
Vzhledem k tomu, že se na stránkách dotčené Catolic Care hovoří o adopční agentuře, jedná se spíše o to první. http://www.catholic-care.org.uk/about-us/history/
Z téže stránky jsem se dozvěděl, že Catolic Care mívala dětské domovy, ovšem ty v osmdesátých letech "vyšly z módy" a nový ředitel vynaložil tehdy na jejich uzavření stejné úsilí jako předcozí na jejich zřízení.
Důležitá je také informace, že dětí vhodných k adopci bylo méně než žadatelů o adopci.
Zvrat pro ty katolické dětské "útulky" přinesla až ta legislativní změna z roku 2007.
Chraněné bydlení pro děti vhodné k adopci?
Pro péči o děti včetně pěstounské péče a forem odpovídajícím SOS vesničkám antidiskriminační zákon nic podstatného nepřinesl. Jen pro svévolné rozhodování o vhodnosti těch, kdo chtějí poskytnout dětem novou rodinu.
"... people were being relocated into small group homes."
"There were several court hearings, but the final verdict in November 2012 was both frustrating and disappointing. Our charity was judged to have been correct in its interpretation of the law, but the ‘weight of evidence’ was not sufficient to allow the exemption. After placing over 2,000 babies for adoption, we were forced to de-register our adoption service in March 2013."
Já tomu rozumím tak:-), pane Profante, že Catholic Care nebyla "agenturně připravena nabídnout 2000 dětí k adopci" (jak tvrdíte Vy), ale že během své historie Catholic Care zprostředkovala adopci pro více než 2000 dětí a poté byla (vzhledem k těm legislativním změnám a vzhledem k prohrahranému soudnímu sporu) nucena tuto svoji službu ukončit.