Dne 6.prosince vyhlásil Nejvyšší soud na úřední desce rozsudek ve věci žaloby na diskriminaci, kterou podala somálská studentka Ayan vůči Střední zdravotnické škole v Ruské ulici v Praze, která jí zakázala nosit muslimský šátek, a to při veškeré výuce včetně výuky teorie s odůvodněním, že zákaz nošení pokrývek hlavy zakazuje školní řád. Žalovaná strana v průběhu soudního řízení úspěšně uváděla rovněž argument, že Ayan se vlastně studentkou školy vůbec nestala, a proto nemůže uplatňovat ani své domnělé právo na nošení hidžábu.

Nejvyšší soud rozhodl jinak, než soud prvního stupně a než soud odvolací. Neztotožnil se s právním názorem, že žalobkyně nebyla studentkou školy, a že proto nemůže v rámci antidiskriminačního zákona uplatňovat vůči škole žádné nároky. Argumentoval takto: „Jestliže bylo zjištěno, že žalobkyně kvůli zákazu nošení hidžábu nemohla na zdravotnické škole začít studovat, je za splnění dalších podmínek aktivně legitimována k tomu, aby své nároky před soudy takto uplatnila, bez ohledu na to, zda již byla ke studiu přijata, anebo se o něj teprve ucházela.“

V hlavní otázce spočívající v tom, zda zákaz nošení šátku hidžábu je diskriminací, se soud vyjádřil velmi obšírně. Svoji argumentaci postavil na právu na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i na právu svobodně projevovat své náboženství nebo víru podle téže Úmluvy. Konstatoval také, že podle Listiny základních práv a svobod je český stát založen na demokratických hodnotách a nesmí se vázat ani na výlučnou ideologii, ani na náboženské vyznání. Zdůraznil také, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V tomto smyslu připomněl, že zákon, který by výslovně omezoval projevy náboženského přesvědčení, v českém právním řádu neexistuje.

S argumentem, že nošení pokrývky hlavy zakazoval platný školní řád žalované strany, se vyrovnal tak, že omezení z něj plynoucí ve vztahu k somálské studentce nebylo odůvodněno legitimním cílem, a to ani ve vztahu ke škole jako nábožensky neutrálnímu prostředí, ani z hlediska veřejné bezpečnosti a pořádku, ba ani kvůli zachovávání pravidel společenského chování a morálky: „Skutečnost, že způsob vázání hidžábu je v naší společnosti cizorodým prvkem, neznamená porušení norem společenského chování, mravnosti, respektive morálky.“

Nejvyšší soud vrátil věc k novému projednání soudu prvního stupně a zavázal jej svým právním názorem.

Případ ukazuje, jak spletitá bývá cesta k nalezení spravedlnosti. Celý případ trvá už řadu let, projednávaná událost se stala v září 2013, k soudu se dostala v roce 2016. Nyní bude věc znovu projednávat soud prvního stupně a po něm případně opět i soud odvolací, kauza proto není ještě zdaleka ukončena.

Vidíme, jak podstatný význam pro český právní řád i pro jednotlivé konkrétní případy má Listina základních práv a svobod a závazné mezinárodní dokumenty v oblasti lidských a občanských práv. Nejvyšší soud se na věc podíval právě z pohledu lidských práv a odmítl drobnohlednou perspektivu nižších soudů, které se zaměřily na školní řád dané střední školy či na spekulativní a různě vyložitelnou okolnost, v které chvíli se Somálka stala nebo nestačila stát studentkou a zda to má pro věc jakýkoliv význam. Pohled z perspektivy lidských práv je podstatnější, protože právě na jejich souboru je budován ústavní systém i celý právní řád demokratického státu České republiky, nikoliv na školním řádu jakékoliv školy.

Systém zaručující ochranu lidských práv má své odpůrce. Ti přisuzují práva především sobě samým, a také svým momentálním příznivcům. Svým odpůrcům je nepřiznávají a o tom, co je správné, přijatelné, slušné, bezpečné a národně vyhovující chtějí rozhodovat sami, jakoby legitimizováni národními zájmy, nadáni nadpřirozenou schopností jako jediní je určovat a vykládat.

Soudní spor po celou dobu vyvolával široký veřejný rozruch pokaždé, když zasedl soud. Medializace případu byla neobvykle rozsáhlá, zejména nedůvěryhodné weby agresivní národovecké orientace na základě případu vytvářely spiklenecké teorie, živené zlovolnými úniky jednotlivých detailů z různých úředních spisů.

Na případu Somálky Ayan, která svou žalobou vlastně klestí cestu džunglí odporu proti všeobecnému principu lidských práv, si chtěli podněcováním nenávisti přisadit mnozí. Chodívali jsme s manželkou na soudní jednání, takže jsme toto podněcování nenávisti měli přímo na místě před očima. Byla směrována také proti nám, malé skupince zastánců práva na muslimský šátek.

Na věci se v davu situačně zneužitých studentů zdravotnické školy a různých protiislámských aktivistů a zviditelňujících se chaotů aktivně přiživovali také Václav Klaus mladší, Miroslav Sládek, Jana Černochová, Petr Hannig, Marek Černoch, tehdejší zástupce veřejného ochránce práv Stanislav Křeček a další. Hájili jediné právo, a to domnělé právo institucí a státu svévolně omezovat práva těch, proti nimž lze nejsnáze jitřit nálady davu. Někteří z nich, zejména povedený nenávistník Václav Klaus mladší, zacházeli ve svých vyjádřeních za hranu, která dělí podivný názor od nebezpečného pronásledování.

Jim navzdory, bez ohledu na zastrašování a předvádění síly je třeba nadále prosazovat lidská práva. Ta opravdu nemohou být omezována školním řádem, a už vůbec ne svévolí, která s pocitem nadřazenosti rozpočítává lidi na naše a jiné. A když je rozdělí takto, začne je dělit na naše vyhovující a naše nevyhovující. A pak dál a dál, aby zbyli jen věrní a poddajní, zatímco ostatní si svá lidská práva nezaslouží.

Lidská práva pro všechny prosazují právě ti nepoddajní a netvární. Nemyslím si, že by ředitelka Střední zdravotnické školy Ivana Kohoutová chtěla po zveřejnění rozsudku Nejvyššího soudu vracet medaili Za zásluhy I. stupně, kterou jí 28.října 2018 udělil prezident Miloš Zeman za „boj s netolerantní ideologií a zásluhy o stát“, i když myslím, že by to bylo namístě. Ale všichni, kteří jsou ochotni veřejně se postavit za myšlenku, že lidská práva náležejí všem lidem bez rozdílu, by mohli alespoň v duchu vyznamenat mladou somálskou ženu Ayan, která vede, a to nikoliv bez osobních obětí, docela pozoruhodný a nesnadný zápas za to, aby Česká republika byla, na rozdíl od její somálské vlasti, zemí, v níž právo platí pro každého stejně.

Ze Somálska ji svého času vyhnaly politické poměry a v České republice nakonec našla tolik nenávisti jen proto, že hájí svá vlastní zaručená práva. A jejich prostřednictvím i práva každého z nás.

Proto oznamuji, že v nejbližších dnech podám Kanceláři prezidenta republiky návrh na udělení státního vyznamenání Somálce Ayan J., a to pro zásluhy o stát ve věci lidských práv i pro důstojný zápas s netolerantní ideologií s pomocí práva.