„Když jsem v roce 2004 vynalezla burkini, chtěla jsem dát ženám svobodu, nikoli jim ji odebrat,“ říká Aheda Zanettiová, autorka „umírněného“ (modest) koupacího oděvu s názvem „burkini“.

Burkini jsou emancipačním vynálezem, protože zpřístupňují konkrétním ženám novou část veřejného prostoru, aniž by znásilňovaly jejich identitu. Přesto byly k dnešku zakázány v patnácti francouzských městech, a to z domnělých „sekulárních“ pozic.

Jenže co je sekulárního na přikazování ženského oděvu? Nestává se taková sekularismus jen dalším náboženským molochem, který chce sahat do individuální svědomí, ohýbat svobodnou vůli a omezovat volbu? A jak jsou takové záměry slučitelné s liberální demokracií?

Svoboda ženy je vždy jedině svobodou její volby. Příkaz k sundání šátku je stejně antiemancipační jako příkaz k jeho oblečení. V obou případech je s ženou zacházeno z pozice autority, její svobodná vůle je znásilněna.

↗

Příkaz k sundání šátku je stejně antiemancipační jako příkaz k jeho oblečení. V obou případech je s ženou zacházeno z pozice autority, její svobodná vůle je znásilněna. Ilustrace Khalid Albaih

Policejní stát odůvodňuje svůj přísnější přístup ke „kulturně-náboženským znakům“ ve veřejném prostoru poukazem na to, že zbytečně zvyšují napětí ve společnosti sužované nábožensky motivovanými útoky. Teror se tak stává zdrojem perzekucí muslimů a muslimek, které s terorem spojuje leda tak vůle islamistických teroristů, nikoli jejich.

Oficiální zátah na burkini je projevem zoufalství francouzských represivních složek. Policejní stát nedokáže zabránit teroristickým útokům, a tak svou sílu manifestuje na slabších — identifikuje na nich viditelný znak a předstírá svou efektivní činnost.

Jak bolestně víme i z naší nedávné historie, ocelovou pěstí aplikovaná rovnost společnost nekultivuje, ale ničí její přirozenou různost a činí svět hůře obyvatelným především pro ty, kteří v něm už tak denně zápolí o nezávislost.

Muslimské ženy jsou v souboji mezi republikánským sekularismem a konzervativním islámem pouhým objektem. Jejich autonomie je drcena mezi mlýnskými koly dvou patriarchátů: ten muslimský je silou zahaluje, aby nebyl rozptýlen jejich krásou; ten sekulární je svléká, aby nebyl rozptýlen jejich mystériem.

Zatímco muslimský šovinismus ženám možnost volby odebírá, sekulární šovinismus se holedbá, že tu správnou volbu zná:

„Jak by si vůbec svobodná žena mohla odepírat ten požitek z vystavování obnažených částí svého těla?“…