Řada Čechů je skálopevně přesvědčena, že islám je ze své podstaty špatné a násilné náboženství či dokonce anticivilizace. Vždyť si mohou každý večer zapnout zprávy a takřka pokaždé se jim dostane příděl násilí od entity, která si sama říká „Islámský stát“. Ta se ve svém spektakulárním krveprolévání neomezuje už jen na teritorium Blízkého východu, ale stále častěji děsí i Evropany.

Naopak jiná skupina Čechů má za to, že islám náboženstvím zla být nemůže, neboť to dokazuje mírumilovný život mnoha muslimů, kteří se od násilí distancují.

Stejně tak i řada různých analýz a koláčových grafů šířících se po Facebooku ukazuje, že extremisté představují jen úplné minimum muslimské populace. Jedna taková z poslední doby ukazuje, že z celkového počtu 1,6 miliardy muslimů je jich radikálních jen nepatrný zlomek — podle jedné z nejčastěji teď sdílených je to přesně 0,006 procenta muslimů, tedy 106 tisíc radikálních džihádistů.

Tak jednoduché počty to ale nejsou. Sto tisíc příznivců ISIS je spíše střízlivý odhad, nehledě na přinejmenším další statisíce radikálů v Afghánistánu, Pákistánu na Arabském poloostrově i jinde.

V diskusích v české kotlině je ale černobílý přístup k politickým problémům dneška zcela typický. Musíte být buď s muslimy, nebo proti nim, s Ruskem, nebo Ukrajinou, s Izraelem, či Palestinou, s Čínou, nebo Tibetem… Jako by neexistovala žádná diskuse o prostoru „mezi“.

Podíváme-li se nyní na černobílé vidění islámu, oba dva výše zmíněné přístupy jsou chybné už v tom, že berou toto náboženství jako monolit. Nerozeznávají absenci jeho sjednocující autority, jeho vnitřní štěpení, jeho vývoj od druhé poloviny 20. století a nevidí ani rozdíly mezi jednotlivými muslimskými zeměmi. A především vůbec nevnímají lidskou interpretaci islámských textů a její různé varianty v místě a čase.

Zní to velmi relativisticky, ale soudobý islám nelze jednoznačně označit ani za „dobrý“, či za „špatný“. Podobné lze ale konstatovat ale i o křesťanství a judaismu, neboť žádné z těchto náboženství neexistuje v nějaké globalizované a jednotné podobě. U všech lze vystopovat v jejich dávnější i bližší historii těžké šrámy — ať už jde o inkvizitory a paliče knih (či lidí) v křesťanských dějinách, či v případě judaismu o nejradikálnější židovské osadníky v současné Palestině.

Těžko lze zpochybnit, že by papežové vybízející k potírání protestantů nebyli křesťané, případně že by radikálové v severoirském konfliktu nebyli protestanté či katolíci.

Muslimové, kteří odsuzují teror muslimských radikálů (nezřídka namířený proti jiným muslimům) často tvrdí, že radikální islamisté nejsou muslimové, neboť „pravý“ islám zakazuje zabíjení nevinných. V určitém ohledu mají pravdu, protože naprostá většina muslimů skutečně žije podle tradice, která násilí odmítá.

Vzhledem k decentralizovanému charakteru islámu ale není možné jednoznačně říci, který islám je tím „jediným pravým“. Přinejmenším z formálního hlediska nelze vyvrátit, že Usáma bin Ládin by nikdy nebyl muslimem. Podobně tak jako nikdo nepopře, že křesťanem byl třeba katolický farář Jozef Tiso či protestant a ústřední myslitel křesťanské reformace Martin Luther — oba dva antisemité do morku kostí.

Ostatně hluboce věřícím židem byl také masový vrah z Hebronu Baruch Goldstein. Na tom nic nezmění ani fakt, že naprostá většina světových muslimů, křesťanů i židů se od jejich násilí bude hluboce distancovat.

Podíváme-li se opět blíže na islám, zjistíme, že hlavně v druhé polovině 20. století na více místech muslimského světa vznikly či se rozvinuly izolované skupiny s osobitými interpretacemi islámských náboženských textů. Nevznikly ale z ničeho nic. Při jejich zrození či rozvoji hrála obrovskou roli politická realita doby — například represe a korupce vlád muslimských zemí (tak třeba vzniklo Muslimské bratrstvo v Egyptě), západní imperialismus (na ten reagovala řada ší‘itských radikálů) či sovětský imperialismus a sekularismus (to byl zase případ mudžáhídů v Afghánistánu).

Ukázalo se, že tyto skupiny se přiblížily často k velmi striktním, nezřídka doslovným, interpretacím islámských posvátných textů, často blízkým wahhábismu, tedy extrémně přísné islámské doktríně pocházející z území Arabského poloostrova 18. století. Jiné zase souvisely se salafismem, který se wahhábismu v řadě aspektů podobá.

Wahhábistický či salafistický výklad islámu se možná může zdát i mnohým muslimům nekompatibilní se současností, ale podobně tak mnozí z těchto moderních muslimů nepopřou, že by tyto proudy neměly v rámci jejich víry jistou teologickou legitimitu. Není samozřejmě salafista jako salafista a wahhábista jako wahhábista. Ostatně zdaleka ne každá přísná varianta křesťanství z vás udělá antisemitu a ani většina z variant židovské ortodoxie vás nebude teologicky manipulovat do nenávisti vůči Palestincům.

Zkrátka a dobře není možné vyslovovat kategorické soudy o jakémkoliv velkém náboženství, islám nevyjímaje. Každé se potýkalo či potýká ve svých dějinách s násilnými tendencemi či stagnací.

Některé směry islámu jsou paradoxně více problematické v současnosti, než třeba byly jeho hlavní proudy v období raného středověku, kterému historici přezdívají „zlatá éra islámu“. Tehdejší islámský stát (chalífát) byl schopen přinášet zaostalému křesťanskému Západu třeba Aristotelovu filozofii, astronomické a matematické poznatky či vědce formátu Avicenny. To vše se odehrávalo jen několik století po proroku Mohamedovi, tedy v době, kdy musel být islám výrazně autentičtější než dnes (podobně jako se třeba křesťanství ve 3. století daleko víc podobalo Kristovu pojetí).

Je pravda, že „zlatá éra islámu“ se v současnosti rozhodně neopakuje. Ale i za současné situace je třeba soudit toto náboženství v kontextu celého jeho vývoje — a nikoliv jen útržkovitě pod dojmem rozmachu radikálních proudů ve 20. a 21. století.