Írán minulý týden navštívila švédská obchodní delegace složená ze zástupců velkých švédských společností a vládních agentur. Patnáctičlenná delegace, vedená ministryní obchodu Ann Lindeovou, jela do Íránu vyjednávat obchodní dohody. Tedy běžná zahraniční cesta — až na jeden detail. V delegaci totiž zastoupením drtivě převažovaly ženy.

Při setkání s íránským prezidentem Hassanem Rouháním měly členky delegace zakryté vlasy šátkem a oblečeny byly do krátkého manteaux, kabátu, jenž běžně nosí Íránky. A právě tento krok se stal terčem kritiky ze strany UN Watch, nevládní organizace se sídlem v Ženevě, jejímž úkolem je  dohlížet na činnost Spojených národů. Švédská vláda o sobě mluví jako o první „feministické vládě“. Výkonný ředitel UN Watch v této souvislosti v článku s názvem „Pochod hanby“ dokonce prohlásil, že pokud jde švédské ministryni o ženská práva, neměla do Íránu vůbec jezdit.

Ke kritice se přidaly íránské aktivistky v exilu, například Masih Alinedžád, íránská novinářka a aktivistka žijící v Londýně, ale také aktivistky, které bojují za ženská práva přímo v Íránu. Podle nich je šátek v Íránu symbolem potlačování ženských práv, a proto ho členky švédské delegace měly odmítnout nosit.

↗

Švédská delegace mohla šátek buď přijmout, nebo odmítnout a porušit místní zákon, či vyslat do Íránu výhradně mužskou delegaci. Foto dailywire.com

V Íránu hidžáb musí nosit i cizinky — jak turistky, tak diplomatky a členky vlád. Ann Lindeová na svou obhajobu prohlásila, že nechtěla porušit tamní zákony, takže jedinou možností by zůstalo poslat výhradně mužskou delegaci. Umím si představit, že v tomto případě by se na její hlavu snesla kritika možná i mnohem větší.

Podle Susan Tahmasebi, íránské aktivistky a nositelky ceny za práva žen, by k setkání v Íránu došlo i bez švédských žen, jen by místo nich jednali úředníci-muži. Podle Tahmasebi je zastoupení tolika žen ve švédské vládní delegaci důležitým a jasným sdělením pro íránskou vládu samo o sobě.

Co se to dělo na velvyslanectví?!

V Íránu se v rámci budoucího sblížení mezi oběma státy podepsalo pět dokumentů. Ty stvrzují spolupráci v oblastech technologií a inovací, vysokoškolského vzdělání a výzkumu, stavby silnic, komunikačních a informačních technologií a ženských a rodinných záležitostí.

Vývoj na Středním východě a dění v Evropě je úzce provázáno. Írán patří mezi důležité politické a ekonomické hráče, má možnost ovlivnit, jak bude tato oblast v budoucnu vypadat. Navázání dialogu s Íránem tudíž představuje velmi důležitý krok. Švédsko rozšířilo diskusi s Íránem nejen o regionální otázky, situaci v Sýrii a v Jemenu a vztah se Saúdskou Arábií, ale také o dodržování lidských práv v Íránu i v dalších zemích.

Švédská delegace v Íránu na sebe ještě před touto kauzou upozornila více, než bychom očekávali. Íránské televizní stanice zdůrazňovaly právě velké zastoupení žen ve švédské delegaci. Upozorňovaly na to nejen tamní zpravodajské programy, ale také ty zaměřené na společenská témata.  Tato reakce je je velmi důležitá v kontextu toho, že íránský prezident Hassan Rouhání, přestože ve svých předvolebních heslech sliboval větší zastoupení žen ve vládě, slib nedodržel.

V zemi, kde vysoké školy studuje mnohem více studentek než studentů, neobsadil Rouhání žádný důležitý post ženou. Změny se přitom mnohem snáze dělají shora — a možná právě proto se toho íránská vláda bojí.

Hossein Šariatmadari, šéfredaktor vlivného konzervativního íránského deníku Kejhán (Vesmír), jednoho z největších v zemi, ve svém komentáři s názvem „Co se to dělo na velvyslanectví?“ kritizuje Švédky za to, že v průběhu podepisování některých dokumentů na švédském velvyslanectví v Teheránu neměly šátky. Přítomnost švédských političek v Íránu tedy měla velkou odezvu. Švédská delegace to evidentně schytala z obou stran. Politiku však nelze dělat bez kompromisů.

Společenské změny po Islámské revoluci

Írán se mění, i když pomalu. Nositelem změn je mladá vzdělaná generace a její součást tvoří i ženy. Není jich málo a ve společnosti mají svou stálou a jistou roli. Kulturní změny přicházely postupně. Společnost se začala více otevírat po vítězství reformistického prezidenta Mohammada Chátamího v roce 1997. Sociální posuny jsou dnes v ulicích patrné na první pohled, narazíte na ně při každém rozhovoru.

Před sedmatřiceti lety, tedy v období bezprostředně po revoluci, by režim podobné způsoby rozhodně netoleroval. V posledních deseti letech se  změny navíc ještě zrychlily s nástupem internetu a sociálních sítí. 

Počet žen studujících na univerzitách je výrazně větší než počet mužů. Ženy podobně jako na Západě oddalují manželství a rodí méně dětí, šátky z průsvitných pestrobarevných látek už nosí spíše symbolicky. A manteaux jsou dnes těsné a krátké. K velkému zděšení islámské vlády se zvýšila i míra rozvodovosti. Být rozvedená už není pro ženu stigmatem, hlavně ve velkých městech. I když venkovská společnost je stále ještě značně konzervativní.

Íránky představují hybnou sílu sociálních změn. Díky dostupnosti vzdělání si postupně vybojovaly značnou úroveň svobody, kterou společnost nevnímá jako vnucenou. Islámskou revouci zčásti vyvolaly právě snahy posledního íránského krále Mohammada Rezy Šáha Pahlavího, který se zde snažil nuceně zavést západní styl života.

Tento boj však zdaleka není u konce. Vězení jsou stále plná novinářek a aktivistek a protirežimní akce jsou tvrdě trestány.

Reakce íránských aktivistek lze snadno pochopit, nucené nošení hidžábu je velkým tématem nejen v Íránu. Každá žena by měla mít možnost volby, co a jak bude nosit. Nejdůležitějším poselstvím této událost však zůstává to, že íránští přestavitelé museli se Švédkami jednat jako s rovnocenným partnerem — tedy v tomto případě s partnerkou.