Uplynuly tři roky od chvíle, kdy světová média obletěla fotka dívky v rudých šatech, která se otáčí před zásahem slzného plynu. Tehdejší symbol násilného potlačení protestů za záchranu istanbulského parku Gezi není pro turecké aktivistky jen vzpomínkou. Na hrozbu policejních násilností si zvykly.

Přestože se tamější společnost v mnohém proměnila — pro ženy k výrazně horšímu —, dvě skutečnosti přetrvaly: vzít si na demonstraci ochrannou masku není špatný vtip, ale dobře míněná rada, a pokud snímek zpětně působí jako mediálně vděčná ilustrace ženské bezbrannosti, zdání klame. Ženy stály během protestů před třemi lety v přední linii a stojí tam i dnes.

„Gezi tváře žen možná zviditelnilo, ale silné byly vždycky. V 80. letech se v reakci na konzervativní režim jako první politizovaly a vyšly do ulic,“ vzpomíná Deniz Bayramová, lidskoprávní aktivistka a právnička. Její slova se mi potvrzují hned další den, když ji letmo zahlédnu v ulicích istanbulské čtvrti Kadıköy.

V situaci pro mě dosud nevídané se proplétám davem více než pěti set žen. Přes jazykovou bariéru rozpoznávám, že hesla, která provolávají, obsahují slova jako „AKP“ a „Erdoğan“. Pouhým skandováním názvu vládnoucí strany a jména prezidenta v negativním kontextu si přitom v dnešním Turecku koledujete o ránu obuškem. Až později zjišťuji, že slogany byly ještě radikálnější, než jsem očekávala.

Ne náhodou nás za zvuku mohutného ženského hlasu skandujícího „Erdoğane, my si tě najdeme“ nebo „Ruce pryč od našich těl“ doprovází zástup těžkooděných policistek. Z odstupu ve vedlejších uličkách situaci „monitorují“ těžkooděnci - chlápci.

Zatímco v České republice se policisté v civilu alespoň snaží maskovat jako „tajní“, jakkoli se to některým daří spíš méně než více, na istanbulské demonstraci si jich několikanásobně větší počet nepokrytě vytahuje kamery a mobilní telefony. Aktivistky to nijak nevzrušuje. Práh zásahu do práva na svobodné shromažďování mají zkrátka jinde.

„Že nás nikdo nezbil? To je výjimka,“ pousmívá se jedna z účastnic. Trochu naivně jsem měla za to, že policejní složky jsou vůči ženám mírnější. Pravda je však někde jinde. Důvody mi později osvětlují organizátorky: „Protest jsme měly nahlášený, navíc jsme nebyly explicitně prokurdské.“

↗

Demonstraci doprovázely policistky, policisté ji pozorovali z okolních ulic. Foto Jan Beránek

Jejich vysvětlení se v českém kontextu zdá být nepochopitelným, po pár dnech strávených v Istanbulu jej ale chápu. Předně, vyjít do ulic v největším evropském městě není garantovanou samozřejmostí: v některých lokalitách, zejména v centru kolem proslaveného parku Gezi, platí zákaz shromažďování. Pokud se tam tedy nějaké protesty konají, děje se tak navzdory vyhlášce. A tomu „odpovídá“ i reakce policie.

Za druhé, podpora kurdské menšiny se v rétorice vládnoucího režimu rovná teroristické propagandě. Obvinění za ni čelí nemalý počet novinářů, akademiků, opozičních poslanců i aktivistů.

Draze vykoupená sounáležitost

Zmocňuje se mě pocit mírné závisti. Ani v rámci české aktivistické scény jsem se nikdy necítila v tak známém a příjemném prostředí, jako v průběhu asi hodinu trvajícího protestu — ač v cizím městě, odlišné kultuře a za skandování hesel, jimž nerozumím.

Demonstrace se snad ani neúčastnil jediný muž a složení žen je tu velmi různorodé: najde se jich i pár s šátky, pár jich tu má krátké vlasy, což je v Turecku mimořádná výstřednost, některé jsou Kurdky, jiné Turkyně, nepřevládají studentky, věkové rozložení je rovnoměrné. Na etnicitu, vyznání či věk se nebere ohled. Všechny účastnice spojuje boj za ženská práva. Ta jim totiž byla v posledním roce upírána více než kdy dříve.

Deniz Bayramová mi popisuje náhlou proměnu politiky Erdoğanova režimu: „V době, kdy jsme se snažili o vstup do Evropské unie, se situace žen zlepšovala. AKP se snažila dostát požadavkům zvenku a rušila problematické konzervativní zákony, které porušují mezinárodní úmluvy. Nyní se k nim ale naopak vrací,“ analyzuje.

Své o tom ví i protestující ženy. Do ulic vyšly kvůli nedávno zveřejněné zprávě vládní Komise pro ochranu rodinné integrity. Její ustavení schválil v lednu parlament, v němž má AKP většinu. Jak napovídá sám název, má sloužit k obraně rodinných hodnot a instituce manželství. Míra rozvodovosti přitom v Turečku činí 1,7 procenta oproti 7,7 procenta sňatečnosti.  

V čem jsou závěry Komise, v aktivistickém slangu překřtěné na „rozvodovou“, problematické? Zpráva konkrétně:

• Doporučuje snížit zákonnou hranici pro sňatek z 18 na 15 let. Není neobvyklou praxí, že jsou mladé dívky nuceny provdat se v případě, že otěhotní, s mužem, který je znásilnil. Návrh takováto manželství de facto legalizuje v případě splnění podmínky, že během prvních pěti let jejich trvání nebude žena znovu vystavena fyzickému násilí.
• Nepočítá s chráněnými domovy pro oběti domácího násilí.
• Navrhuje snížit délku doby placení výživného. Ženy, které jsou v Turecku často závislé na příjmech manžela, to přivádí do situace, kdy mají na výběr manželství a domov, nebo rozvod a ulici. 
• V případě podání návrhu na rozvod stanovuje povinnost absolvovat manželské poradenství. Službu mají zajišťovat pracovníci z vládního ředitelství Diyanet, které propaguje konzervativní islámské pojetí rodiny.

Doporučení zprávy by se měla v parlamentu projednávat až na podzim. Příhodně však ilustruje, jakým směrem se dnešní Turecko v otázce ženských práv ubírá. Konzervativní změny se neprojevují jen v rovině legislativy, která potom ovlivňuje každodenní život mnoha žen, ale jsou zpozorovatelné třeba i v oblékání žen na televizních obrazovkách.

Jsme v tom spolu

Nasnadě je tedy otázka, zda Turecko pomalu nesměřuje ke zřízení založeném na islámském fundamentalismu. Na rozdíl od zemí, jako je Írán nebo Saúdská Arábie, ale motivy vládnoucí AKP nestojí ani tak na náboženské ideologii jako spíše na té kapitalistické.

Být dnes bez manžela nebo matkou samoživitelkou bude pro turecké ženy bezpochyby čím dál tím složitější. Ve jménu budování prosperujícího Turecka se omezují reprodukční práva žen a podporuje se rodinná politika s cílem zvýšit porodnost.

„Je tu ale stále velmi silná střední třída a ta by něco jako nástup islámského fundamentalismu nedovolila,“ myslí si Bayramová a dodává, že některé kroky znepokojují i příznivce AKP samé. „Islámská“ ideologie tak posluhuje jen jako vhodně zvolená metoda, jak získat podporu konzervativní část společnosti.

Turecké ženy vedou stejný emancipační jako polské. Obrací se proti konzervativní politice, která jim upírá právo rozhodovat o svém vlastním těle a staví je do role objektů určených k plození dětí.

Problémem v obou případech není ani islám, ani katolická víra. Samozvaným obráncům genderové rovnosti, kteří u nás vytáhli do boje proti zahalování, se turecká feministka v šátku, která se vystavuje pro nás nepředstavitelnému policejnímu násilí, může jen vysmát.

Záviděla jsem tureckým ženám míru solidarity a vzájemnosti, kterou doma postrádám. U plotny by nás koneckonců rád viděl i ten náš, západní patriarchát.

Nečiní tak prozatím způsobem, který by nás denně hnal do ulic. Zároveň bychom si však měly uvědomit, že demonstrovat za práva žen bez hrozby bezprostředního násilí je v současném světě privilegiem, které bychom neměly promrhat. Nikde není psáno, že jej budeme mít napořád.