„Jestli se protestovalo? Ne, žádná reakce, lidi se bojí. A navíc, jde o Kurdy…,“ vypráví odevzdaným hlasem právnička a lidskoprávní aktivistka Deniz Bayramová v istanbulské kavárně den poté, co tureckým parlamentem prošel ústavní zákon zbavující poslance trestněprávní imunity. Schválit jej musí už jen prezident Erdoğan, což se bere jako formalita. Právě jeho vládnoucí strana Spravedlnosti a rozvoje (AKP) totiž pro návrh na druhý pokus v parlamentu získala ústavní většinu, a vyhnula se tak nutnosti uspořádat referendum.

Návrh je dosud nejzjevnějším útokem na opoziční, převážně prokurdské, poslance, kteří nyní čelí trestnímu stíhání za vykonstruovaná obvinění z ohebných přečinů, jako je urážka prezidenta a turecké republiky či podpora terorismu. Postup soudů a konkrétní důsledky pro poslance samé lze jen těžko předvídat. Vzetí do vazby hrozí například i Selahattinu Demirtaşovi, předsedovi kurdské Lidově demokratické strany (HDP), který je hlavním kritikem vlády na půdě parlamentu.

Otázka omezování poslanecké imunity je předmětem legitimní debaty v demokratické společnosti, ne už tolik v případě autoritářského tureckého režimu, jehož cílem je kriminalizovat opoziční názory. Jak země, která ještě před deseti lety usilovala o vstup do Evropské Unie, dospěla do stavu, v němž bezprostředně hrozí, že se budou zavírat opoziční poslanci za nesouhlas s vládní politikou, navíc bez odezvy občanské společnosti?

Černý rok pro tureckou demokracii

Pro vysvětlení je třeba vrátit se k létu minulého roku. Tehdy panovaly velké naděje na příznivé změny, které však Erdoğanův režim rychle zmařil.

V červnových volbách se prezidentovi nepodařilo naplnit svůj hlavní cíl: nezískal dvoutřetinovou většinu, potřebnou pro změnu ústavy. AKP dokonce neměla ani dostatečný počet hlasů pro to, aby mohla vládnout sama. Dlouhotrvající frustrace z korupčních skandálů a poklesu ekonomického růstu zapříčinila, že strana obdržela téměř o tři miliony méně hlasů než v roce 2011.

Z jejího neúspěchu profitovaly obě opoziční strany: republikánská — na Atatürkův odkaz navazující — CHP posílila o čtyři procenta, nacionalistická MHP o dvě. Klíčovým momentem, který změnil rozložení sil, byl úspěch nového subjektu: HDP.

Kritikům Erdoğanovy autoritářské moci se povedlo dosud nevídané: poprvé v historii se k podpoře prokurdské strany připojila i širší část Turků, zejména z řad liberální levice. Strana HDP reprezentovala v předvolební kampani nejen Kurdy, ale i ženy, sociálně znevýhodněné a další menšiny.

Cílem spojenectví bylo překonat desetiprocentní kvórum. A to se podařilo. Právě volební zisk třinácti procent pro kurdskou HDP zabránil Erdoğanově AKP v získání dvoutřetinové většiny, a tím de facto v prosazení změny ústavy na prezidentský systém.

AKP nevyužila žádné možnosti sestavit koaliční vládu. A zbývající tři strany se proti ní spojit nemohly, neboť aliance nacionalistů z MHP s kurdským HDP nepadala do úvahy. A tak prezident Erdoğan vyhlásil na listopad předčasné volby. Právě období před nimi bylo pro další vývoj klíčové.

↗

„Jestli se protestovalo? Ne, žádná reakce, lidi se bojí. A navíc, jde o Kurdy…,“ vypráví odevzdaným hlasem právnička a lidskoprávní aktivistka Deniz Bayramová (na snímku s autorkou analýzy). Foto Jan Beránek

Erdoğan si uvědomil sílu spojenectví svých protivníků a zvolil tu nejúčinnější strategii: využil stále přítomné nenávisti vůči Kurdům a křehkosti mírového procesu. Turecko pozastavilo mírová jednání a obnovilo vojenské operace proti Kurdům na jihovýchodě země.

Sympatizanty kurdské menšiny v čele s představiteli HDP začala vláda označovat za teroristy srovnatelné s Daesh nebo radikální Kurdskou stranou pracujících (PKK), kterou kladla za pomoci velké části médií do souvislosti s atentáty v Istanbulu, v Ankaře či v Suruçi. Snažila se konflikt eskalovat, aby získala záminku k co nejtvrdšímu postupu i proti umírněným kurdským představitelům.

Také vůči liberální části společnosti zvolil Erdoğan politiku zastrašování. Kritiky z řad parlamentní opozice, médií, akademiků a aktivistů, zejména v obou největších tureckých městech, vystavil režim policejnímu násilí na demonstracích, riziku ztráty zaměstnání či dokonce trestním obviněním.

Těžká rána opozici

Galerie (5)