Agenturní zpravodajové čekali od výsledků tureckých voleb, že konečně zpřehlední situaci, a v důsledku sníží napětí. Vy trávíte celý podzim v Istanbulu, můžete tedy porovnávat. Jaká byla v tureckém největším městě atmosféra hned po volbách? Slavilo se nějak výrazně? Nebo spíše naopak? Jak reagovali lidé, se kterými přicházíte do styku?

Bydlím ve čtvrti Kadıköy, ve které získaly téměř osmdesát procent hlasů opoziční strany. Nálada tady tím pádem moc veselá nebyla. I přesto, že byla neděle, byly ulice nezvykle prázdné. Lidé tady jednoduše neměli moc co oslavovat.

To se ale netýká centrály vládnoucí strany AKP, kde — jak jsem viděl z televizních záběrů — už před desátou hodinou večer skandovaly davy příznivců a volební lídr Ahmet Davutoğlu oslavoval z provizorního pódia vítězství.

Jak konkrétně tedy hodnotili výsledek lidé kolem vás? Jaká mají očekávání ohledně dalšího vývoje?

Rychlost, se kterou se sečetly hlasy, mnoho lidí zaskočila — třeba právník levicové a prokurdské strany HDP na Twitteru oznámil, že není možné mít sečteno osmdesát procent hlasů během dvou hodin od zavření volebních místností. Přijde mi, že mnoho lidí podezřívá AKP z manipulace volebních výsledků, ale na druhé straně se k tomu staví hodně rezignovaně — každý ví, že v následujících letech se pravdu tak nebo tak nedozví.

V průběhu sčítání jsem potkal také několik členů a členek kadıköyské HDP. Byli přirozeně zklamáni a vyjadřovali obavy, že se napětí ve společnosti bude dále stupňovat.

Jinak jsem slyšel vyprávět znovu o osmdesátých letech, kdy tady probíhala velká vlna represí proti v té době sílícím komunistům. Ve vězení skončili na několik let i rodiče jednoho mého přítele. Někteří lidé se bojí, že nejen pro kurdskou a tureckou levici budou následující léta podobná — tedy život ve strachu a snášení tvrdých represí. Řada budoucích vládních činitelů se již vyjádřila, že přichází čas odplaty.

Nejlépe situaci popsal jeden dobrý kamarád, který řekl pár dní před volbami, že nejlepším výsledkem může být to, že věci zůstanou tak špatné, jako tomu bylo doposud. Když jsem mu tuto tezi připomněl po oznámení výsledků, řekl, že sice počítal s mnoha variantami, ale ne s tou nejhorší — tedy že AKP bude vládnout zase sama.

Jaký mají vlastně Turci vztah k politice obecně? Ptám se, protože mnoho evropských zpravodajů sdílí přesvědčení, že Turci žijí politickými spory daleko více než Evropané. Je něco takového vidět i očitě? Na druhou stranu vládne v zemi od roku 2002 stále jedna strana, což by nasvědčovalo spíše nějaké normalizaci... Jaká je vaše zkušenost?

Ano, je pravdou, že politiky je tady kolem mě více. Protesty jsou tady přeci jen častější, i když ne vždy početné, univerzita je obsypána antikapitalistickými plakáty nebo pozvánkami na čtecí semináře Kapitálu a studenti nemají problém jít s učiteli do stávky, jako tomu bylo třeba po nedávném masakru v Ankaře. Do jisté míry to vnímám jako standardní politickou praxi.

Na druhou stranu vnímám i jisté ochabnutí v ochotě bavit se o politice a vůbec politicky žít. Spolužáci a spolužačky z mé univerzity se třeba přestali v poslední době dívat na televizi, nekupují noviny a spoléhají se na alternativní způsoby informování se o dění v Turecku. Mám pocit, že mnoho levicově přemýšlejících lidí si hledá cesty, jak najít autonomní prostor, ve kterém by mohli žít i přes skutečnost, že jejich establishment začíná připomínat nezničitelný monolit.

Když se v Istanbulu stýkáte s občanskými aktivisty, squattery a lidmi z alternativní scény, přibližte mi prosím, jak tito vnímají vlastně současný režim a jeho ideologii. Vadí jím spíše autoritářské sklony jeho čelných představitelů, snahy o promítání náboženských prvků do veřejného života nebo vypjatý nacionalismus? Co vnímají jako nejpalčivější problémy turecké společnosti?

Myslím, že jsou to hlavně ony autoritářské sklony. Představa sekulárního Turecka, zdá se, padla definitivně kvůli dlouhé vládě AKP a do specifik místního nacionalismu se neodvažuji moc pouštět.

Tahle autorita je často vykonávaná přes represivní složky, které jsou pak častým symbolem autoritářských tendencí politických činitelů. Příkladem ať je historka z protestů v parku Gezi, kde bylo několik desítek aktivistů a aktivistek zatčených za to, že tančili tradiční kurdský tanec. Státní zástupce totiž jejich čin vyhodnotil jako ideologicky motivovaný — prý tím propagovali zakázanou Kurskou stranu pracujících PKK.

Liší se dle vaší zkušenosti podobně výrazně turecká a česká občanská a protestní kultura? A pokud ano, v čem?

Turecko je co do protestní kultury určitě blíž k jiným státům na severním i jižním pobřeží Středozemního moře než k České republice. V první řadě, když se tady protestuje, dělá se to většinou grandiózně. Velikost protestů v Istanbulu je ale jistě dána často i tím, že tady ve městě žije čtrnáct milionů lidí, tedy více než v celé České republice dohromady.

Rozdíl pak vidím také v tom, že se tu projevuje mizení hranic mezi soukromým a veřejným, což je v Turecku typické i pro další oblasti života. Protest je vnímán více jako způsob žití, ne jako dílčí událost, jíž se jednou za čas zúčastníme nebo ji zorganizujeme.