Vztahy mezi tureckým režimem a kurdskou menšinou obývající převážně východ a jih Turecka, sever Iráku, západ Íránu a oblast Rojava za syrskou hranicí se výrazně zhoršily. Stalo se tak během víkendu a v minulém týdnu. Na počátku byl útok fanatiků z takzvaného Islámského státu (IS) provedený 20. července v pohraničním městě Suruç, při němž zemřelo 32 osob — převážně levicových dobrovolníků, kteří se vydali Kurdům pomoci s opravami syrského města Kobani.

Kurdské struktury nabyly přesvědčení, že fanatikům z IS pomohli před útokem dva turečtí policisté. Ozbrojenci z PKK, to jest populární, avšak ilegální Kurdské strany pracujících, která je v Turecku, ale i na Západě stále oficiálně teroristickou organizací, tak přislušnou dvojici ve středu zastřelili.

Reakcí vlády byla mohutná razie „proti teroristickým a militantním skupinám“ spuštěná v pátek 24. července a série náletů na základny PKK v Iráku. V rámci razie bylo do pondělí zadrženo 1050 osob podezřelých ze spolupráce buď s IS nebo s kurdskými militanty. Zakázáno bylo též několik kurdských tiskovin a organizací, rozehnáno několik protestů.

Nálety na základny PKK pak pokračovaly i po víkendu.

„Tyto operace (...) budou pokračovat tak dlouho, jak dlouho bude Turecko ohroženo,“ uvedl turecký premiér Ahmet Davutoglu v sobotu před novináři. „Každý, kdo (Turecko) ohrožuje, pocítí následky,“ doplnil.

Geneze obratu

Vztahy mezi tureckým režimem a Kurdy byly vyhrocené po desetiletí, v poslední dekádě se však situace měnila. Někdejší vláda Republikánské lidové strany (CHP), jež spravovala Turecko po většinu 20. století, odmítala uznat vůbec existenci kurdského etnika jako takového. V guerillové válce, již vedlo několik kurdských organizací s tureckou armádou a polovojenskými jednotkami od roku 1984 do 90. let, zemřelo na 40 tisíc lidí.

Poměry se začaly zlepšovat až po roce 2000, a zvláště po roce 2003, tedy po nástupu Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) současného prezidenta a před tím dlouholetého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Pod velkým tlakem EU se podařilo ukončit nejviditelnější formy diskriminace — zákaz hlášení se ke kurdské identitě, používání kurdského jazyka či vytváření kurdských organizací. Byly založeny první kurdské školy, vznikla i kurdská televize.

Od roku 2012 vedla též turecká vláda mírová jednání přímo s PKK, jež je mezi vlivnými kurdskými organizacemi nejradikálnější.

S léty AKP u moci, postupem občanské války v Sýrii a s nástupem IS se ale začalo vše znovu obracet. Ústřední klient turecké vlády v Sýrii — nedžihádistická část protiassadovská opozice — byl de facto poražen. Roli hlavního soupeře režimu převzal IS a roli hlavního klienta Západu právě syrští Kurdové — populární, znovu vyzbrojení a ovládající souvislé území.

Vláda v Ankaře, která přerušila s režimem Bašára Asada styky hned na počátku války, reagovala politikou kvazinevměšování. Rétoricky odsuzovala všechny strany, de facto ale umožňovala IS prodávat ropu, doplňovat síly přes vlastní hranici a kurdské jednotky likvidovat.

Zvláště Kurdové z PKK začali proti popsané politice vystupovat, a v rámci toho útočit znovu i na turecké cíle. Podle aktuálně vydané turecké vládní statistiky spáchali členové či sympatizanti PKK letos už 1915 násilných útoků. Jejich nejčastější formou bylo napadení zástupce tureckého státu klackem či kamenem (351 případů), řada útoků byla ale i střeleckých (172) nebo bombových (154).

Co bude dál?

PKK v reakci na páteční razii a na nálety na své irácké základy odstoupila od mírových rozhovorů a vypověděla příměří. Ve vlastním Turecku se pokusila svolat několik demonstrací, jež byly ovšem buď hned zakázány, anebo posléze rozehnány. Jeden policista po potyčce s demonstranty zemřel. Na několika místech napadl dav sympatizantů PKK policejní stanice.

Západní mocnosti, struktury EU i NATO tlačí v současnosti na prezidenta Erdogana, aby soustředil veškeré síly na boj proti IS a protikurdskou kampaň utlumil. V opačném případě totiž hrozí, že zemi zachvátí opět rozsáhlé násilnosti, z nichž bude profitovat v posledku právě IS.

Podle tureckého oficiálního výkladu, tlumočeného naposledy ministrem zahraničí v pondělí, se PKK terorismu nikdy úplně nevzdala, a v poslední době začala navíc využívat „obtížné situace v regionu“ k zintenzivnění vlastního boje. Je tak prý nezbytné „se s hrozbou vypořádat“.

Premiér Davutoglu zatím jen slíbil, že Turecko nebude útočit na kurdské milice v Sýrii, takzvané Lidové obranné jednotky (YPG), které však nespadají pod PKK, ale pod poněkud odlišně profilovanou Sjednocenou demokratickou stranu (PYD). A Erdogan sám se nechal v pondělí slyšet, že „dveře k jednání“ s PKK jsou „perspektivně otevřené“, i když aktuálně je příměří „nemožné“.

Pozorovatelé sledují dnes také dění okolo Lidové demokratické strany (HDP) ve vlastním Turecku, která je vnímána jako prokurdská, jež se proti Erdoganovi ostře vymezuje a která právě díky kurdským hlasům obsadila po červnových volbách 80 z 550 parlamentních křesel. Agentury si všímají, že představitelé vlády odsuzují v posledních dnech zpravidla PKK i HDP zároveň.

Podle některých komentátorů chtějí vláda a Erdogan navodit dojem provázanosti mezi HDP a PKK a současně vyvolat také předčasné volby, neboť v parlamentu nemá vláda po červnu většinu. V případných předčasných volbách by pak mohla HDP oslabit a vládní AKP naopak získat.

Jiné komentáře ale zdůrazňují, že vláda pouze reaguje na situaci vzniklou kvůli útokům PKK, a aktuální postup tureckého režimu tak nelze jednoznačně odsoudit.

Další informace:

BBC News Kurdish peace 'impossible' - Turkey's Erdogan

AFP Turkey launches new strikes on PKK as NATO meeting called

Reuters EU calls on Turkey to pursue truce with Kurdish PKK

The Daily Star Lebanon PKK declares Turkey truce dead after airstrikes

Forbes Instead Of Fighting ISIS, Erdogan Pushes Turkey Toward Chaos And Despotism

AA News Over 2,000 acts of violence by PKK in Turkey in 2015