Vztahy mezi tureckým režimem a kurdskou menšinou obývající převážně východ a jih Turecka, sever Iráku, západ Íránu a oblast Rojava za syrskou hranicí se výrazně zhoršily. Stalo se tak během víkendu a v minulém týdnu. Na počátku byl útok fanatiků z takzvaného Islámského státu (IS) provedený 20. července v pohraničním městě Suruç, při němž zemřelo 32 osob — převážně levicových dobrovolníků, kteří se vydali Kurdům pomoci s opravami syrského města Kobani.

Kurdské struktury nabyly přesvědčení, že fanatikům z IS pomohli před útokem dva turečtí policisté. Ozbrojenci z PKK, to jest populární, avšak ilegální Kurdské strany pracujících, která je v Turecku, ale i na Západě stále oficiálně teroristickou organizací, tak přislušnou dvojici ve středu zastřelili.

Reakcí vlády byla mohutná razie „proti teroristickým a militantním skupinám“ spuštěná v pátek 24. července a série náletů na základny PKK v Iráku. V rámci razie bylo do pondělí zadrženo 1050 osob podezřelých ze spolupráce buď s IS nebo s kurdskými militanty. Zakázáno bylo též několik kurdských tiskovin a organizací, rozehnáno několik protestů.

Nálety na základny PKK pak pokračovaly i po víkendu.

„Tyto operace (...) budou pokračovat tak dlouho, jak dlouho bude Turecko ohroženo,“ uvedl turecký premiér Ahmet Davutoglu v sobotu před novináři. „Každý, kdo (Turecko) ohrožuje, pocítí následky,“ doplnil.

Geneze obratu

Vztahy mezi tureckým režimem a Kurdy byly vyhrocené po desetiletí, v poslední dekádě se však situace měnila. Někdejší vláda Republikánské lidové strany (CHP), jež spravovala Turecko po většinu 20. století, odmítala uznat vůbec existenci kurdského etnika jako takového. V guerillové válce, již vedlo několik kurdských organizací s tureckou armádou a polovojenskými jednotkami od roku 1984 do 90. let, zemřelo na 40 tisíc lidí.

Poměry se začaly zlepšovat až po roce 2000, a zvláště po roce 2003, tedy po nástupu Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) současného prezidenta a před tím dlouholetého premiéra Recepa Tayyipa Erdogana. Pod velkým tlakem EU se podařilo ukončit nejviditelnější formy diskriminace — zákaz hlášení se ke kurdské identitě, používání kurdského jazyka či vytváření kurdských organizací. Byly založeny první kurdské školy, vznikla i kurdská televize.