Mustafa Kemal Atatürk v Turecku, Reza Šáh Pahlaví v Íránu, Amanulláh Chan v Afghánistánu — tito vůdci nejenom vládli a působili ve stejné době, také měli podobné cíle: všichni tři se snažili prosadit zásadní změny v uvedených státech.

Jako příklad můžeme uvést snahu o modernizaci a západní směrování společnosti, snahu o sekularizaci a omezení moci náboženských institucí (jejich manželky vystupovaly na veřejnosti bez šátku, hidžábu, a tímto gestem se měly stát příkladem pro celou společnost, později byl hidžáb zcela zakázán).

Dostali se k moci v době, kdy evropské státy rapidně rostly — dařilo se zde hospodářství i technice. Írán, Afghánistán i Turecko na tom ovšem byly ekonomicky špatně a jejich finanční i technický růst byl slabý.

Jako první se o modernizaci snažil „Otec Turek“ — Atatürk. Po setkání s Atatürkem se také králové z Íránu a Afghánistánu rozhodli o celospolečenskou změnu. Jejich směr byl možná totožný, ale vývoj a hlavně výsledky byly velmi rozdílné.

Vzestup a získávání moci

Po pádu Osmanské říše se generál Atatürk stal prezidentem. Lidé ho ostatně uznávali už před tím, než se prezidentem stal. Prosadil změny a uskutečnil velká rozhodnutí. Výsledkem jeho cílevědomé politiky pak byl pevný základ pro budování republiky.

Reza Šáh byl rovněž velitelem, který se ve společnosti zviditelnil, posléze získal moc a stal se králem v Íránu. Stejně jako Atatürk bojoval s náboženskými institucemi a prosadil výrazné proměny společnosti. Především ale uklidnil veřejnost a získal její důvěru. Na rozdíl od Atatürka mu nicméně chyběla zkušenosti s vedením války proti cizím silám.

↗

Když v Íránu Muhammad Rezá Šáh (syn Rézy Šáha) převzal moc, víceméně v podobných reformách pokračoval. Byl posledním íránským králem, roku 1980 jej svrhl Chomejní. Repro DR

Oproti tomu král Amanulláh Chan zažil válku proti zahraničním vojskům (účastnil se například bitvy s Velkou Británií, která je známá také jako „bitva o nezávislost“). Podobně jako Reza Šáh měl navíc zkušenosti s válkou občanskou. To vše zužitkoval a pokoušel se o vytvoření moderní armády.

Modernizace

Osmanská říše byla Evropě nejblíže, byla vlastně můstkem mezi Evropou, Íránem a Afghánistánem. Evropa prosperovala a tyto státy její blahobyt jen tiše pozorovaly. Íránci byli ale velmi dobře obeznámeni s modernizací a osvícenstvím v Evropě, proto posílali v rámci různých programů studenty do evropských měst. To jim později samozřejmě umožňovalo podělit se o své myšlenky a zkušenosti s ostatními.

Základy modernizace v Afghánistánu byly založeny na odhodlání dvou lidí. Prvním byl Mahmoud Tarzi (afghánský intelektuál a otec afghánské žurnalistiky), který strávil několik let v Osmanské říši a byl obeznámen s některými moderními myšlenkami. Druhým iniciátorem pak byl právě Amanulláh, který se snažil co nejčastěji cestovat do afrických, asijských a evropských zemí a také se něco přiučit.

Je nutno podotknout, že mezi Íránem a Tureckem (Osmanskou říši), panovala v průběhu dějin výrazná konkurence. Během snahy o modernizaci se vztahy obou států zlepšily. Intelektuálové z Íránu a Turecka začali úzce spolupracovat, upevňovali vztahy a tím chtěli přispět k urychlení modernizace.

Navzdory historickému spojení mezi Íránem a Afghánistánem — jazykové, kulturní a částečně i náboženské vazby — tyto dva státy si nedokázaly vytvořit pevnější vztah.