Mustafa Kemal Atatürk v Turecku, Reza Šáh Pahlaví v Íránu, Amanulláh Chan v Afghánistánu — tito vůdci nejenom vládli a působili ve stejné době, také měli podobné cíle: všichni tři se snažili prosadit zásadní změny v uvedených státech.

Jako příklad můžeme uvést snahu o modernizaci a západní směrování společnosti, snahu o sekularizaci a omezení moci náboženských institucí (jejich manželky vystupovaly na veřejnosti bez šátku, hidžábu, a tímto gestem se měly stát příkladem pro celou společnost, později byl hidžáb zcela zakázán).

Dostali se k moci v době, kdy evropské státy rapidně rostly — dařilo se zde hospodářství i technice. Írán, Afghánistán i Turecko na tom ovšem byly ekonomicky špatně a jejich finanční i technický růst byl slabý.

Jako první se o modernizaci snažil „Otec Turek“ — Atatürk. Po setkání s Atatürkem se také králové z Íránu a Afghánistánu rozhodli o celospolečenskou změnu. Jejich směr byl možná totožný, ale vývoj a hlavně výsledky byly velmi rozdílné.

Vzestup a získávání moci

Po pádu Osmanské říše se generál Atatürk stal prezidentem. Lidé ho ostatně uznávali už před tím, než se prezidentem stal. Prosadil změny a uskutečnil velká rozhodnutí. Výsledkem jeho cílevědomé politiky pak byl pevný základ pro budování republiky.

Reza Šáh byl rovněž velitelem, který se ve společnosti zviditelnil, posléze získal moc a stal se králem v Íránu. Stejně jako Atatürk bojoval s náboženskými institucemi a prosadil výrazné proměny společnosti. Především ale uklidnil veřejnost a získal její důvěru. Na rozdíl od Atatürka mu nicméně chyběla zkušenosti s vedením války proti cizím silám.

↗

Když v Íránu Muhammad Rezá Šáh (syn Rézy Šáha) převzal moc, víceméně v podobných reformách pokračoval. Byl posledním íránským králem, roku 1980 jej svrhl Chomejní. Repro DR

Oproti tomu král Amanulláh Chan zažil válku proti zahraničním vojskům (účastnil se například bitvy s Velkou Británií, která je známá také jako „bitva o nezávislost“). Podobně jako Reza Šáh měl navíc zkušenosti s válkou občanskou. To vše zužitkoval a pokoušel se o vytvoření moderní armády.

Modernizace

Osmanská říše byla Evropě nejblíže, byla vlastně můstkem mezi Evropou, Íránem a Afghánistánem. Evropa prosperovala a tyto státy její blahobyt jen tiše pozorovaly. Íránci byli ale velmi dobře obeznámeni s modernizací a osvícenstvím v Evropě, proto posílali v rámci různých programů studenty do evropských měst. To jim později samozřejmě umožňovalo podělit se o své myšlenky a zkušenosti s ostatními.

Základy modernizace v Afghánistánu byly založeny na odhodlání dvou lidí. Prvním byl Mahmoud Tarzi (afghánský intelektuál a otec afghánské žurnalistiky), který strávil několik let v Osmanské říši a byl obeznámen s některými moderními myšlenkami. Druhým iniciátorem pak byl právě Amanulláh, který se snažil co nejčastěji cestovat do afrických, asijských a evropských zemí a také se něco přiučit.

Je nutno podotknout, že mezi Íránem a Tureckem (Osmanskou říši), panovala v průběhu dějin výrazná konkurence. Během snahy o modernizaci se vztahy obou států zlepšily. Intelektuálové z Íránu a Turecka začali úzce spolupracovat, upevňovali vztahy a tím chtěli přispět k urychlení modernizace.

Navzdory historickému spojení mezi Íránem a Afghánistánem — jazykové, kulturní a částečně i náboženské vazby — tyto dva státy si nedokázaly vytvořit pevnější vztah.

Staletí trvající komunikace s Evropou připravovala Turecko na kulturní a společenské změny.

Afghánistán jakožto suverénní stát byl naopak v následujících letech vystaven velkému tlaku zvenčí — na rozdíl od Íránu ale války s cizími mocnostmi vyhrál (například boj s invazí britských sil).

Osud a odkaz

Za Amanulláha Chana, afghánského krále, přišly velké změny příliš rychle. Modernizace probíhala tak, že si lidé nestíhali zvyknout. Habibulláh Chan (známý jako „vodní chlapec“ a také jako král banditů) lidem sliboval pravý opak. Byl odpůrcem modernizace a krále. Tvrdě s ním bojoval a dokonce na pár měsíců nad Afghánistánem převzal moc.

Když byl v Kábulu Habibulláh dopaden, řekl: „Viděl jsem nedůvěru a bezbožnosti a je třeba to změnit. Je třeba sloužit. Po takové zkušenosti nebudu utrácet peníze na opravu školy, ale vše dám vojákům.“ Když později nastoupil na Chanovo místo, skutečně nepokračoval v jeho stopách, ba naopak se snažil navrátit i to, co Amanulláh Chan stačil proměnit. Poté ještě Záhir Šáh zkoušel v Afghánistánu nastolit demokracii. Jeho reformy přicházely pomaleji, a proto byly účinnější a delší. Byl posledním afghánským králem, jeho svržení přišlo v roce 1973.

Když v Íránu Muhammad Rezá Šáh (syn Rézy Šáha) převzal moc, víceméně v podobných reformách pokračoval. Jeho kroky však přinesly velkou nespokojenost, která se ozývala ze všech stran společnosti. Nakonec byl posledním íránským králem, roku 1980 jej svrhl Chomejní.

Na rozdíl od Reza Šáha se Atatürk dostatečně vryl do paměti tureckých občanů. Podařilo se mu změnit Turecko od základu a mnohými občany je považován za hrdinu. Vypadá to, že pouze v Turecku se modernizace podařila uskutečnit, ale současné dění nás může překvapit.

Článek byl poprvé publikován na blogu A. H. Moghaddama.