Dějiny 20. století byly formovány pokusy o jakýsi "velký skok". Nepodléhám příliš představě, že předchozí vývoj byl velmi pomalý, to je spíše zdání, ale jakási posedlost, že takhle to dál nepůjde, že dosavadní tempo změn nestačí, ta dlouhodobě posiluje ... Jinými slovy, mnoho autoritářů v Evropě i Asii se pokoušelo o prudký vzestup, o překonání starého a o dosažení modernity.
Vlády Musoliniho a Hitlera, Stalina a Maa přinesly (v nestejné míře) hrůzy a zločiny. To je ovšem především zpětný pohled. Tehdy se zdálo spíše, že vůdcové reagují na dobovou nutnost.
Autorka článku se zabývá osobnostmi Blízkého a Středního východu, které odpovídaly na aktuální vývoj a atmosféru. A dlužno říci, že nereagovaly špatně, neboť se vyvarovaly nejhorších represí.
Mustafa Kemal využil vlivu, jehož nabyl jako organizátor vojenské záchrany Turecka a stal se velkým, byť postupně poněkud sklerotizujícím modernizátorem. Některé z reforem prosazoval ovšem se značnou tvrdostí. Dobově však jen málokdo vlivný pochyboval o tom, že jde o pokrokový program. První prezident Turecka svou osobností, úspěchem radikálních reforem a jejich trvanlivostí dalece překonal přibližně soudobé představitele Íránu a Afghánistánu. Jejich spíše rodem daná legitimita a snad ani schopnosti nebyly natolik silné, aby jim zajistily dlouhodobý úspěch.