Zápas o modernizaci - Atatürk, Pahlaví, Chan

Fatima Rahimi

Turecko, Írán a Afghánistán vedly v první polovině 20. století tři pozoruhodní vůdci, kteří se různými způsoby snažili své země modernizovat. Jejich osudy sepsal antropolog A. H. Moghaddam, přeložila a doplnila Fatima Rahimi.

Mustafa Kemal Atatürk v Turecku, Reza Šáh Pahlaví v Íránu, Amanulláh Chan v Afghánistánu — tito vůdci nejenom vládli a působili ve stejné době, také měli podobné cíle: všichni tři se snažili prosadit zásadní změny v uvedených státech.

Jako příklad můžeme uvést snahu o modernizaci a západní směrování společnosti, snahu o sekularizaci a omezení moci náboženských institucí (jejich manželky vystupovaly na veřejnosti bez šátku, hidžábu, a tímto gestem se měly stát příkladem pro celou společnost, později byl hidžáb zcela zakázán).

Dostali se k moci v době, kdy evropské státy rapidně rostly — dařilo se zde hospodářství i technice. Írán, Afghánistán i Turecko na tom ovšem byly ekonomicky špatně a jejich finanční i technický růst byl slabý.

Jako první se o modernizaci snažil „Otec Turek“ — Atatürk. Po setkání s Atatürkem se také králové z Íránu a Afghánistánu rozhodli o celospolečenskou změnu. Jejich směr byl možná totožný, ale vývoj a hlavně výsledky byly velmi rozdílné.

Vzestup a získávání moci

Po pádu Osmanské říše se generál Atatürk stal prezidentem. Lidé ho ostatně uznávali už před tím, než se prezidentem stal. Prosadil změny a uskutečnil velká rozhodnutí. Výsledkem jeho cílevědomé politiky pak byl pevný základ pro budování republiky.

×
Diskuse
KV
April 12, 2016 v 16.22
Jen trochu důslednosti při převodu jmen těch velikánů:
Amááánulláh Chááán, Habíííbulláááh CHCHCHááán - pěkně přesně jako v tom původním článku - a pořád stejně. Ne jednou tak a pak zase jinak. Když už překlad, tak pořádně.
IH
April 13, 2016 v 16.04
Pohled na dějinnou etapu
Dějiny 20. století byly formovány pokusy o jakýsi "velký skok". Nepodléhám příliš představě, že předchozí vývoj byl velmi pomalý, to je spíše zdání, ale jakási posedlost, že takhle to dál nepůjde, že dosavadní tempo změn nestačí, ta dlouhodobě posiluje ... Jinými slovy, mnoho autoritářů v Evropě i Asii se pokoušelo o prudký vzestup, o překonání starého a o dosažení modernity.
Vlády Musoliniho a Hitlera, Stalina a Maa přinesly (v nestejné míře) hrůzy a zločiny. To je ovšem především zpětný pohled. Tehdy se zdálo spíše, že vůdcové reagují na dobovou nutnost.
Autorka článku se zabývá osobnostmi Blízkého a Středního východu, které odpovídaly na aktuální vývoj a atmosféru. A dlužno říci, že nereagovaly špatně, neboť se vyvarovaly nejhorších represí.
Mustafa Kemal využil vlivu, jehož nabyl jako organizátor vojenské záchrany Turecka a stal se velkým, byť postupně poněkud sklerotizujícím modernizátorem. Některé z reforem prosazoval ovšem se značnou tvrdostí. Dobově však jen málokdo vlivný pochyboval o tom, že jde o pokrokový program. První prezident Turecka svou osobností, úspěchem radikálních reforem a jejich trvanlivostí dalece překonal přibližně soudobé představitele Íránu a Afghánistánu. Jejich spíše rodem daná legitimita a snad ani schopnosti nebyly natolik silné, aby jim zajistily dlouhodobý úspěch.