Jako každý rok bylo i letos byl v rámci mezinárodního festivalu Jeden svět k vidění řada výjimečných dokumentů z celého světa. Snímek „Frame by Frame“ (Snímek po snímku) rozhodně patřil mezi nejpozoruhodnější. Sleduje příběh čtyř afghánských fotoreportéru, kteří riskují své životy a zachycují měnící se krajinu a společnost. Rádi by tak přebudovali obraz Afghánistánu a předložili jej zbytku světa.

Afghánistán je krásná země s bohatou historii. Již bezmála čtyřicet let ale trpí válkou a důsledkem neustálého nepokoje také chudobou a celkovou sociopolitickou krizí. A svět touží poznat život v dnešním Afghánistánu, podívat hlouběji, než to umožňují některé povrchní pseudozprávy z internetu. Hrdinové dokumentu Frame by Frame se takový pohled snaží zprostředkovat.

Obraz řekne více než tisíc cenzurovaných slov

Massoud Hossaini je světově uznávaným fotografem. Jeho rodina prchla během války se Sovětským svazem do Íránu, on se vrátil zpět do Kábulu v roce 2002. Za fotku z 6. prosince 2011 získal o rok později Pulitzerovu cenu. Snímek zachycuje událost, během níž sebevražedný atentátník zabil v Kábulu více než osmdesát lidí.

Zaznamenává hrůzy války a bojů ve snaze obeznámit svět se situací v Afghánistánu. Vbíhá do nebezpečí a pořizuje snímky, i když ho jiní varují před ohrožením. Hossainiho snímky mají bezpochyby velmi cennou informační hodnotu, atakuje ale také emoce, když ukazuje utrpení nevinných lidí.

Wakil Kohsar se zaměřuje na zachycení sociopolitických problémů, kterým země aktuálně čelí. Najibullah Musafar zase vyučuje fotografování po celé zemi a přednáší na univerzitě v Kábulu. Farzana Wahidy zasvětila svůj život zachycování afghánských žen, té části obyvatelstva, jejíž příběhy jsou v afghánských médiích velmi málo reflektované. „Ano, máme spoustu problémů, ale já chci ukázat i normální každodenní život,“ uvedla v rozhovoru.

Farzana Wahidy se narodila v Kandaháru. Poté, co přišel k moci Tálibán a zakázal ženám vzdělání, začala navštěvovala tajně tak zvanou „undergroundovou školu“, jejíž semináře se konaly v různých prostorách — většinou ale doslova pod zemí.

Když byl Tálibán svržen, Farzana pokračovala ve studiích, dokončila střední školu, poté se zapsala do dvouletého programu fotožurnalistiky. V roce 2004 Farzana začala pracovat jako fotoreportérka pro Agence France-Presse, a stala se tak první ženskou afghánskou fotoreportérkou, která pracovala pro mezinárodní agenturu. 

Když se v roce 2001 Tálibán stáhl, objevil se opět prostor pro svobodný tisk, televizní i rozhlasové vysílání. V posledních třech letech afghánští novináři však čelí stále vzrůstající hrozbě.

V noci, kdy měl snímek Frame by Frame svou afghánskou premiéru, se v novinách začala šířit zpráva o sebevražedném atentátníkovi, který narazil do autobusu zaměstnanců z televizní stanice Tolo. Útok si vyžádal sedm životů a dalších dvacet pět lidí bylo zraněno. K útoku se přihlásilo právě hnutí Tálibán, které již dlouho dobu stanici vyhrožovalo. Tálibáncům vadilo prosazování svobody projevu a otevřená kritika tálibánských praktik. Byl to první přímý útok proti novinářům. 

Fotografie hrají velmi důležité roli v našem světě. Jsou součástí našeho způsobu bytí. V mnoha zemích, stejně tak i v České republice, jsou fotografie nedílnou součástí zpráv a jsou vnímány jako samozřejmost. Naše každodenní životy jsou proto naplněny obrazy nejrůznějšího obsahu — od jídla přes zábavu až po politiku a sport.

Fotky chápeme jako svědectví, obraz reality, který přibližuje a zdůrazňuje určitou situaci. V době režimu Tálibánů však nic z toho nebylo možné. V rámci fundamentálního islamismu totiž začal v zemi praktikovat přísný ikonoklasmus. Velmi často byla ničena i rodinná alba a fotografie dokumentující události a historii země.

Fotografie jsou důležité i pro samotné obyvatele Afghánistánu. Odvážný fotograf se dostane do oblastí, kam se žádná jiná média nedostanou a může tak rozšířit všeobecné povědomí. Proto je důležité, aby svobodný tisk a lidé jako Farzana Wahidy a Massoud Hossejni byli i nadále podporováni.