„Věřím ve vzdělání. Je to mocný nástroj, pomocí kterého lze překonat chudobu a obnovit tak nefungující společnost.“ To jsou slova generální ředitelky Afghánského institutu vzdělání, Sakeny Yacoobi.

Tuto organizaci založila v roce 1995 v reakci na nedostatek vzdělání a zdravotního péče, kterou zapříčinila desetiletá válka a nepokoje v Afghánistánu. Od svého založení institut přímo či nepřímo ovlivňuje životy více než dvanáctí milionů lidí v této země. Pod jejím vedením funguje jako inovativní organizace pracující na nejnižší úrovni, pomáhá tedy obcím i jednotlivcům.

Sakena Yacoobi také založila čtyři školy, nemocnici, rozhlasovou stanici a vlastní sociální ubytovny v Afghánistánu. Při nedávném vystoupení v TED uvedla, že jejím cílem je pomoci Afghánistánu vybudovat vzdělanou budoucí generaci bez rozdílu pohlaví.

Rodačka ze severozápadního města Herátu pochází z rodiny, kde se velmi dbalo na vzdělání. „Byla jsem jedna z mála, která měla to štěstí a šanci studovat,“ uvedla během svého vystoupení v TED.

Jejím snem bylo stát se lékařkou a pomoci tak ženám a dětem. Přestože se na studium medicíny dostala, nemohla nastoupit na univerzitu. Ubytovny či koleje pro ženy v Afghánistánu neexistovaly. Její otec, tehdy úspěšný obchodník, jí umožnil odcestovat do Spojených státu, kde dokončila studium a posléze působila jako univerzitní profesorka.

V době jejího studia vypukl v Afghánistánu převrat. Do země se dostala sovětská armáda a posléze vypukla válka. Mnoho lidí uprchlo ze země do sousedních států, kde žili v uprchlických zařízení. Sakena Yacobi se rozhodla odjet ze Spojených států do uprchlického tábora v Pákistánu, kde devadesát procent tvořily ženy a děti. Většina mužů zůstala v Afghánistánu a bojovala, mnozí zemřeli.

↗

Když na ni uděřili muži z Tálibánu, odvětila, že i Korán doporučuje výuku dívek. Foto blog.ed.ted.com

„V době, kdy jsem pracovala v uprchlickém táboře, jsem viděla věci, které si neumíte představit. Mladé ženy, které neměly nikoho, kdo by se o ně staral. Bez vzdělání, bez nějaké dovednosti nebo záliby, seděly a brečely. Viděla jsem mladé muže, kteří ztratili domov, střechu nad hlavou a ztratili otce a chtěli se nějakým způsobem starat o svoji rodinu, převzali tak otcovu roli. Bylo jim deset až dvanáct let,“ vzpomíná Sakena Yacoobi.

Přemýšlela, jak by mohla těmto lidem pomoci. V tu chvíli si uvědomila své možnosti. Vzdělání ji změnilo, změnilo její život, dalo jí sebevědomí, práci, příležitost být užitečná své rodině. Došlo jí, že těmto zoufalých lidem může poskytnout tu nejdůležitější „zábavu“ a vytvořit tak lepší budoucnost pro ně i pro jejích blízké.

Sakena Yacoobi nebyla v jednoduché situaci a vše zhoršovalo to, že dívky měly zakázáno navštěvovat jakoukoliv vzdělávací instituci. Další překážkou byla nutnost získat důvěru lidí, kteří byli zklamaní válkou, nikomu nevěřili a ztratili poslední naděje.

Aby obnovila jejich naděje, Sakena Yacoobi navštívila osmdesátiletého staříka, moláha (duchovního), kterého si celá komunita vážila. Když zajistila jeho podporu, ostatní se pomalu přidali.

Po roce, Sakena Yacoobi otevřela v této diaspoře v Pákistánu dvacet pět škol. Patnáct tisíc dětí do nich denně docházelo. Budoucí učitelky se mimo jiné učily o ženských právech, lidských právech, o demokracii a naučily se kritickému myšlení.

O její práci a působení v uprchlických táborech se dozvědělo hnutí Tálibán. Navštívili Sakenu Yacoobi a vyhrožovali jí smrtí. „Byli to ti nejodpornější muži, co jsem kdy viděla,“ popisuje Yacoobi. Z nevýhodné situace se dostala díky své kuráži. Tálibáncům řekla, že se holky denně učí Korán.

„Víte, že v Koránu je napsáno, že když ho dívka umí recitovat, stává se lepší manželkou?“ Touto větou je umlčila. „Tohle je jediná cesta, jak lze s takovými lidmi mluvit.“

Po událostech z 11. září a vyhnání Tálibánců z velké částí Afghánistánu, se Sakena Yacoobi vrátila do Kábulu a pokračuje tam ve své práci. Začala však vyučovat i chlapce. Vytvořila tak smíšené třídy s pravidelnou docházkou.

Jan Amos Komenský řekl: „Má-li se člověk stát člověkem, musí se vzdělat.“ Vzdělání člověka mění a změní i jeho chování, myšlení, způsob jednání s druhými. Je to nejlepší cesta ke změně celé společnosti. Afghánistán byl a pořád setrvává ve válce. Lidé jsou unavení, frustrovaní, ztratili naděje v lepší budoucnost. Vzdělání může být úspěšným lékem, který pomůže ozdravit tuto společnost.

↗